Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když zapadne slunce - 6. kapitola

07.04.2011 (08:15) • Lioness • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1501×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

6. kapitola: Slzy v dešti

Nesnáším Vánoce!

Zírala jsem na bílý papír před sebou a překonávala chuť napsat na něj místo plánovaného seznamu dárků, které musím koupit, právě tuhle větu.

Dřív jsem Vánoce prostě jenom neměla ráda. Základem téhle nechuti, kterou jsem pociťovala už jako dítě, což mě od mých vrstevníků podstatně vzdalovalo, byly dárky. Nikdy jsem nevěděla, jak je přijmout. Jak vyjádřit, že se mi líbí a při tom nepůsobit směšně a křečovitě vesele? Jak říct „děkuju“, aniž by se mi zadrhl hlas a já rádoby roztomile zčervenala? Jak vyjádřit radost ani ne přehnaně ale zase ne tak, aby si dárce pomyslel, že se netrefil? Jak dát dárek a tvářit se slavnostně? Jak se zbavit toho pocitu trapnosti a hrané svátečnosti? Nikdy jsem na to nepřišla.

Dalším důvodem bylo to, že jsem až přehnaně vnímala všechny ty marketingové tahy mohutných společností okolo nás. Nesnášela jsem, jak s námi zkouší manipulovat pomocí „slev“a „akcí“ na své zboží. Nesnášela jsem Renéiny tašky plné drahých zbytečností, které k nám domů tahala už od října. A nesnášela jsem ohrané koledy, které se linuly z reproduktorů každého supermarketu a předbíhaly dobu o dobré dva měsíce.

Nesnášela jsem to, protože to absolutně ničilo jakkoukoliv vánoční náladu, která u nás doma mohla nastat. Ne že by i bez toho měla nějak velké šance. Pro Renée totiž Vánoce znamenaly nakupování a dárky. Tečka. Žádné rodinné pohodlí. Žádné pozvání Charlieho k nám. To spíš hádku o tom, u koho ty svátky strávím tentokrát. Kdekoliv to bylo, stejně tam panovalo napjaté ticho.

A že by Renée vařila? Nebo vyzdobila dům? Vždy jen byla tak „přijemně překvapená“ když jsem to udělala já.

Potřásla jsem hlavou, ty myšlenky zněly tak zahořkle! Jako by... to... ovlivnilo všechno ostatní. Vždyť dřív jsem to tak nevnímala! Dřív jsem s tím byla smířená, brala to tak, jak to je. Chvíli jsem trucovala, ale pak jsem se snažila nahodit úsměv a užívat si to, ať to mělo být cokoliv.

Naštvaně jsem zmuchlala papír. Seznamy mi nikdy nešly. Ne tyhle. Co bych jim, proboha, mohla koupit? Co dát praktickému a nenáročnému Charliemu? Co dát extravagantní Renée zbožňující překvapení? A co teprve trochu pohodlný Phil? Neměla jsem chuť přemýšlet nad tím. Neměla jsem žádnou inspiraci. Neměla jsem trpělivost a začínala mě bolet hlava.

Naštvaně jsem se zvedla. Hloupé svátky!

Naštěstí jsem si za ty roky už našla malý únik. Perníčky. Sladké, jemné, měkké, nádherně vonící. Skořice, hřebíček, badyán a anýz. Miluju tu vůni. Miluju ten proces pečení, přípravy. Miluju tu chuť.

Poprvé, když jsem se odhodlala k vánočnímu pečení, byla jsem trochu vylekaná ze všech těch poměrně odrazujících komentářů o tom, že je to těžké. Většinou příliš tvrdé. Nebo řídké. Ale chtěla jsem to zkusit, tak jsem klikla náhodně na jeden z článků na první stránce o receptech, který mi vyhodil můj oblíbený vyhledávač. A bylo to tam. Ten nejlepší recept, jaký jsem mohla mít. Ta chuť tehdy dokonce i vyvážila bolest z malých popálenin, které jsem si udělala při vyndávání plechu.

O hodinu později, když přišel Charlie, byla kuchyň jemně cítit kořením a mou dobrou náladou. Neřekl na to nic, ale když okolo mě prošel, skoro mimovolně mi s úsměvem pohladil předloktí.

A pak si šel pustit svůj zápas v televizi.

-

V neděli jsem vyrazila do Port Angeles. Pátek ani sobota nepřipadaly v úvahu, to na nákupy mířil každý. Doufala jsem, že v neděli raději zůstanou doma. Původně jsem sice měla namířeno do Seattelu, ale po Charlieho naléhání jsem svolila, že tak daleko v té rachotině nepojedu. Asi měl pravdu, ale já jsem náklaďáčku plně důvěřovala.

Byl stejný jako já – ošoupaný, starý, ošklivý na pohled, ale zároveň pevný a spolehlivý.

V kapse jsem měla klíče od našeho domku, mobil, pěněženku a papír, který byl stále nevinně bílý.

Nechtěla jsem myslet. Nechtěla jsem plánovat a snad poprvé jsem vyrazila nakupovat aniž bych věděla co.

Najít to jediné pořádné nákupní středisko, které v tom rádoby městě bylo, rozhodně nebyl problém. Našla bych ho i bez těch obrovských křiklavých cedulí. Stálo na nábřeží a já si pomyslela, že u tak nádherné vyhlídky by měly být nějaké rodinné domky a ne tyhle ošklivé moderní krabice.

-

Když jsem vyšla ven a konečně se znovu nadechla čerstvého venkovního vzduchu, byla jsem vyčerpaná. Ušní bubínky mě bolely od hlasité hudby vyřvávající z všudypřítomných reproduktorů a začínalo mě bolest v kříži.

Hodila jsem tašky a balíčky do kufru auta, zamkla ho a rozhodla se ještě projít.

Moře bylo klidné, ale tmavé, a k pevnině vanul ostrý ledový vítr, neklamná předzvěst bouřky.

Po chvíli mě zábly ruce, rty mi trochu začaly praskat, jak jsem si je pořád olizovala, a měla jsem absolutně rozcuchané vlasy, ale šla jsem dál. Bylo to tak uvolňující...

Ozvěnu mých kroků jako by najednou doplnila jedna dalších, o něco lehčích. Mou pokožku začalo prohřívat ranní slunce, které sotva vyšlo, na nose mě tlačily sluneční brýle a šlo se mi podivně těžko.

„Nejsi unavená, zlato?“ usmála se na mě maminka a jemně mě pohladila po zádech.

„Ne, to je v pořádku, mami. Vždyť jsme sotva vyšly,“ odpověděla jsem vesele a měla chuť zatočit se na místě.

Byl nádherný jarní den, vzduch byl lehký a všude okolo bylo ještě ticho, jak všichni obyvatelé naší čtvrti v to krásné sobotní ráno vyspávali.

Jen my dvě jsme se rozhodly jít se projít. Nemohla jsem pořádně spát a nechtěně jsem probudila Renée, ačkoliv obyčejně byla tvrdým spáčem. Nápad s procházkou měla samozřejmě ona, protože já sama jsem žádné akce spojené se sportem nebo pohybem nikdy nevymýšlela. Ale dobrý nápad to bez pochyby byl.

„Nejsi hladová? Já jsem byla hladová pořád! A co jsem jenom nejedla. Už jsi ochutnala sandwich s kyselými okurkami a malinovým džemem? Musím ti to udělat, to byl můj denní chléb,“ smála se mamka, zaklesla se mi do rukou a táhla mě vpřed.

Do zad se mi opřel silnější závan chladného větru a hodil mi vlasy do obličeje.

Zastavila jsem se. Stmívalo se. Nastávala noc a já se ocitla někde na kraji Port Angeles. Musela jsem jít docela dlouho, protože okolní zastávbu, domy a paneláky, nahradily skladiště. Lampy už byly rozsvěcené a tohle byla dokonalá filmová scéna pro nějakou tragédii.

Po zádech mi přejel mráz. Byla jsem příliš daleko, příliš sama. Špatná čtvrť, osamělá dívka...

Otočila jsem se a co nejrychleji se vydala zpátky. Nesnažila jsem se o nenápadnost, protože při těchto svých snahách jsem byla vždy nejnápadnější. Šla jsem a odolávala nutkání začít běžet.

Klid, Bello. Klid. Všechno je v pohodě. Nic se neděje. Dýchej, dýchej!

„Čau kočko!“

Zvedla jsem hlavu od polorozpadlého chodníku a uviděla je – skupinku tří mužů postávajících u jednoho ze skladišť okolo. Zamrkala jsem, abych potlačila slzy, které se mi tlačily do očí a skousla si ret, abych nevydala nějaký nechtěný zvuk.

Znovu ne, znovu ne.

Zmocňovala se mě panika a zaboha jsem si nemohla vybavit nic z toho, co mě Charlie učil o sebeobraně nebo co mi říkala paní Richmondová o sebeuklidňování. Byla jsem v hajzlu.

Sklonila jsem hlavu a přidala do kroku.

„Ale no tak! Přece by ses nás nebála!“ Smál se. Vymíval se mi. A přibližoval se.

O tři uličky dál se objevili další dva muži a halasně se pozdravili s těmi za mnou.

Jsem v hajzlu.

„Ale ale, copak to tu máme?“

Jako naháněná zvěř.

Zabočila jsem do nejbližší uličky a rozběhla se. Nebyl čas myslet. Nebyl čas taktizovat.

Nemyslela jsem na to, po kolika metrech asi spadnu. Nemyslela jsem vůbec.

V uších mi hučelo, srdce jsem měla v krku a žaludek se mi nepříjemně svíral.

Běžela jsem.

Utíkala jsem. Možná o život.

Skřípění brzd hned za mnou.

Mají auto!

Přidala jsem na tempu. Píchalo mě v boku. Ztěžka jsem popadala dech. Těžkly mi nohy.

Zpomalovala jsem...

Za mnou se ozvaly výkřiky a nadávky.

Zakopla jsem.

Spadla jsem.

Byla jsem v hajzlu.

„Nastup!“ ozval se za mnou hlas, kterému nešlo odporovat. Byl mnohem hrubší a hlubší, než jaký jsem ho znala. Ale v téhle chvíli mi zněl jako hlas anděla.

Vzepřela jsem se na dlaních a vyhoupla se na kolena. Pak jsem vstala a doklopýtala k otevřeným dveřím spolujezdce.

Až když jsem byla uvnitř, křečovitě svírala okraje sedadla a víčka pevně tiskla k sobě, dovolila jsem si brečet.

„Je to dobré. Neplakej.“

Jenže já nedokázala přestat. Ve spáncích mi tepalo a před očima se mi objevily jiskřičky. Motala se mi hlava a na hrudi mě nepříjemně pálilo, ale já se stejně nedokázala nadechnout, i když mi bylo jasné, že okolo nás musí být víc než dost vzduchu.

Edward na mě dál mluvil, ale já mu nerozuměla. Jen jsem slyšela jeho hlas, jako tichou kulisu ostatních zvuků okolo: mých vzlyků, předení motoru auta a mého tlukotu srdce.

Prsty jsem čím dál tím víc zatínala do nádherně jemné kožené sedačky pode mnou. Až po chvíli mi došlo, že mě bolí dlaně. Opatrně jsem jednu odlepila od sedačky a podívala se na ni. Krev! Krucinál! Neměla jsem padat.

Auto najednou prudce zastavilo, až jsem se pohnula dopředu. Dlaně jsem instinktivně vystřelila před sebe a bolestivě s nimi dopadla na palubní desku. Okamžitě jsem je sundala. Bože, ta krev byla i tam. A co teprve to bílé sedadlo...

Nevím, jak dlouho jsem tam seděla, ale byla mi už vážně zima, protože dveře řidiče byly otevřené a na mě foukal studený vítr. Začalo mírně pršet a já otevřela i na své straně a vytáhla ruce ven. Štípalo to a pálilo, ale smylo to tu nejhorší špínu pryč.

Ještě pořád jsem brečela a dusila se...

„Bello,“ ozvalo se najednou vedle mě a dvě ledové ruce mě chytily za tváře a otočily mou hlavu k němu.

Díval se na mě, starostlivě, obezřetně, ale zároveň konejšivě, jako by byl můj otec. Tentokrát jsm se nepropadala do svůdného karamelu, ale byla uklidňována klidnou černí, kde jen probleskovala hnědá.

„Dýchej,“ řekl a mé plíce si najednou vzpomněly, jak na to.

Seděli jsme tam, někde uprostřed padající noci, já ještě napůl uvnitř jeho auta, napůl vykloněná ven, a on v podřepu přede mnou, a nechávali se máčet ledovými slzami nebe.

---

Jsi v pořádku?

Jo, Jaspere, to bych taky rád věděl.

„Jsi v pořádku?“ ozval se Emmett.

„Ano,“ zahučel jsem.

Momentálně jsem měl náladu maximálně na to, abych se zhroutil na náš gauč v absolutně lidském a naprosto unaveném gestu.

Protože já byl tak neuvěřitelně unavený...

Všechna ta krev, která jí vytékala z dlaní a kolen, ta vůně zkoncentrovaná v malém prostoru mého auta. Na moment jsem litoval, že jsem ji před těmi grázly zachránil. Alespoň bych neměl takové výčitky. Nezabil bych ji sám.

Jenže ona pořád plakala, vzlykala a vypadala tak na dně. Nad mou touhou vysát ji, ten nejlepší mok na světě, zvítězila touha zabít ta zvířata. Otočil bych volant a hned se k nim vrátil, kdybych věděl, že jí to nějak pomůže. Ale byl jsem si jistý, že by to pomohlo jen mému upířímu já. Tomu, které se nemělo dostávat na povrch a už vůbec ne u ní.

A tak jsem jen zastavil na nejbližím možném místě a dýchal čerstvý vzduch.

A pak jsem u ní najednou klečel, díval se jí do těch hlubokých smutných očí a přál si jediné. Aby přestala plakat.

Když se uklidnila, vypadalo to, jako by přepnula na nějaký řežim robota. Zeptala se, kde to jsme, a oznámila mi, že by se měla co nejrychleji dostat domů.

Odvezl jsem ji jejím vlastním uatem a zoufale si přál, aby dokázalo jezdit rychleji, než osmdesát kilometrů za hodinu. Na druhou stranu jsem ji nechtěl nechat o samotě. Vypadala, jako by se měla každou chvíli zhroutit. Byla rozcuchaná, ubrečená, zrůžovělá, dívala se do nikam a nemluvila.

U cedule hlásajíc, že jsme u cíle, u nápisu “Forks“, jsem to už nevydržel.

„Je ti dobře? Můžu ti nějak pomoci?“

„Už jsi mi pomohl dost. Děkuju,“ vydechla a já nevěděl, jestli to byla ironie nebo konstatování.

Když jsme zaparkovali u jejich domu, vypadalo to, jako by jí něco začalo docházet.

„Jak víš, kde bydlíme?“

„Tohle je malé městečko, Isabello, každý ví, kde bydlí místní šerif.“

„Jasně,“ prohodila zahořkle. „A jak se dostaneš domů?“

„Už jsem napsal Alici, staví se pro mě. A i kdyby ne, nebydlíme daleko.“

Přikývla. „Děkuju.“ A s těmi slovy vystoupila a vydala se domů, odkud se ozývaly zvuky televizního přenosu. Bez ohlížení, bez přemýšlení nad tím, že já pořád sedím v jejím autě.

Rychle jsem jí strčil klíčky do kapsy u bundy a zaběhl do stromů. Nedávala vůbec pozor.

„Jsem unavená, jdu spát!“ křikla do domu a okamžitě se vydala do schodů.

Její otec si pomyslel něco o schovávání dárků a spokojeně se díval dál.

Idiot.

Nemohla usnout, dlouho plakala, pak přecházala po svém pokoji. Když usnula, pořád se jí zdály noční můry. Chtěl jsem za ní, alespoň trochu ji uklidnit svou vůní, svým hlasem, na který reagovala tak kladně, když spala, ale měla zavřené okno. Vzhledem k dešti, který se spustil, jsem se nedivil.

Spala ani ne tři hodiny. Vzbudila se s tichým výkřikem „Davide!“ a pak už neusnula.

Sešla dolů do kuchyně a brečela tam, opřená o kuchyňskou linku, před ní se vařila voda a ona nadávala.

Vytratil jsem se od jejich domu akorát včas na to, abych přivezl své auto z Port Angeles, vrátil se domů, převlékl se a vyrazil s Alicí do školy. Ale vážně jem neměl náladu. Nejraději bych prostě vzkázal, že jsem nemocný a zůstal doma. Přemýšlel. Jenže se mi to zdálo vůči Isabelle jako zrada.

Nepřišla, ani v pondělí, ani v úterý a já nějak věděl, že sledovat jí nyní by bylo příliš vlezlé. Příliš důvěrné.

Ve středu se objevila, bledá, nevyspalá a tichá. Raději jsem se jí na nic neptal.

Ale když jsem jí v pátek podával mikroskop, promluvila.

„Isabello?“ strčil jsem jejím směrem přístroj a sklíčko s preparátem.

„Bello,“ šeptla a převzala to ode mě.

„Bello?“ Nechápal jsem. Ale znělo to mnohem líp.

„Mám to raději. Anafáze.“

předchozí kapitola x další kapitola

Autor: Lioness (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když zapadne slunce - 6. kapitola: