Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když už zbývá jenom osud - 8. část

21.11.2010 (20:15) • Shindeen, Katie92 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4592×

Edward:

Tik, tak… tik, tak… Ty hodiny to snad dělaly naschvál. Schválně tikaly takhle pomalu.

Bylo krátce po poledni, za těch několik dlouhatánských hodin jsme stihli rozebrat do nejniternějších detailů každého člena mé rodiny. Probrali jsme nespočet různých drbů, posoudili jejich osobnost a dokonce jsme se dostali až k hodnocení šatstva.

Jistě, Bella je moc soudit nemohla. V podstatě většinu z nich vůbec nezná, některé dokonce ani nikdy neviděla, ale přesto se do hovoru zapojila až s moc velkou vervou.

Když už témata na rodinu Cullenovu došla, do základů jsme rozebrali její sousedku. Byla to korpulentní dáma staršího věku. Paní Marschallová. I já si na ni vzpomínal. Když jsme se sem přistěhovali, potkali jsme ji v obchodě. Minimálně půl hodiny z nás „zdvořile“ tahala všemožné informace. A kde všude jsme bydleli, jak se nám tady zatím líbí, jestli nám nevadí, že tady skoro vůbec nesvítí sluníčko, zda se někdo z nás chce vyučit lékařem jako náš otec a tak dále… Chudáka Emmetta si oblíbila ze všech nejvíc. Nikdo nevěděl proč, ale prostě jí hned na první pohled padl do oka.

Zpočátku její myšlenky byly čistě nevinné, obdivovala sice jeho postavu, to ano, jenomže když se ho pak zeptala, jestli má nějakou přítelkyni a on s rozpaky odpověděl, že se dali dohromady s Rosalií, div ji netrefil šlak a pomyslela si, že je od sebe musí dostat, i kdyby na to byla nucena použít své „ženské“ (haha) zbraně. Možná to už teď zní dost vtipně, což určitě taky je, ale když si představíte její růžový kabátek, šedivé vlasy s bohatou trvalou a saténový klobouček, k tomu přidáte botky na podpatku, na kterých se moc uvolněně necítí, ale přesto by si je ani za nic nesundala, a jejího malého yorkšírka s culíčkem mezi ušima svázaným elegantní mašličkou pastelové barvy, museli byste se smíchy přinejmenším propadnout… A zvlášť pokud byste si ji představili, jak se snaží sbalit Emmetta.

Bella se o ní celkem rozpovídala. Prý hned druhý den potom, co se sem přistěhovala, ji poctila svou návštěvou. Podrobila ji podobnému podrobnému výslechu, jako tehdy nás, až na ten malý rozdíl, že u ní se zdržela celé odpoledne.

Když mi to popisovala, dokonce jsem na okamžik dokázal zapomenout na svou nelibost vůči ní a trochu ji politovat. Protože ta ženská byla vážně postrah, té by se bál snad i… i Aro. Na chvilku jsem si pohrál s představou, že kdybychom s ním někdy měli nějaké nejasnosti, poslali bychom ji na něj… Ale pak jsem to hned zavrhnul. Jistě by byl překvapen jejím elánem a přebytečnou energií, která v jejím věku skutečně nebyla obvyklá, ale jakmile by se vzpamatoval, buď by ji zabil anebo přeměnil – i když to by asi neudělal, protože mít něco takového za zadkem celou věčnost… brr. Jenom při té představě mi div nenaskočila husí kůže.

„Neměl už by ses vrátit domů?“ přerušila Bella najednou ticho v obývacím pokoji. Pes, kterého prozatím nazývala Jamie, jak jsem se dozvěděl, se jí líně povaloval na klíně a spokojeně „vrněl“, když ho drbala na hlavě. „Vaši už o tebe určitě budou mít strach.“

Rozhodně jsem zavrtěl hlavou. Uvědomoval jsem si, že se pomaloučku blíží ta chvíle, kdy ji budu muset nějak… obeznámit, že tady hodlám zůstat poněkud delší dobu, než s jakou by počítala. Ale stejně jsem ještě nějak nevymyslel tu správnou možnost, tu výmluvu, kterou bych jí mohl namluvit.

Fantazie už mě pomaloučku opouštěla. Bylo to, jako bych ji všechnu spotřeboval na můj vymyšlený příběh o adopci a mém psychickém zhroucení, a teď už prostě nic dalšího nezbývalo.

„Určitě si doma koušou nehty hrůzou a přemýšlejí, co všechno se ti mohlo stát,“ pokračovala dál a já už jsem na sobě zase ucítil její upřený pohled, který mě propaloval skrznaskrz, že jsem měl pocit, že prostě každou chvíli musí všechnu tu lež prokouknout. „Nebo se strachují, že jsi skočil z mostu, podřezal si žíly anebo cokoliv jiného.“

„Ne… vědí, že bych si nic neudělal,“ řekl jsem a snažil jsem do hlasu dát co nejvíce přesvědčivosti.

Možná se mi to i povedlo, protože jen pokrčila rameny se slovy: „Tak jim aspoň zavolej.“

Hlasitě jsem si povzdechl. Role lháře už mě unavovala. Nebavilo mě to a by jsem si jistý, že už mi to ani nešlo, ale… co jiného mi zbývalo. Pravdu jsem vyklopit nemohl. „Víš… myslím, že bych od nich na pár dní potřeboval klid.“

Zvědavě zvedla jedno obočí a do očí se jí vkradla upřímná nechápavost.

„Nemyslíš si, že to celé trochu dramatizuješ?“ zeptala se tak trochu pobaveně. „Kvůli jedné hádce se doma nechceš ukázat několik dní?“

„Není to jen kvůli jedné hádce,“ odporoval jsem. „Už delší dobu doma všechno skřípe a já si na několik dní prostě musím odpočinout.“
Nechápavě zakroutila hlavou. „No já ti to asi nevymluvím. Ale kam chceš jít? Pod most? Na nádraží? Nebo do nóbl hotelu v letištní hale?“

Upřeně jsem se jí zadíval do očí.

Chvíli mě sledovala stejně pobaveným výrazem, jaký už jsem u ní několikrát viděl, ale jak jsem jí pohled delší dobu mlčky opětoval (pokusil jsem se i o prosebný výraz, ovšem jeho kvalitou jsem si jistý být nemohl), tak jí to nejspíš začalo docházet, protože se celý její výraz pomalinku měnil, až se tam místo pobavení objevilo zděšení, a ona bleskurychle vyskočila na nohy, až odhodila Jamieho kousek stranou a ten ublíženě zakňučel, aby jí dal najevo, že to si teda dovolila moc.

„Ne, tady zůstat nemůžeš,“ řekla rázně a začala po pokoji přecházet tam a zpátky.

„Prosím.“ Skutečně tohle dělám? Musel jsem se vážně zcvoknout. „Ani si mě nemusíš všímat.“

„Hele, já tě vlastně vůbec neznám!“ rozhodila rukama. „Můžeš být kdokoliv. Od zlodějů, překupníků drog, úchylů až po násilníky!“

Nevěřícně jsem se na ni podíval. „Vážně si myslíš, že bych tady seděl celý den, vyléval si srdce, pomlouval své vlastní bratry a sestry a nakonec ti v noci vyraboval pokladničku?“

Vrhla po mně vražedný pohled. Z očí jí div nešlehaly blesky, až mě to po chvíli donutilo sklopit hlavu a pozorovat raději malý záděr v koberci.

„Copak já vím? Vždyť ty se vůbec nedáš odhadnout, mohl bys být schopný čehokoliv. Tvé chování před dvěma týdny a chování dneska jsou toho zářným důkazem.“

„Prosííím,“ naléhal jsem dál. „Můžeš mě klidně mít celou tu dobu na očích.“ Za tuhle větu bych se nejradši zabil, kdybych věděl jak. „Slibuju, že nebudu provádět nic nezákonného.“

Zamračila se a obočí stáhla zamyšleně k sobě. S malou radostí, ale zároveň i nelibostí, jsem zkonstatoval, že z očí už jí počáteční hněv vyprchal.

Ještě několik dlouhých vteřin tiše chodila pár kroků tam, pár kroků zpátky, dokud se nezastavila na místě, hlasitě si nepovzdechla a neotočila se zpátky čelem ke mně.

„Začínám na tebe být nějaká až moc milá,“ zamumlala tiše. „A věř mi, že se mi to vůbec nelíbí!“

„Jo.. to jsme dva,“ zabručel jsem v tichou odpověď.

Došla zpátky ke gauči a svalila se vedle Jamieho do polštářů. „Ale nemysli si, že to tu budeš mít jednoduché.“ Vážně mi pohlédla do očí. „Zítra dopoledne vysáváš celé spodní patro, umýváš nádobí a ještě bys mohl stihnout vyházet pár krámů z podkroví. A jestli se hodláš zdržet až do pozítří, tak meješ i okna.“

Povzdechl jsem si. To bude teda zábava. „Ještě něco?“ zeptal jsem se a sarkasticky se přitom ušklíbl. Vážně jsem si nedokázal představit sám sebe na štaflích.

„Jo. Za deset minut se mnou vyrážíš do práce, samotného tě tady nenechám.“ S těmi slovy se s nově nabytým elánem znovu zvedla.

„Ty máš práci?“ zeptal jsem se nechápavě. Ani nevím proč, ale myslel jsem si, že bude teprve na studiích. Na pracujícího člověka se mi zdála hrozně mladá a tak nějak… nezkušená.

„Jo, před týdnem jsem nastoupila. Bude se ti tam líbit, neboj.“ Potutelně se usmála. To, jak měla rty zvláštně pozvednuté a v očích jí svitla jiskra pobavení, mi svým způsobem připomnělo Alice, když chce jít nakupovat anebo když…

Zděšeně jsem vytřeštil oči nad náhlým pochopením. Pohledem jsem ještě rychle střelil zpět k ní, abych se ujistil, že skutečně je ta podoba mezi oběma výrazy tak velká, a pak…

To ne. Měl jsem chuť žalostně zavýt jako nějaký vlk ze stupidního kresleného seriálu. Jestli pracuje tam, kde si myslím, já zůstávám doma!

* * *

„Ale no tak, proč se tváříš, jako kdybych tě bůhvíjak mučila?“ uchichtla se a nechápavě zavrtěla hlavou, až jí dlouhé vlasy spadly do obličeje.

Jenom jsem něco zamumlal v odpověď. Sám jsem nevěděl, co to bylo a jestli to vůbec bylo srozumitelné. Jenomže já měl na práci důležitější věci.

Jelikož se mi ani po celou dobu půlhodinové cesty autem do Seattlu z ní nepodařilo vymáčknout žádné bližší informace ohledně jejího povolání, očima jsem podezřele kontroloval každé místo kolem nás, každou budovu, každou výlohu, každé dveře, okna a dokonce i všechny ženy na ulicích, jestli náhodou nemají nový účes.

Před chvílí zastavila na parkovišti a dál jsme pokračovali pěšky do úzké uličky, která byla z obou stran lemovaná různými obchody, pobočkami několik známých firem a několika světově proslulými butiky.

Když se po chvíli zastavila a pokynula na jednu dvoupatrovou budovu, nehorázně se mi ulevilo. Mé mínění bylo mylné. Sám sebe už jsem se viděl ve velké růžové místnosti s pár zbohatlými dámami sedícími v malých chlupatých křesílkách, které se budou zajímat jen o mně a jejichž myšlenky budou rozebírat jen mou „roztomilou“ tvářičku.

Ale dům před námi nehlásal žádné Salón krásy u slečny Mony ani nic podobného. Naštěstí, protože jinak bych nejspíš zapomněl na všechno, co mi Alice říkala, a jen utíkal co nejdál odsud.

Ale tato budova se mi zamlouvala. Byla sice už na pohled stará a omítka na ní byla oprýskaná, ale přesto působila takovým pohodovým a pompézním dojmem. Snad každé okno bylo vyzdobeno různými papírovými zvířátky nebo květinami, někde jsem dokonce zahlédl i usmívající se sluníčko a vedle malý modrý mráček.

„No tak - nestůj tu jak solný sloup. Pojď!“ Chňapla mě za ruku a už mě táhla k vysokým schodům olemovaným kamenným zábradlím, které vedly k obrovský dveřím, na nichž jsem stihl postřehnout několik plakátů s logy nadací pro opuštěné nebo duševně choré děti.

Pomalu už mi začínalo docházet, kde se to nacházíme. Ale jistý jsem si byl až ve chvíli, kdy na nás promluvila mladá sekretářka, co seděla za pultem, na kterém bylo spoustu různých propagačních papírů dětského domu Radost. Vzápětí jsem si stejného nápisu všiml i na jmenovce, kterou sekretářka měla připnutou na tričku.

„Ahoj, Bello!“ pozdravila mile a věnovala nám jeden profesionální úsměv. „Timmy s Joeym už se na tebe od včerejška vyptávají.“

Bella se zasmála. „Ahoj, Suzi. Taky se mi po nich stýskalo.“ Otočila se směrem ke mně. „Mimochodem, tohle je Edward Cullen, rád by byl dneska nápomocný.“ Cože? Já a nápomocný? To nebudu jen tak sedět někde v koutě?

„Dobrovolníků není nikdy dost,“ pronesla Suzi, zatímco se postavila a natáhla ke mně ruku. „Suzi Carnstynová, vítám vás v našem dětském domově.“ Postoupil jsem pár kroků směrem k ní a zdvořile jí rukou potřásl.

„No, myslím, že Bella už to má tady zaběhnuté, takže ti řekne, co a jak. Hodně štěstí!“ S těmi slovy se otočila zpět k počítači a začala něco ťukat do klávesnice.

„Tak jdeme,“ pobídla mě Bella a už mě hnala k nejbližším dveřím. Div jsem jí stačil, i když jsem byl upír. Ale udržovat si lidskou rychlost v její společnosti bylo téměř nemožné.

Jakmile se ty dveře otevřely, všechno se naráz změnilo. Místo chladné šedivé podlahy s prošlapaným kobercem a na bílo vymalovanými zdmi, jsme se najednou ocitli ve velké, útulné místnosti s dřevěnou podlahou, barevnými stěnami a hlavně – se spoustou různých dětí. Odněkud se ozýval jejich veselých smích, ale z druhé strany jsem zaslechl bolestný pláč, jak si nějaký malý klučina natloukl koleno. V rohu byly velké polstrované kostky, ze kterých si právě asi tak osmiletá holčička s o něco starším kamarádem stavěli obrovský hrad. Vedle nich byla obrovská pohovka, na které seděl vysoký kluk se sluchátky v uších. Nohou si na zemi poklepával do rytmu hudby a prsty klepal o opěrku gauče. Kousek od něj seděla nějaká dívka s brýlemi a nakrátko ostříhanými havraními vlasy. V rukou držela knížku a oči kulila na miniaturní písmenka, doslova vypadala, že nic kromě děje právě teď nevnímá.

No zkrátka, dětí v různém věku, s různým původem a s odlišnými zájmy tady bylo nejméně dvacet.

„Prostě se k nim chovej mile a zkus se nějak zapojit do jejich her,“ řekla Bella a pak se mi vážně zadívala do očí. „A moc tě prosím, nechovej se jako vůl. Nechci litovat toho, že jsem tě sem vzala.“ Pak se vydala do davu dětí a úplně se mezi nimi ztratila. S každým se zdravila, prohodila s ním nějaké slůvko a věnovala mu úsměv. Právě teď pomáhala vstát culíkaté holčičce, kterou někdo shodil ze židle.

Tohle byl úplně někdo jiný, než za koho jsem ji doposud měl. Tohle nebyla ta protivná a zvědavá holka se zlomenou nohou a otráveným kukučem. Tohle byla mladá žena, která rozdává radost, kde se dá. Najednou jsem k ní dokonce pocítil jistý obdiv.

Netušil jsem, že se zajímá o tyto věci, dokonce jsem netušil ani to, že má ráda děti. I když to jsem si měl domyslet, už když chtěla zachránit toho Jamieho. Protože kdo miluje štěňata, ten miluje i děti. To je pravidlo, které platí snad v devadesáti procentech všech žen na této planetě.

„Bello!“ zakřičel klučičí hlásek a v tu samou chvíli se odněkud vynořili dva malí chlapci. Jeden z nich měl na hlavě naražený kovbojský klobouk, který mu byl dost velký, takže mu spadal do obličeje, až jsem se divil, že přes něho vidí.

„Ahoj, Joey! Čau, Timmy!“ Nechala je, aby jí skočili kolem pasu a pevně ji objali. Jednoho pohladila ve vlasech druhého cvrnkla do nosu. „Tak co? Doufám, že jste nezlobili tetu Trudy!“ Mrkla na ně a oni jen začali zběsila kroutit hlavou.

„Ne, ne! Dneska jsme jí pši snídani dokonce ani nepodstlčili sůl místo cuklu!“ říkal jeden z nich šišlavě a druhý jenom přikyvoval.

„No to se máte teda čím chlubit,“ zasmála se a pomalu se z jejich pevného sevření začala vykrucovat. „Běžte si hrát, za chvilku za vámi přijdu.“ Okamžitě ji poslechli a než jsem se nadál, už zase za veselého pokřikování odbíhali někam jinam.

„Tru!“ Zamávala přes celou místnost na postarší paní, která na klíně chovala sotva roční mimino. Zvedla hlavu od usmívajícího se dětského obličejíku a vesele Belle pozdrav oplatila. Ta se mezitím dala do kroku a už si to k ní mířila. Skutečně… Teď byla někdo úplně jiný.

Ucítil jsem, jak mě někdo zatahal za rukáv. Trochu omráčeně jsem se pohledem odpoutal od té naprosto jiné reality, která byla tady všude kolem, a sklonil jsem hlavu, abych zjistil, co se děje.

Malá blonďatá holčička na mě upírala svá obrovská upřímná kukadla. Překvapilo mě, jakou měly barvu. Přišla mi až příliš světlá, jako by byla duhovka potáhnutá zvláštním bělmem. Přesto se v ní snadno dala rozpoznat studánkově modrá.

„Ty jsi tady poprvé, že?“ zeptala se vysokým sopránkem a nespouštěla ze mě zvědavý zrak.

Pokusil jsem se usmát. Nechtěl jsem působit příliš strašidelně a rozhodně jsem nechtěl, aby se mě ty děti tady bály. Ani nevím proč, jindy by mi to všechno bylo jedno. „Ano,“ potvrdil jsem. „Já jsem Edward. A ty?“

„Jmenuju se Jennifer,“ řekla. Její hlas mi připadal zvláštní. Na dítě až moc klidný a takový vznešený… nevěděl jsem, jak to popsat.

Odpoutala ode mě pohled a pomaloučku jím přejela po místnosti kolem. „Půjdeš si se mnou malovat?“ zeptala se a hlasem jí probleskla slabá jiskra radosti.

Hlavou se mi ozvaly Bellina slova.„Samozřejmě,“ potvrdil jsem, celý trochu vyveden z míry. Nečekal jsem, že to všechno půjde až tak… rychle? Musel jsem sám nad sebou zakroutit hlavou. Už jsem nechápal ani svou vlastní mysl, jak zvláštní.

Jennifer mě pevně uchopila za ruku, v jejím stisku bylo něco víc, než jen to, že mě chtěla někam odtáhnout. Bylo to, jako by z ní vyzařovala zvláštní energie.

Skutečně už jsem ničemu nerozuměl.

Opět obrovské díy všem, co pravidelně komentujete. Skutečně nás to dokáže ohromě potěšit. :)

A zpět k dílku - co myslíte, změní se na Edwardovi něco?

Prozradíme pouze to, že Jennifer tady ještě bude hrát dost podstatnou roli. ;)

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), Katie92, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když už zbývá jenom osud - 8. část: