Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když už zbývá jenom osud - 49. část

15.05.2011 (19:15) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 4061×

Bella:

„Měl jsi jet s nimi,“ povzdechla jsem si tiše a hlavu jsem přitom sklopila k zemi. Pohled na Edwarda, jak nepřítomně zírá do zdi a snaží se předstírat, že je všechno v pohodě, čímž ale všechno jen zhoršoval, mě přiváděl do rozpaků a nutil mě pořád dokola a dokola přemýšlet o tom, co se mu asi zrovna honí hlavou.

Ucítila jsem na tváři jeho pohled, načež se tiše ozval jeho mdlý a bezvýrazný hlas. „K ničemu bych jim tam nebyl. Tady jsem užitečnější.“ Opatrně jsem k němu pozvedla oči zrovna ve chvíli, kdy se pokoušel o úsměv. Nebylo to nic veselého a už vůbec ne upřímného. Byla to jedna z jeho masek, které se mu na obličeji střídaly bez ustání jedna za druhou už od doby, co jsme sem přišli a Esmé Edwardovi tiše řekla, že Jasper s Emmettem sbalili pár věcí a odjeli směrem, kterým jim popsal Carlisle. Jeli za Jennifer.

Cítila jsem se neskutečně provinile. Až moc jasně jsem si uvědomovala, že tady se mnou je jen ze slušnosti a že by nejraději nasedl do auta a vyrazil za nimi. Už jsem se dokonce několikrát nadechovala k tomu, abych se pokusila mu to přikázat, ale nakonec jsem to vždycky vzdala, protože mi pokaždé došlo, že by mě stejně neposlechl. Nechtěl mě tady nechat samotnou, za což jsem mu byla neskonale vděčná. Ale kromě toho mi nějaký tichoučký hlásek u ucha našeptával, že vlastně sobecky chci, aby zůstal se mnou.

Ticho, které tady zavládlo, bylo husté a nepříjemné. Svíral se mi z toho žaludek, že jsem ani nebyla schopná polknout jediný doušek čaje, který pro mě Edward připravil. Hrnek tak jenom opuštěně stál na skleněném konferenčním stolku před námi v jeho pokoji a jeho obsah tak pomalu chladl.

Nejméně posté jsem se podívala na nástěnné hodiny. Jako pokaždé jsem se na pár vteřin zarazila, než jsem ve změti mnoha ručiček, které snad ani nemohly k ničemu sloužit, našla ty, které hlásily místní čas. Večer už se zase blížil a já jsem si čím dál víc uvědomovala tíživou únavu. Oční víčka se mi každou chvíli samovolně zavírala a já jsem jen silou vůle dokázala potlačovat zívání. Snažila jsem se svou mysl dostatečně zaměstnat, aby mě spánek příliš nepokoušel, ale cítila jsem, že moc dlouho už to účinkovat nebude. Na druhou stranu mi ale připadalo trapné Edwardovi přiznat, že jsem vyčerpaná a chtěla bych domů, když jsem ho ještě před chvílí ujišťovala, že se cítím znamenitě. Lhala jsem. Samozřejmě že jsem lhala. Ale on byl myšlenkami někde úplně jinde, tak daleko, že mě ani neprokoukl. Protentokrát. Byla jsem si jistá, že kdyby se nestalo tolik věcí najednou, neměla bych ani tu nejmenší šanci před ním cokoliv utajit.

Přitáhla jsem si kolena těsně k bradě a pevně jsem je objala. Nehty jsem si přitom nenápadně každou chvíli zarývala do paží, abych se alespoň nějak vzdálila od té temnoty, která už se ke mně blížila. Nesměla jsem usnout. Nesměla jsem usnout. Tuhle větu jsem si mohla zopakovat snad stokrát, ale stejně neměla žádný účinek. Bylo to beznadějné.

Po dnešních pár hodinách ve vile Cullenových jsem cítila, že jsem se posunula o jeden nepatrný kousíček dál. Nebyl to žádný závratný skok, spíš jen jeden malý krůček. Ještě stále jsem se nedokázala ve společnosti Alice, Rosalie nebo Esmé uvolnit natolik, abych se chovala dostatečně přirozeně. Stále jsem si s nimi nedokázala povídat tak samozřejmě a vesele jako předtím, ale věděla jsem, že jsem udělala jisté pokroky. Když se mě Alice zeptala, jak se mám, odpověděla jsem, že dobře. Když se na mě Rosalie váhavě usmála, dokázala jsem jí to gesto oplatit. A když mi Esmé nabídla sušenky a ovoce, uměla jsem je s díky přijmout.

Neustále jsem v sobě slyšela jeden hlas, který mi opakoval pořád dokola a dokola, že nemám důvod se jich bát, že nejsou nebezpeční, že ta hra, kterou se mnou předtím hráli, byla nutná pro jejich přežití. Jenomže ve mně byl nějaký přirozený instinkt, kterému jsem nedokázala jen tak zničehonic poručit. Kdyby mě někdo zavřel do klece s tygry, taky by se mi srdce prudce rozbušilo a pocítila bych nutkání utéct, schovat se a přežít. I kdybych si předtím od pohledu třeba myslela, že to jsou jen nevinné kočky.

Bylo to snad poprvé v životě, kdy jsem cítila, že se chovám až moc sobecky. Nevybavovala jsem si žádnou jinou chvíli, kdy bych ve svém životě dokázala brát veškeré ohledy jen a jen na sebe a nesnažila se chovat tak, jak ode mě někdo jiný očekává. V tomhle případě jsem si sice nebyla jistá, co ode mě čekají Cullenovi, ale i tak jsem měla pocit, že všechno dělám jen a jen podle sebe, nehledíc na to, jak se cítí oni. A to, jak na mě všichni brali ohledy, jen umocňovalo můj pocit, že na sebe strhuju až příliš nechtěné pozornosti. Copak jsem si ale mohla nějak pomoct?

* * *

Nevzpomínala jsem si, kdy přesně jsem usnula, ale probuzení jsem si vybavovala až příliš jasně.

Něco s mým tělem prudce škublo a vzápětí k mým uším dolehla změť tichého a tak rychlého hovoru, že jsem nebyla schopná pochytit ani jedno jediné slovo. Jediná věc, kterou jsem si poslepu uvědomila, byla, že se jeden hlas ozývá těsně vedle mě a že zní nezvykle rozrušeně. Ten tón mě donutil pomalu a nedobrovolně otevřít oči.

Okamžitě mě ale zarazila a zbavila všech ostatních myšlenek poloha, ve které jsem se nacházela. Srdce mi vyděšeně dvakrát uhodilo rychleji než obvykle a já jsem se pomalu snažila rozpomenout, jak a kdy jsem se octla těsně vedle Edwarda, s hlavou spočívající na jeho nohou a s jeho rukou nepřítomně položenou za mým krkem. Třikrát jsem rychle zamrkala a donutila své neposlušné tělo, aby se vytáhlo do sedu.

Tím pohybem jsem ale na sebe okamžitě upoutala Edwardovu pozornost. Na okamžik se zarazil uprostřed rychlé řeči a na několik dlouhých vteřin se na mě upřeně zadíval. Pohledem mi přejel po obličeji a na okamžik se mi zadíval do očí. Srdce se mi rozbušilo. On ale rychle pokračoval po mém těle, jako by snad z pouhého pohledu odhadoval, jak se cítím.

„Ještě mi pak dej vědět,“ zamumlal o něco pomaleji, napůl rozrušeně a napůl nepřítomně, do telefonu, aniž by svou pozornost odpoutal ze mě, a pak jedním ladným pohybem mobil odložil na stolek vedle něj.

Tiše jsem polkla. Cítila jsem na obličeji pár otlačenin, které zcela jistě přesně kopírovaly mírně skrčenou látku jeho riflí, a zároveň jsem si uvědomovala těžké kruhy pod očima, které musely být vidět už na první pohled.

Sklopila jsem hlavu na své pokrčené nohy a cítila jsem, jak se mi samými rozpaky v krku vytvořil knedlík.

„Promiň,“ zašeptala jsem chraptivým hlasem. „Nechtěla jsem usnout a už vůbec ne takh-“

„Ale prosím tě,“ přerušil mě okamžitě. Nezněl nazlobeně, ale ani nijak moc mírně. Jeho nervozita se za dobu mého spánku snad ztrojnásobila. Slyšela jsem, jak se hlasitě nadechl, a když znovu promluvil, jeho tón mi připadal o trochu uvolněnější. „Přece by ses neomlouvala za to, že jsi byla unavená. To já se teď cítím provinile, že jsem to nepoznal.“ Povzdechl. Přísahala bych, že v tom jediném gestu bylo minimálně jednou tolik vyčerpání, jaké jsem cítila i já. Kdyby byl schopný spánku, připadalo by mi to přirozené, ale takhle se mi v mysli objevila další hromada starostí o to, co se s ním asi děje. Když nemohl být utahaný fyzicky, znamenalo to, že musel být psychicky. Kolik věcí se asi mohlo stihnout stát za tu dobu, co jsem spala?

„Je něco nového?“ Vybavil se mi jeho rozrušený telefonát a okamžitě se mi vrátil ten nepříjemný pocit, že něco není v pořádku. „Volali ti Emmett s Jasperem?“

Zavrtěl hlavou a výraz v obličeji mu na okamžik ztvrdnul. „Byl to Carlisle.“

Srdce se mi rozbušilo ještě o něco rychleji. Tvářil se Edward tak sklesle proto, že mu neřekl žádné dobré zprávy? Trochu jsem se bála ho na to zeptat, i když jsem netušila, jestli se víc bojím toho, co mi řekne, anebo toho, že bude vypadat ještě hůř než teď. Nakonec jsem ale z pusy nemusela vypustit ani slovo, protože Edward promluvil sám od sebe.

„Podle všeho je Jennifer momentálně v pořádku.“ Trochu jsem nepochopila zachmuřený výraz, který se mu mihl obličejem. Nebyla to snad dobrá zpráva? Nebylo to snad to, na co celou dobu čekal?

Očividně ho trápilo něco jiného.

„Nechtěl mi říct, co se děje. A já vím, že se něco děje. Carlisle je sice dobrý lhář, ale já ho prokouknu. Něco tam prostě není v pořádku. Cítím to.“ Sehnul se. Lokty měl opřené o kolena a hlavu pevně zabořil do dlaní. „Užírá mě, když se chovají, jako by se mě to vůbec netýkalo.“

Ten Edward, který se octl v obrazu přede mnou, vůbec nevypadal jako Edward, jakého jsem znala. Spíš mi teď připomínal zdrceného muže, minimálně dvakrát tak staršího, než na jakého normálně vypadal. Vyčerpaně, zdrceně, ublíženě… Zmocnil se mě obrovský pocit viny, že za tohle všechno jsem z velké části mohla i já. V poslední době nebyl ve stresu jen díky Jennifer. Vždyť tomu bylo teprve pár dní, co se mezi námi stihlo tak překotně změnit spoustu věcí. Milovali jsme se spolu. Vyznali jsme si lásku. On mi o sobě řekl úplně všechno. A pak se mezi námi začala tvořit neviditelná prohlubeň. Kvůli mně.

Najednou jsem se nedokázala dál dívat na to, jak se trápí. Měla jsem sto chutí mu říct, že bude všechno v pořádku, že je všechno fajn a že se všechno nějak vyřeší. Ale byla by to pravda? Vždyť tohle byla přesně ta slova, která jsem tak nenáviděla. Kolikrát už jsem něco podobného slyšela? Kolikrát mi to doktor v počátcích mé nemoci sám řekl? A kolikrát jsem měla chuť ho něčím tvrdým pořádně praštit, protože jsem věděla, že to všechno je jenom jedna velká lež?

Přinutilo mě to mlčet. Neexistovala žádná slova, žádné věty, které by ho mohly uklidnit. A tak jsem jen překousla všechny ty rozpaky a pomalu jsem se na pohovce přisunula blíž k němu. Pomalu a s rozvahou jsem mu jednu ruku omotala kolem ramen a druhou jsem mu zabořila do rozcuchaných vlasů. Srdce mi hlasitě tlouklo. Nějaký červený majáček se ve mně okamžitě rozkřičel, že si dovoluju moc a že se mám od něj okamžitě odtáhnout.

Ale pak tam byla taky jedna část mé samotné, které se tohle líbilo. Které přinášelo úlevu být mu tak blízko. A která chtěla být ještě blíž.

Tenhle pocit mě samotnou natolik udivil, že jsem se mu na okamžik tak dokonale poddala. Neuvědomovala jsem si, co dělám, ale cítila jsem, že je to správné. Přirozené.

Přejela jsem mu dlaní po zádech. Bylo to obyčejné konejšící gesto, které on na mě použil už nesčetněkrát, přesto to ale mně mezi námi připadalo jako něco nového a nepoznaného. Nechala jsem se tím tak unést, že když jsem mu vtiskla polibek do vlasů jen kousek za uchem, uvědomila jsem si to až ve chvíli, kdy Edward celý ztuhl.

Mé tělo ho okamžitě napodobilo. Samým překvapením jsem se div neproměnila v kámen. Prudce jsem zavřela oči, ale obličej jsem ještě stále měla zabořený v záplavě jeho vlasů. Příjemně mě šimraly na tváři a já jsem… Já jsem cítila, že je to správné.

Má mysl to nebyla schopna tak rychle zpracovat. A mohla jsem se jí divit? Vždyť jsem ještě před okamžikem byla přesvědčená o tom, že než si k Edwardovi dovolím nějakou podobnou blízkost, bude to ještě setsakramentsky dlouho trvat. A najednou jsem přeskočila celou kapitolu jakéhosi sbližování a rovnou jsem se chovala, jako by se nic nestalo?

Pomalu jsem se přinutila se odtáhnout. Topila jsem se v nerozhodnosti a zoufalé touze po tom se dozvědět, co je správné. Chtěla jsem mu být blízko, chtěla jsem překonat zbytky toho strachu. Ale zároveň jsem pořád dokola v mysli slyšela tu větu: Smím si to dovolit?

Přepadl mě neodbytný pocit, že pro něj nikdy nemůžu být dost dobrá. Anebo ještě hůř, že mu vlastně nemám co nabídnout. Podobné myšlenky mě doposud napadaly jen zřídkakdy a pokaždé se mi je podařilo úspěšně zahnat, jenomže teď… Teď to bylo něco naprosto jiného.

Věděla jsem vše o něm. A on věděl vše o mně. Všechno, co jsem mu mohla dát, bylo těch posledních pár měsíců svého života. Jednou svou části jsem netoužila po ničem jiném, ale tou druhou… S tou to jako vždy bylo o dost složitější.

Znovu jsem se octla v bodě jako před několika dny, kdy jsem si uvědomila své city k němu. Nemohla jsem s ním být. Neměla jsem na to právo. Umírala jsem. A nemohla jsem ho nutit, aby se ke mně zavázal a sledoval mě přitom. Před očima mi vytanula myšlenka jeho třetí možnosti. Ale byla bych schopna ji přijmout a žít jako on?

Strach z toho, že bych to nezvládla, byl silný. Tak moc, že jsem se bála, že ho nebudu schopna sama zpracovat. Ale to něco, to pouto, ta možná láska, byla pravděpodobně ještě silnější. Nebo se mi to jen zdálo?

Edward se pomalu napřímil do sedu a já jsem cítila, jak se jeho oči zaklesly do těch mých, i když jsem je měla sklopené. Mohlo uběhnout několik dlouhých vteřin, kdy jsem vydržela mu odolávat, ale když tiše zašeptal mé jméno ve slepé touze a zmatku, nedokázala jsem to. A pomalu jsem se střetla s jeho pohledem.

A co teď? Tušíte správně, hih. Mooooc děkuji za krásné komentáře.

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když už zbývá jenom osud - 49. část: