Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když už zbývá jenom osud - 41. část

05.04.2011 (16:45) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4088×

BELLA

Cítila jsem se… podivně. Tuhle větu, kterou jsem Edwardovi přiznala vše, co jsem k němu cítila, jsem ještě v životě nevypustila z úst. A ještě před pár týdny bych jistojistě tvrdila, že to ani nikdy v životě z úst nevypustím.

A přesto jsem si najednou připadala tak divně, krásně a povznešeně, že jsem se konečně odhodlala na to přijít, ale zároveň mě tížil na srdci jeden ohromný balvan, kterého jsem se nemohla ani za nic zbavit… Pokoušela jsem se formulovat své myšlenky jinak, přesněji se soustředit na současnou chvíli a vypudit si z hlavy všechno, co se týkalo nejisté budoucnosti, ale přesto se tenhle prostý čin zdál skoro nemožný. V jedné věci jsem měla jasno, a to v té, že na léčení nenastoupím, ať už by mě přemlouval kdokoliv. Na léky, které jsem dostávala, jsem také nijak moc nespoléhala, sloužily pouze ke snížení bolesti, ale na postupování nemoci neměly žádný vliv. Najednou jsem si vlastně připadala strašně bezmocná. Chtěla jsem bojovat, ale svých zásad jsem se nehodlala vzdát, nemohla jsem, slíbila jsem si to, když teta umírala. Chemoterapie z ní udělala trosku – a stejně její smrt jen o pár měsíců oddálila. A já jsem prostě věděla, že se mnou by to bylo stejné.

Neměla jsem tetu ráda, nikdy jsem se s tím netajila a ona se naopak netajila se svou nechutí ke mně. Neměly jsme žádné společné zájmy, ona se pohybovala ve vyšších kruzích, do kterých já jsem nikdy nezapadla. Ona milovala přepych a luxus, ale ten jsem já nesnášela a vždy jsem si vybírala styl, který mi připadal pohodlný a útulný a který se jí nikdy nelíbil. Nejspíš by se nenašlo nic, v čem bychom se někdy byly schopné shodnout. Ale přesto jsme obě dvě zdědily nemoc, která v naší rodině měla jeden jediný účel – zabít.

Znělo to krutě a možná i trochu zvláštně, jako bych snad mluvila o nějakém prokletí, která v dnešním světě už dávno neexistují. Ale i když jsem nikdy nebyla moc pověrčivá, byla jsem si jistá, že v případě populace rodiny Swanových tohle byla pravda. A já jsem si prostě nehodlala malovat zbytečné naděje, že já jsem jedna zázračná výjimka.

„Proč nespíš?“ ozvalo se mi tiše u ucha a následně celé moje tělo přepadl ten známý, vibrující pocit omámení, když mě letmo políbil na tvář.

„Nejsem unavená,“ zalhala jsem. Oči se mi samovolně zavíraly, ale přesto jsem je úspěšně držela dokořán. Netušila jsem proč. Bylo možné, že jsem se bála, že když usnu a pak se probudím, Edward tu nebude tak, jak mi slíbil; potřebovala jsem si vychutnávat jeho blízkost, která mi teď připadala jako ten nejvzácnější dar, který mi kdo kdy dal. Ale možná to prostě bylo tím, že se moje tělo nedokázalo dostatečně uvolnit a propadnout tak do říše snů, i když už bylo celé malátné a po spánku doslova volalo. Nebylo by to logické, ale bylo to tak. Vždy, když jsem vstřebávala spoustu nových vzpomínek, jako právě teď, cítila jsem se napjatě. V takových chvílích jsem nedokázala usnout nikdy.

„Jsou teprve dvě hodiny, měla bys spát, jinak budeš ráno vysílená.“

„No a co,“ povzdechla jsem si.

Zasmál se a jeho tělo, tisknoucí se na mě na malé posteli, se pod tím náporem mírně zatřepotalo. „Jsi pořád stejně tvrdohlavá.“

„A ty jsi pořád stejně rýpavý,“ zamračila jsem se a za menší námahy se mu otočila v náruči na druhý bok, abych byla čelem k němu a viděla mu do očí. Ihned využil situace, kdy mě měl tak blízko, a na krátkou chvíli se přisál na mé rty.

Omámeně jsem vydechla. Tohle prostě nemohlo být skutečné. Líbal mě s takovou samozřejmostí, jako bychom spolu chodili roky, a ne oficiálně teprve půl hodiny.

Ale i přesto, že se choval, jako by to dělal přinejmenším posté, mi všechno, co jsem cítila, připadalo nové, moje tělo teprve poznávalo všechny ty nádherné pocity, které ve mně explodovaly při každém jeho doteku. A když mě líbal, bylo to snad milionkrát silnější.

Zabořil mi jednu ruku do vlasů a jeho sladký dech mi ovál tváře. Bylo to tak opojné, skoro jako by na mě někdo dýchl nějaké omamné látky. Opět na mě dopadla ta naléhavá nutkavost, která toužila být jeho tělu tak blízko, jak jen to prostor dovoloval. Přitiskla jsem se k němu, jak nejvíc to šlo, cítila jsem jeho kůži, opět tak nezvykle ledovou, a na okamžik jsem se sama sebe v duchu musela zeptat, jestli by bylo moc troufalé se ho zeptat, proč to s jeho teplotou takhle je. Nakonec jsem usoudila, že taková otázka vážně není na místě a třeba by ho to mohlo nějak urazit, a opět jsem se ponořila do toho krásného polibku.

Když mi jeden jeho prst jemně přejel po boku nahoru, neudržela jsem tichounké zasténání.

Pohladil mě po tváři a na pár centimetrů se odtáhl. Zatímco já popadala dech a mé tváře pomalu nabíraly všechny odstíny červené, postřehla jsem, že on byl naprosto klidný. Asi jsem tu byla jediná, s kým dokázala ta pusa takhle zamávat… Nebylo se mnou něco špatně?

„A proč nespíš ty?“ zeptala jsem se, jenom co jsem usoudila, že je toho můj hlas schopen. Tahle situace, kdy mě jeho pohled propaloval skrznaskrz a já jsem dýchala hlasitě jako parní lokomotiva, mi připadala velice trapná a jediné, po čem jsem toužila, bylo přestat na sebe upoutávat jeho pozornost.

Úsměv mu z tváře ale v tu ránu zmizel a obočí se mu stáhlo podmračeně k sobě. Okamžitě jsem zpanikařila. Horečnatě jsem začala přemýšlet, co jsem udělala špatně. Řekla jsem snad něco blbě? Nebo jsem snad něco špatného udělala?

Hlasitě si povzdechl a opatrně stáhl ruku z mého dosahu. Dokonce se na posteli trochu posunul dál ode mě. Panika ve mně ještě vzrostla a já jsem musela odolat velkému nutkání přisunout se zase zpátky k němu.

„Věděl jsem, že tohle jednou přijde,“ řekl pomalu, s očima upřenýma někam za mě.

„Ale… co?“ Hlas se mi zvláštně třepal a já jsem si v duchu poručila, že až příště promluvím, musím ho trochu lépe ovládat.

„Jednou ses na tohle musela zeptat. Počítal jsem s tím, ale přesto… nejsem připravený ti poskytnout odpověď,“ žalostně povzdechl. Naprosto a totálně jsem nechápala, o čem to mluvil. Snažila jsem se vzpomenout, jestli jsem v samém omámení náhodou neřekla ještě něco, na co jsem si teď nepamatovala, ale byla jsem si naprosto jistá, že to se stát nemohlo. Zas až tak špatné to se mnou zase nebylo.

„Na co jsem se tě musela zeptat?“ optala jsem se váhavě. Třeba jsem byla doopravdy úplný blázen a on se teď akorát vysměje mé zapomnětlivosti. Ovšem jeho výraz zůstal stejně nečitelný, vůbec se nezměnil a mým tělem projela nepříjemná předtucha, že teď bude následovat něco, co by se mi možná nemuselo líbit.

„Asi už je vážně nejvyšší čas na to, abych ti to řekl…,“ zamumlal zamyšleně, přesto jsem ale měla pocit, že ta slova nebyla ani tak určena mně. Jako by si jenom přeříkával své myšlenky nahlas.

„O čem to mluvíš, Edwarde?“ vypadlo ze mě, nedokázala jsem svou zvědavost udržet na uzdě. Byla jsem tak napjatá, že sebemenší pokus o zvládnutí své vlastní mysli byl naprosto bezvýsledný.

Hlasitě si povzdechl a na okamžik zavřel oči. „Mluvím o tvé třetí možnosti, Bello.“

Srdce mi dvakrát poskočilo. Jestli jsem doposud bloumala nad tím, o čem to mluvil, teď jsem byla v konverzaci naprosto ztracená a žádnou cestu ven jsem neviděla. Neměla jsem ponětí, jaký mělo mít smysl to, co říkal, a už vůbec jsem si nedokázala představit, že by to vůbec nějaký smysl mít mělo.

Opět ta jeho třetí možnost. Za ten jeden den už mi tohle stihl zopakovat tolikrát, že teď už mě to vlastně ani nepřekvapilo. Ale přesto se mi to nelíbilo a já jsem cítila, jak se mi obličej samovolně stáhl do zamračené grimasy. Sice se hezky poslouchalo, co říkal, bylo pěkné slyšet o jakémsi nesmrtelném životě, ve kterém by mě má nemoc nemohla ohrožovat, ale ani to neměnilo nic na tom, že mě to pokaždé dokázalo pěkně podráždit. Nikdy jsem neměla ráda, když mi někdo dával falešné naděje. Ať už se to týkalo učitelů ve škole, přátel, tety, kohokoliv. Ale od Edwarda to bylo nejhorší. Slyšet zrovna od něj nabídku života, to bylo prostě… popudlivé. A smutné. Bylo mi do pláče pokaždé, když jsem jenom zaslechla jakoukoliv zmínku o té zázračné třetí možnosti.

„Nerozumím, co má otázka o spánku společného s tímhle,“ přiznala jsem hořce a přetočila se do polohy na zádech, abych se na něj nemusela dívat. Pohled jsem zabodla do stropu a peřinu jsem si nevědomky přitáhla blíž k bradě, jako kdyby měla tu moc mě skrýt před celým světem.

„Má to společného víc, než si vůbec dokážeš pomyslet,“ povzdechl. Ačkoliv jeho hlas zněl napjatě a možná i trochu váhavě, z čehož se dalo soudit, že pro něj tahle situace není zrovna lehká, tak už mi tohle zbytečné oblézání lezlo krkem. A rozhodla jsem se s tím jednou provždy něco udělat.

Zhluboka jsem se nadechla. „Tak to vyklop.“ Překvapilo mě, jak lehké bylo to říct takhle rychle, narovinu. Většinou jsem samu sebe musela ukecávat několik dní, než jsem se k něčemu takovému dokopala. Jistě, možná to zní blbě, vždyť je to přece taky úplně obyčejná věta. Ovšem v odpovědi na ni se toho skrývalo tolik… Všechno kolem bylo prosyceno zvláštní směsicí naděje a strachu z možného zklamání. Nevěděla jsem, čemu bych měla věřit, co si myslet, že mi řekne, prostě jsem nemohla nic předvídat.

Jenomže on zatím neodpovídal. Přemýšlela jsem, jestli váhá, anebo se z toho pokusí vycouvat. Třeba mi nakonec vážně nic neřekne. Ale neměla jsem na to snad právo? Jestli se mě to skutečně týkalo, neměl by to přede mnou držet v tajnosti. To porušovalo všechna morální pravidla.

„Nedokážu ti to všechno říct takhle najednou,“ řekl nakonec tiše. Tón jeho hlasu se podobal čirému zoufalství, což jsem nějak nedokázala pochopit. Znělo to skoro, jako by se to bál říct, jako by to bylo nějaké tajemství, které nechtěl, nebo možná ani nemohl, prozradit. Nemělo to logiku.

„Souvisí to se mnou?“

„Nejen s tebou… Souvisí to se vším. Ale o to tady nejde, Bello. Věř mi, že před tebou nechci nic skrývat, ale kdybych ti teď to všechno oznámil najednou, prohlásila bys mě za blázna a už nikdy se mnou nechtěla mít nic společného.“

Skousla jsem si spodní ret. Mluvil tak vážně… Nedalo se pochybovat o tom, že si nedělal legraci, a to mi trochu nahánělo strach. Jak závažné téma jsem to načala? „A když ti slíbím, že ti budu věřit, ať už řekneš cokoliv?“

Tvrdě, nevesele se zasmál. „Věř mi, že svůj názor bys změnila hned potom, co bych vypustil z pusy první věc.“

Povzdechla jsem si a pomalu otočila své tělo zpátky směrem k němu. Dávala jsem si přitom setsakramentský pozor, aby při tom má stará a vrzající postel vydávala co nejmenší hluk, ale stejně byly mé snahy marné. „Co chceš tedy dělat?“

„Netuším.“

„To znamená, že mi stejně budeš muset říct narovinu. Takže směle do toho, třeba to vydržím,“ utrousila jsem sarkasticky, ale v duchu jsem byla samou nervozitou úplně mimo. „Hele, Edwarde, jestli to má něco společného se mnou, mám plné právo to vědět. Neměl bys to přede mnou tajit.“

„Já vím,“ hlesl téměř bezmocně. „Jen si prostě myslím, že by bylo lepší, kdybys na to všechno přišla sama… Možná to zní tak, že se chci sobecky vykroutit z vysvětlování, ale skutečně je to tak. Nedokážu si představit, že bych ti měl teď hned, ale vlastně ani někdy v budoucnu, povědět, co jsem.“

Co jsem… Srdce se mi při těch slovech rozbušilo o něco rychleji. Co ten obrat měl znamenat? Chtěl snad naznačit, že není tím, za koho se prohlašoval? Že se nejmenuje Edward Cullen, ale je to nějaký zločinec, co se za něj vydává? Co když je součástí nějaké mafie a chce mě do ní zatáhnout? Ale… proč by o sobě potom říkal co a ne kdo…? Že by se jenom přeřekl? O tom jsem pochybovala.

Hlasitě jsem polkla a byla jsem si jistá, že on to slyšel. Upřel na mě ostrý pohled, který mi najednou připadal úplně jiný, než jaký jsem si pamatovala. Nejspíš to bylo jen díky mým pomateným myšlenkám, ale z těch jeho duhovek jakoby čišela nějaká chladná temnota. Nelíbilo se mi to. Ani trochu se mi to nezamlouvalo a přála jsem si, abych se opět mohla podívat do těch rozkošných, citlivých očí, které tam byly ještě před pár okamžiky.

Opět moc děkuju za krásné komentáře. Jelikož se tahle povídka blíží ke konci, hrozně mě těší, že Vás ještě neomrzela. 

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když už zbývá jenom osud - 41. část: