Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kill elemento lupo mannaro - 4. kapitola

14.03.2010 (11:30) • Lulukar • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1447×

4. kapitola

Bella:

Šli jsme mlčky na další hodinu. Když jsme došli do učebny, rozhléhla jsem se, kde je volno. Edward, který už zamířil na své místo, mi pokynul, abych si sedla vedle něj. Zvažovala jsvé možnosti, ale vzhledem k tomu, že tam jiné místo asi nebylo, jsem si sedla vedle něj.

„Tak do jaké školy si předtím chodila?" zeptal se. Asi chtěl udržet konverzaci.

„Tak různě. Naposledy jsem chodila na střední v Nice ve Francii. A potom v Glasgow ve Velké Británii. To je v Evropě, víš." Ušklíbla jsem se.

„Teda," podíval se na mě uznale. „Hodně cestuješ, co?"

„Podle potřeby," pokrčila jsem rameny. Rozhodla jsem se, že se s ním budu bavit. Mohl by se mi někdy hodit. On takový upír, vycvičený k boji se vždycky hodí.

„Hmm," zamručel. Vypadal že nad něčím uvažuje.

„Kolik vás tady dohromady je?" zeptala jsem se. Zajímalo mě, jak velké upíří společenství si tady vytvořili. Zatím jsem jich potkala pět, ale mohli tady být i další. Jestli jo, je to tak druhá největší smečka na světě. Největší co jsem kdy potkala, byla v Itálii, ve Volteře. Tam jich bylo opravdu hodně. Ale ono i pět upírů ve smečce je hodně. Málokteří spolu dokáží takhle vycházet bez toho, aby se navzájem pozabíjeli.

„Dohromady sedm a kousek odtud v Denali máme takovou rozšířenou rodinu. Tam jich je pět," pousmál se. Téééda. Dohromady teda TŘINÁCT upírů. To je něco. Nechtěla bych někoho z nich naštvat. Pravděpodobně by se na mě pak vrhli všichni.

Naši další konverzaci přerušil příchod učitele. pořád jsem musela uvažovat o tom, že jich je tady tolik a lidem nepříjde divný jejich vzhled.

Edward po mě celou hodinu pokukoval, ale když jsem se na něj otočila, dělal, že kouká dopředu. Aha. Tak chlapec je nesmělý? Zajímavé.

Když hodina skončila, vyšli jsme před třídu. Edward se zastavil (asi si chtěl povídat), ale já jsem prošla kolem něj a pokračovala na další hodinu. On se zmateně otočil kolem své osy, zjevně překvapený, že si s ním nechci povídat a vydal se za mnou.

„Co máš teď?" zeptal se.

„Tělocvik," odpověděla jsem neochotně.

„Já taky. Super."

Vydala jsem se ven ze dveří a směrem na parkoviště. Měla jsem mít sice tělocvik, ale já nikdy necvičím s ostatními. Zaprvé by poznali, že jsem jiná a zadruhé bych musela odložit své zbraně. A já nikdy neodkládám své zbraně. Jednou se mi stalo (v jednom malém státečku v Evropě, tuším že v nějaké republice), že byla plná tělocvična upírů. Všechny pozabíjeli, až na mě. Nakonec jsem musela podpálit celou tělocvičnu. Od té doby jsem nebyla ani chvíli bez jakékoliv zbraně. Ani ve spánku.

„Kam to jdeš?" zeptal se Edward zmateně.

„To, že bych teď měla mít tělocvik, neznamená, že na něj jdu," odpověděla jsem mu.

Chvíli zůstal zaraženě stát a pak se s pokrčením ramen vydal za mnou. Lehce jsem se tomu usmála a zamířila ke svému autu. Pořád šel za mnou. překvapivě se nevydal ke svému vozítku, ale k mému.

„Teda... To je tvoje?" zeptal se se zrakem upřeným na mé auto. Přikývla jsem.
„To je... To je..." koktal. Koukala jsem na něj jak hledá slova.

„Dokonalý?" nabídla jsem mu možnost. Jen mlčky přikývl. „Jo, já vim. Proč myslíš, že jsem si ho koupila?" Pobaveně jsem na něj hleděla.

„Myslíš, že bych se někdy mohl svézt? prosím," sepjal ruce v prosebném gestu. To je zajímavý. Ještě nikdy jsem neviděla upíra prosit. A tenhle prosil málem na kolenou. Chvíli jsem uvažovala, jak moc, by mi auto zničil, ale nakonec jsem si řekla, že upíři mají hodně vyvinuté smysly, takže by riziko poškození mého vozidla mělo být minimální.

„No jo." Hodila jsem mu klíčky od auta a on upíří rychlostí odemkl a nasednul.

„Tak dělej. nebo snad nejedeš?" usmál se na mě pobaveně. Rychlostí skoro upírskou jsem nasedla a vrhla po něm úsměv typ 'tohle umim taky'. Nastartoval, zařadil a dupnul na plyn. Vyjeli jsme na silnici a hnali se stošedesátkou. Měl velké štěstí, že touhle žádná auta nejezdí.

„Můžeme se prosím stavit u mě doma? Chtěl bych ti něco ukázat," zeptal se. Váhavě jsem souhlasila. Byla jsem zvědavá co mi chce ukázat.

Najednou zabočil na lesní cestu. Ježiš! Kam mě to veze!? To mě chce znásilnit na lesní cestě? To je to, co mi chtěl ukázat? Svoje nádobíčko?!

„Kam mě to vezeš?" zeptala jsem se ostražitě a skřížila si ruce na hrudi, abych měla případně možnost rychle vytáhnout browning a zároveň to bylo nenápadné.

„Bydlíme v lese. Tady můžeme být sami sebou. I na slunci," usmál se.

Dojeli jsme na konec cesty. Na velké louce tam stála ohromná vila. Byl to bíle natřený dům, s dřevěnými dveřmi a okny. Celá jedna stěna byla prosklená. Byl opravdu nádherný. Kdyby se mě pořád nepokoušel někdo zabít, asi bych si taky takový pořídila. Ale vzhledem k tomu, že mám příliš mnoho nepřátel, je to nemožné. Prosklené stěny moc dobrý úkryt nepředstavují.

„Tak, co na to říkáš?" otočil se na mě.

„Říkám: Páááni!" protáhla jsem.

Vystoupil a upírskou rychlostí přeběhl na druhou stranu, aby mi otevřel dveře.

„Tohle už nikdy nedělej," zasyčela jsem na něj.

„Co?" zeptal se nechápavě.

„Nikdy mi neotvírej dveře! Nesnášim to! Nejsem přece nemohoucí!" Chvíli na mě jestě koukal nechápavým pohledem, pak pokrčil rameny a ustoupil, abych mohla vystoupit.

„Ty si hodně zvláštní, víš to?" řekl mi a sledoval mě zkoumavým pohledem.

„Jo, vím. Nejčastějc mi to říkaj nájemní vrahové, kteří se mě pokoušej zabít," ušklíbla jsem se.

„Tebe se někdo pokusil zabít?" vykulil na mě oči.

„Jo, to je na denním pořádku. I když dneska se mě ještě nikdo zabít nepokoušel, to je fakt," řekla jsem zamyšleně. „Je jen otázka času, než mě tady zase najdou," povzdychla jsem si.

Koukla jsem na Edwarda, ale ten vypdal, že už zase o něčem přemýšlí. Tvářil se trochu smutně. Na co asi myslí? Zatřepal hlavou, asi aby zahnal nějaké myšlenky a vydal se k domu.

„Chtěl bych ti ukázat své auto." Otevřel jedny dveře a vešel dovnitř. Ocenila jsem jeho snahu, že se mi je nesnažil nijak držet. Vešla jsem za ním a podivila se. Stáli jsme v ohromné místnosti plné aut.

„Tohle je všechno vaše?" podivila jsem se. Upíři bývají často bohatí, ale takhle?

„Jo. Támhle to je moje," ukázal na stříbrného Astona Martina. Tušila jsem, že je to Vanquish, ale radši jsem se zeptala.

„To je Vanquish, že jo." Překvapeně se na mě podíval.

„Ty se vyznáš v autech?"

„Ani, ne. Jenom jsem vždycky chtěla Vantage." No, popravdě řečeno, už jsem jeden měla, ale nepřežil útok vlkodlaka v Glasgow. Najednou mě něco napadlo.

„Co kdyby jsme si dali závody?" navrhla jsem mu.

„No, já nevím..." zatvářil se pochybovačně.

„Prosím. Neboj, Astonovi se nic nestane."

„Dobře. Fajn. Začneme na silnici," řekl a nastoupil do svého auta a já se rozeběhla ke svému.

„Edwarde?" ozvalo se najednou ode dveří. Stál tam blonďatý upír. Byl sice velmi mladý, ale působil autoritativně.

„Ano Carlisle?" zaptal se Edward.

„Co děláš doma?" Pak se podíval na mě. „A kdo je tohle?"

„Carlisle, to je Bella, Bello, to je Carlisle. Carlisle je můj adoptivní otec a hlava rodiny," zamyslel se Edward. „Carlisle když už si tady, mohli bychom tě o něco poprosit?"

„Ale jistě Edwarde," usmál se blonďák. „A o co?"

„Odstartoval bys nám závody?" poprosil.

„Edwarde, jsi si jistý, že je to dobrý nápad?" zeptal se ustaraně.

„Bella zabíjí vlkodlaky. Ona není člověk. Nebo jo?" otočil se na mě.

„Částečně. Já ani nevím," pokrčila jsem rameny.

„To je opravdu zajímavé," nakrčil zamyšleně čelo Carlisle.

„Promluvíte si později. Tak odstartuješ nám to? Prosím," řekl Edward netrpělivě.

„No tak jo. Jdeme." Já i Edward jsme nasedli do aut. Neunikl mi pátravý pohled, kterým si mě Carlisle měřil. Edward už vyjel po lesní cestě zpátky na silnici, tak jsem se vydala za ním.  

Postavili jsme se na 'startovní čáru'. Carlisle si stupnul mezi naše auta. Najednou jsem dostala neovladatelný záchvat smíchu. Představila jsem si totiž, jak by si Carlisle vzal minisukni a tílko. Obvykle totiž startuje závody prsatá blondýna v minisukni, že je jí vidět až někam a tričku tak krátkém, že vypadá spíše jako delší podprsenka. Carlisle se na mě nechápavě podíval. To mě rozesmálo ještě víc, ale mávla jsem rukou, jako že nic.

Po chvíli jsem se uklidnila. Vytúrovala jsem motor svého dokonalého auta a podívala se vyzývavě na Edwarda. Carlisle mávnul rukou a závod začal.

Měli jsme dojet ke škole. Závod byl víceméně vyrovnaný, ale když už někdo vedl, tak já. Přece jenom, měla jsem lepší auto, že?

Ke škole jsem nakonec dojela první. Bylo to velice těsné, přesto jsem měla velkou radost. Přece jenom, zvítězit nad upírem se mi nepovede každý den. Vylezla jsem z auta a zářivě se usmála na Edwarda. Edward, byť poražený se usmíval a podával mi ruku.

„Gratuluju," poblahopřál mi.

„Dík."

To už k nám došel zbytek jeho rodiny, která doteď stála na druhém konci parkoviště. Emmet se smál.

„Teda brácho, tebe porazila holka?" zeptal se a dal Edwardovi herdu do zad.

„Tebe by taky porazila, tak kušuj," okřikl ho Edward.

„Chceš se vsadit?" zeptal se Emmet.

„Jo, tak jo," sohlasil Edward. „A o co?" Emmet sa na chvílli zamyslel a pak řekl.

„Když vyhraju, budeš celej měsíc jíst lidský jídlo. Pětkrát denně," založil si vítězoslavně ruce na prsou. Edward namáhavě polknul, ale přikývl.

„Tak jo. A když vyhraju já, nesmíš si měsíc užívat s Rose." Emmet na něj vykulil oči a Rose je oba propalovala pohledem.

„Tak fajn," podali si ruce. Vydala jsem se ke svému autu a Edward šel za mnou.

„Musíš ho porazit. Jinak bych musel jíst celej měsíc ty blafy," nabádal mě zoufale.

„No dobře. Pokusim se. Teda, ne, že bych si neužívala pohled na tebe, jak se cpeš jídlem," ušklíbla jsem se. „Ale už z principu vyhraju."

„Bello?" zavolal na mě Emmet z Astona. „Pojedeme támhletou silnicí a zpátky ke škole," ukazoval mi.

„Tak jo. Edwarde, startuj," pobídla jsem ho.

„Dobře. Tak tři... Dva... Jedna... Teď!" Tleskl rukama nad hlavou a my vyrazili. Jeli jsme po úzké silnici. Emmet mě občas předjel, ale většinou jsem v čele byla já.

Emmet už mě zase předjížděl, když v tom ze zatáčky vyjel červený traktor. Emmet dupnul na brzdu, ale vyhnout se mu nestačil. Nebyla to sice vážná nehoda, ale na Astonovi byly velmi patrné promáčkliny a odřeniny. Emmet vylezl z auta a já, která jsem zastavila o kousek dál, také. Em šel před kapotu, aby okouknul škody. Mě stačil jediný pohled.

„Edward tě zabije," pronesla jsem pohřebním hlasem.

Tak. Doufám, že se kapitolka líbila. snažně vás prosím o komentáře. Předem díky.

Mé shrnutí

Autor: Lulukar (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kill elemento lupo mannaro - 4. kapitola: