Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když už zbývá jenom osud - 7. část

19.11.2010 (13:00) • Katie92, Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 4763×

Bella:

Ten kluk nebyl normální. Ne, on prostě musel být duševně chorý, jinak se to nedalo vysvětlit.

Řekněte mi, jaký normální člověk by u vás zazvonil krátce po čtvrté ráno (z tohohle šoku jsem se ještě pořád nevzpamatovala) a začal by vám vykládat svůj život od začátku až do konce? Ano, já vím, že jsem mu svou pomoc nabídla, a vlastně jsem byla i ráda, když za mnou přišel sám od sebe, že si chce popovídat, ale pořád jsem se prostě nemohla zbavit dojmu, že tady na celé téhle situaci něco nehraje.

No shrňme si to. Naše první setkání -  rovná se zlomená noha a znechucené obličeje. Druhé - kytka, omluva, křečovité úšklebky a téměř nucené pozvání do kina. Třetí… vlastně nic, to mi bylo blbě, tak jsem ho poslala zpátky domů a z domluvné omluvné schůzky sešlo. Po čtvrté mi v obchodě div nezpůsobil otřes mozku, jak do mě vrazil, a potom se značným sebepřemlouváním vyslovil pozvání na náhradní omluvné kino. Páté setkání jsou opět jeho znuděné výrazy ve tváři, naprostý nezájem o cokoliv kolem sebe a ve výsledku naprosté fiasko. Při šestém mi zachránil kejhák (dobře, alespoň jedna užitečná věc), ovšem při cestě zpátky domů už se svým oblíbeným znuděným obličejům bohužel nevyhnul. Na sedmé setkání raději nevzpomínám vůbec – výtah, klaustrofobie, pro obrovitánskou změnu jeho obličeje ala je mi všechno jedno, tak proč mě ještě mučíte a sedm dlouhých hodin odsekávání na všechny mé otázky.

A už se pomaličku dostáváme k ránu. Po nejméně hodinovém řinčení otravného zvonku se konečně odhodlám vstát z pelechu a otevřít dveře. Tam stojí on, najednou se tváří jako naprostý ublížený andílek a zničehonic se potřebuje svěřit? A zrovna mně – naprosto cizí holce, o které neví zhola nic?

No nemysleli byste si, že mu hráblo?

Když mi teď povídal jeho příběh, pocítila jsem velice zvláštní druh pochopení. Sama jsem si jeho význam nedokázala pořádně vysvětlit, ale bylo to, jako bych s ním soucítila. Ale ne proto, že bych ho litovala. Bylo to proto, protože jsem se do jeho situace dokázala naplno vžít, a ačkoliv mi to připadalo absurdní, protože naše životy byly v tolika směrech odlišné, připomínalo mi to dobu po tátově smrti. I když mi bylo tehdy pouze pět let, byla to nejtěžší doba v mém životě. Právě tehdy jsem si nejvíce uvědomovala, že nemám matku ani otce, že mě bude vychovávat někdo cizí a že už nikdy nic nebude tak jako dřív.

Ano, jistě, jeho příběh byl o dost rozdílný, on to zjistil až po nějakých devatenácti letech společného života a žádná náhradní péče už ho nečekala. Celou tu dobu si myslel, že žije v harmonické domácnosti. A pak se ze dne na den všechno změnilo. Bylo to jiné, ale pořád jsem se nemohla zbavit dojmu, že se musí cítit stejně jako já před čtrnácti lety.

Položila jsem před něj hrnek s kávou a sama jsem se se svým čajem uvelebila na židli naproti něj. Trošičku jsem si usrkla, přičemž jsem si taktně připálila jazyk (jsem to ale chytrá holka). Raději jsem hrnek položila před sebe. Protože já bych byla schopna se spálit znova.

„Takže jestli jsem to dobře pochopila, teď už tvoji rodiče ví, že jsi to zjistil, mám pravdu?“ zeptala jsem se, když jsem usoudila, že on se k dalším slovům nemá.

Rychle přikývl. Nepodíval se však na mě. Pohled měl sklopený k tmavé tekutině před ním, ze které stoupal kouř, na tváři velice zvláštní úšklebek, který jsem nedokázala správně zařadit.

„Jak na to reagovali? Vysvětlili ti, proč ti to celou tu dobu zatajovali?“ ptala jsem se dál. Je sice pravda, že jsem mu říkala, že jsem vždycky chtěla být psychiatr, ale teď jsem vážně nevěděla, co mám dělat. Jaké otázky pokládat? Nevěděla jsem, které jsou moc odvážné a na které by raději neodpovídal. Byl to těžký úkol.

„Ne, nevysvětlili. Vlastně jsem se s nimi kvůli tomu pohádal. Bylo to dneska v noci, a proto jsem…“ – odkašlal si – „přišel… za tebou.“ Lezlo to z něho jak z chlupaté deky.

„Zajímavé,“ podotkla jsem. „Jak tě můžou dva lidi ze dne na den přinutit k tomu, abys zašel za někým, koho podle svého zjevného chování už odjakživa nemůžeš vystát.“

„No to mi povídej,“ zamumlal tak tiše, že jsem si chvíli nebyla jistá, jestli jsem to vůbec měla slyšet. Ještě chvíli jsem se tím v duchu zabývala, protože jsem se za každou cenu snažila přijít na to, co tady nehraje, a nějak si to zapojit do všech ostatních okolností.

Ale moje logická mozková hemisféra se ještě zcela neprobudila, a tak jsem to brzy vzdala. Zamíchala jsem si čaj a přitom horlivě uvažovala, jak nějak nenápadně přerušit to náhle nastalé trapné ticho.

Chvíli jsem ho jen tak pozorovala. Lžičkou si šnečím tempem míchal kávu, opět se tvářil velice nelibně (což mě celkem urazilo, protože jsem měla podezření, že mu moje káva moc nevoní; ale moje káva prostě musí vonět všem!), potom si pomaloučku přiložil hrnek ke rtům a naklonil ho, aby se mohl napít.

V tu samou chvíli se celý předklonil a obsah své pusy vyprskl zpět ke zbytku kouřící tekutiny.

Ušklíbla jsem se, já tušila, že si spálí jazyk. „Moc horké?“ zeptala jsem se sladce. Aspoň už jsem v tom nebyla sama.

Hlasitě polkl a nevesele se zašklebil. „Jo…“

Edward:

Dobře… Hlavně klid, opakoval jsem si dnes snad už po sté. Samozřejmě to ani jednou nemělo žádný valný účinek, ale aspoň jsem měl pocit, že se snažím. Ono nebylo zrovna dvakrát jednoduché mluvit s téměř neznámou osobou o věcech, které se ve skutečnosti ani nestaly a jen se postupně rodily v mojí hlavě. Nebylo lehké se vydávat za ublíženého puberťáka, kterého ranilo, když zjistil, že je adoptovaný. A už vůbec nebylo jednoduché si domýšlet, co jí tady budu povídat ještě celý den, když už teď, pouze po necelých pár minutách, jsem byl v koncích.

„Kdo vyvolal tu hádku?“ ozval se její, dneska až podezřele klidný a přátelský, hlas. „Vybuchl jsi ty, anebo rodiče?“

„Oni,“ odpověděl jsem téměř okamžitě. Když už tady mám vykládat „svůj“ život, tak ať z toho alespoň vyjdu jako největší neviňátko, ne? „Začali s takovými těmi sladkými řečičkami, že je jim to hrozně líto, ale že mi nemohli říct pravdu, protože se báli, jak na to zareaguju. Jenomže potom se to celé nějak zvrtlo… V klidu jsem jim naznačil, že kdyby mi to řekl sami, tolik by mě to – ehm… neranilo.“ Dělalo mi celkem problém vyslovit to slovo. Ani nevím proč, ale vždycky jsem si pod tím pojmem představoval malou holku s růžovými bačkůrkami a blonďatými vlásky sčesanými do dvou dlouhých copánků, jak se ublíženě dívá na staršího bratra, který jí vzal medvídka na hraní a potom na ni akorát vítězně vyplazoval jazyk. A tudíž mě celkem překvapilo, když jsem tím slovem počastoval sám sebe. „Jenomže oni se potom naštvali, Esme došla trpělivost a prostě vypěnila, že jim vůbec nejsem vděčný za to, jak mě celou tu dobu vychovávali, jak o mě pečovali, živili mě, šatili mě a tak dále. Táta se ji nejdřív snažil u klidnit, ale pak vyjela i po něm a skončilo to tak, že úplně zapomněli na to, že ještě stále sedím v jejich společnosti, a prostě si vjeli do vlasů a začali po sobě nehorázně štěkat.“ Jsem lhář, lhář, lhář… Jenom představa, jak milující Esme nadává Carlisleovi do blbců a inbencilů, působila sama o sobě jako ta nejnemožnější věc na této planetě. Nechtěl jsem raději ani pomyslet, jak to musí znít celé dohromady a co si o naší domácnosti teď ta Bella musí myslet.

„A proto jsi odešel?“ vyptávala se dál. Na její tváři nebyly ani stopy po nějaké nedůvěře. Bylo tam jen nefalšované pochopení a možná nějaké známky soucitu (no bezva, to mi tak ještě chybělo; nějaká holka, co se mě bude snažit utěšit).

„Ne,“ pokračoval jsem váhavě a jenom doufal, že neslyšela ten nejistý otazník na konci, jako jsem ho ve svém hlase zcela jistě slyšel já. „Asi po pěti minutách jejich křiku už jsem to nevydržel ani já a osočil je z… všemožných věcí.“ Blbos! Z čeho bys je asi osočoval? znělo mi v hlavě. Ze všech sil jsem se to snažil ignorovat a jenom se modlil, aby se nezeptala na-

„Z čeho jsi je osočil?“ ozvalo se.

A do háje…

„Bylo toho víc,“ zamumlal jsem neurčitě a očima zabloudil k oknu. Ten strom tam venku byl tááák zajímavý.

„Například?“ Jestli jsem si o ní dneska třeba jen na vteřinku pomyslel něco jiného, než jsem si o ní myslel doposud, hodně, ale skutečně hodně jsem se mýlil.

„Nerad bych to tady rozebíral,“ povzdechl jsem si a přitom doufal, že tím její výslech končí. Ano jistě, já jsem s touhle maškarádou začal, ale ona prostě nemusela být tak zvědavá. Taky by mohla ctít něčí soukromí. Vymyšlené, dodalo tiše moje svědomí.

„Hele, když už jsi přišel, tak to ze sebe vyklop. Uleví se ti, uvidíš,“ naléhala dál, ale ten nátlak, na jaký jsem u ní byl zvyklý, jsem nezaslechl.

Blbost, určitě tam byl, jenom už jsem ohluchl.

„Skutečně je to osobní,“ žvástal jsem přesvědčivě. „Hele, a co kdybys mi o sobě řekla taky něco ty, hm?“ Rychle jsem se snažil odvést téma jinam a nic lepšího mě nenapadlo.

„Není, co bych řekla,“ odpověděla. Její hlas zhrubl a očima se ode mě odvrátila.

„Právě jsem ti tady odvyprávěl skoro celý můj život, nemyslíš si, že by to bylo fér?“ Líbilo se mi ji škádlit. Takhle jsem si alespoň na chvíli připadal povýšeně já.

„Nemám rodinu, takže nevím o čem bych ti měla vykládat,“ zamumlala a už na první pohled na ní bylo vidět, že o tomhle se bavit nebude. Její tvrdě zatnutá čelist a přivřená oční víčka to jenom dokazovaly.

Z druhého patra se zničehonic ozvalo hlasité zvonění telefonu, jenž doprovázely nepříjemné zvuky zapnutých vibrací, které dost zvučně narážely do dřevěného podkladu.

„Promiň,“ řekla a rychlou chůzí se odporoučela z místnosti. Nemohl jsem tvrdit, že by se mi neulevilo. Jakmile jsem totiž s úlevou zkonstatoval její kroky, jak rychle vycházejí schodiště, okamžitě jsem toho využil a i s hrnkem kávy jsem se vrhnul ke dřezu.

Potěšeně jsem sledoval, jak ten tmavý blivajs mizí v odpadu a dál už putuje bůhvíkam. S naprosto prázdným hrnkem jsem se potom vrátil zpět ke stolu a hned se cítil o něco líp. Aspoň jedna nepříjemnost z krku.

V kapse se mi rozzvonil mobil. Se zamračením jsem ho vylovil a s krátkým pohlednutím na barevný blikající displej ho přiložil k uchu. „Ano, Alice?“ pozdravil jsem ne příliš mile.

„Nazdar, adoptovaný bratříčku.“ Tlumeně jsem zaslechl její zvonkovitý smích a přitom si sliboval, že až ji znovu uvidím, budu vraždit.

„Potřebuješ něco?“ zavrčel jsem a její veselé chichotání se snažil ignorovat.

„Jo.“ Najednou její hlas opět zvážněl a po veselí nebyly ani stopy.

„Jak to tak vypadá, Denalijští se tu nakonec zdrží jenom dva nebo tři dny,“ začala, ale já ji přerušil.

„Dva nebo tři? Alice, uvědomuješ si, co to znamená?“ Před očima se mi objevil obraz mě a Belly, jak sedíme na gauči, za okny tma a jediné osvětlení nám poskytuje televize, ve které zrovna sledujeme večerní zprávy. Společně…

„Samozřejmě že to vím,“ ozvala se. Nechápal jsem, jak její tón mohl být tak klidný. Copak si vůbec neuvědomovala, co mi tím dělá? Copak jsem byl jediný, komu tady docházelo, jak nebezpečné to hnědovlasé individuum je? „Takže, je mi jedno jak, ale musíš tam zůstat. Bude lepší, když budeš vevnitř, tak ji přeci jenom budeš mít víc pod dozorem a-“

„Ne!“ přerušil jsem ji. „Proč? Prostě večer odejdu a ráno tady pošlu Emmetta, uvidíš, že z jeho společnosti bude víc odvázaná.“

Povzdechla si. „Edwarde, ale my tam potřebujeme tebe. A navíc bys nám měl být vděčný. Aspoň se vyhneš Tanye. Hned co přijeli, tak první její otázka byla: Kde je Edward?“ perfektně napodobila její pisklavý hlásek. „Rosalie jí řekla, že jsi předevčírem odjel do Bostonu, kvůli zařizování nových dokladů, takže to prosím tě nepokaž, jo?“

„Ale…“

„Už musím končit, Emmetta už nenapadá nic, jak by Bellu udržel u telefonu. Zatím ahoj!“ Než jsem stačil cokoliv namítnout, z mobilu se ozval dlouhý, plynulý tón.

Já ji vážně roztrhám.

Pár vteřin na to se Bella vrátila do místnosti. Na tváři měla zamyšlený výraz a kolem nohou jí vesele poskakoval ten malý, černý, chundelatý psík, kvůli kterému se předtím nechala málem znásilnit.

„Kdo to byl?“ zeptal jsem se, když se posadila zpátky na židli.

Pokrčila rameny. „Nevím, nejspíš omyl… prý nějaký John, ale mluvil hrozně divně. A říkal mi March.“ To jméno zvlášť protáhla a přitom se zašklebila, aby dala jasně najevo svou nelibost.

Takže jestli se tu mám ještě zdržet další dva dny, už vím, o čem se s ní budu bavit. O své slaboduché sestřičce a bratrovi bez mozku…

To by vystačilo i na týden.

Komentářů sice od minule celkem ubylo, ale my vám chceme poděkovat i za těch pár, které se tam objevily. Jste skvělí! :)

Autor: Katie92 (Shrnutí povídek), Shindeen, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když už zbývá jenom osud - 7. část: