Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když už zbývá jenom osud - 38. část

29.03.2011 (19:15) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5052×

Edward se zdál být mou reakcí překvapený. Jeho tělo zkamenělo ve chvíli, kdy jsem se rty dotkla těch jeho. Jen velice váhavě pohnul rty proti mým a skoro nepatrně mi tak polibek oplatil. Ale pak najednou odtáhl hlavu a napůl vykulenýma očima se na mě zadíval, ve tváři směsici překvapení a děsu.

„Co to…“ nedokončil větu a několikrát prudce zamrkal, jako by snad nemohl uvěřit situaci, která nastala. Vlastně na tom byl podobně jako já, protože důsledek mých činů na mě pořádně dolehl až teď a já jsem se sama sebou zděsila. Proboha, jak jsem mohla udělat něco takhle neuváženě? To k mojí povaze přece vůbec nesedělo. Co když to bylo to nejhorší, jak jsem se vůči němu mohla zachovat, protože jsem si jeho chování po našem prvním polibku vyložila nějak špatně, a touhle blbostí jsem celou situaci jenom zhoršila? Cítila jsem, jak se mi tváře rychle zbarvují do červena a do očí se mi hrnou další slzy. A momentálně mým největším přáním bylo, abych se mohla propadnout někam hluboko pod zem…

„Ehm… Bello, já nepotřebuju lítost, vážně ne,“ zamumlal velmi pomalu a zřetelně, kladl důraz na každé slovo zvlášť. Vybavovala jsem si, že tohle už mi jednou říkal. Ale když to teď znovu opakoval, v jeho hlase už nebyla ta ostrost jako předtím. Naopak tam ale byla dvojnásobná dávka lítosti, která se do mě zarývala jako ostré nože a rozsekávala moje srdce na milion malých kousíčků.

„Já to neudělala z lítosti,“ špitla jsem, protože na zvučnější odezvu jsem se nezmohla. Z bůhvíjakého důvodu jsem se bála mluvit hlasitě, protože jsem si myslela, že čím silnější hlas budu mít, tím trapnější tahle situace bude.

„Bello, nemusíš lhátl,“ povzdechl si skoro zoufale, „dala jsi mi najevo, že o mě nestojíš. A já… já nechci, aby ses potom zase trápila, že jsi tohle dělat neměla. Musím být rozumný hned od začátku, protože moje sebeovládání vážně není tak silné, jak si možná myslíš, a když děláš tohle,“ máchl rukou na moje paže, které v kontrastu s jeho svalnatým tělem vypadaly skoro jako párátka a kterými jsem ho tak náruživě objímala, „prostě mě to svádí. A já bych ti nedokázal odolávat a mohl udělat něco, čeho bychom oba dva později litovali.“

Tohle bolelo. Najednou jsem přesně věděla, jak se asi musel cítit on, když jsem mu říkala tak podobné věci před tím já. Cítila jsem se teď totiž naprosto stejně.

„Takže ty lituješ toho, že jsi mě předtím políbil,“ zkonstatovala jsem co nejtišeji a sklopila jsem hlavu, aby mi neviděl do obličeje. Vidět ho, jak mi potvrzuje moje slova, to už bych vážně nezvládla a sesypala se mu u nohou jako hromádka neštěstí. Nemohla už jsem před ním projevit další zranitelnost, to bylo naprosto nemyslitelné.

„Asi mi dost dobře nerozumíš,“ řekl váhavě a přenesl váhu z jedné nohy na druhou. Své ruce jsem měla stále kolem něj, nebyla jsem schopná je řídit, protože moje myšlenky se dokázaly soustředit pouze na několik záchytných bodů, mezi něž ovládání horních končetin nepatřilo, ale zaznamenala jsem, že můj stisk už pomalu povoloval a ony teď spíš ochable visely kolem jeho pasu, místo aby ho objímaly. „Sice nevím, jestli je rozumné tohle říkat, ale zbytečně ti lhát, že toho lituju, by bylo to nejčernější rouhání, jakého bych se kdy mohl dopustit.“

„Ale já to… nechápu,“ vydechla jsem a se zmateným zamračením jsem se odvážila trošku pozvednout hlavu a skrz řasy na něj opatrně pohlédnout.

Něžně mi vrátil jeden z neposedných pramenů vlasů za ucho a smutně se na mě usmál. „Kdybys toho potom litovala ty, nepřežil bych to.“

Srdce mi poskočilo. Nevěděla jsem, jestli to bylo úžasem nad tím, jak byl ohleduplný, nebo zděšením nad tím, co si myslel, anebo snad dokonce radostí, že se mu náš první polibek líbil stejně jako mně. Ale jediné, na co jsem se zmohla, bylo váhavě udělat ještě jeden další krůček k němu a trochu zesílit stisk rukou kolem něj. Rozum se mi sice snažil domluvit, abych toho nechala, ale jaký by mělo význam ho poslechnout? Edwarda už jsem dál zraňovat nemohla. Nechtěla jsem, protože moje sobeckost si byla jasně vědoma toho, že kdybych si před ním dál hrála na to, že ho nechci, zničilo by mě to. A tak jsem se prostě nechala řídit instinkty, nemyslíc na to, k jakým následkům tohle všechno povede. „A co když toho nelituju?“ šeptla jsem tichounce a zvedla hlavu úplně, abych na něj viděla zpříma.

Postřehla jsem, jak se mu obličejem mihlo několik emocí najednou, ale bylo to tak rychle, že jsem nedokázala zaznamenat, jaké to byly. Hlasitě polkl a přerývaně se nadechl. „Já tě nechci do ničeho nutit, Bello, vážně ne.“

„Nenutíš mě. To, co teď udělám, bude moje z mojí naprosto svobodné vůle.“

Jeho pohled mě hypnotizoval, když jsem se znovu, tentokrát pomaloučku a s rozvahou, zvedala na špičky a dnes už podruhé přikládala ústa k těm jeho.

Ale teď už mi ten polibek doopravdy oplatil. Zpočátku stejně váhavě jako před chvílí, ale když jsem tichounce vzdychla a přesunula mu jednu ruku nahoru po jeho zádech až do vlasů, jeho paže mě pevně stiskly a on rty začal nedočkavě a naléhavě narážet do těch mých. Omámení mě zasáhlo v plné síle a já jsem opět pocítila to nádherné šimrání v břiše a celé moje tělo obklopil pocit naprosté malátnosti. V uších mi hlasitě hučelo a moje mysl nebyla schopna zpracovat nic kromě téhle jediné chvíle a toho, že tenhle polibek byl úplně jiný než ten, na který jsem v posledních dnech tolikrát vzpomínala. Na rozdíl od něj totiž z tohohle zmizelo veškeré váhání a napětí, a všechno to bylo nahrazené jenom čistou, zvířecí touhou po tom druhém.

Hladově mi studenými dlaněmi přejížděl po zádech, a vždy, když třeba jen zavadil rukou o kousek mé nahé kůže, byla jsem si jistá, že mi na tom místě vypukl obrovský požár. Bylo to šílené, byla jsem mu tak blízko a přitom jsem se k němu chtěla přitisknout ještě víc, toužila jsem s ním splynout, bez rozvahy a bez rozumu.

„Bello,“ zašeptal chraplavě těsně u mých úst, když se na okamžik odtáhl, abychom mohli oba dva popadnout ztracený dech. Čelo si opřel o moje a stejně jako já hlasitě oddechoval. V očích měl stále ještě trochu překvapený výraz, ale ten už byl zčásti nahrazen něčím dalším, co jsem sice nebyla schopná identifikovat, ale z čeho celé moje tělo zaplavoval nějaký příjemně hřejivý pocit. „Jsi si doopravdy jistá?“ zeptal se znovu, stále váhavý, stále stejně ohleduplný.

Nevzmohla jsem se na jediné slovo, na to jsem neměla dostatek sil, a tak jsem jenom s pousmáním kývla hlavou. Když se jeho rty vytáhly do toho nejkrásnějšího úsměvu, jaký jsem na jeho tváři kdy viděla, takový smyslný něžný a lehce pokřivený, odhalující jeho dokonale rovné zuby, moje srdce opět radostně poskočilo a já jsem v tu chvíli oplývala tak mohutným uspokojením, až jsem se podivovala, kde se ho ve mně vůbec tolik vzalo, protože takhle šťastná jsem snad ještě za celý svůj život nikdy nebyla.

Znovu spojil naše rty a já jsem se vzmohla jenom na slastné zajíknutí. Cítila jsem, jak se mi kolena pomalu podlamují, tentokrát ne proto, že bych se chystala omdlít, ale proto, že jsem jím byla naprosto omámená. A i když jsem naprosto netušila jak, Edward to nějak věděl taky, protože jsem se zničehonic octla v jeho náručí. Nestarala jsem se o to, jestli na něj nejsem moc těžká, všechnu mou pozornost upoutávaly jeho rty, které se ode mě ani na vteřinu neodtáhly. Dokonce mi ani nedošlo, že mě odnesl do obýváku, až do té doby, dokud se neposadil na pohovku a mě si nepřitáhl v pevném objetí na svůj klín.

„Probouzíš ve mně něco, o čem jsem neměl ani tušení, že to tam je,“ zašeptal zadýchaně, když nás naše plíce opět donutily se od sebe odtáhnout. Musela jsem se usmát. Znělo to tak rozkošně, romanticky, přesně o takovýchto slovech jsem před lety snila, že mi je někdo řekne. Ovšem to jsem byla hloupá holka v pubertě, posedlá všemi možnými knižními hrdiny a žijící spíše představou dokonalého života než realitou, a nikdy by mě ani nenapadlo, že se něco tak kouzelného jednou doopravdy stane.

„Ty ve mně taky,“ povzdechla jsem. Musela jsem to říct, až moc jasně jsem si totiž uvědomovala, že je to pravda. S poměrně dost kluky už jsem se v životě líbala, nepopiratelně to vždy bylo více než jen příjemné, ale s Edwardem to bylo… Ach, ani říct jsem to neuměla, jako by měl v sobě něco navíc, něco smyslnějšího a kouzelnějšího, něco, co mě nutilo nabýt pocitu, že se vznáším v oblacích.

Opět na tváři vykouzlil ten dokonalý pokřivený úsměv a zavřel oči, zatímco moje srdce radostně plesalo a spolu se vzrušením z jeho blízkosti mi tak mohutně naráželo do hrudi, až jsem měla pocit, že mi z ní chce vyskočit. „Ani nevíš, jak jsem rád, že tohle slyším zrovna od tebe.“ Otřel se mi tváří o spánek a hlasitě se nadechl, jakoby chtěl nasát mou vůni.

Znovu jsem se natáhla pro jeho rty, hladově a nedočkavě, potřebovala jsem je znovu cítit, bylo to jako droga, na které jsem se stala závislá během těch několika málo chvilek. Ale na tom nezáleželo. Prostě jsem se ho nemohla nabažit a nutně jsem ho potřebovala líbat znovu a znovu, stále dokola a nikdy, skutečně nikdy nepřestat.

Edward nezůstával pozadu a ve chvíli, kdy jsem ho políbila, jsem cítila, jak se jeho rty vytáhly do úsměvu. Jednu ruku mi pevně obmotal kolem pasu a tou druhou mi velice pomalu a byla jsem si jistá, že i váhavě, poodhrnul lem trička a pohladil mě ledovou dlaní po boku.

V tu chvíli mi tělem prošlehl tak mohutný zážeh toho úchvatného šimrání a vzrušení, že jsem se neubránila zasténání, přímo do jeho úst. Jako by ho to povzbudilo, trochu nás na gauči přesunul do příhodnější polohy, tak, že já jsem byla opřená o opěradlo a on se nade mnou skláněl, a se vší něžností mě dlaní pohladil po břiše. Pocit vzrušení se snad zestonásobil a já jsem si byla jistá, že každou chvíli tou přemírou pocitů musím explodovat, že není možné, aby se toho do mého těla vlezlo tolik.

Ale ono se tam doopravdy vešlo. Byla jsem uchvácená, rozumná část mého mozku byla zahalená rudým oparem a já jsem se nechala naprosto pohltit tou křičící potřebou. Potřebou po jeho těle.

Najednou zmizely i ty poslední zbytky ostýchavosti, které ještě někde v koutku mysli přetrvávaly. Připadala jsem si mnohem živější a mnohem silnější než kdy dřív, moje stydlivá stránka byla tatam a já jsem najednou nemohla dělat nic víc, než vyhrnout Edwardovi tričko a nechat své ruce, aby se kochaly těmi dokonalými svaly a tvrdou ledovou kůží. Jindy bych se nad ní asi podivila, zvlášť když já jsem byla rozpálená a každá molekula mého těla hořela, ale dnes tomu bylo jinak. Ta odlišnost mě snad jenom ještě více nabila tím vražedným pokušením.

A chtěla jsem ještě víc. Ať už to bylo sebevíc pitomé a připomínalo mi to jednání nějaké lehké holky, poddala jsem se naplno myšlence, jaké by to bylo cítit Edwarda doopravdy v sobě.

A když jsem se toho pomyšlení jenom na vteřinku chytila, už bylo naprosto nemožné se ho pustit. A jakmile jsem postřehla Edwardův smyslný sten, prostě už nebylo cesty nazpět.

Zahodila jsem pochyby a tričko mu přetáhla přes hlavu. Vůbec se nebránil, naopak, až moc ochotně se přizpůsoboval a netrvalo dlouho a i já jsem cítila jeho ledové prsty, jak mi jedou spolu s vyhrnující se látkou směrem nahoru po břiše, hrudníku, až úplně pryč z mého těla…

Uvědomila jsem si, že jsem před ním jenom v podprsence, a tváře se mi zalily pořádným ruměncem. Líce mi úplně hořely, ještě víc než zbytek těla, když jsem viděla, jak si mě hladovýma očima prohlíží. Jeho duhovky doutnaly, rty měl pootevřené a dýchal zrychleně. A já jsem najednou pocítila ohromné nutkání si hruď zakrýt rukama.

A skutečně jsem to udělala…

Edward se na okamžik zarazil, ve tváři jsem mu viděla, jak usilovně přemýšlí, a okamžitě jsem svého činu zalitovala. Ale nějak jsem se nedokázala přemluvit k tomu, abych ruce opět stáhla a dovolila mu tak, aby si mě dál prohlížel. Možná, že kdyby byla tma, bylo by to jiné, ale takhle, když byl obývák přímo nasycen vším denním světlem, které sem pronikalo i skrz stáhnuté žaluzie, jsem to prostě nedokázala a zrudla jsem ještě víc.

Váhavě se sklonil k mému uchu a jemňoučce ho políbil. Přerývaně jsem se nadechla a potlačila další vzdech. Bože, bylo to tak nádherné…

„Nestyď se, prosím,“ zašeptal naléhavým, podmanivým hlasem a pomalu, s rozvážností chytil jednu mou ruku za zápěstí a trochu za ní zatáhl.

Pod jeho vlivem nešlo moc dlouho odolávat a já jsem pomaloučku ztrácela všechnu nerozvážnost a dokonale se poddala jeho tichému hlasu, šeptajícímu mi kouzelná slůvka do ucha.

Když už mi ruce naprosto bezvládně visely kolem těla, usmál se na mě, pohladil mě po tváři a potom se opět přisál na mé rty.

Byla jsem mu v tu chvíli naprosto oddaná, vzmohla jsem se jenom na šťastně vydechnutí. V mém dosavadním životě nebyla jediná chvíle, která by se s tímhle mohla rovnat. Nikdy jsem totiž nic tak bezchybného nezažila. Měla jsem pocit, že to snad ani není realita, že tohle všechno se mi pouze zdá v nějakém hodně živém snu. A já jsem se nechtěla už nikdy probudit.

Prsty jedné ruky jsem mu zamotala do vlasů a tou druhou jsem mu sjela od hrudi po břiše až dolů, dokud jsem nezavadila o sponu pásku jeho kalhot. Na okamžik jsem se na tom místě zarazila, úplně neschopná myšlení, jestli je to správně nebo ne. Možná, že kdyby byl…

Edward se na mě najednou celým tělem přitiskl, rty přesunul na můj krk a rukou zabloudil až k zapínání mé podprsenky. Váhal, stejně jako já. Ale v mohutné vlně dalšího rozechvění jsem najednou na břiše úplně jasně cítila jeho vzrušení. A najednou nebylo proč váhat.

Netrvalo to dlouho, sama jsem se divila, že mi ty chvíle dokázaly takhle splynout do sebe, a poslední kousek mého oblečení s Edwardovou pomocí pomalu sklouzl z mých nohou a následně skončil někde na zemi. Byla jsem tak omámená, měla jsem pocit, že skoro zfetovaná, že tentokrát už jsem nepocítila žádný stud.

Čekala jsem, kdy se ke mně Edward opět nahne a konečně dokončí tu chvíli, ale to se nestalo. Zůstal váhavě kousek nade mnou, nejistýma očima se upřeně díval do těch mých a vypadal nerozhodně.

Natáhla jsem ruku vzhůru, abych ho pohladila po tváři. Trochu pod tím dotykem pookřál, ale stále působil strašně napjatě.

„Jsi si jistá, že to chceš… takhle rychle?“ Hlas měl chraptivý a strašně tichý, ale byl naprosto dokonalý.

Usmála jsem se. „Jsme dospělí. A já už toho před sebou moc nemám. Není čas ke zbytečnému váhání. Chci tě teď a tady, nemůžu to dál protahovat.“

Tiše zavrčel a rozzuřeně přivřel oči k sobě. „Nemluv o času. Ještě pořád můžeš nastoupit k léčbě. Já budu celou dobu s tebou, když o to budeš stát. Chci být celou dobu s tebou,“ opakoval. Tak jasně a naléhavě, že jsem se bála, jak velký vliv na mě i v tomhle může mít.

Zavrtěla jsem hlavou a zavřela na okamžik oči. „Já se bojím, Edwarde. Viděla jsem tátu a tetu po chemoterapii. A já nejsem dost silná na to, abych ji zvládla.“ Stiskla jsem víčka ještě pevněji k sobě, abych potlačila slzy. „Stejně by mi to nepomohlo. Jako jim.“

Přejel mi dlaní po vlasech a po tváři. „A co ta třetí možnost?“ vymáhal dál tichým a úpěnlivým hlasem. „Nesmrtelnost, silné tělo, žádné nemoci. Už jsi přemýšlela, zda bys přijala?“

Musela jsem se uchechtnout. Ani ne tak vesele, jako spíš zoufale. „Kdybych žila v nadpřirozeném světě, asi bych řekla ano. Jako malá jsem o nesmrtelném životě snila v jednom kuse.“ Povzdechla jsem si a pohladila ho znovu po líci. Otevřela jsem oči a smutně jsem se na něj podívala. „Jenomže bohužel nežiju v pohádce. I když bych někdy strašně moc chtěla.“

„Ale řekla jsi ano,“ namítl.

„Proč to říkáš, Edwarde? Tohle je nemožné. A já se nechci trápit nějakou zbytečnou nadějí.“ Prsty jsem mu na tváři kreslila různé ornamenty, uklidňovalo mě to.

„Na tom nezáleží.“ S mírným pousmáním mě znovu hluboce políbil a potom, s naším společným, překvapeným zasténáním, spojil konečně naše těla v jedno.

Ano, vím, že jsem to strašně urychlila, ale vzhledem k tomu, co do budoucích kapitolek chystám, se mi to tam prostě nějak hodilo... ;)

A samozřejmě děkuju za komentáře k minulé kapitole, četla jsem si je několikrát a nemohla jim uvěřit.

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když už zbývá jenom osud - 38. část: