Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kill elemento lupo mannaro - 6. kapitola

25.03.2010 (19:15) • Lulukar • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1495×

6.kapitola

Bella:

Nasedla jsem do svého auta a vyjela směr Seattle. Teď mě čeká velice riskantní schůzka. Kdo ví, co je ten Pierre zač.

Dojela jsem do Seattlu a zaparkovala ve stínu jedné uličky. Vzhledem k tomu, že je mé auto černé, a že už je tma, nikdo si mě nevšimne. vystoupila jsem z auta a postavila se zády ke zdi. najednou se ze stínů vyloupla postava. Muž byl mohutný, ale ne přímo tlustý. Neviděla jsem mu sice do tváře, ale už držení jeho těla vzbuzovalo jakýsi respekt.

„Slečna Swanová?" zeptal se hlubokým hlasem.

„Kdo se ptá?" otázala jsem se ho.

Muž vystoupil ze stínu a slabé měsíční světlo odhalilo jeho tvář. Měl hubený obličej, který se vůbec nehodil k jeho tělu. Přes pravou tvář se mu táhla hluboká jizva. Jeho oči na mě hleděly trochu nepřítomným pohledem.

„Jsem Pierre Parker," představil se mi a podával mi ruku. Nepřijala jsem ji.

„Jsem Issabella Swanová. Proč jste mě kontaktoval?" zeptala jsem se ho.

„No, vidím, že jdete rovnou k věci," řekl a ruku stáhl. „Mám jistý problém s určitou osobou. Vás jsem kontaktoval z toho důvodu... abych tak řekl... abyste ho odstranila z tohoto světa."

„Chcete mě jako nájemného vraha?" povytáhla jsem překvapeně obočí a založila si ruce na hrudi, abych měla dlaň na pažbě browningu. Ten muž se mi nelíbil. Všiml si kam má moje ruka namířeno.

„Být vámi, tak se o nic nepokouším, slečno Swanová. Za mnou stojí dva muži a na střeše mám odstřelovače," řekl a nepatrně kývl rukou. Ze tmy za ním vystoupili dva bodyguardi. Vytáhla jsem browning a namířila ho na Pierra. Lehce pohnul rukou a najednou mi do levého ramene vystřelila hrozná bolest. Ten zmetek na střeše mě postřelil! Začala jsem pomalu couvat k mému autu. Proti odstřelovači nic nezmůžu.

„Tohle berte jako menší varování. Nyní vás nechám jít, ale ještě se sejdeme," řekl mi a odešel.

„To si piš, že se ještě sejdeme, ty šmejde," zasyčela jsem za ním potichu.

Nastoupila sem do auta a odjížděla. To rameno hrozně bolelo, ale nějak to přežiju. Jsem na to přece zvyklá, ne?



Když jsem dojela domů, sundala jsem si bundu a stoupla si před zrcadlo. Doufám, že ta kulka nebude stříbrná. Moje další zvláštnost je, že se hojím abnormálně rychle. Pokud se do rány nedostane stříbro. Normálně se mi rána po kulce hojí tak dva dny. Ale pokud se do ní dostane stříbro, hojí se to několik měsíců. Sundala jsem si tričko a podívala se na průstřel. Kulka nešla skrz, to zanmená, že jí budu muset vyndat. Sakra! snad to zvládnu. Pokud ne, budu muset jít do nemocnice, nebo za nějakým doktorem. Tak, okamžik pravdy. Je stříbrná, nebo ne? Není! Uf. Asi netuší co jsem. Super. Aspoň mám před ním nějaké tajemství a můžu tahat esa z rukávu.

Najednou se ozval zvonek u dveří. Kdo to probůh je? Vždyť už je jedenáct! Vzala jsem si browning a šla otevřít.

„Kdo to je?" zaptala jsem se.

„To jsem já, Edward," ozvalo se za dveřmi. No, ten se mi tady teď vážně hodil. Otevřela jsem dveře, ale zbraň jsem neschovala. Na prahu stál Edward a tvářil se trochu rozpačitě. Až teď jsem si uvědomila, že mám na sobě jen podprsenku a džíny. Navíc prostřelené rameno nepůsobilo asi zrovna nejlíp. On mě sjel pohledem a zastavil se u mé ruky.

„Panebože co se ti stalo?!" vyjekl zděšeně.

„To nic. Jenom menší konflikt," odpověděla jsem mu. Tak, teď tady začne hysterčit a co já s nim.

„Pojedeš se mnou za Cerlislem. On je doktor. Podívá se ti na to," nařídil mi. Zvažovala jsem možnost ošetřit si to sama, či se nechat ošetřit od někoho jiného. Nakonec jsem kývla.

„Fajn, jenom se oblíknu." Vyšla jsem nahoru do mého pokoje a vzala si na sebe první volné tričko, ketré jsem našla.

Edward už na mě dole čekal. Pozvedl obočí nad pistolí, ketrou jsem měla pořád u sebe, ale nijak to nekomentoval. Vyšel ven a nastoupil do auta. Sedla jsem si na místo spolujezdce. Nastartoval a vyrazil.

„Vydrž, za chvíli tam budeme," říkal mi, ale znělo to, jako by spíš uklidňoval sebe než mě.

„Ježiš klid, neboj se. Já budu v pohodě."

„Ty děláš, jako by to nic nebylo!" vyjel po mě. Pak si uvědomil svou chybu. „Promiň. Jsem jen nervózní." Super. Mám tady hysterickýho upíra. Jak jen byla ta psychologie? Uklidňující dotek? No, za zkoušku nic nedám, že jo. Lehce jsem mu položila ruku na stehno.

„Klid Edwarde. Uklidni se. To bude v pohodě," konejšila jsem ho. Trochu se uvolnil a vydechl. No vida. Tak uklidňující dotek funguje. Stáhla jsem ruku z jeho nohy. Podíval se na mě trochu lítostivě. Chce abych se ho dál dotýkala? Mám ho osahávat v autě? Fajn, trochu si pohrajeme. Znovu jsem položila ruku na jeho stehno a pomalu jí sunula nahoru. Přitom jsem se mu pořád dívala do tváře. Edward zečal zrychleně dýchat. A hele. Máme tady vzrušeného upíra! No to je dobrý! Tohle bude ještě sranda.

Má ruka už se skoro dotýkala jeho nejcitlivějšího místa. Lehce jsem mu přejela po bouli na kalhotech. Prudce oddychnul a zabořil hlavu do opěrky. Odtáhla jsem ruku a zazubila se na něj.

„Proč mi tohle děláš?" zeptal se zadýchaně.

„Co ti dělám?" otázala jsem se a vrhla na něj nevinný pohled. Jen slabě zavrčel a zakroutil hlavou.

„To tě ta ruka vůbec nebolí?" zaptal se najednou.

„Ale jo, bolí. Ale bolest se musí překonávat, víš?" poučila jsem ho. Jenom zavrtěl hlavou a určitě si říkal 'tuhle holku nikdy nepochopím'.

Právě jsme dojeli před ten ohromný dům. Edward vystoupil a už mi chtěl galantně otevřít dvere, ae asi si vzpomněl, co jsem mu říkala odpoledne a zastavil se. Vystoupila jsem a vydala se za ním pomalu k domu.

Vešel dovnitř a zastavil se ve velké místnosti.

„Carlisle?" zavolal.  Najednou se před námi objevil ten bloňďatý upír z odpoledne.

„Ano Edwarde?" Podíval se na mě. „Co se děje?"

„No, Bella by asi potřebovala tvou pomoc. Ošetříš jí prosím?"

„Ale jistě. Pojď do mé kanceláře," pokynul mi. Došel k nějakým dveřím, otevřel je a gestem mě pozval dovnitř. Vešla jsem dovnitř a byla překvapená. Místnost byla zařízená napůl jako studovna a napůl jako ordinace.

Carlisle mi pokynul na lůžko, které bylo v rohu pokoje. Sedla jsem si a sundala si tričko. Edward, který nás následoval dovnitř, se zastavil u dveří a upřeně nás pozoroval. Střelila jsem pohledem k jeho kalhotám, na kterých se pořád ještě rýsovala zřetelná boule a ušklíbla se. Carlisle, věnující se mému ramenu, si buď ničeho nevšiml, nebo to nijak nekomentoval. Můj ošetřující doktor mezitím přišel na to, co mojí ránu způsobilo.

„Ale vždyť to je... jak... Proboha jak se ti to stalo?" zeptal se mě mírně zděšeně.

„Menší konflikt," podívala jsem se na něj a pokrčila rameny.

„Kdo ti to udělal," zeptal se autoritativním tónem.

„Nevím," odtušila jsem suše. Vlastně to byla pravda. já nevím, kdo byl ten odstřelovač. Kdybych to věděla, už by byl mrtvý.

„Ale jak to..." pokusil se ještě Carlisle, ale když viděl můj pohled, radši nechla vyptávání. „Fajn. Dám ti něco na umrtvení a pustím se do toho," řekl a začal nabírat nějakou tekutinu do injekční stříkačky.

„Ne, já to nechci umrtvit," protestovala jsem. „Stejně by to na mě asi pořádně nezabralo. Jenom mi to vytáhněte. O zbytek už se dokážu postarat sama.

„Dobře," povzdychl si. Vzal si do ruky nějakou speciální pinzetu. Obrátila jsem se zpět k Edwardovi, abyhc se na to nemusela dívat. Pohled na krev ostatních mi nevadí, ale na mojí... To je hnus.

Pocítila jsem ostrou bolest v rameni, ale odmítala jsem se jí poddat. Za ty roky jsem byla zvyklá se ovládat tak, že na mojí tváři nebyly poznat žádné emoce. Edward mě trošku udiveně pozoroval. Zajímalo by mě, jak je starý, že se dokáže tak dobře ovládat a nevrhne se na mojí krev.

„Teď to trochu štípne," oznámil mi Carlisle. Přejel mi po ráně polštářkem, namočeným v nějaké tekutině. Podle pachu dezinfekce. Pak mi ruku zalepil.

„Tak, dobré. Zahojí se ti to za... No... Za nějakou dobu," pokrčil rameny s úsměvem.

„Zhruba za dva dny." Vstala jsem a oblékla si tričko. „Kolik za to chcete?" zeptala jsem se a vytáhla peněženku.

„Nic, prosímtě," usmál se na mě Carlisle.

„Fajn. Děkuju. Já už půjdu domů," řekla jsem a vydala se ke dveřím.

„Kam si myslíš že jdeš?" zeptal se Edward, který mi zastoupil cestu.

„Domů," pokrčila jsem rameny a odstrčila ho.

„Ne, nejdeš," oznámil mi a chytil mě za zdravou ruku.

„A kde bereš tu jistotu?" otázala jsem se.

„No..." zarazil se.

„Tak vidíš," oznámila jsem mu a vytrhla se mu. Došla jsem k hlavním dveřím a vyklouzla ven. Došla jsem k lesu a uslyšela za sebou ještě Edwardův lítostivý šepot.

„Neodcházej, prosím." Vběhla jsem do lesa a neotáčela se. Bylo mi ho skoro líto. Ten upír se do mě očividně zabouch. Ale láska přece neexistuje. A i kdyby jo, je to luxus, který si se svým posláním nemůžu dovolit.

Doufám, že se kapitolka líbila, a že zanecháte co nejvíce komentářů

Mé shrnutí

Autor: Lulukar (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kill elemento lupo mannaro - 6. kapitola: