Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když už zbývá jenom osud - 19. část

24.01.2011 (16:15) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3969×

Edward:

Auto klouzalo po naprosto prázdné a vylidněné noční silnici pomaleji, než bylo v mém případě zvykem. Ale tentokrát jsem měl důvod, proč jsem neměl nohu přilepenou na plynu, který bych stlačoval k zemi, jak nejvíc by to šlo. Potřeboval jsem co nejvíce protáhnout cestu k Bellině domu. Potřeboval jsem se jí zeptat na spoustu věcí a bál jsem se, že by čas strávený s ní vypršel hrozně rychle a já bych se nestihl zeptat na nic z toho, co jsem si v duchu připravil.

Viděl jsem, jak je unavená. Ospalost z ní sálala v takovém extrému, že kdybych byl schopen spánku, zcela jistě by se přenesl i na mě. Právě proto jsem se s ní v domově domluvil na kompromisu, že do auta nasedneme okamžitě a ona mi povypráví všechno do posledních podrobností až na cestě k ní, abychom se zbytečně nezdržovali.

Oční víčka držela dokořán doslova jen silou vůle. Poznal jsem, že kdyby se třeba jen na okamžik přestala soustředit, okamžitě by usnula. Vlastně jsem si připadal celkem provinile, že jsem ji nenechal na pokoji a mermomocí jsem ji chtěl ještě zdržovat od spánku, který očividně po dlouhém dni a půlce probdělé noci už dost potřebovala. Ještě pořád jsem si přesně a do všech detailů vybavoval ten okamžik, kdy se jí nohy na schodišti podlomily jako dva bezvládné předměty a ona začala padat k zemi. Nechtěl jsem ji vyčerpat natolik, aby se jí něco podobného znovu přihodilo, ale moje nervozita a zvědavost byly silnější než rozum. Bohužel…

„Nechtěl už bys začít mluvit?“ zeptala se zničehonic a ospale si opřela čelo do dlaně. „V jednom kuse se na mě díváš, jako bych měla každou chvíli dostat infarkt, ale pokud si dobře vzpomínám, něco jsi po mně chtěl.“ Při posledním slově mohutně zívla.

Pravý koutek úst se mi vytáhl do úsměvu. Někdy jsem měl pocit, že jí nemůžu číst myšlenky díky tomu, že ona je čte mně. Což sice nebylo možné, ale stejně jsem se neubránil pocitu, že mi vidí do hlavy. Což mimochodem moc příjemné nebylo. Za celou stovku let, co po téhle planetě chodím, jsem nenarazil na nikoho, pro koho bych byl tak snadno prokouknutelný. Jen v některých ohledech ovšem. Protože jinak by už dávno přišla na to, že jsem u ní nestrávil tři dny proto, abych se odloučil od rodiny.

„Máš pravdu,“ řekl jsem. „Vlastně jsem se potřeboval zeptat na poměrně dost věcí.“ Spousty a spousty otázek mi zase vyskákaly v mysli a překřikovaly se jedna přes druhou.

„Já bych od tebe taky potřebovala pár odpovědí,“ řekla a pohlédla na mě tím svým prozíravým pohledem, při kterém jsem měl pocit, že mi vidí až do nitra. „Ale ty začni.“

„Díky,“ pousmál jsem se. Původně jsem čekal, že díky její nikdy nekončící ukecanosti mě nepustí ke slovu a všechnu mluvu a vyptávání bude obstarávat sama – až na pár výjimek, kdy bude potřebovat, abych jí na něco odpověděl -, ale jak se zdálo, spánek ji trochu zklidnil. Za což bych patrně měl být vděčný. „Než jsem přijel, říkala ještě něco dalšího?“ Tenhle otazník mě trápil ze všeho nejvíc. Moje mysl si totiž bez odpovědi stále dokola jen bezmocně představovala, co všechno se mohlo stát. Jestli se přeci jenom nezmínila alespoň slůvkem o mně. Jestli nenaznačila ještě něco jiného, než ty dvě věty, které neměly žádný význam. Zvlášť, když jsem si vzpomněl na slaboučký záblesk jejích myšlenek, když jsem se posadil na zem vedle ní a ona se ke mně s obrovským oddychem přitulila. Její mysl pro mě nebyla čitelná tak, jako jsou pro mě mysli všech ostatních, ale zase nebyla tak tichá jako Bellina. Tady jsem měl alespoň malé štěstí, že jsem sem tam zaslechl nějaký útržek, anebo jsem uviděl záblesk jakéhosi obrázku, či scény, na kterou vzpomínala.

A tentokrát jsem jejíma očima spatřil muže. Obraz byl nepřesný, skoro jako kdybych se díval v televizi na film, venku burácel vítr, a tak mi začal vypadávat signál. Ale obličej mladíka jsem poznal. Na bradě a kolem úst měl lehké, tmavé strniště, ale jinak byl jeho obličej bílý jako stěna. Lépe řečeno – bílý skoro jako já. Na sobě měl vcelku moderní oblek, podle toho, jak mu padnul, jsem nepochyboval, že je ušitý na míru u nějakého prestižního krejčího. V ruce měl malý černý kufřík, přesně takový, jaký nosí podnikatelé na všechny schůzky, aby do něj nastrkali všechny papíry, co tam dostanou, a pak si v něm postupně nechali narůst obrovský nepořádek. To, co mě ohledně jeho osoby udivilo nejvíce, byl jeho zbrunátnělý výraz ve tváři. Ústa se mu rychle pohybovala pod náporem mnoha ostrých slov, která jsem neslyšel. Nevěděl jsem, zda je to kvůli špatnému spojení s Jennifeřinou myslí, anebo tím, že si snad ani ona nevzpomínala, co říkal.

Celé to trvalo zhruba pět vteřin. Ale jedna věc mě na tom všem mátla ze všeho nejvíc. Teď jsem nemyslel toho muže, kterého jsem viděl poprvé v životě, nemyslel jsem ani to, proč jsou pro mě některé myšlenky hůř čitelné. Trápilo mě, z jakého úhlu jsem celou tuhle vzpomínku sledoval. Normálně bych si pomyslel, že pokud to vidím v hlavě malého dítěte, uvidím to z jeho pohledu – tak jako u všech ostatních malých osůbek -, takže bych se měl dívat zdola nahoru, když byl ten muž dospělý a značně vysoký. Ale celé jsem to viděl úplně jinak. Bylo to, jako bych byl v hlavě kterékoliv jiné dospělé osoby, která by stála naproti jemu.

Chvílemi jsem se mu díval zpříma do očí, ale pak se můj pohled sklopil k zemi a já si mohl prohlížet tak leda nesmyslné rýhy v dřevěné podlaze. Když vzpomínka skončila, rozhodně jsem věděl, že to nebyla jedna z věcí, které by Jennifer zažila. Ale co potom?

„Nevzpomínám si,“ odpověděla Bella a tím mě vyrušila z mých bezradných úvah. Zaslechl jsem tiché šumění jejího prstu, jak si jím přejela po levém spánku, skoro jako by nutila svou hlavu jemnými pohyby, aby pracovala.

Znovu jsem se pocítil provinile.

„Vlastně…“ Na pár vteřin se Bella zatvářila až přehnaně zamyšleně, což k jejím ospalým očím ani trochu nesedělo. „Ještě říkala, že o tom nesmí mluvit… Ale to nejspíš myslela jen tak, že to nechtěla říct právě mně. Nemyslím si, že by to byl nějak podstatný fakt.“

„To asi ne,“ přisvědčil jsem, i když mě při jejích slovech zavalilo podivné napětí, kterému jsem nebyl schopen porozumět. To bylo dost zvláštní… „A ty nejspíš nevíš, jak se chovala to odpoledne předtím, že?“ Snažil jsem se chytit každé nitky, která se mi naskytla.

Bella si hlasitě povzdechla. „Netrávila jsem s ní nějak moc času, ale několikrát jsem ji viděla, jak sedí sama v koutě, schoulená do klubíčka a víc než obvykle se straní od ostatních. Ale to skoro pořád, už od té doby, co…“ Najednou se odmlčela a mírně zatřepala hlavou. Dlouhou chvíli bylo slyšet jen tiché předení motoru, až už jsem se chystal se jí na to zeptat, ale ona najednou promluvila sama od sebe. „Já si myslím, že jí prostě chybíš, protože vím, jak se chovala s tebou, a vím taky to, jak vypadala po tom, co jsi za ní přestal chodit.“

Na malý okamžik mě zaplavily hrozné výčitky, že jsem se nakonec rozhodl nechat ji plavat a dál už se s ní nestýkat. Že jsem poslechl Jasperovy rady a nechal se od ní odpoutat. Tehdy jsem byl přesvědčený, že je to tak pro ni nejlepší, ale jak mi to teď Bella říkala… zalitoval jsem toho, a to pořádně.

Jenomže jsem pořád slyšel tu maličkou, ale chytrou část, která mi říkala, že nechat malé děti, aby si ke mně vytvořily nějaké větší citové pouto, by bylo jako hřích, protože jsem věděl, že jednou, spíše dřív než později, nastane čas, kdy se s rodinou budeme muset odstěhovat zase jinam. A jim tak způsobit bolest z odloučení milované osoby.

To by zdrtilo každé malé dítě, a Jennifer zvlášť, protože ona se ke mně podle všeho upínala skoro všemi křehkými pouty, která měla. A navíc, už jsem ani nezkoušel pomyslet na ty vedlejší věci, jako je například její neobyčejná všímavost – kolikrát už mi řekla, že mám ruce jako led a že nechápe, jak můžu být tak tvrdý. Když jsem si jen představil, co by dětská fantazie spolu s pár neobyčejnými fakty mohla způsobit, bylo více než jasné, že nemá cenu, abych něco riskoval. Tím bych ohrozil nejen sebe, ale hlavně ji.

Upíří život s sebou nesl jistá pravidla, a já jsem byl, stejně jako tisíce dalších našeho druhu, nucen je dodržovat. Žádný blízký kontakt, nic. Lidi pro nás byli těmi, mezi kterými jsme se pohybovali, ale ne těmi, se kterými bychom trávili svůj volný čas. Bylo to lepší jak pro nás, tak pro ně.

„Samozřejmě tím nechci říct, abys za ní proti své vůli musel do domova dále jezdit,“ pokračovala pomalu Bella. „Teď už to navíc potřeba asi stejně nebude, jenom mi připadalo správné, abych ti řekla, co si o tom všem myslím. Netvrdím, že mám pravdu, neznám ji moc dobře. Prostě je to jenom takový můj dojem.“

„Myslíš, že už bude po dnešku v pohodě?“ zeptal jsem se. „Tak v pohodě, že ji dokáže uklidnit kdokoliv?“ Do hlasu se mi vkradla jízlivost, kterou jsem se ze všech sil snažil potlačit. Ale momentálně jsem měl sto chutí ji použít sám na sebe. V jednu chvíli jsem byl přesvědčený o tom, že už se k Jennifer ani nepřiblížím a maximálně budu sledovat zpovzdálí, jak se to s ní vyvíjí, abych ukojil svou vlastní zvědavost, ale teď už jsem se zase choval, jako bych měl v plánu za ní znovu zaskočit a dál ji uklidňovat. Což bylo špatné (i když mi to dělalo nesmírně dobře, že právě já jsem ten, kdo to dokáže), ona si ale musela zvyknout na to, aby se o ni starali jiní. I když jsem pořád nepochopil, proč si vybrala zrovna mě, nepřipadalo mi to ani trochu fér.

„Ne, ale…“ Najednou se zarazila a obličej ode mě odvrátila k oknu. Vadilo mi, že se mi nedívá do očí, abych o jejích slovech získal větší přesvědčení, ale uvědomoval jsem si, že jsem neměl právo ji násilím otáčet zpět ke mně.

„Ale co?“ zeptal jsem se netrpělivě a aniž bych si to uvědomil, prsty jsem kolem volantu stiskl mnohem silněji.

„Trudy zavolala jejímu otci, který má do konce týdne přijet, aby rozhodl, co dál.“

A najednou jsem nevěděl, co dělám. Noha mi vylítla nadpřirozenou rychlostí z plynu na brzdu a sešlápla ji tak rychle, že pneumatiky na mokré silnici hlasitě zapištěly, a Bellu síla nárazu vymrštila nejprve dopředu a pak od bezpečnostního pásu zpět do sedadla.

Srdce se jí hlasitě rozbušilo a dech trochu zakolísal, když se na mě znovu podívala. „Co to, sakra, blbneš?“ vyjela na mě naštvaným tónem, ale její hlas se ještě trochu třepal, jak se před pár vteřinami vylekala. „Zbláznil ses?! Co kdyby za tebou jelo další auto a narazilo do tebe?!“

Jen ze zvyku jsem se automaticky podíval do zpětného zrcátka, abych se ujistil, že za námi skutečně nikdo není, i když jsem věděl, že kdyby ano, poznal bych to.

Ruce jsem stiskl ještě pevněji. Až je sundám, budou ve volantu rýhy naprosto shodné s mými dlaněmi. Ale to mi bylo úplně jedno. V hlavě mi vyskákaly obrovské červené vykřičníky a já jsem byl schopen myslet jenom na jednu jedinou věc. „Ona má otce?“ procedil jsem skrz zaťaté zuby svou myšlenku nahlas.

Bellino srdce se rozbušilo ještě rychleji. Můj tón ji vyděsil. Nedíval jsem se na ni, ale slyšel jsem, jak se přerývaně nadechla. Hlas jí podivně přeskakoval, když odpovídala. „Ano, má. Ale hodně cestuje, a jelikož ji nechtěl tahat všude s sebou, svěřil ji do péče dětského domova,“ řekla, nesouhlas jasně vepsaný v každém slově.

Pokusil jsem se potlačit zuřivé zavrčení, které se proti mé vůli chtělo vydrat na povrch. A nebylo jediné, vztek mi bolestně pulzoval pod kůží a už jen čekal, až mu dám svobodu a nechám jej něco rozbít, do něčeho vší silou udeřit. Nevěděl jsem, proč se ve mně probouzí takovéhle reakce, ale popravdě – bylo mi to naprosto jedno.

„Ona má otce a přesto se o ni stará někdo jiný?“ opakoval jsem znovu. Moje mysl nebyla schopna význam těch pár jednoduchých slov pochopit. Ani náhodou. Viděl jsem skoro rudě, když se mi vybavilo, co jí udělal.

Já jsem sice děti neměl, ale stoprocentně jsem věděl, že kdybych byl člověk a měl malé dítě, ani náhodou bych nedopustil, aby mi má práce zabránila být s ním. Věděl jsem, že do péče někoho cizího bych jej nesvěřil ani za cenu toho, že bych kvůli tomu musel odejít od sebelepšího zaměstnání a vzít místo toho někde práci popeláře. Ale abych svou dceru nechal takhle…

Tentokrát už jsem tiché zavrčení nezadržel.

Zaslechl jsem, jak se Bellin tep ještě zrychlil, a okamžitě jsem si uvědomil, že ji děsím. A to není správné.

Sebral jsem všechny zbytky klidu, které jsem kde našel, a pokusil se hlubokým nádechem uklidnit. Moc to

nepomohlo, ale aspoň už jsem neměl chuť zavraždit všechno, co by se mi dostalo pod ruku.

„Jsi v pořádku?“ I když byla Bella bezpochyby vyděšená, její srdce uhánějící maratón toho bylo jasným důkazem, musel jsem obdivovat ten klid, se kterým se mě na to zeptala. Hlásek sice měla nejistý, ale jinak zněla skoro uvolněně. Kdybych neviděl její napjaté tělo, nejspíš bych tomu i uvěřil.

„Myslím, že jo,“ zamumlal jsem. Postupně už mě začínal opouštět opar rudé mlhy a já si pomalu uvědomoval, že to, co se stalo, se stát nemělo. Budu muset poprosit Carlislea o nějakou pomoc, protože takovéhle výbuchy vzteku si ve společnosti člověka nesmím dovolit. I kdyby byl důvod sebevětší.

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když už zbývá jenom osud - 19. část: