Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když už zbývá jenom osud - 15. část

07.01.2011 (14:45) • Katie92, Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4902×

Bella:

Bylo mi blbě. To bylo první, co mě napadlo, když jsem zjistila, že nejsem mrtvá. Ale blbě bylo slabé slovo. Bylo mi, jako by mě někdo právě přejel parním válcem a pak mě ještě dorazil baseballovou pálkou. Hlava mi neuvěřitelně třeštila, že jsem chvílemi měla pocit, jako bych v ní měla malé permoníčky, kteří mi kladívky bušili zevnitř do lebky, a břicho mě neuvěřitelně bolelo. Skoro jako by mi někdo dal pěknou nakládačku.

Co se to vlastně stalo?

Pamatovala jsem si dětský domov, jak mi Timmy s Joeym vášnivě popisovali, co včera dělali, potom si vybavuju mokrou silnici a neustálý déšť. Vzpomínala jsem si, že stěrače jely na plné pecky, ale stejně nestíhaly všechnu tu vodu z předního skla stírat a já tak viděla špatně na cestu. Že bych měla bouračku? Ne... to nemohlo být ono, nepamatovala jsem si žádný náraz ani nic podobného.

Na okamžik jsem se zaposlouchala do zvuků kolem. Někde nade mnou se ozývalo hlasité bubnování, takže nejspíš ještě pořád pršelo. Ale neměla bych tím pádem být mokrá od hlavy až k patě? Určitě jo. Voda by ze mě měla stékat a odkopávat vedle mě do velké kaluže. Tak jak to že... Nebudu to teď řešit, když jsem v suchu, jenom dobře. Ať už to způsobilo cokoliv.

Ale to bubnování rušilo ještě něco jiného. Dost zvláštní pípání. Bylo to rychle za sebou, takže mi připadalo, jako by se skoro slévalo v jedno dlouhé a protáhlé pííííp. Nelíbilo se mi to. Byl to tak vysoký tón, že mě z něho bolely uši. Proč to někdo nevypne?

Počkala jsem ještě asi tak vteřinu, a když to neustalo, otráveně jsem otevřela oči a zamrkala do prostoru nad sebou. Velkou bílou plochu, jedinou ve svém zorném poli, jsem viděla dvakrát. Moc příjemné to teda nebylo. Jsem snad opilá?

Rychle jsem natočila hlavu do boku - a přitom se snažila ignorovat všechny kosti a svaly, které bolestně zaprotestovaly - a podívala jsem se vedle sebe.

Byla jsem ve svém pokoji, poznala jsem to podle prádelníku s otřískanou pravou stranou a podle velké krabice, která stála v rohu. Tu mi to přece nedávno z půdy snesl Edwa...

Strnula jsem, pokud to v mém stavu vůbec bylo možné. Najednou se mi vzpomínky začaly hemžit v hlavě jako roj otravných světlušek. Zalapala jsem po dechu a otočila se po zvuku toho protáhlého píííp, které ještě pořád neustávalo.

Edward seděl na kraji postele, záda i amena vzpřímená, jako kdyby polkl pravítko. V ruce držel nějakou malou věcičku, až o pár vteřin později mi došlo, že je to mobilní telefon - a zároveň původce toho otravného zvuku.

Ještě chvíli jsem pozorovala, jak Edward zuřivě mačká jedno a to samé tlačítko. Jeho prst se pohyboval tak rychle, že jsem místo něho viděla jen rozmazanou šmouhu.

Vážně jsem si něčeho nešlehla?

Ale pak jako by se mi v hlavě najednou zničehonic rozblikala červená žárovka hlásající nebezpečí. Stejně to bylo i v té uličce, když jsem chtěla zachránit Jamieho, jenomže teď mě nikdo nechtěl přepadnout, teď hrozilo něco mnohem horšího - aspoň podle mých žebříčků důležitosti.

Vybavila se mi náhlá závrať, jak jsem šla po schodech nahoru. Ještě jsem si pamatovala, jak se mi podlomily nohy a já se smířila s tím, že se důvěrně setkám s podlahou, ale pak mě zachytilo něco tvrdého a já se octla ve vzduchu. Tady se moje myšlenky rozostřují.

Každopádně jsem nepotřebovala Einsteinův mozek, aby mi došlo, co to Edward právě teď dělá. A moc dobře jsem si uvědomovala, co by se stalo, kdyby zavolal do nemocnice anebo na pohotovost, odud by mě, jakmile bych jim řekla své jméno, převezli k mému doktorovi. Je jasné, že by se okamžitě dozvěděl o rakovině žaludku. A já jsem nechtěla, aby to věděl. Nikdo to nesměl vědět. Tohle bylo moje tajemství, o kterém vědělo jen pár doktorů, ale jinak jsem byla rozhodnutá si to vzít do hrobu. A to bohužel doslova.

Pokusila jsem se zvednout rozbolavělou ruku, ale nepatrně se mi třásla a připadala mi hrozně těžká, takže se mi to povedlo až na druhý pokus. Pomaloučku jsem ji natahovala vpřed, zdálo se mi, že to trvalo celou věčnost, než jsem se konečně dotkla Edwardovy ruky, která tak zběsile mačkala tlačítko.

„Nikam nevolej,“ vydala jsem ze sebe. I když zachroptěla by asi bylo přesnější. Nikdy nepochopím, proč takhle po probuzení vždycky mluvím. A to ať jsem spala celou noc anebo jsem si jenom na pár minut zdřímla.

Cukl sebou. Nejspíš nečekal, že se budu schopná hýbat nebo dokonce mluvit. Ale to se hošánek spletl. Pípání ustalo. Alelujá, to byl najednou klid.

„Ježišmarja,“ vydechl, když se na mě podíval.

„To vážně vypadám tak strašně?“ rýpla jsem si. Sice jsem hlasivky měla pořád slabé, ale už trochu nabíraly na síle, takže to aspoň neznělo, jako bych promluvila po dvoutýdenní angíně.

„Jsi bledší než mrtvola,“ poznamenal. Už jsem se chtěla urazit, ale pak mi došlo, že to by v tuhle chvíli nejspíš nebylo to nejvhodnější. „Jak je ti?" zeptal se. Tón jeho hlasu bych málem nepoznala. Byl vřelý a plný starosti. Kdybych ho teď srovnala s tím, jak jsme se v nemocnici seznámili poprvé a on se otráveně ptal, co mám s nohou, určitě bych si byla jistá, že se jedná o dvě různé osoby.

„Dobře,“ odpověděla jsem a snažila se znít co nejpřesvědčivěji. „Jenom se mi zatočila hlava a-“

„Jasně,“ přerušil mě. Najednou se mračil. „Takže tys omdlela jenom proto, že se ti zatočila hlava, co?“ Povzdechl si a trochu si na posteli poposedl. „Chceš do nemocnice, anebo mám zavolat tátovi? Je to doktor.“

„Nikam nevolej,“ řekla jsem znovu. „Vážně mi nic není.“

Chtěla jsem se proti své vůli vytáhnout do sedu, aby to vypadalo působivěji, ale jen co jsem se hnula o píď, jeho tvrdá ruka mě rázně, ale přesto velmi opatrně, zatlačila zpátky do objemného polštáře.

Protočila jsem oči v sloup. „V noci jsem nemohla usnout a ten den v domově mě prostě vysílil. Na těch schodech jsem udělala asi nějaký prudký pohyb, takže se mi zatmělo před očima a padla na mě únava. Vysílení organismu, to je všechno,“ vydechla jsem

Měřil si mě nedůvěřivým pohledem. Bála jsem se, s čím zase vytasí do protiútoku, ale neměla jsem čas to v duchu moc rozebírat, protože jsem vlastně dokázala myslet jen na jednu jedinou věc: doktora ne!

„Bello,“ řekl klidně. Díval se mi tak upřeně do očí, že jsem to po chvíli nevydržela a odvrátila hlavu jinam. „Lidi neomdlívají jen tak zničehonic, zvlášť ne mladé holky jako ty.“ Sakra, syn doktora se v něm nezapře.

„Věř mi, kdybych se cítila hrozně, šla bych do nemocnice dobrovolně.“ Fakt, že se cítím ještě hůř než hrozně, jsem pro jistotu zatajila. Ale já věděla přesně, co mám dělat. Prášky, co mi minule doktor předepsal, jsou v koupelně v poličce nad umyvadlem a já jsem si byla jistá, že jakmile jednu tabletku spolknu, udělá se mi líp.

Rozhodla jsem se uskutečnit ještě jeden marný pokus o zvednutí se, ale jeho ruka byla opět rychlejší. „Lež,“ přikázal. Vypadal zamyšleně. To by mě zajímalo, nad čím tak dumal. Ještě několik dlouhých vteřin měl obočí stažené k sobě a pak hlasitě vydechl. „Zavolám tátovi. Jen tě rychle prohlídne, ale aspoň budeš mít jistotu, že-“

„Ne!“ přerušila jsem ho rázně. „Jéžiš, Edwarde, zaprvé se cítím dobře. Zadruhé jsem ti řekla, že kdyby ne, nechala bych se vyšetřit dobrovolně. Zatřetí ses se svým tátou pohádal a začtvrté mi stejně dlužíš laskavost za to, že jsem tě tady tři dny strpěla.“

„A to mytí oken, luxování a uklízení bylo co?“ opáčil zamračeně.

„To byla přátelská službička,“ usmála jsem se.

„Bello...“

„Prosííím! Já mám z doktorů hrůzu už od dětství, kdykolik jsem někam musela jít, musela mě tam teta tahat násilím, takže pokud ti teď říkám, že to není nezbytně nutné, věř mi a nikam mě nenuť.“ Upřela jsem na něj pší oči a našpulila jsem spodní ret jako tříleté dítě.

Ještě dlouhou chvíli si mě nedůvěřivě měřil. Z jeho pohledu bylo jasně patrné, že se mu nechce mi vyhovět a že kdyby to bylo na něm, už bych seděla - nebo možná ležela - v autě na zadním sedadle a on mířil někam, kde se to hemží páprdama v dlouhých bílých pláštích, se stetoskopy kolem krku a injekčními stříkačkami v rukou. Při poslední pomyšlení mi přeběhl mráz po zádech.

Vydržela jsem mu pohled oplácet tak dlouho, jak jen to bylo nutné. A byl to on, kdo to nakonec s povzdechem vzdal.

„Ale jestli ti bude blbě, okamžitě mi to řekneš a už se z toho nevymluvíš.“

„Platí.“ Napadlo mě, že bych k němu natáhla ruku na potvrzení slibu, ale radši jsem nehodlala riskovat další pohyby. Ještě by si to mohl rozmyslet a já bych pak schytala píchanec do předloktí - anebo hůř - do zadku.

„A teď budeš ležet a nebudeš se rozrušovat,“ pokračoval. „Protože já nehodlám trpět další zkolabování. Víš, ono omdlení nekončí pokaždé tím, že se po pár minutách probudíš.“

„Jo, jo, jo,“ řekla jsem otráveně. „Udělám všechno, co mi řekneš, ale k doktorovi nejdu.“

„Tak fajn,“ vydechl. Potom se zvedl na nohy, popadl složenou deku, kterou jsem měla v rohu postele, roztáhl ji a pořádně mě s ní přikryl.

Zaúpěla jsem. „No ták, já nejsem mimino.“

„Ale teď se tak budeš chovat.“ Jeho rty se vytáhly do mírného úšklebku a já jsem si v duchu navzdory té tlusté věci na mně oddechla, protože to vypadalo, že největší katastrofa už je zažehnána. Díky bohu. A navíc... když budu chvíli jen tak ležet, nikomu tím neuškodím. Aspoň se konečně trochu prospím, protože poslední dvě noci jsem se jenom bezesně převalovala a ani za prd nenacházela polohu, ve které by se dalo usnout.

„Chceš něco přinést?“ zeptal se zdvořile, zatímco se zvedl a otevřel okno na větračku, aby do pokoje pustil trochu čerstvého vzduchu.

Zvážila jsem možnost, jestli mu říct, kde mám prášky, ale zavrhla jsem to ještě dřív, než jsem si stihla uvědomit všechny pro a proti. Protože fakt, že by si jen tak prohlídl balíček a "náhodou" narazil na to, k čemu ty zatracené tabletky slouží, jasně převažoval všechno ostatní. „Můžeš mi donést ten čaj, co mám v kuchyni na stole?“ řekla jsem nakonec. Jelikož jsem ho neznala nijak dlouho a tím pádem nemohla předvídat jeho reakce, zvlášť, když mě vždycky svým chováním překvapil a vyvedl z míry, nemohla jsem tušit, jestli si bude hrát na starostlivého i nadále a bude chtít zůstat se mnou v jednom pokoji, aby hlídal i můj sebemenší pohyb, jestli se při něm náhodou neklátím k zemi. A tudíš jsem ho potřebovala zavést někam, kde by byl dost daleko na to, abych mohla nepozorovaně přejít na opačný konec patra do koupelny.

„Hned jsem tu,“ řekl klidně. Zvláštní, někdy by mě fakt zajímalo, kam se všechna ta jeho jízlivost, ironie a sarkastické narážky z našich prvních setkání poděly. Že by se vypařily jen tak z ničeho nic? O tom jsem pochybovala.

Když už byl jednou nohou ze dveří, ještě se na mě otočil s přísným výrazem ve tváři. „A ne abys tady dělala kraviny.“ V očích se mu výhružně zablesklo.

Otočila jsem oči v sloup. „Vážně se chováš jako můj otec.“

Ale to už asi neslyšel, protože se tiše jako myška vytratil pryč.

Chvíli jsem ještě počkala, prsty jsem zatím vyťukávala neslyšné staccato do matrace, a když jsem asi po půl minutě usoudila, že už by mohl být dole ze schodů, odhodila jsem ze sebe deku. Pomaloučku, za velké a neprosto bezvýsledné snahy ignorovat bouřící se orgány, jsem se pro mě neznámým způsobem nějak dostala do sedu. Jakmile se moje hlava octla ve volném prostoru, místo aby byla na polštáři, a uvědomila si, že kromě ochablého a zeslábléího krku se nemá o co opřít, začala se točit jako na hodně šíleném kolotoči, který nejde zastavit.

Zatnula jsem zuby, dlaněmi jsem se opřela o matraci a pomalinku, pomaloučku jsem se zvedala na bezvládné nohy. No potěš Bože... kdo by kdy řekl, že pár minut v bezvědomí udělá s člověkem tohle? Doslova a do písmene jsem si připadala, jako by mě vyhodili z helikoptéry a já sebou plácla někde o dřevěnou ohradu výběhu pro koně. Jedna část mozku, ta rozumná a ta, které jsem nikdy nevěnovala velkou pozornost, mi říkala, že to bych nejspíš byla rozseknutá vejpůl, ale já se svého přirovnání nehodlala vzdát.

Pomaloučku, krůček po krůčku - velkém asi jako sto padesátiletá babička o berlích -  jsem se šourala podél zdi, o kterou jsem se jednou rukou opírala, ke dveřím.

Když jsem zdolala práh dveří a chystala se vítězoslavně vydat na chodbu, na schodech jsem zaslechla rychlé kroky. Do háje... on má snad za zadkem motorek.

Podívala jsem se na dveře koupelny, potom jsem je poměřila se vzdálenostím která by mě čekala zpátky k posteli, a podle rychlého dusotu nohou jsem usoudila, že to stejně nestihnu ani tam, ani tam. Tak jsem s povzdechem pokračovala v cestě, protože jsem si nebyla jistá, že bych za chvíli byla schopná vstát ještě jednou.

Zpoza rohu vyšel Edward, a jakmile mě uviděl, zamračil se jako tisíc čertů.

„Bello.“ Znělo to přísně, skoro výchovně.

Nasadila jsem nevinný výraz a pomaloučku jsem zvedla hlavu. „No?“

„Neslíbila jsi náhodou, že budeš v posteli?“ Přivřel oči do úzkých štěřbinek a já jsem hlasitě polkla - bolelo to jako čert.

„Já slíbila, že neudu dělat kraviny,“ namítla jsem. „A jelikož jdu právě... právě vykonat jistou potřebu, přijde mi to rozumější, než kdybych si zamokřila prostěradlo.“ Okamžitě jsem zrudla, protože mluvit tu takhle... s téměř neznámým chlapem... No prostě to bylo trapné.

Přejel mě pohledem od hlavy až k patě. „Vážně bych tě měl někam odvézt. Podívej se na sebe.“ Volnou rukou máchl mým směrem a já jsem se podívala na svoje nohy. Pak zpátky na něj.

„Už jsi něco slíbil. A teď mě omluv.“ Snažila jsem se jít o něco rychleji než před tím, abych mu dokázala, že doktora nepotřebuju, ale jakmile jsem trochu zhurta zvedla jednu nohu, sykla jsem bolestí, která mě při prudkém pohybu zasáhla v žaludku.

„A dost, jedeme do-“

„Ne!“ přerušila jsem ho. Kolikrát už jsem dneska tuhle větu slyšela? Otočila jsem se zpátky k němu. „Prostě jsem utahaná! Už jsi mě někdy viděl po ránu? Protože tohle v porovnání s tím, když vstanu, je ještě hodně slabé kafe.“

Jeho zamračený výraz se ještě prohloubil. Odložil hrnek na komodu vedle vázy s květinami, které jsem včera pracně otrhala ze své maličké zahrádky, a vydal se směrem ke mně.

Netušila jsem, co chce udělat, myslí mi prolétlo násilné zbavení vědomí, aby mě snáz mohl odtáhnout tam, kam chtěl, ale jakmile se octl u mě a já jsem se na něj vyděšeně podívala, naprosto mě překvapil, protože mě zvedl do náruče. Tak lehce, jako bych nevážila víc než peříčko nebo hrstka písku.

Při zhoupnutí mě trochu natáhlo, ale naštěstí to nezašlo tak daleko, abych na něj vyklopila dnešní oběd. Zhluboka jsem nabrala vzduch do plic. A pak jsem se zamračila. „A tohle má být jako co?“

„Tohle,“ udělal jeden rázný krok vpřed, „je opatření proti tomu, aby ses namáhala.“

Asi jsem se na něj dívala jako na vola s blonďatou parukou kolem rohů, protože jen zakroutil hlavou. „Viděla ses při tom, jak chodíš?“

„Že jsi z toho jednoho kroku, co jsi viděl ty, musel hodně poznat,“ rýpla jsem si, ale nebral to na vědomí.

„Ber to takhle, kdybys o něco zakopla - a že tobě by se to zcela jistě povedlo, tak bys spadla na zem, přitom by ses mohla bouchnout do hlavy, tím pádem bys ve tvém stavu nejspíš znovu přišla o vědomí. Co bych asi potom dělal, až bych tě odvezl do nemocnice s boulí na hlavě? Ještě by si mysleli, že jsem ti to udělal já. Takže - radši mlč a poslouchej mě. Aspoň jednou v životě.“ Znovu vykročil směrem ke koupelně.

„Ale-“

„Ticho,“ zarazil mě dřív, než jsem mohla namítnout něco zásadnějšího.

„Vždyť ti ze mě upadnou ruce,“ řekla jsem. Je sice pravda, že jsem v poslední době dost zhubla, ale těch padesát dva kilo tam pořád bylo. A bez urážky, i když on měl svaly, o tom nebylo pochyb, tak mi bylo trapné, jako asi každé holce, kdyby ho potom ze mě bolely paže.

„To mám brát jako urážku?“ zabručel, aniž by se na mě podíval. Ale to už stál u dveří do koupelny a pokládal mě na zem. No, musela jsem uznat, že já bych se tady doplazila asi za sedmkrát delší dobu.

„Hm... díky,“ zamumlala jsem neurčitě a co nejrychleji, jak jen to v mém stavu šlo, jsem vpadla dovnitř, než by ještě usoudil, že potřebuju dozor i při močení.

Nakonec ještě jeden velký dík za komentáře k předchozí kapitole. Skutečně nás to hrozně moc potěšilo, když jich tam bylo tolik. :) Kéž by to tak bylo vždycky... :D Ale do ničeho vás nenutíme.

No, a na úplný závěr ještě jedno rozloučení, jelikož já končím, odteď povídka spočívá jenom na Shindeen, proto další díly vymáhejte u ní na shrnutí. :)

Autor: Katie92 (Shrnutí povídek), Shindeen, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když už zbývá jenom osud - 15. část: