Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když už zbývá jenom osud - 24. část

19.02.2011 (18:15) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4047×

„Na tohle zapomeň! Já před ten barák nevyjdu ani za nic. Už zase číhá za oknem a jenom čeká, až se ukážu, aby mě mohla zaúkolovat miliónem věcí,“ stěžovala jsem si Edwardovi do telefonu, když jsem si skládala vyžehlené oblečení na hromádky na posteli.

Z mobilu se ozval pobavený smích. „Ale no tak, neměla bys být trochu milejší? Je to tvoje sousedka, která je právě teď v nouzi a potřebuje něčí pomoc.“ Kdybych ho neznala, myslela bych si, že mluví vážně.

„Ale já jí to neberu,“ namítla jsem okamžitě. „Jenom si myslím, že fakt, že má jednu ruku v sádře, ještě neznamená, že mi přeorganizuje celý denní program, abych jí mohla zajít nakoupit, vyvenčit psa, překopat zahrádku, vyluxovat, umýt nádobí, uvařit, převléct peřiny a bůh ví, co všechno!“ Přidržela jsem si telefon mezi uchem a ramenem a sehnula jsem se k posteli, kde jsem popadla hromadu poskládaných triček, a zamířila jsem ke skříni. „Zase tak neschopná není. Beztak si to všechno celý rok šetřila, aby to pak mohla hodit celé na nějakou nevinnou osůbku, která za nic nemůže.“

„Tou nevinnou osůbkou myslíš sebe?“ zachechtal se. „Vážně, Bello, měla by ses nad sebou zamyslet. Nevzpomínáš si náhodou, co že jsem to dělal já, když jsem u tebe nějakou dobu pobýval?“ Jeho hlas zněl pobaveně, měl ze mě tak akorát legraci.

Neubránila jsem se úsměvu. „Ale to bylo něco jiného, ty sis odpracovával nájem.“

„V tom případě bych vážně nechtěl být tvým podnájemníkem na delší dobu. Ty a ta tvoje FBI sousedka byste mě brzy dostaly do hrobu.“

„Nepřeháněj.“

„Já že přeháním? Máš štěstí, že jsem tu ránu motykou přežil bez větší újmy na zdraví!“ smál se.

„Tím chceš říct, že kdyby tvá rozkošná tvářička utrpěla poranění, platila bych ti plastickou operaci,“ zkonstatovala jsem a nohou kopla do dveří skříně, aby se otevřely. „Vážně, Edwarde, tohle je něco jiného. Ona prostě čeká, až mě bude moct buzerovat, a-“

„A u tebe to bylo jinak?“

S pousmáním jsem ignorovala jeho poznámku a pokračovala tam, kde jsem skončila. „A já bych dnes odpoledne vážně ráda jela do domova – a jistě chápeš, že ne proto, abych se tam samým vyčerpáním sesula na gauč a usnula.“

Zachechtal se. „Fajn, fajn. Rozumím ti. No… v tom případě jistě pochopíš, když tě vyzvednu až za zatáčkou u vaší ulice. Víš, myslím, že já a tvá sousedka nejsme zrovna někdo, koho by vzájemné setkání potěšilo.“

„Srabe.“

„Nevím, kdo se tady bojí jít vynést odpadky.“

„Ty abys neměl na všechno odpověď.“

„To jsi mě přece naučila ty.“ Živě jsem si dokázala představit jeho široký úsměv, a to mě donutilo zadržet dech, abych nevyprskla smíchy.

„Víš, co mi můžeš?“

„Raději ne,“ zasmál se. „Myslím, že už raději budu končit. Asi tuším, jaký směr tenhle rozhovor nabírá, a nejsem si jistý, že se ho chci účastnit.“

„Vážně jsi srab,“ zasmála jsem se.

„Ve dvě za zatáčkou, ahoj.“ Zaslechla jsem jeho poslední zachichotání a poté telefon ohluchl.

S přiblblým úsměvem, který ne a ne opustit moji tvář, jsem nechápavě zakroutila hlavou a hodila mobil na postel. Bylo teprve něco krátce po deváté hodině, což znamenalo, že se doma nejspíš budu kousat nudou… Ale ani tohle zjištění mě nepřinutilo k tomu, abych se dobrovolně rozhodla odsoudit se k záhubě.

Mnohem lákavější představou ale byla napuštěná vana, plná pěny, vůně do koupele… Hm… Zasněně jsem přivřela oči a bez dalšího váhání jsem svižnou chůzí vyrazila do koupelny.

Pečlivě jsem si nastavila přesně tu pravou teplotu vody a na spodek vany nasypala modrou koupelovou sůl. Potom jsem se otočila čelem k zrcadlu. Z šuplíku vedle umyvadla jsem si vyndala svůj oblíbený kartáč – široký, s modrou rukojetí a mnoha štětinkami blízko u sebe, takže vždy přivedl k hedvábnému vzhledu i ty největší chuchvalce. Ještě jsem popadla gumičku a potom jsem obě ruce zvedla k hlavě s úmyslem si svoji neposednou hřívu stáhnout do uzlu, abych si ji nenamočila.

Když jsem ale párkrát hřebenem projela husté vlasy, v šoku jsem zůstala zírat na osobu v zrcadle. Oči vykulené, plné hrůzy a děsu, ústa pootevřená šokem… a v ruce svírající hustý pramen vlasů, po kterém na hlavě zůstalo holé místo. Kousek dokonale bílé pokožky bez jediného vlásku, lesknoucí se pod světlem žárovky nad umyvadlem.

Třesoucí rukou jsem si – stále ještě napůl paralyzovaná - prohrábla to, co mi na hlavě zůstalo.

A když mi i to utkvělo mezi prsty, všechny ty poslední zbytky, a já sledovala, jak mi postupně z hlavy mizí to všechno, o co jsem se několik dlouhých let pečlivě starala, o čem jediném jsem si myslela, že na mně bylo hezké, co se na mně klukům líbí, aniž bych si to uvědomila, ochromením a nechápavostí jsem hlasitě vykřikla a…

S čirou hrůzou jsem otevřela oči dokořán. Srdce mi hlasitě pulzovalo v hrudi v děsivém tempu a celé mé tělo se třáslo jako při zimnici. Než jsem si stihla sama pořádně uvědomit, co dělám, ruka mi vyletěla k hlavě. Když jsem zpocenými prsty nahmatala husté vlasy, zkusila jsem za ně zatáhnout, a když jsem se ujistila, že kořínky zůstaly pevně tam, kde mají být, div jsem se úlevou nerozbrečela. Díkybohu, byl to jen sen…

„Bello?“ Hlas, který se ozval tak blízko mojí hlavy, mě vyděsil a já jsem sebou překvapeně škubla, div jsem se nesvalila na zem. „Co se děje?“ ptal se dál se silným starostlivým podtónem. Otočila jsem hlavu za tím zvukem a… strnule jsem se zadívala na obličej sklánějící se nade mnou v dost zvláštním úhlu, jako by snad seděl pod… Pane Bože! Já mu ležela na klíně?!

„Edwarde?“ zachraptěla jsem a celá vyvedená z míry jsem se začala zvedat do sedu. „Co… co tady děláš?“ Původně jsem se ještě chtěla zeptat, proč mi jeho stehna sloužila jako polštář, ale nakonec jsem tu otázku raději spolkla. Bylo mi trapně i bez toho.

„Odpoledne jsme se dívali na film a ty jsi usnula.“ Zamračil se. „Chtěl jsem tě nechat spát, celý den jsi vypadala hrozně vyčerpaně.“

Spolu s jeho slovy jsem si pomalu vzpomínala na všechno, co se událo. Ráno jsme byli v dětském domově, na to jsem si pamatovala zcela jasně. Potom přijel Marlwood, a když si chtěl promluvit s Jennifer, my jsme byli vyhoštěni ven na zahradu, odkud nás ale později Trudy vyhnala s tím, že jak to tak vypadá, dneska se ještě s Jennifer nic nerozhodne. Nechtěla nás držet v domově po celý den, a tak nám řekla, že bude lepší, když pro dnešek pojedeme domů a zabavíme se i něčím jiným než jenom hlídáním dětí. Prý jsme ještě mladí a ona nás až moc zneužívá – jako bychom to snad nedělali dobrovolně.

Ale jelikož Edward vážně vypadal dost přešle, došlo mi, že má Trudy pravdu a že zrovna on potřebuje nějaké rozptýlení jako sůl. Ale i když byl ten film můj nápad, ani náhodou jsem si nemohla vzpomenout, na co jsme se dívali… I když jsem měla pocit, že tam byla krev, tesáky a pár mrtvol.

„Hm… díky,“ zamumlala jsem. Raději jsem si nechtěla představovat, jak moc jsem sebou při tom snu házela. Většinou prý i ve spánku bývám dost živá, tak jsem se jenom modlila, abych mu v čiré nevědomosti třeba jednu nenatáhla přímo přes obličej.

„Asi před půl hodinou volala Trudy,“ řekl a při těch slovech mu přes tvář přeběhl stín.

Celá jsem se napjala, když jsem na něj upřela své zvědavé oči. „Už… už něco ví?“

Zakroutil hlavou, ale podle toho, jak si založil ruce na prsou a zatnul pěsti, jsem poznala, že žádná dobrá zpráva stejně nepřišla. „Zítra chce Jennifer vzít do města, podle všeho by s ní chtěl trávit víc času.“ Nemusela jsem se ani ptát kdo. Ta slova drtil mezi zuby jako špinavý štěrk, což byla jasná známka toho, že mluví o Marlwoodovi. „Taky říkala, že by o víkendu chtěla vzít děti do ZOO, tak jestli bychom byli tak ochotní a šli s ní. Doufám, že nevadí, že jsem jí to potvrdil.“ Při poslední větě se trochu uvolnil, ale stále ještě byl dost napjatý.

„Ne, jasně že ne,“ přikývla jsem okamžitě. Spíš naopak. Děti, ZOO, jejich radostné tvářičky a hlavně myšlenky na něco jiného, než na padání vlasů… Začala jsem se na to pomalu těšit.

* * *

Když Edward odešel a já jsem nepozorovaně pustila Jamieho na chvíli na zahradu, aby se vyvenčil, usadila jsem se pohodlně do pohovky a zachumlala jsem se do teplé deky. Byla mi větší zima než obvykle, a i když jsem věděla, že je to pouze tím, že venku bylo chladno a topení ještě nezačalo pořádně pracovat, nemohla jsem se zbavit dojmu, že je se mnou něco v nepořádku. Že se každou chvíli zhroutím a už se neprobudím, že se uklepu zimou, anebo se naopak uvařím horkem, že se mi každou chvíli začne špatně dýchat, rozbolí mě hlava a já se poddám neskutečné bolesti, která mě doprovodí na onen svět…

Byla jsem si jistá, že za to mohl ten sen. Kdyby se mi zrovna tohle nezdálo, nikdy by se mi v mysli nevykreslovaly tyhle katastrofické scénáře. Kdyby se mi to nezdálo, nikdy bych si nedovolila byť jen pomyslet na to, jak moc asi smrt bude bolet, až jednou doopravdy přijde. A kdyby se mi to nezdálo, ani náhodou bych si nedovolila poprvé pocítit osten lítosti z toho, že navždy opustím tenhle svět takhle brzy. Najednou jsem nemohla snést představu z toho snu, že se jednou ráno vzbudím a zjistím, že mi vlasy postupně mizí z hlavy, že moje pokožka bude blednout a blednout, dokud úplně nezsiná a nezprůhlední… Když jsem si představila samu sebe na smrtelné posteli, v naprosto jiném a mně dosud neznámém vychrtlém těle, skoro se mi do očí vetřely slzy.

Vzpomínala jsem si na tu chvíli, kdy jsem si na papíře poprvé přečetla, v jakém stavu se moje tělo nachází. Když jsem poprvé před sebou černě na bílém uviděla, že mám před sebou poslední rok života. Nebylo to zase tak dávno. Dva měsíce? Možná… Ale mně připadalo, jako by od té chvíle uběhla celá věčnost. Jako bych si za tu dobu stihla projít nekonečně dlouhým úsekem svého vlastního života. Poznala jsem nové lidi, octla jsem se v novém prostředí, získala si důvěru spousty dětí a naučila jsem se s nimi pracovat. Poznala jsem Edwarda… Ještě pořád jsem nemohla uvěřit tomu zvláštnímu přátelství, co mezi námi panovalo, ale stejně jako mi to pouto připadalo nesmyslné, tak jsem si ani nedokázala představit, že by mezi námi nebylo a my jsme se vídali jen občas v obchodě a na ulici a pokaždé bychom se počastovali leda tak peprnými nadávkami.

Ale… byli jsme si natolik blízcí, že bych mu chyběla, kdybych umřela? Mohli jsme vůbec být, když jsme se znali teprve chvíli?

Ať jsem přemýšlela, jak nejusilovněji jsem mohla, na odpověď jsem ne a ne přijít.

Edward:

„Esme, že mám pravdu?“ Emmett se u ní dožadoval podpory jako tříleté dítě. Měl jsem chuť se začít hlasitě smát. Jeho vysoké, mužské tělo, které by na první pohled mělo budit respekt, vypadalo v kontrastu s jeho dětinským chováním doopravdy vtipně.

„Emmette, tohle je jenom jedna z tvých nesmyslných definicí něčeho, o čem nic nevíš,“ zkonstatoval jsem pobaveně. Na jeho nadšení to ale stejně nic neubralo.

„Předevčírem jsi nespal doma, celé dny někde poletuješ… Tak co si mám myslet?“ uculoval se.

Esme se natáhla na špičky a dala mu výchovný pohlavek. Ve tváři ale měla vepsaný spokojený úsměv a její myšlenky oplývaly povznešenou náladou. I když se na to přede mnou snažila nemyslet, byla šťastná, že už jenom nesedím zavřený u sebe v pokoji nebo nebloudím ztraceně po lese. „Chovej se k bratrovi slušně.“

„Ano, mami,“ uchechtl se. Před ostatními Esme s Carlislem sice „byli“ naši rodiče, doma jsme ale tohle oslovení nepoužívali. Přesto to ale Esme vždy potěšilo. Když sama děti mít nemohla, alespoň je občas viděla v nás, i když jsme prakticky vzato byli skoro ve stejné věkové hranici.

„Ale stejně má v něčem pravdu, Edwarde,“ otočila se na mě s úsměvem. „Posledních pár dní mi připadáš jako někdo úplně jiný.“

„Jsem pořád úplně stejný,“ namítl jsem. Ale i mně samotnému bylo divné, že jsem to řekl s naprostým klidem a dokonce pousmáním na tváři, místo abych po nich vyštěknul nějakou nadávku. I Esmeiny pozorné oči to zaznamenaly a vřelá radost jí zaplavila myšlenky.

„Tu dívku bys měl někdy přivést,“ vložil se do toho i Carlisle, který zrovna vešel do místnosti, a který se sice neúčastnil celého rozhovoru, ale i když byl u sebe v pracovně, bezpochyby slyšel každé slovo.

„Do domu plného upírů?“ uchichtl jsem se. „No tohle…“

„Co se divíš,“ ušklíbl se Emmett. „Přece musí poznat tu zázračnou osobu, která způsobila, že se taky jednou usměješ. Co my víme, třeba tě jednou dopracuje i k tomu, že porušíš ten celibát, co-“

„Emmette!“ Esme se na něj pohoršeně podívala. Bylo vidět, že na rozdíl od Carlislea, který se tomu začal smát, jí pohledy na jisté věci zůstaly ještě z dob jejího lidství. Natáhla se k němu, aby mu dala další pohlavek. „Takhle bys neměl mluvit.“ Ale… když jsem se na ni pozorněji zadíval, i jí pocukával jeden koutek.

Zrádkyně...

Moc, moc, moc děkuju vám všem, co mi povídku komentujete. Ani nevíte, jakou mi to dělá radost. U minulé kapitolky bylo opět spoustu komentářů, které mi vytvořily úsměv na tváři. Jsem skutečně ráda, že tuhle povídku někdo čte. :)

K malým nedostatkům a dotazům z minulé kapitoly můžu říct jen jedno. Vyčkejte a dočkáte se. :) Edwarda s Bellou nemůžu dát dohromady tak rychle, vždyť už v popisu povídky u 1. kapitoly bylo, že z nich budou nejprve nejlepší přátelé, a to chci dodržet (ale ani náhodou by mě nenapadlo je nedat někdy dohromady). Seznámení Cullenových s Bellou už se taky brzo dočkáte - pravděpodobně už v příštím díle. Užijete si Emmettových a Jasperových vtípků a trochu pohody. A ohledně krabic v Bellině pokoji - nezapírám, že jsem na ně v jednu chvíli úplně zapomněla, ale rozhodně můžu zaručit, že jednou Bella všechny projde a zjistí několik klíčových bodů v celé povídce. ;)

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když už zbývá jenom osud - 24. část: