Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když už zbývá jenom osud - 40. část

03.04.2011 (11:15) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 4733×

BELLA

Musela jsem pryč. Co nejdál a co nejrychleji, na nějaké hodně, hodně, hodně vzdálené místo, kde už by to, co jsem na sebe právě práskla, nemělo žádný efekt.

Sama jsem byla překvapená, když mi to neřízeně vylítlo z pusy, a když se to pak rozlehlo místností, měla jsem pocit, jako by to řekl někdo jiný, nějaká úplně odlišná osoba, která se mnou nemá vůbec nic společného. Ale i přes ten všechen stud jsem cítila, že ať už to řekla jakákoliv má část, tak se nemýlila… A to byl důvod, proč jsem musela vypadnout.

„Promiň,“ pípla jsem spěšně a se zadrženým dechem, který bránil štkaní se dostat ven, jsem co nejrychleji udělala první dva kroky ke dveřím.

Ale pak se Edward nějak, až nemožně rychle, octnul těsně přede mnou a zatarasil mi cestu. Neodvažovala jsem se na něj podívat a stále jsem se snažila najít způsob, jako ho obejít, ale ať už jsem to zkoušela všemi stranami, on mi to nedovolil.

„Co je?!“ vykřikla jsem o něco hlasitěji, než jsem plánovala, a můj nakřáplý hysterický tón způsobil, že jsem se cítila ještě hůř. Třepotavě jsem se nadechla a pokusila se tak aspoň trochu zklidnit svou duševní nevyrovnanost. „Prosím, nech mě.“

Jako bych mluvila do zdi. Neuvolnil mi dveře, neposunul se ani o píď, a ještě ke všemu mě oběma rukama chytil pevně za ramena a zakázal mi tak se hýbat úplně.

Škubala jsem sebou, ale oproti jeho stisku jsem si připadala tak bezmocná, naprosto bezbranná a šíleně zranitelná. „Edwarde, prosím!“ Už i sama sobě jsem zněla jako pořádná hysterka, nechtěla jsem si raději ani představovat, jak mě momentálně vidí on. Ale to už mi stejně bylo jedno. Že jsem blázen, mu muselo dojít už před chvílí, nebo možná už před dvěma měsíci, když jsme se poprvé potkali. Takže jestli jeho domněnky jenom potvrdím, nic to nezmění.

„Bello.“ Jeho hlas byl klidný, dokonalý opak toho mého. „Prosím, uklidni se,“ přešel pomalu do šepotu. Nechtěla jsem ho poslechnout, vážně ne. Dál jsem se snažila bojovat proti jeho ruce. Copak nedokázal pochopit, že jsem chtěla pryč? Že je mi tahle situace nepříjemná a jediné, po čem toužím, je dostat se z ní co nejrychleji pryč? Potřebovala jsem být sama, zalézt si někam do kouta, schoulit se do klubíčka a tam se pořádně vybrečet… „No tak, Bells.“

Ale jako by ten melodický zvuk ozývající se mu z úst měl kouzelný účinek. Jen jakoby vzdáleně jsem si uvědomovala, jak se mi svalstvo pomalu mírní, jak sebou přestávám šít ze strany na stranu a jak se pomalu… uklidňuju? Nezdálo se mi to jenom?

„Řekni to ještě jednou,“ zašeptal, zdálo se mi, že zněl skoro toužebně, ale tuhle myšlenku jsem zavrhla ve chvíli, kdy se objevila. Nemohla jsem si nic dalšího namlouvat, nesměla jsem dopustit, abych před ním ještě někdy řekla něco, čeho bych později mohla litovat. „Prosím, zopakuj ještě jednou, že jsi zamilovaná.“

Hlasitě jsem polkla a skousla jsem si spodní ret. Nádech, výdech, nádech, výdech… Určitě se mi to jenom zdá, určitě se každou chvílí probudím ve své posteli a zjistím, že tohle celé byl jenom sen, celý tenhle den. Ale bůhvíproč mě už jen při tom pomyšlení, že by se to všechno mezi námi v realitě nestalo, bolestně zamrazilo a já jsem musela pevně stisknout oči k sobě, abych zadržela slzy.

„Bál bych se říct, že cítím to samé, když si nebudu jistý, že… že to myslíš vážně.“ Ten melodický zvuk jeho hlasu se zatřepal v obavách a já jsem ztajila dech.

Zatnula jsem všechny svaly v těle, abych se přinutila mlčet. Až doteď jsem se na něj neodvažovala podívat, ale v této chvíli jsem musela odolávat šílené touze zvednout hlavu a ujistit se, že se v jeho obličeji zračilo to, co jsem si myslela. Podle jeho tónu jsem si dokázala představit tu něhu v jeho očích a starostlivost vepsanou ve tváři…

Ale třeba jsem si to všechno jenom namlouvala.

„Prosím.“ Ach, zněl tak žalostně že… že… jsem to nevydržela. A moje odhodlání se úplně dokonale sesypalo v momentě, kdy se moje oči váhavě střetly s těmi jeho.

Srdce se mi v tu chvíli rozbušilo dvakrát rychleji a dech se mi na malý okamžik úplně zastavil.

„Jsem zamilovaný. Do tebe, Bells,“ řekl naprosto vážně, ani okem nemrkl, jen mě skrz na skrz propaloval všeříkajícím pohledem.

Bože, ať je tohle skutečné, pomyslela jsem si s naprosto bezútěšnou sobeckostí. Ale něco ve mně mi bránilo tomu doopravdy uvěřit. Jako bych v sobě měla nějakou překážku, přes kterou se tato slova nemohla dál přenést. Tohle bylo moc krásné na to, aby se to dělo mně. Můj život neměl obsahovat žádné krásné věci. Měl být jenom jedna krátká pouť, která na mě někdy působí zdlouhavě, bez zápletek mě měl dovést až ke smrti. A přesto jsem si v tu chvíli připadala hrozně zvláštně. Dívala jsem se do jeho očí, do těch zlatavě hnědých propastí, ve kterých jsem se utápěla a které mi dodávaly pocit jakési podivné jistoty, kterou mi ještě nikdy v životě nikdo neposkytl. Nebo jsem si na to aspoň nepamatovala.

„Já… já -“ Nebyla jsem schopna nic říct. V hlavě mi burácel rachotivý hlas, který po mně ječel, abych co nejrychleji utekla. Mluvil rozumně a logicky… jenomže pak tam byl ještě jeden. A jako vždy mi radil přesně pravý opak. Nabádal mě, že už si Edwarda nemám odpírat, že mu tím ubližuju a ani jednomu z nás to neprospívá. Vlastně i on měl pravdu. Napáchala už jsem přeci tolik hloupostí, že tahle už nic zhoršit nemohla. Nebo… ano? Ale jaký mělo smysl o tomhle vůbec přemýšlet?

Znovu jsem zavřela oči a zhluboka se nadechla. Teď nebo nikdy. Doslova.

„Miluju tě,“ zašeptala jsem, možná tajně doufajíc, že to ani neuslyší. Ale na druhou stranu jsem si zase přála ta slova zakřičet do celého světa, aby se je dověděl úplně každý, aby každý věděl, co k němu cítím… Byla jsem velice nevyrovnaná osoba. Co jsem si to tady namlouvala?

Ale dřív, než jsem si stihla pomyslet cokoliv jiného, mě najednou pevně držely Edwardovy silné paže a mačkaly mě tak silně, až jsem zalapala po dechu.

„Edwarde, já n-nemůžu –“ V tu ránu se jeho stisk povolil, ovšem jeho ruce mi sklouzly k pasu a přitáhly si mě k němu, pevně a - možná jsem si to nalhávala, ale bylo to skoro až vlastnicky.

Sklonil ke mně hlavu a přitiskl mi rty do vlasů. Byla jsem mu tak blízko, že jsem slyšela i cítila, jak zhluboka nasál vůni mého jahodového šamponu.

„Moc tě prosím, nelituj toho, že jsi to řekla,“ vydechl a pak své rty hladově přitiskl k těm mým. A já jsem byla naprosto ztracená…

* * *

FELIX

„Itálie?“ zopakoval jsem po něm naprosto nechápavě. „Zbláznil ses, Antonio?!“

Hodil do velké cestovní tašky nějaké věci, co držel v rukou, a pak ke mně podmračeně zvedl hlavu. „Tady už dál zůstat nemůžeme, Felixi. Je příliš nápadná a lidé začínají mít podezření.“ Nadále už mu nepřipadalo důležité věnovat mi svou pozornost, a tak opět sklopil hlavu a začal se věnovat balení.

Zakroutil jsem hlavou ze strany na stranu. „Rozumím, že potřebujeme změnit místo pobytu, ale Itálie nepřichází v úvahu.“

„Mám tam dům, je mnohem dál od civilizace než tahle chajda. A není blízko Volterry, nic nám nehrozí.“

„Copak ty to nechápeš?“ vyprskl jsem. „Aro… vždyť on má oči všude! Členy gardy má rozeskupeny po půlce Evropy, čeká, až se tam objevíme, čeká, až si nás oba bude moct pořádně vychutnat.“

Téměř naštvaně odhodil tašku na zem a napřímil se do své plné výšky. V očích se mu mihl záblesk podráždění. „Do prdele, Felixi, nedává to smysl! On by se takhle nechoval, je rád, když má gardu kolem sebe, dodává mu pocit bezpečí. Dobře, možná máš pravdu, a možná doopravdy nechal dva, tři upíry někde hlídkovat. Ale jaká je pravděpodobnost, že bychom zrovna na ně narazili, co?“ zatvářil se skoro vypočítavě, což mě ještě víc popudilo.

Zhluboka jsem se nadechl. Jednou, dvakrát… Antonio měl svoji hlavu, to jsem věděl vždycky. Snad nikdy jsme se na ničem neshodli, ale neskutečně mě na něm vytáčelo, že si nikdy nenechal nic vymluvit. Vždy považoval za samozřejmost, že pravdu má on a nikdo jiný. I když častokrát fakty hrály proti němu. Jenomže on jako by snad ani neměl uši. Mohl jsem na něj mluvit hodiny a on by si stejně pořád stál na svém. „Časy se změnily, zatímco jsi vzal roha. Takže mi věř, že jestli nechceš skončit s černým pláštěm jako křoví za jedním z trůnů, zůstáváme v Americe.“

„Felixi,“ procedil skrz zuby, ale já jsem ho včas rukou zarazil.

„Navíc si tak dlouhou cestu nemůžeme dovolit. Jennifeřina přeměna může přijít každým dnem, vlastně už teď je pozdě na to, abychom se přesouvali. Ale když už je to nutné, maximálně pojedeme pár kilometrů na sever. Dál ne.“

Bez jakéhokoliv dalšího slova jsem se otočil a hlučně vydupal schody nahoru. Slyšel jsem za sebou jeho námitky a nadávání, ale pro tentokrát jsem je už nehodlal dál poslouchat.

Došel jsem až ke dveřím do jejího pokoje. Za tu dobu, co jsem se o ni rádoby „staral“, jsem si opět osvěžil pár věcí, které jsem si pamatoval z lidského života. První z nich byla, že jsem se naučil respektovat její soukromí, a vždy jsem nejprve zaklepal a vyčkával jsem, dokud tichounce nepípla, že můžu dál. I když vývoj jejích myšlenek se momentálně nacházel na křehké hranici, uměla se chovat zdvořile, a proto vždy věděla, že mě má pustit dovnitř. U Antonia si tak jistá ale nikdy nebyla.

Byla poslušná a udělala snad všechno, oč jsem ji kdy požádal. I svůj křik se pokoušela tlumit, protože i když to bylo nezvyklé, uvědomovala si hrozící nebezpečí. Nebezpečí prozrazení.

Kdyby to záleželo jen na mně, nechal bych ji, aby ječela a vřískala třeba celou noc. Věděl jsem, že by jí to pomohlo se alespoň trochu odpojit od té bolesti, kterou momentálně zažívala. Ono se také nebylo čemu divit, hormony se jí plašily v celém těle a její mysl se během několika dní snažila dohnat posledních patnáct let, snažila se vyvinout všechny mozkové buňky… Ale to ještě nebylo nic v porovnání s tím, co mělo nastat. Až totiž přijde opravdová proměna a stejným procesem si začne procházet i její tělo, bude skutečně zázrak, když to všichni přežijeme ve zdraví.

Z toho všeho, co jsem za celou tu dobu slyšel, jsem si něco takového nedokázal představit. Jedna upírka mi kdysi dokonce potvrdila, že ani mučení Jane téhle bolesti nesahalo ani po kotníky. A to jsem si dlouho myslel, že nic horšího už neexistuje.

Zatřepal jsem hlavou nad svými myšlenkami. Nechtěl jsem se tím vším zabývat teď, měl bych myslet na současnou situaci.

Napřímil jsem se, dvakrát klepnul do mosazného dřeva, a když se po pár vteřinách ozval její slaboučký a nesmělý hlásek, na tváři se mi usadil mírný úsměv a já jsem pomalu vešel dovnitř.

EDWARD

Pocit štěstí a blaženosti se mi usadil v celém těle. Burácel mi v hlavě a já jsem skoro nebyl schopen myslet na nic jiného než na ni. Ať to znělo jakkoliv sentimentálně a ohraně, ve chvíli, kdy to řekla, to, že mě miluje, jsem nabyl dokonalého pocitu, že ona je smyslem mého života.

Byla nervózní, k tomu, abych to poznal, jsem nepotřeboval být ani nijak zvlášť pozorný, čišelo to z ní na všechny strany. Ale přesto mě právě teď ochotně objímala, pevně se ke mně tiskla a hlavu mi zabořila do hrudi, což mi dodávalo pocit jistoty, že to myslela vážně, že se mi nesnažila nic nalhávat a že ke mně doopravdy cítí to, co já k ní.

„Miluju tě,“ zašeptal jsem jí znovu do vlasů už nejmíň podesáté, chtěl jsem to říkat stále dokola, chtěl jsem ji znovu a znovu ujišťovat, že je to pravda.

Přitiskla se ke mně ještě pevněji a třepotavě se nadechla. A vzápětí jsem na prsou ucítil něco horkého a mokrého… Její slzy, došlo mi hned poplašeně.

„Proč pláčeš?“ vylítlo ze mě neřízeně, sám sobě jsem zněl vyděšeně a příšerně nevyrovnaně a zmateně. „Udělal jsem ti něco?“ Přepadl mě nepříjemný svíravý pocit, že to vezme zpátky. Už zase. Ale podle toho, jak se na mě pokusila přitisknout ještě víc, ačkoliv už to nešlo, jsem se alespoň částečně uklidnil, že se jedná o něco jiného.

„Promiň,“ vzlykla a popotáhla, a vzápětí se její tělo roztřáslo, jak se snažila zadržet blížící se brekot.

Nerozuměl jsem jejímu počínání a červíček pochybností ve mně bolestně hlodal. „Za co se omlouváš, Bells?“ Snažil jsem se nenechat do hlasu prosáknout tu vtíravou nejistotu a znít něžně a uvolněně, ale stejně jsem měl pocit, že mě musela prokouknout.

„Že tě miluju.“ Znovu zaštkala a zhluboka se nadechla, aby trochu zklidnila své nevyrovnané tělo.

Koutek úst se mi sice povytáhl do mírně samolibého pousmání, když to řekla, ale přesto to nezměnilo nic na tom, že mě ničilo dívat se na ni, když se trápila.

„To je důvod k pláči?“ zašeptal jsem jí do ucha. Cítil jsem, jak se její tělo mírně zachvělo, ale byl jsem si stoprocentně jistý, že to nebylo strachy.

„Zničí tě to. Zničí nás to oba.“ Hlas se jí zlomil a ona se pokusila ode mě o krok ustoupit, ale já jsem ji odmítal pustit, teď když už jsem ji konečně měl, jsem ji nehodlal nechat zase odejít, nechtěl jsem se znovu topit v těch nervózních situacích, ve kterých jsme se potáceli až doposud.

„Pššt. Takhle nemluv.“

Znovu se pokusila udělat krok zpět, ale znovu naprosto neúspěšně. „Já umírám, Edwarde!“ vzlykla zoufale. „Nemám před sebou ani rok! Jak bych o tom mohla nemluvit?“

Zatnul jsem pevně čelist a zhluboka se nadechl její opojné vůně. „Já tě umřít nenechám,“ zopakoval jsem pevně, sám jsem si byl těmi slovy tak jistý, až mě to děsilo.

„Ale Edwar-“

„Třetí možnost, vzpomínáš?“ přerušil jsem ji. „Je tady stále třetí možnost.“

„Už zase začínáš s těmi nesmysly?“ Zněla smutně, ale zdálo se mi, že i značně otráveně.

„Já své sliby plním, Bello. A když ti něco říkám, myslím to smrtelně vážně.“

A opět mnohokrát děkuju za to nádherné číslo, které vykouzlili u kolonky Počet komentářů u minulé kapitoly. :)

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když už zbývá jenom osud - 40. část: