Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když vás drží při životě stěstí, co se stane když vás opustí? 1. kapitola

06.12.2009 (13:00) • Elliri • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1211×

Byla jsem jedna z mála, která ji znala osobně. Byla jsem jedna z mála, kterou si přeměnila ona sama. Byla jsem jednou z mála, ze kterou měla jiné úmysly než smrt. A byla jsem jednou z mála, které se podařilo utéct…

Bylo mi přesně devatenáct, kdy se to stalo. Zrovna jsem odcházela z večírku od mé nejlepší kamarádky Caroline. Byla jsem naštvaná, a rozrušená. Caroline mě pozvala, a pak si mě vůbec nevšímala, dělala  jakoby mě neznala, tak jsem radši odešla. V tu chvíli jsem měla chuť jí zabít a tak jsem se radši vydala domů. Bydlela jsem se svými rodiči na druhém konci města. Skoro už jsem nasedala do auta, ale cítila jsem za sebou něčí přítomnost. Opatrně jsem se otočila a spatřila tam rudovlasou ženu s očima barvy krve. Začala jsem pomalu couvat ale ona šla za mnou. Narazila jem na tvrdou zeď, a ona se stále přibližovala. Něco mi říkalo, že utíkat by nemělo smysl, tak jsem se roztřeseným hlasem zeptala:

„K- Kdo jsi?“

„Jsem Victoria, zbytek ti vysvětlím potom.“ Když tohle dořekla, usmála se neveselým a zvláštně krutým úsměvem.

Chtěla jsem se zeptat, kdy potom, ale to už jsem ucítila ostré bodnutí na krku. V tu chvíli jsem se skácela k zemi. Mým tělem lomcovala ukrutná bolest, jakoby mě někdo upaloval za živa. Nevím jak dlouho to trvalo, možná dny, možná minuty… Pak ale začala bolest postupně, od konečků prstů ustupovat, a začala se soustředit na srdce. Myslela jsem že to nejde, ale bolet se ještě znásobila.  Srdce mi bušilo jako o závod ale nemělo proti ohni šanci. A pak, udeřilo naposled. Chvilku jsem myslela, že jsem mrtvá ale pak jsem se odvážila otevřít oči. Byla noc a nade mnou stála ta krásná, rudovlasá Victoria. Ale- co to? Viděla jsem ve tmě stejně dobře jako na světle, možná i líp. Necítila jsem potřebu dýchat a přesto jsem to udělala. Nadechla jsem se, a ucítila… ucítila jsem všechno. Všechny moje smysly byli milionkrát lepší, než před tou bolestí. Rozhodla jsem se zvednout, ale jako bych mohla ovládat svoje tělo myšlenkami. Zvedlo se, hned jak jsem si to pomyslela a to ještě mnohokrát rychleji. Neměla jsem ponětí, co se to se mnou děje tak jsem se tázavě podívala na Victorii.  Když viděla můj udivený výraz, zase se tak zvláštně usmála.

„Najez se…  pak ti to vysvětlím.“

Najez se? To jsem nechápala, do té doby, než jsem ucítila tu vábivou vůni. Byla to snad ta nejdokonalejší vůně na světě, tak jsem se za ní hned vydala. Nevěděla jsem, co může tak nádherně vonět, dokud jsem to neuviděla. Byl to člověk. Asi tak dvacetiletá dívka se procházela se svým přítelem v nočních ulicích Seattlu. Jejich vůně mi úplně zatemnila mozek a začala jsem se soustředit pouze na to pálení v krku které bylo až doteď nějak snesitelné. Teď to bylo, jakoby mi někdo drásal hrdlo. Smyslů zbavená jsem se za nimi rozběhla a zabořila svoje ostré zuby do krku té dívky, která se mi nemohla ubránit. Její krev lahodila mojí chuti, bylo to, jako jíst to nejlépe uvařené jídlo, ale ještě mnohem lepší. Když jsem skončila s dívkou, odhodila jsem její tělo na chodník a šla směrem k chlapci, který už se dal na útěk. Přede mnou neměl šanci, jen jsem ho rychle přeskočila a tak se ocitla před ním. Dopadl stejně, jako jeho přítelkyně. A já stejně neměla dost. Když jsem se tam tak dívala na jejich mrtvá těla, řekla jsem si, že bych to měla nějak zamaskovat. Zapálila jsem je, a nechala ležet tam, kde byli. Nikoho přece nenapadne, že je zabil… nevěděla jsem, jak se nazvat. Nevěděla jsem kdo nebo co jsem, ani co se to se mnou děje. Právě jsem zabila dva úplně nevinné lidi. Šla jsem zpět k Victorii která pořád stála v uličce odkud jsem vyběhla za vůní. Naštěstí mi všechno vysvětlila, tedy, myslela jsem si, že je to všechno. Řekla mi, že jsem upír, a že za ni budu zabíjet. Že mám zabít nějaké divné, žlutooké upíry kteří se vymykají normálům. Byla na mě milá, pomáhala mi, a já jsem souhlasila, protože jsem uvěřila,  že oni jsou ti špatní. Pochválila mě, že jsem po sobě „uklidila“ a že to tak mám dělat vždycky. Vždycky, když se najím. Také mi řekla, že nemám vycházet na slunce, jinak by nás lidi poznali, ale neřekla proč. Jen mě ujistila, že nás slunce rozhodně nespálí.

„Dobře… Monico, až tě budu potřebovat, Riley tě najde. Zatím se zdržuj pouze v Seattlu.“

Když řekla tuhle větu, odběhla pryč. Nevěděla jsem kdo je to Riley ale jí jsem věřila. Ona byla ta, která mi nabídla pomocnou ruku, ale ona byla také ta, která ze mě udělala upíra jen proto, aby zabila ubohou lidskou dívku. To jsem si ale tehdy neuvědomila. Za ten týden, kdy mi dovolila takhle řádit, jsem zabila prakticky každého, kdo mi přišel do cesty, protože jsem nedokázala odolat jejich vůni.  Občas jsem měla výčitky, ale hlad a to hrozné pálení v krku překrývalo všechny ostatní emoce. Asi po týdnu, když jsem byla zrovna „po jídle“ jsem ucítila upíří vůni. Automaticky jsem se přikrčila protože to nebyla Victoria. Byl to cizí pach. Po pár vteřinách ke mně přišel nějaký blonďák, byl to ten upír, kterého jsem cítila. Nevypadal, že by chtěl zaútočit, ale já svůj postoj neuvolnila.

„Ahoj, jsem Riley.  Posílá mě Victoria, potřebuje tě.  Přišel čas.

SHRNUTÍ

Autor: Elliri (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když vás drží při životě stěstí, co se stane když vás opustí? 1. kapitola: