Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když zapadne slunce - 3. kapitola

25.03.2011 (09:15) • Lioness • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1385×

3. kapitola: Rozervaná objetí

Chtěla jsem ho obejmout, sevřít ve svém náručí a už nikdy ho nepustit. Ale věděla jsem, že je pozdě. Mé ruce vypadaly v paprscích zapadajícího slunce najednou tak prázdně… a já měla pocit, jako by se sluneční svit změnil na krev.

Krev na mých rukou…

7:06, hlásaly červené číslice na mém digitálním budíku. Spala jsem celých šest hodin, což se zdálo skoro neuvěřitelné. Ale byla jsem poprvé doopravdy vyčerpaná, jak fyzicky, tak psychicky, od doby, co jsem do tohohle místa zeleného klidu přijela, takže se to dalo pochopit.

Za mou psychickou vyčerpanost mohl Edward. Ačkoliv byl rozhovor s ním trapný a tichý a on si určitě musel myslet, že jsem sem utekla z nějakého ústavu, měla jsem z toho dobrý pocit. A to nebylo k zahození.

Špatné bylo ale to, že jsem se vyčerpaně cítila i teď, po probuzení. Pohnout byť i jen palcem na noze se zdálo jako hotový atletický výkon. A já na sporty nikdy nebyla dobrá. Ležela jsem rozplácnutá na zádech, dívala se na strop nade mnou, což mi připomnělo nemocnici a pocit zvracení, deka podivně smotaná pod pravým bokem mě začínala tlačit a mrzlo mi levé rameno, které nebylo přikryté. A já se přesto nemohla pohnout. Měla jsem, chtěla jsem, ale nemohla jsem. Byla jsem ve svém těle, ale momentálně mi nepatřilo.

„Bello?“ ozval se zezdola Charlie. Lekla jsem se a podvědomě sebou škubla. I ten primitivní instinktivní pohyb mě ale dokázal probudit. Cítila jsem se, jako bych se dostala z područí nějakého zlého kouzla.

Uvědomila jsem si, že o mě má nejspíš strach. Že obvykle bych už dávno byla dole a vařila snídani. Vstala jsem, popadla svoji oblíbenou teplákovou soupravu ledabyle přehozenou přes křeslo, oblékla se a mířila do koupelny.

„V pohodě!“ křikla jsem, než jsem za sebou zaklapla bílé dveře a do pusy si strčila zubní kartáček.

Ani ne o pět minut později jsem byla dole, přičemž jsem uklouzla na předposledním schodě, protože jsem si myslela, že coby žena zvládnu dělat dvě věci najednou – jít po schodech a plést si cop.

Charlie se na mně podmračeně podíval, ale když neuviděl ani červené oči, ani příliš výrazné kruhy pod nimi, usmál se.

„Budeš snídat?“

„Ne, díky,“ zamumlala jsem s hlavou v ledničce. Žaludek jsem měla příliš stažený na to, aby vydržel něco jiného než pomerančový džus.

Stála jsem před oknem se sklenicí pomerančového džusu v rukou. Všechno se v tu chvíli zdálo tak šedé, ztracené v provazcích vody padající z nebe. Věděla jsem a pamatovala si, že můj náklaďáček je červený, záclony u sousedů modré a džus oranžový, ale nebylo to tak.

Byl to jeden z těch dnů, kdy jsem se ptala sama sebe, jestli má cenu žít. Jestli to má smysl. K čemu to je? Jaký byl cíl vyšší moci, když vytvořil tolik miliard myslících bytostí, pobíhajících bez návodu jak žít po této zemi?

Dřív jsem život nepovažovala za schopnost. Dokud jsem ji neztratila. Schopnost žít…

A vůle žít. Tu jsem neměla také. Kdybych zemřela, mohla bych být s ním.

V očích se mi shromáždily slzy, a já neměla sílu je tam zadržet.

Až když jsem uslyšela ránu a cinkání skla, došlo mi, že i má ruka je najednou prázdná a necitlivá. Pomalu jsem sklopila oči k zemi, na své pantofle zbarvující se do ošklivé hnědé barvy. Automaticky jsem chňapla po utěrce a klekla si. Ostré bodnutí jednoho ze střepů mi připomnělo, k čemu slouží smeták a lopatka. Ta myšlenka ale byla okamžitě potlačena mým zvedajícím se žaludkem a prázdnem, rozlézajícím se mou myslí.

Krev. Z prostředníčku mi pomalu odkapávala malá kapka rudé barvy… Pak skanula na zem, rovnou doprostřed té oranžové louže.

„Bello!“ ozval se nade mnou hluboký starostlivý hlas a něčí pevné ruce mě vytáhly do stoje.

Charlie se bál, ale já nebyla schopná odpovědět. Myslí mi pulzovala jediná myšlenka, věta, otázka.

Proč tu stále jsem?

Pozorovala jsem svůj pravý prostředníček až do chvíle, kdy byl překryt béžovou neforemnou náplastí. Vzhlédla jsem a okamžitě se setkala s pohledem zamračených hnědých očí, prakticky stejným pohledem, jaký jsem tak často vídala v zrcadle.

Podlaha pod oknem už byla uklizená a vzduch v místnosti trochu příliš chladný, jako by se tu před chvílí rychle větralo. Jenže já si nevšimla ani uklízení ani vrzání okna.

„V pořádku?“ zamumlal mi Charlie do ucha, chytil mě kolem ramen a jemně mě navedl na pohovku v obýváku.

Ne, nebylo to v pořádku. Musela jsem pryč, okamžitě. Žaludek se mi trochu zhoupl při představě, že bych teď měla někam jít. Zhroutit se v té zimě někam na chladný chodník nebo promáčenou půdu v lese se mi nechtělo. Jenže klíčky od náklaďáčku jsem měla nahoře v džínech. A chůze po schodech byla taky pekelně nebezpečná záležitost… obzvláště teď.

„Bello? Děje se něco?“

Mé tělo reagovalo samovolně, ani jsem nechápala, jak jsem byla schopná zavrtět hlavou, mávnout rukou a zalhat. „Krev,“ zachraptěla jsem.

„Budeš zvracet?“

Znovu jsem zavrtěla hlavou a sípavě se nadechla. Rychle jsem se rozhlédla a po chvíli mi došlo, že hledám nejrychlejší a nejsnadnější únikovou cestu. Možná kdybych to vzala přes kuchyň na zadní dvorek… A pak co? Zmrznout v dešti? Nechat se doběhnout Charliem?

Najednou mi došlo, že je o stěnu opřený rybářský prut. Rybaření… Někde v mém podvědomí se něco hnulo.

„Někam jdeš?“

„Eh… chtěl jsem. Pamatuješ? Říkal jsem ti to… dneska máme s Billym jít na ryby.“

Nepamatovala jsem si to, samozřejmě. Ale náramně se mi to hodilo. Pokud Charlie odjede do půl hodiny, mohla bych to stihnout.

„Ale nikam nemusím, samozřejmě. Jenom mu zavolám a-“

„Ne! Tati,“ věděla jsem, že tohle na něj zabírá, „klidně jeď. V pohodě.“

„Já nevím, Bells.“ Věděla jsem, co se mu honí hlavou. Tušila jsem totiž, jak teď musím vypadat, s nepřítomným pohledem, pootevřenými rty, strnulou nepřirozenou pozicí a bledou pletí. Zombie. Mrtvola, možná. Ale chyběla mi jakákoliv energie nebo vůle na to, abych se zatvářila normálně.

„Jen běž, zvládnu to.“ Koutky úst se vzepřely gravitaci, ale byla jsem si jistá, že to muselo vypadat jako odporný škleb. Přesto to na Charlieho mělo kladný účinek. Poslední dobou jsem se o úsměv pokoušela tak zřídkakdy, že i pouhá snaha byla překvapením.

„Tak dobře.“

Za pár minut jsem ucítila lehký polibek ve vlasech, uslyšela hlas něco mi mumlající u ucha, a poté tiché cvaknutí v zámku předních dveří, startování auta a praskání štěrku před domem.

Stále ještě jsem seděla na pohovce a pravá noha mě začínala maličko bolet, jak jsem ji v kotníku měla zkroucenou v nepřirozeném úhlu. Jeden hluboký nádech nosem, jedna z mála věcí, které mě terapeutka doopravdy naučila, mi stačil k tomu, abych se stočila do klubíčka na gauč těsně u opěrky.

Jeho velké oči upřené přímo na mně, tichý smích vycházející z jeho rtů, který jsem si možná jen představovala.

Konečky prstů mě brněly touhou obejmout ho. Cítit teplo, které vydává. Musela jsem si nehty zarýt do paží. Bolelo to, ale fyzická bolest nepřehlušila tu psychickou.

Vzpomínky mi zamlžily mysl. Viděla jsem ho, znovu a znovu… Stovky a tisíce vzpomínek, útržků, pohledů, které se mi míhaly před očima.

Bylo to hořkosladké. Ta nejhorší bolest, kterou jsem kdy zažila, se mi už opět vracela a nutila mě prožívat ji znovu a znovu. Rvala mé srdce na kousky, pálila ho, zadupávala někam mezi mé srdce a žaludek. A přesto to bylo svým zvráceným způsobem krásné.

Má paměť byla natolik dobrá, že jsem měla pocit, jako bych se vrátila v čase. Do těch několika šťastných a bláznivých měsíců, které následovaly po tom, kdy jsem se poprvé a naposledy zamilovala. A to rovnou na první pohled. Do té blízké minulosti, kterou jsem chtěla ze svého mozku vyříznout a zároveň si ponechat ji jedinou.

Nenáviděla jsem za to osud. Nenáviděla jsem Boha. Nenáviděla jsem tu vyšší sílu, která vedla naše životy, a nezáleželo mi na tom, jak bych jí měla říkat. Nenáviděla jsem ji o to víc, protože jsem ji nechápala. Nevěděla jsem, proč mi provedla to, co mi provedla. Proč mi zničila život? Proč jsem musela ztratit ten jediný opravdový poklad ve svém světě?

Když jsem se ubrečela ke krátkému spánku, bylo už chvíli před jedenáctou. Vzbudila jsem se o čtvrt hodiny později, unavená, pomačkaná a ztuhlá. Byla mi zima a bylo mi zle. Můj žaludek mi chtěl vyskočit z těla a zároveň mi škodolibými stahy připomínal, že jsem od včerejšího oběda nic nejedla. Měla jsem hlad, ale věděla jsem, že pokud něco sním, okamžitě to půjde ven. Hnusná ironie.

Zvedla jsem se do sedu, protáhla si nohy a ignorovala bolestivé mravenčení. Přitáhla jsem si huňatou deku z druhé strany gauče.

To vše jsem zvládla bez jediné opravdové a uvědomělé myšlenky. Naneštěstí ty po chvíli, kdy jsem se trochu zahřála, přišly také.

Chtěla jsem za ním. Kamkoliv, kde je. Kdybych umřela, stejně jako on, mé šance, že bych ho znovu doopravdy uviděla, a sevřela ve svém náručí, které bylo už tak dlouho tak zoufale prázdné, by se rozhodně zvýšily. Nebo by zůstaly stejné, protože na tomto světě byly nepochybně zcela nulové.

Uvědomila jsem si, že jsem propásla svou možnost. Už dávno jsme totiž zjistila, že odejít z tohoto světa vlastním přičiněním, nedokážu. Už kvůli Renée a Charliemu. Ne že by jim beze mě nebylo líp, ale nechtěla jsem je vystavovat pocitu, že selhali. Oni přece za nic nemohli.

Takže jsem měla možnost zemřít, ale nevyužila ji. Na chvíli jsem pocítila ostrý osten nenávisti vůči Edwardovi. Ale jak jsem mu mohla zazlívat, že mě zachránil?

Tentokrát jsem neplakala. Ty suché hlasité vzlyky, které mi trhaly hrdlo, se totiž nedaly považovat za pláč. Byly plné zoufalství a lítosti. Tolik jsem chtěla zemřít, a i když jsem ten chtíč ignorovala, vždy byl někde pod tenkým povrchem mého vědomí. Teď se na chvíli probojoval ven a já se jím nechala unášet. Bylo to svým způsobem uvolňující, sundat všechny zábrany, zdemolovat vše, co mě drželo při zdravém rozumu a jen se nechat unášet.

Věděla jsem, jak těžké to bude, až se zase dám jakžtakž do kupy. Jak těžké bude tvářit se normálně, až přijde Charlie. Vlastně to bude nemožné. Ale kvůli němu to za snahu stálo. Možná bych mohla předstírat, že spím. Nejspíš by mi to nevěřil, protože věděl, jak to s mým spánkem je, ale těžko by za mnou přišel do pokoje a řekl mi, ať to na něj přestanu hrát. Nebyl jako Renée.

Probudilo mě hlasité bouchnutí předních dveří. Mé pošramocené nervy mě okamžitě postavily na vratké nohy a můj mozek ihned nastartoval.

Někdo byl v domě a podle zvuků to rozhodně nebyl Charlie.

Dřív než jsem mohla popadnout něco pořádně těžkého, se ve dveřích objevila vysoká svalnatá postava asi pětadvacetiletého muže. Byl mi povědomý. Tep se mi zrychlil, srdce prudce rozbušilo. Couvala jsem. Pryč, hlavně pryč. Deka, kterou jsem měla kolem ramen, sklouzla k zemi a já o ni zakopla. Nezadržitelně jsem se řítila k zemi. Nezvládnu utéct…

Zavřela jsem oči a doufala, že tentokrát aspoň omdlím.

předchozí kapitola - další kapitola

Autor: Lioness (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když zapadne slunce - 3. kapitola: