Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když už zbývá jenom osud - 42. část

10.04.2011 (17:45) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4322×

Pokusil se trochu usmát, vytáhl jeden ret do toho pokřiveného úsměvu, co se mi tak líbil, a jeho výraz krapet zněžněl, jako kdyby snad dokázal tušit, co se mi honí hlavou. Natáhl ruku a opatrně mi dvěma prsty přejel po tváři, od oka až k bradě.

„Zkus se na chvíli soustředit,“ poručil mi jemně. „Přemýšlej, co ti na mně připadá zvláštní. Třeba tady existuje ještě šance, že se k odpovědi dostaneš sama.“

Opět jsem hlasitě polkla. Jeho dotek na mé tváři vyvolal jen další bušení srdce a nové rozpaky, nějak jsem nebyla schopna usměrnit svou mysl jedním směrem, a tudíž jsem neměla ani tu nejmenší šanci, abych mu vyhověla.

Co ti na mně připadá zvláštní… Jak tohle myslel? Formuloval ta slova za nějakým účelem, anebo si ze mě nějakým hodně pitomým a nesmyslným způsobem utahoval? Donutila jsem své tělo, aby se trochu zklidnilo, a potom jsem se zhluboka nadechla. „Nejsi zvláštní.“

Podivně se zašklebil. „Ne? Je na mně hodně nepřirozených věcí, copak se ti to nezdá?“

Chvíli jsem na něj nechápavě hleděla, protože jsem jednoduše nedokázala dělat nic jiného. Stále jsem se pokoušela samu sebe přesvědčit, že se mi tohle určitě jenom zdá a že s odpovědí si nemusím lámat hlavu, protože když budu mlčet, nic se ve skutečnosti nestane. Ale jeho upřený pohled se ze mě nespouštěl, propaloval mě, doopravdy čekal, co mu odpovím, v očích směsici nejistoty a možná i strachu. Mírně jsem si odkašlala, abych se zbavila nepříjemného knedlíku v krku, ale očekávaný účinek se stejně nedostavil. Napjatost v mém těle nepovolila ani trochu. „Jsi neobyčejně milý,“ řekla jsem pomalu, ale pravdivě. I když se mi to tak zpočátku nezdálo a vždycky jsem si o něm myslela jen to nejhorší, od doby, co jsme uzavřeli to ‚přátelství‘, mi den ode dne připadal sympatičtější a příjemnější, až jsem si nakonec sama musela přiznat, že je to vlastně bezva kluk, který se jen tak nevidí. O čemž by jistě moje city mohly sepisovat romány, že…

Hořce se usmál. „O tom sice pochybuji, ale… tohle nemám na mysli.“ Znovu mi přejel prsty po tváři, tentokrát pomaleji, mnohem soustředěněji, jako by mi tím chtěl doopravdy něco říct. „Přemýšlej. V čem je tenhle dotyk jiný, než jaký by byl někoho jiného?“

Hlasitě jsem polkla, jeho prsty přejížděly sem a tam, pak zase zpátky, kolem očí, po liniích nosu, rtů, brady. Přerývaně jsem se nadechla a pokusila jsem se donutit svůj tep, aby se zpomalil. „Je to…“ Zarazila jsem se. Co jsem vlastně měla v plánu říct? Jaké to ve skutečnosti bylo? Vždyť v jeho společnosti, a navíc když dělal tohle, jsem nevěděla málem ani to, jak se jmenuju. Jak jsem se tedy mohla soustředit na to, co po mně chtěl?

„No tak, Bello,“ vydechl po chvíli mlčení skoro zoufale.

„Nemůžu za to!“ zaprotestovala jsem automaticky. Odpovědi jsem prostě schopná nebyla, konec, tečka, diskuze skončila… Až na to, že to bylo úplně naopak, celá debata teprve začínala. Já jsem toužila po tom se dozvědět, co se mi snaží říct, a tohle zbytečné napínání se mi zdálo dočista nesmyslné. „Edwarde,“ zhluboka jsem se nadechla, „přestaň mě napínat. Prosím.“

Obočí se mu stáhlo do zamračené linky a na čele se mu vyrýsovala zamyšlená vráska. „Na to, abych ti to řekl takhle narovinu, na to… vážně nejspíš nejsem dostatečné silný, vždyť už jsem ti to říkal…“ Hlasitě si povzdechl a přejel mi, nejspíš nevědomky, palcem po spodním rtu. Načež se moje srdce dalo do dalšího zběsilého sprintu.

„Unesu to, ať je to cokoliv, jenom prosím, nezačínej náš…,“ na chvíli jsem se zarazila, jak jsem se zamyslela, jak přesně nazvat to, co mezi námi nastalo, „vztah nějakými tajnostmi.“ Sklopila jsem oči, abych se na něj nemusela dívat. Bůhvíproč mi to, že jsem nás oficiálně a nahlas označila za pár, připadalo podivně… nezvyklé.

„A co když změníš názor? Potom už bude pozdě, abych to vzal zpátky.“

„Edwarde,“ zazoufala jsem si. „Žádné nové výmluvy tam nemáš? Tohle už jsem přece slyšela!“

„Zkus mě pochopit, Bello. Tady jde o víc, než jen o nějakou prkotinu. Je to vážná věc.“

„Tohle všechno už jsi říkal,“ zkonstatovala jsem s náznakem podráždění v hlase. „Pochop, že mě už tohle unavuje. Když se to nedozvím teď, jakou mám jistotu, že se to stihnu dozvědět vůbec?“ Nechtěla jsem znovu nahlas říkat slova jako smrt nebo umírání, ale zdálo se, že on přesně pochopil, co jsem měla na mysli.

Z jeho těla se vydralo něco, co mi připomnělo zavrčení. Něco podobného jsem od něj slyšela už tehdy, když se u mých dveří objevil Derek, ale ani tehdy ani teď jsem neměla ponětí, jak to udělal. Při tom zvuku mi za krkem naběhla husí kůže a já se celá mírně zachvěla.

Nadechoval se, jak se chystal něco říct, ale včas jsem se vzpamatovala a zarazila jej.

„Vidíš?“ řekla jsem třepotavým hlasem. „Teď jsi chtěl znovu začít o té třetí možnosti, nemám pravdu? Ale já ti něco povím. Nestojím o ni, pokud mi teď hned neřekneš, co přesně tohle všechno má znamenat!“

Pevně zavřel oči a celé jeho tělo se napjalo. „Máš pravdu. Neměl jsem ti ji nabízet, když nevíš, o co se jedná.“

Mé srdce maličko zaplesalo závanem tušícího vítezství, i když jsem si ještě nebyla jistá, jestli tohle mělo znamenat, že mi teď všechno dopodrobna vysvětlí. Přesto jsem se neubránila zvláštní tíži v okolí žaludku, když jsem si představila, co to asi bude. Na mysli mi vytanulo vše, co už jsem od něj za ten jeden den slyšela. Nesmrtelný život, hrozba nemoci téměř nulová… Znělo to lákavě, možná dokonce ještě víc než to, ale jako by to bylo z jiné dimenze. Co na téhle planetě vlastně mohlo mít tyto vlastnosti? Hlína? Nebo kus skály?

Připadala jsem si jako v nějakém špatném sci-fi filmu, nebo snad ještě hůř - v trapné pohádce, kde na mě každou chvíli zpoza rohu vybafne vodník s čarodějnicí v závěsu, a společnými silami mě promění v začarovanou labuť… Bože, to už jsem vážně byla tak pošetilá, že jsem myslela takhle?

„Nejsem člověk.“ Edwardův tichý hlas zabránil mým myšlenkám, aby se ubíraly stále stejným směrem, a zároveň svými slovy způsobil, že se mi srdce na okamžik zastavilo, aby se zároveň mohlo rozeběhnout ještě rychlejším tempem (jestli to vůbec ještě bylo možné).

„Co to povídáš?“ kvikla jsem slaboučkým hlasem. Uvědomovala jsem si absurditu tohoto rozhovoru, nebo lépe řečeno absurditu tématu tohoto rozhovoru, ale přesto jsem v sobě cítila jakéhosi červíčka pochybností, který do mě hlodal a hlodal a nedovoloval mi myslet logicky a reálně. Jako by mě nějaká neviditelná nit protáhla do úplně jiného světa. „Chci říct,“ odkašlala jsem si, abych se zbavila nepříjemného knedlíku v krku, „jestli nejsi člověk…“ skoro mi to nešlo přes jazyk, jak mi tohle celé připadalo nesmyslné, „… co bys byl?“

„Říkám ti pravdu, Bello,“ hlesl tiše, podivně mdle. „Kdysi jsem člověk byl, ale… to už je hodně dávno.“ Hlasitě povzdechl a já jsem měla pocit, že jsem v tom zoufalém zvuku zaslechla i náznak lítosti.

Byla jsem čím dál zmatenější, jako by se všechny mé myšlenky smotaly do jednoho velkého a složitého chumlu a já neměla tu sílu je rozmotat. Na to jsem prostě byla příliš slabá.

„Ještě pořád neutíkáš?“ ujistil se pomalu a rozvážně. Až opožděně mi došlo, že jeho ruka z mého obličeje zmizela. Vlastně – on celý se ode mě odsunul tak daleko, jak jen to postel dovolovala. Začínala jsem mít skutečně nepěkné tušení.

„Proč bych měla?“ Hlas mi přeskočil, a tak jsem se na okamžik odmlčela, abych pobrala všechnu odvahu, která se mi nabízela. A která byla téměř nulová. „Ještě jsi mi přece nic neřekl,“ pokusila jsem se znít o něco přesvědčivěji a mohla jsem samu sebe pochválit, že se mi to alespoň částečně povedlo.

„Že ne? Právě jsem ti oznámil, že jsem vlastně svým způsobem mrtvý. Zrovna teď bys měla v ruce držet mobil a volat buď na policii, nebo do ústavu pro duševně choré.“

„Řekněme, že ještě neznám dost informací pro to, abych něco takového podnikla.“ Pečlivě a pomalu jsem volila každé slovo, a přitom jsem se jednou, tou menší, části mysli rozmýšlela, jestli bych přeci jenom neměla sehnat nějakého psychiatra. No řekněte sami – která normálně žijící, myslící a chodící osoba by o sobě řekla, že je mrtvá?

„Takže mám pokračovat?“ ujistil se váhavě.

„Ano, prosím.“ Nevědomky jsem stiskla lem peřiny pevněji, než by bylo nutné, až mě trochu zabolely klouby prstů. „Takže co jsi zač?“ Takhle přece zněly všechny scénáře těch stupidních filmů, nebo ne? Tohle se říkalo.

Cítila jsem na sobě jeho upřený pohled, což mi trochu znesnadňovalo mé marné pokusy o pravidelné dýchání a zachování naprostého klidu. Ale přesto jsem se snažila působit nenuceně a uvolněně. Byla jsem celá napjatá, jak jsem čekala, co mi poví, moje myšlenky byly nesmyslné a rozházené, jak jsem nevěděla, jestli vůbec věřit tomu, co mi řekne, a moje psychika byla v hajzlu, protože jsem neměla ani ponětí, jestli bych si měla dělat nějaké naděje, že se mu tímhle doopravdy podaří mě zbavit rakoviny.

Ale on, místo toho, aby něco řekl, se ladně vyhoupl na nohy a ustoupil o několik kroků od postele, dokud zády nenarazil do zdi. Své oči ze mě po celou tu dobu nespouštěl. „Myslím, že mě pak nebudeš chtít mít vedle sebe,“ objasnil mi dřív, ne jsem se stihla zeptat, co to dělá.

„Ale to není –“

„Věř mi,“ zarazil mě okamžitě. Jeho hlas, a vlastně celkově jeho chování, působilo strašně nervózně. Takového jsem ho snad ještě jaktěživ neviděla. Několikrát se zhluboka nadechl a já jsem už-už čekala, že něco řekne, jak pomalu otvíral ústa, ale pak se vždy najednou zarazil a pohled odvrátil stranou.

„Edwarde.“ Pokoušela jsem se znít přesvědčivě, toužila jsem po tom, abych byla dost silná na to ho ujistit, že se nemá čeho obávat, že ho nezavrhnu, ať už by byl cokoliv. Sice jsem pořád měla velké pochybnosti o těch jeho řečech o tom, že není člověk – protože on prostě člověk byl, to mi nikdo nemohl vymluvit -, ale přesto jsem byla celá napjatá, hlava mi třeštila a mozek působil tak, že by byl schopen přijmout jakoukoliv absurditu, kterou by si vymyslel.

„Nebude se ti to líbit,“ řekl už nejmíň posté a nechal si hlavu klesnout na hruď. „A nejspíš ani nebudeš chtít mít s tímhle cokoliv společného, i kdyby to bylo to jediné, co by tě mohlo zachránit. Ale předem ti chci říct, že žít tak, jak žiju já a moje rodina, odlišněji od našeho druhu, není vůbec tak špatné, jak to na poprvé může znít.“

„Nenapínej už mě,“ hlesla jsem zoufale. Zněl tak vážně, že i když jsem chtěla jeho slova zpochybnit, prostě to… nešlo. Nebylo to možné.

„Věříš na nadpřirozeno?“

„Nadpřirozeno?“ zopakovala jsem po něm jako ta nejhloupější osoba pod sluncem. Vlastně jsem si tak dnes i připadala. Nic mi nedávalo smysl, nic jsem nechápala, všechno mi připadalo strašně složité… Skoro jako bych byla opilá.

„Hodně lidí tvrdí, že všechno, co se povídá, jsou jen staré báchorky, které si někdo vymyslel, aby se nad nimi lidé mohli bavit, mohli se jich bát… Ale pravda je jiná. Ve skutečnosti na téhle planetě je hrstka takových, kteří jsou jiní než vaše rasa. Vypadáme stejně, ale o našich vlastnostech se tohle říct nedá.“ Na okamžik se odmlčel. Neopovažovala jsem se pohnout, dokonce jsem neměla dost odvahy ani na to, abych se pořádně nadechla. Nešlo to. „Určitě už jsi v životě slyšela něco o upírech, nemám pravdu?“

Tep se mi v tu chvíli zastavil a já jsem na okamžik dočista zkameněla. „Snažíš se mi namluvit, že jsi upír?“ vyklouzlo ze mě naprosto automaticky hlasem, který mi sice patřil, vyšel z mého hrdla, ale který jsem zároveň vůbec nepoznávala, jak mi jeho tón přišel cizí.

„Nesnažím se ti to namluvit. Snažím se tě o tom přesvědčit, to je rozdíl.“

„Ale je to…“ Zarazila jsem se, jak jsem si najednou uvědomila, že nevím, jak chci pokračovat. Nakonec jsem ze sebe dokázala vydat jenom jakýsi hysterický smích, tak zoufalý, drsný a bez špetky humoru, že mě samotnou děsil. „Nebuď směšný.“ Tolik jsem si přála, aby se teď rozchechtal, jak jsem mu na takovou pitomost třeba jen na chvilku mohla skočit, nebo abych se třeba probudila a zjistila, že se mi to všechno jen zdálo. Ale nic takového se nedělo. On se tvářil stejně strnule, smutně a hlavně – ohromně vážně.

Smích mě rázem přešel a celé mé tělo zaplavil automatický strach. V upíry jsem nikdy nevěřila, nikdy jsem neměla nutkání si o nich něco zjišťovat a studovat všechny ty mýty, kterými byl internet nacpaný k prasknutí, ale přesto jsem si dokázala vybavit pár věcí, které ví snad každé dítě už od narození. Upíři se živí krví. Zabíjejí. Některé legendy dokonce pravily, že nějaká hrstka upírů si pouští lidi k tělu, snaží se je omámit a nalákat do pasti, dokonce se se svými oběťmi někteří vyspí, aby pak požitek z jejich smrti byl mocnější…

Zalapala jsem po dechu a najednou jsem si strašně přála mít nějakou schopnost teleportace, nebo alespoň rychlého běhu bez jediného zakopnutí. Protože fakt, že jestli tohle byla realita a já jsem právě byla zavřená v malém a úzkém pokoji, který neskýtal skoro žádnou šanci k úniku, když stál Edward hned vedle dveří, s upírem, mi nahnal husí kůži a já jsem si automaticky přitáhla přikrývku ještě blíž k tělu, jako by mě snad mohla ochránit…

Omlouvám se za zpoždění téhle kapitoly, ale měla jsem nějaké zdravotní problémy, které mi psaní jaksi znemožňovaly. Teď už by to ale mělo být pravděpodobně v pořádku, takže jestli nebude ve škole moc dusno, další kapitola by mohla být brzy. 

A opět mockrát děkuji za krásné a povzbudivé komentáře. Někdy žasnu, kolik čtenářů tahle povídka vlastně má. 

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když už zbývá jenom osud - 42. část: