Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když už zbývá jenom osud - 3. část

24.10.2010 (09:15) • Katie92, Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4939×

Bella:

Skladba s posledním rázným tónem odezněla a v domě opět nastalo ticho. Chvíli jsem ještě líně ležela na gauči a snažila se třeba usnout, ale nakonec jsem jenom s povzdechem odhodila peřinu a vysoukala se na nohy – přesněji na nohu a sádru. Záda jsem měla ztuhlá od dlouhého nicnedělání, a tak jsem se pořádně protáhla.

Pohledem jsem mimoděk zabloudila k hodinám nad krbem. Bylo něco po osmé večer. Za okny už noc dávno převládla nad dnem a na nebi skrz mraky dokonce sem-tam zazářila nějaká ta hvězdička.

Jelikož jsem spala celé odpoledne, moc jsem nevěřila, že bych teď byla schopná zabrat znovu. I když bych chtěla. Ne snad že by mi bylo blbě – to spíš naopak, už celý týden jsem se cítila zdravá jako rybička -, ale za každou cenu jsem se chtěla vyhnout dnešnímu programu, který mě s největší pravděpodobností čekal.

Nechala jsem oči spadnout na záznamník, na kterém blikalo zelené světýlko, které mi oznamovalo, že mám nový vzkaz. Věděla jsem to. Když mi totiž Derek volal, slyšela jsem to. Jen jsem to nechtěla zvednout a mluvit s ním.

Natáhla jsem ruku k záznamníku a i když jsem ten vzkaz slyšet znovu nepotřebovala, stiskla jsem to největší tlačítko.

Příjemná paní mi oznámila, že mám jednu novou zprávu, potom se ozvalo dlouhé pípnutí a nato okamžitě Derikův veselý hlas.

„Nazdar, Bells. Jen ti volám ohledně dnešního večera. Pokud bys teda šla, stavil bych se pro tebe tak v devět, tak se mi ozvi, dobře? Doufám, že půjdeš, bude to fajn.“ Podle tónu jsem si dokázala představit ten úsměv s ďolíčky na jeho tváři. „Tak zatím, Derek.“ Znovu následovalo pípnutí a pak se záznamník vypnul.

Už jsem zvážila všechny možnosti, ale jaksi jsem se stejně nedokopala ke konečnému výsledku. Derek byl fajn, na střední škole jsme spolu něco měli… ale pak se každý z nás vydal jinou cestou. On udělal maturitu a nabídli mu stipendium na sportovní univerzitu, která odsud byla poměrně daleko. Já tou dobou byla teprve ve druháku, takže jsem dál zůstala v Seattlu, a když jsem střední dokončila i já, místo abych šla pracovat anebo studovat dál, začala jsem se starat o tetu, které se v tu chvíli nemoc začala projevovat.

Ale včera jsme se na sebe narazili ve městě. Zrovna jsem byla v lékárně pro něco na předpis od doktora – musela jsem až do Seattlu, protože lékárna tady ve Forks prodávala možná tak Aspirin a něco proti kašli -, a když jsem vycházela, Derek zrovna procházel po chodníku kolem (osud se nejspíš zase nudil a nevěděl coby), a jelikož mě ihned poznal, dali jsme se do řeči.

Dozvěděla jsem se, že je zpátky ve Washingtonu už od června a že si tu právě našel práci. Taky se vyptával na mě, co všechno se tu událo od doby, co tu nebyl, jak se mi daří, co jsem zase prováděla s nohou, jestli jsem si někoho našla a tak dále… Mluvili jsme spolu skoro půl hodiny, načež prohlásil, že už musí jít, ale že by se se mnou opět rád viděl. No, a tak mě pozval dneska do klubu. Dlouhou dobu jsem zvažovala všechna pro a proti, ale jelikož ani na jedné straně nebylo dost argumentů, ještě jsem se nerozhodla.

Nejvíc mě asi trápilo, že by to pro něj mohlo znamenat, že se k sobě vracíme. Nebyla bych proti tomu, Derek byl ten nejlepší a nejstarostlivější kluk, s jakým jsem kdy chodila (ale dohromady jsem moc kluků zase neměla, možná tak jenom pět). Ale bála jsem se závazku. Nebylo by to vůči němu fér. O své nemoci  bych stejně jednou musela říct. A to by potom buď utekl, anebo by se rozhodl zůstat se mnou až dokonce. Druhá možnost byla ta horší. Nechtěla jsem, aby se mnou někdo soucítil, aby někdo musel sledovat, jak moc se změním, jak budu vypadat jenom jako kostra potáhnutá kůží, možná dokonce bez vlasů. Ale hlavně jsem mu nechtěla zlomit srdce tím, že jednou zemřu.

Vzpomínám si, jak jsme oba náš rozchod kdysi prožívali. Já jsem brečela, dokonce i on uronil nějakou tu slzičku. Strávili jsme spolu poslední noc, oba jsme věděli, že dalšího dne už se naše cesty rozpojí. Tehdy jsme oba zažili svoje poprvé. Bylo to krásné, ale zároveň hrozně smutné…

Na druhou stranu jsem se zase chvěla takovým příjemným vzrušení a očekáváním, jen když jsem pomyslela, že bych s Derekem zase mohla být. Bylo by to ode mě sobecké, ale nějak jsem si nedokázala pomoct.

Ještě chvíli jsem nerozhodně přecházela po pokoji, ale když se blížilo půl deváté, odhodlaně jsem zvedla telefon a vytočila tak známé, ale přitom dávno zapomenuté telefonní číslo.

Po druhém zazvonění se ozval. „Haló?“ Musela jsem se pousmát. Ten tón mi připomínal ty dávné chvíle, to štěstí a pohodu…

„Ahoj, tady Bella.“ Nevědomky jsem se usmála. „Platí ta nabídka ještě?“

***

Naposledy jsem se podívala do zrcadla. Nepřehnala jsem to s tím make-upem? Nebylo to zas tak šílené, ani stíny jsem nepoužila, ale nikdy jsem nebyla zvyklá se moc malovat, jenže když už jsem dneska udělala tolik různých blbostí, proč neudělat ještě jednu navíc?

No dobře, párkrát jsem se přistihla při myšlence, že se mu chci líbit. Ale nikdy jsem si to nechtěla doopravdy přiznat. S oblečením jsem se naopak moc nepárala. Ono ani nebylo moc z čeho vybírat. Prostě jsem popadla čisté džíny a černé tričko a byla jsem hotová. Zrovna ve chvíli, kdy jsem si obouvala boty, se ozvalo zazvonění. Pousmála jsem se. Byl přesný, tak jako vždycky.

Natáhla jsem se pro bundu, pak už jen nasadila nefalšovaný úsměv a s tím otevřela dveře.

Když se naše pohledy setkaly, jeho rty vykouzlily roztomilý úsměv. „Jsem rád, že jsi nakonec řekla ano.“ Na chvíli se odmlčel a sjel mě pohledem od hlavy až k patě. „Moc ti to sluší, ještě víc než jsem si pamatoval.“

„Taky vypadáš dobře,“ oplatila jsem mu a pomalu vykulhala na verandu. Volnou rukou jsem za sebou zaklapla dveře a rozesmála se, když mi nabídl rámě.

„Skoro vůbec ses nezměnil,“ zkonstatovala jsem a vesele přitom kroutila hlavou. Ale do nabídnuté paže jsem se samozřejmě zavěsila.

Do klubu jsme dorazili za pohodové konverzace a častých výbuchů smíchu nad některými vzpomínkami. Například když jsme jednou jeli společně do Olympie a cestou se zastavili na jedné benzínové pumpě. Derek doplnil nádrž, ale když nastoupil do auta, nerozjel se. No dobře – prostě jsme se začali líbat. Trochu vášnivěji než jindy. Nechtěla jsem si tehdy ani představovat, jak to muselo vypadat pro toho policistu, co nám zabušil na okýnko a pod výhružkou pokuty nás usměrnil… Teď jsem se tomu sice smála, ale tehdy by se ve mně krve nedořezal, jak jsem se styděla.

V setrvávající pohodové atmosféře jsme došli až do velké bílé budovy a po schodech sestoupali do bývalého sklepa, ze kterého se ovšem po troše investicí stal dokonalý noční klub.

Všude kolem blikaly barevné světla. Uprostřed na tanečním parketě se do rytmu hudby vlnilo několik párů, ale někde se tancovalo i ve větších skupinkách. Přes pravou stěnu se táhl dlouhý bar, za kterým černovlasý mladík (mimochodem dost pohledný) předváděl různé triky s mícháním nápojů.

Nebyly tady normální stoly, ale všechny ostatní stěny byly olemované malými a útulnými boxy. Ani jsem si nestihla pořádně prohlédnout všechno ostatní a Derek už mě za loket táhl do tmavého koutku, kde zapadl do jednoho z nich.

„Tak co myslíš, pěkné ne?“ zeptal se hlasitě, aby přehlušil dunící hudbu.

„Jo, vypadá to tu zajímavě,“ zazubila jsem se.

„To jo,“ potvrdil s úsměvem. „Dáš si něco k pití?“

V rychlosti jsem zvážila všechny možnosti. Alkohol stejně pít nemůžu. Nebudu se dobrovolně zabíjet ještě rychleji, takže stejně zbývá jenom nějaké nealko. „Asi jenom vodu nebo džus.“

Pozvedl levé obočí. „Vždyť na střední jsi na akcích pila, ne?“

No bezva, a jak se z toho vykroutit teď? „Jo, ale stejně mi to nikdy nechutnalo. Nechala jsem toho.“ Snažila jsem se působit co nejležérněji, a tak jsem pokrčila rameny.

Ještě chvíli se mi upřeně díval do očí, pak jen nechápavě zakroutil hlavou a s nově nasazeným úsměvem odešel k baru. Trochu pohodlněji jsem se uvelebila v červením křesílku. Pohledem jsem začala těkat po místnosti. Kousek ode mě se jedna dvojice nacházela v jisté… ehm… intimní chvíli, a tak jsem se rychle odvrátila.

Zahlédla jsem zmalovanou blondýnku, zjevně pořádně opilou, jak se věší kolem krku nějakému klukovi, který se jí nejspíš snažil usměrnit. Viděla jsem ho jenom zezadu, ale to, jak pažemi stále odstrkoval ty její, mi neuniklo. Nechápavě jsem zakroutila hlavou a tiše se uchichtla.

Ale v tom se jeho hlava natočila do strany a já jeho obličej spatřila z profilu. Okamžitě jsem se přestala hihňat a raději zatajila dech. To byl ten… no, s tím divným jménem – jo, Edward. Ten blbeček, který si hrál na džentlmena, ale stejně jím nikdy nevydržel déle než – no, vůbec.

Už uběhly skoro dva týdny od naší poslední „nevydařené“ schůzky. Nebudu lhát, že mě to nenaštvalo, protože naštvalo – a hodně. Snažila jsem se tomu ignorantskému pakoňovi vykouzlit na rtech alespoň malinké pousmání, ale on se stejně choval i tvářil jako hulvát. Proto mě celkem překvapilo, že tady byl. Z jeho postoje bych si typovala, že je to ten typ, co raději sedí večer doma a čumí do blba, ale že byl tady… no, nejspíš je pod tou tvrdou slupkou jiný.

Pohledem blesknul ke mně a v tu chvíli mi bylo jasné, že i když sedím v tom nejtmavším koutě, on mě zpozoroval. Natočil se totiž směrem ke mně o něco víc a zamračeně stáhl obočí k sobě. Asi tak další tři vteřiny se takhle díval na mě, ale pak se najednou prudce odlepil z místa, blondýnu tam nechal stát a rázným krokem si to vykročil někam na opačnou stranu ode mě. Věděla jsem, že je neslušné ho pozorovat, ale nemohla jsem si pomoct.

Došel až k nějakému stolku a začal otvírat pusu. Slova jsem přes hudbu neslyšela, ale moc pěkná nejspíš nebyla. Pak najednou máchl rukou naštvaně směrem ke mně a já jsem se zamračila. To ho tak užírá, že mě tu potkal? Bojí se snad, že by se musel zase začít chovat slušně a dělat, že ho má zlomená noha mrzí?

Ještě jsem zahlídla, jak se zvedla nějaká malá postava a postavila se naproti němu, ale pak mi výhled zastínil Derek, který se právě usadil a pití pokládal na stůl.

„Doufám, že jsi mulťák nezačala nenávidět,“ usmál se a postrčil ke mně velkou skleničku s oranžovým obsahem.

Hned mi dokázal zvednout náladu. Edwarda jsem skoro vytěsnila z hlavy a vesele se zazubila na svého společníka. „Jasně že ne. Jak bych mohla? To by vůči němu bylo nefér!“ řekla jsem a zatvářila se, jakože by to musela být ohromná katastrofa.

Jenom se mi zasmál. „A co mě? Mě jsi nenávidět nezačala?“ zeptal se a rošťácky mu zajiskřilo v očích.

„Hm…“ Zamyšleně jsem našpulila rty. „Řekla bych, že i ty jsi stále zůstal.“

„To mě rozhodně těší.“ Asi vteřinku se mi díval do očí a pak váhavě položil svoje dlaně na moje ruce. Jako by je snad chtěl schovat před neexistujícím nebezpečím.

Chvíli jsem na ně zírala, snažila se utišit rozumný hlas, který na mě řval jako smyslů zbavený, abych si nepřidělávala zbytečné závazky, ale nakonec jsem ho stejně nějak umlčela a s úsměvem pohlédla do Derikových očí.

Najednou jsem si připadala znovu jako hloupá středoškolačka. Jeho pomněnkově modré duhovky vyzařovaly přesně tu samou zamilovanost, jakou jsem si pamatovala.

Na jednu stranu jsem se proklínala, ale na tu druhou jsem byla opět neskonale šťastná.

Celý večer probíhal přímo nádherně. Rozebrali jsme naše životy do posledního detailu, jednou mě dokonce i se sádrou dostal na parket. Vydrželi jsme se pohupovat do rytmu asi půl písničky, ale nakonec jsme to stejně vzdali a vrátili se ke stolu.

„A ty sis za celou tu dobu nenašel nikoho jiného?“ Nedalo mi to, na tohle jsem se prostě musela zeptat, on o mně a klucích věděl všechno, ale na něj slovo nikdy nepadlo.

Úsměv mu trochu poklesl. „Popravdě, přiznávám se, nejsem nevinný, měl jsem spoustu holek před tebou… i po tobě. Ale žádná z nich se ti nemohla rovnat. Žádná nebyla taková jako ty. Nebyly tak chytré, tak krásné, a no…“ Trochu se začervenal. „S několika z nich jsem i spal. Ale věř mi, že to, co jsem prožil s tebou, bylo to nejkrásnější, nejúžasnější, nejprocítěnější a nejvášnivější, co jsem kdy zažil. Protože tebe miluju, ale bohužel jsem si to uvědomil až pozdě.“

Strnula jsem jako když bičem mrskne. Nevěděla jsem, jestli jsem měla být naštvaná, protože po našem „rozchodu“ měl jiné, anebo být šťastná z toho vyznání.

„Kdybych na to přišel dřív, nikdy bych na tu školu neodjel, nikdy bych tě neopustil,“ pokračoval, nespouštíc pohled z mých očí. „Samozřejmě pochopím, když mě teď pošleš do háje. Neviděla jsi mě několik let, za tu dobu ses mohla zamilovat do jiného, anebo se mnou prostě už nebudeš chtít nic mít. Ale už když jsem se sem vracel, myslel jem jenom na tebe, chtěl jsem za tebou zajít a klidně prosit na kolenou o odpuštění za to, že jsem tě opustil. Že pro mě byl fotbal přednější než ty. Když jsem tě potom potkal na té ulici, myslel jsem, že sním. Byla jsi tak nádherná, tak dokonalá, nechtělo se mi uvěřit, že to jsi skutečně ty.“ Zvedl jednou mou ruku a něžně ji pohladil. „Hodně ses změnila, zkrásněla jsi, ale stejně jsi pořád stejná,“ usmál se.

No super, tak teď jsem byla fakt v pr… v háji. Jako bych snad měla v hlavě malého skřítka, který si zapisoval všechny moje nejčernější obavy, a pak nějakým kouzlem zařídil, aby se splnily.

„Dereku,“ povzdechla jsem si. „Já – taky k tobě něco cítím. Ale bojím se, že nikdy nebudeme moct být spolu.“

Zamračil se. „Takže skutečně někoho máš?“

Zakroutila jsem záporně hlavou. Tohle bylo hodně složité. „Nemám, skutečně, jenomže by nám to stejně nevydrželo.“

Napřímil se. „Co to povídáš? Vždyť nám to klapalo, pamatuješ?“

Sklesle jsem svěsila hlavu a smutně se usmála. „Ano, tehdy ano. Ale oba dva jsme se změnili. Jsme jiní, máme rozdílné záliby, bydlíme od sebe dál než předtím.“ Hlasitě jsem si povzdechla. „Vím, co chceš říct. Že to by nebyl žádný problém. Jenomže ono nejde jenom o to.“

„Bells, květinko,“ oslovil mě a v tu samou chvíli mě bolestně bodlo u srdce. Takhle mi vždycky říkal… a teď. Ach jo, chtělo se mi brečet. „Ty přece víš, že patříme k sobě. No tak,“ prosil. Natáhl ke mně ruku a špičkou prstu mi nadzvedl hlavu. Chtěla jsem odolávat jeho pohledu, jak nejdéle to půjde, ale stejně jsem to vzdala hned po pár vteřinách.

„Dereku, věř mi, že to fakt nejde.“

„Ale proč ne? Pořád jsi mi neřekla důvod, květinko.“ Jeho tón byl žalostný. Nechtěla jsem mu způsobovat bolest. Vůbec jsem tu neměla chodit… Co jsem si vlastně myslela? Byla jsem tak pitomá! Vždyť jsem věděla, co tímhle večerem způsobím.

Ano, věděla, a přesto jsem sem šla. Aah, ježišmarjáá, proč musím být tak pitomá?!

„Nech to plavat, ano? Na světě je přece spoustu holek, určitě mezi nimi najdeš tu pravou,“ přesvědčovala jsem ho pitomě. Kéž bych takhle mohla přesvědčovat i sebe.

„Ale já už ji našel,“ namítal jako malé dítě. „A nemůžu se jí jen tak vzdát!“

„Ale můžeš!“

„Ne,“ zoufale kroutil hlavou. „No tak, Bello, vzpomeň si na ty krásné okamžiky mezi námi. Na naše tajné noční procházky parkem, na naše nesmělé doteky, polibky, milování… Něco takového nemůžeš jen tak odstrčit do vedlejší zásuvky.“

Bolestně, ale odhodlaně, jsem mu hleděla do očí. „Máš pravdu,“ hlesla jsem. Pomaličku se mu na tváři začal rozlívat úsměv. Ale než stačil něco dalšího říct, pokračovala jsem. „Já nemůžu, já musím.“

„Nech toho slovíčkování!“

„Ne, Dereku, ty toho nech. Jestli ke mně skutečně něco cítíš, pochop, prosím, že takhle je to lepší.“ Rychle jsem se od něj odvrátila a z kabelky vylovila pětidolarovku. Hodila jsem ji na stůl a pak se rychle postavila.

„Děkuji, byl to krásný večer. A,“ zhluboka jsem se nadechla, „omlouvám se. Neměla jsem to nechat zajít takhle daleko.“ Skousla jsem si spodní ret, polkla zoufalý vzlyk a otočila se zády k němu. Rychlou chůzí jsem se vydala k východu. Nebyl daleko, takže jsem tam byla za chvilku, ale jeho pohled v zádech jsem cítila celou dobu.

Spěšně jsem proklouzla kolem ochranky a zamířila si to po schodech nahoru rovnou ven.

Jakmile zakouřený prostor vystřídal čistý vzduch, ulevilo se mi. Udělala jsem další krok, ale pak se najednou zarazila. Do háje! Já tu nemám auto…

No co myslíte? Kdopak asi bude tak hodný a nabídne jí odvoz? :)

Autor: Katie92 (Shrnutí povídek), Shindeen, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když už zbývá jenom osud - 3. část: