Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když přijde láska - 9. kapitola

29.04.2011 (13:45) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2722×

9. kapitola

Edward

Jsem srab. Neřekl jsem jí vůbec nic. Jen jsem se nechal ovládnout svými touhami a na ostatní kašlal. Pravda, překvapilo mě, když jsem zjistil, co ji trápí, a v tu chvíli jsem chtěl jediné… dokázat jí, že se plete, že je pro mě důležitá. A pak, když se zeptala, jsem prostě couvnul.

Nevyřešilo se vůbec nic.

Ale musí jí to říct. Zítra ji vezmu na večeři a půjdu s pravdou ven. Řeknu jí to, nic nebude, dokud Emma nebude vědět pravdu.

„Edwarde, jsem tak ráda, že ses tak rozhodl, uvidíš, že to bude v pořádku,“ přiběhla ke mně Alice.
„Ty něco vidíš?“ Bylo by fajn mít ujištění, že to dopadne dobře.
„Ne. Ale znám Emmu, bude to v klidu a konečně bude všechno jasné,“ rozplývala se. „Budete moct být spolu bez toho věčného předstírání,“ švitořila. Musel jsem se usmát. V Alicině podání vypadalo všechno tak jednoduše a vesele.

„To nemyslíš vážně!“ Do obýváku přiběhla Rosalie, na tváři zlostný výraz a propalovala mě očima. „Další, komu vykecáš naše tajemství! A ani ses o tom neporadil. Není to jen tvoje věc. Jedná se o nás všechny. Mysli taky na svou dceru. Víš, co by se jí mohlo stát? Nám všem?! Přemýšlej někdy trochu.“
„Nech toho, do mých záležitostí ti nic není. Dokážu se o to postarat sám, i o svou dceru. Nemyslím, že by nám kvůli Emmě něco hrozilo.“ Nevím, jestli jsem uklidňoval sebe nebo ji.
„Jsi sobec a idiot. Počkej, až se to dozví Esmé s Carlislem,“ vyhrožovala.
„Esmé to ví. Ale jestli ti to udělá dobře, můžeme uspořádat rodinnou poradu. Klidně hned, není na co čekat,“ navrhl jsem.

V tu chvíli byl v obýváku zbytek rodiny, i s Renesmé, která seděla na klíně Jakovi. Taky dobře, pomyslel jsem si, protože když bude s ním, on si nic nedovolí, nevzal by si na triko, aby se jí něco stalo.

Všichni věděli, o co jde, protože jsme s Rose diskutovali dost hlasitě, i když ani šepot by jim nezabránil slyšet nás.

„Tááákže,“ protáhl Emmett. „Já jsem pro. Emma je fajn.“ To byl celý on, i když se jedná o vážné věci, bere to s nadhledem.
„Můj názor znáš. Měla by to vědět,“ podpořila mě Esmé. Carlisle kývl a objal kolem ramen svou ženu.
„Je to tvoje rozhodnutí synu.“
„Díky,“ pousmál jsem se. Carlisle mi nikdy v ničem nebránil. Nechal mě se s tím poprat a pak mi pomáhal z problémů.
„Já jsem taky pro,“ zanotovala Alice.
„Když myslíš,“ pokrčil rameny Jasper. „Vím, jak to mezi vámi je, a asi to bude nejlepší.“

Poslední zbývali Rose s Jakem. Oba dva byli proti mému novému vztahu, a jak jsem věděl, tak i proti tomu, říct o nás pravdu Emmě, alespoň Rosalie.

„Ne, je blbost jí to říkat. Nemůžeme mezi nás přitáhnout dalšího člověka,“ stála si na svém. Zamračil jsem se.
„Musím s ní souhlasit. Ohrožuje to Nessii,“ přidal se k ní podle očekávání Jacob.

Ač se tihle dva nesnášeli, poslední dobou spolu souhlasili nějak moc často. A ač jsem si dřív přál, aby spolu aspoň trochu vycházeli, musím přiznat, že mi to teď vadilo.

„Svou dceru bych nikdy neohrozil. To snad víš. Udělal bych cokoliv, aby byla v pořádku, a myslím, vím, že tohle zvládnu. Řeknu Emmě pravdu a ať s tím naloží podle svého uvážení. Vím, že by nic proti nám neudělala.“

Od Rose se mi dostalo temného zavrčení a Jake si k sobě Nessii víc přitiskl.

„Jsi idiot,“ prskla naše královna. „Nemůžeš si najít někoho jako my? Udělal bys nám tím laskavost!“ Pak se otočila, až jí zavlály vlasy, a vystřelila nahoru.

Emmett s úsměvem pokrčil rameny a šel za ní.

„Je mi to líto, ale nechci jí dál lhát,“ omluvil jsem se a šel si pro svou dceru.

Jake váhal, než mi ji dal, ale nedovolil si protestovat. V myšlenkách ostatních jsem slyšel více méně souhlas s mým rozhodnutím. Emma se jim líbila. Riziko tu bylo, ale já to nedovolím. Znám Emmu, vím, že to zvládne. Snad.

Emma

Kate mi podala zmrzlinu a vydaly jsme se po hlavní ulici lemované obchody. Byl hezký den, jako stvořený pro procházku po městě. Teploty vystoupily nad dvacet stupňů, a i když bylo pod mrakem, měla jsem pocit, že léto je konečně tu.

„Tak kdy zase uvidíš prince?“ zeptala se mě Kate a olízla ledovou pochoutku, která pomalu tála.
„Dneska jdeme na večeři.“
„Wau, takže večeře. Paráda. Kam to bude?“ Byla z mého vztahu tak nadšená. Dlouho se rozčilovala, že jsem pořád sama a nerandím. Teď tu byl Edward a já byla zamilovaná jako nikdy.
„Nevím.“ Vanilková zmrzlina mi ukápla na ruku, tak jsem ji rychle olízla. „Uvidíme.“ Zasněně jsem se usmála.
„Ach jo, nechtěla bys z toho obláčku taky někdy sestoupit na zem mezi obyčejné smrtelníky, kteří nemají tolik štěstí jako ty?“ zamávala mi rukou před očima.
„Kdybys nekecala, a co Denny? Ten kluk je z tebe úplně vedle. Kdykoliv se objevíš v jeho blízkosti, skoro mu tečou sliny.“ Denny pracoval v bistru, kam jsme rády chodily. Jeho zalíbenost nám vynesla nejedno pití zdarma. Nevím, jestli je Kate tak nevšímavá, nebo se jí nelíbí.
„No jo, jenže…“ protáhla.
„Tak mi tu nevykládej o štěstí. Ty ho máš před nosem a kašleš na to.“ Trochu jsem přidala do kroku a nechala ji tam celou překvapenou stát. Za chvíli mě doběhla a spustila.
„Kde se to v tobě bere? Neříkala jsem ti náhodou tohle vždycky já?“ Oči měla navrch hlavy. „Ale něco na tom bude, mohla bych s ním někam zajít,“ připustila. „A jaký to je s Edwardem. Povídej, přeháněj, ať mám z čeho žít,“ škemrala.
„No…“
„Co? Nějaké trable v ráji? Není možný.“ Zakývala ukazovákem se strany na stranu.
„Ale ne. Já jen… to nic. Jsem jen moc… moc to řeším.“

Mrkla jsem hodinky a zděsila se.

„Sakra, nějak jsem se zapomněla. Musím jít.“
„Zítra mi zavolej. Nezapomeň,“ volala za mnou Kate.

Zvedla jsem ruku, jakože slyším a pelášila směr domov. Edward se měl stavit za hodinu a já ještě ani nevěděla, co si vezmu na sebe.

Když jsme si tuhle schůzku domlouvali, přišlo mi, že je nějaký vážný a že to nebude jen tak nějaké rande. Už jsem se přenesla přes své obavy o náš vztah, ale stejně jsem se trochu bála. Když Edward mluvil vážně, nebylo to jen tak.

Všechny myšlenky jsem hodila za hlavu a soustředila se na to, abych se stihla včas připravit.

Rychle jsem se osprchovala. Vyfoukala vlasy a vzala si černou sukni s kobaltově modrou halenkou. Řasy jsem si přejela maskarou a sotva se na sebe podívala do zrcadla, zazvonil zvonek.

Otevřela jsem a usmála se.
„Ahoj,“ řekl a rovnou si mě přitáhl k sobě a políbil. Jeho rty se pohybovaly v souladu s mými, pověsila jsem se mu kolem krku a užívala si to.

Když jsme se od sebe odtrhli, musela jsem se vydýchat. Tohle by mi neměl dělat, srdce mi sprintovalo jako na nějakém maratonu a krev kolovala v žilách třikrát rychleji než normálně. Ale… moc se mi to líbilo.

„Jsi nádherná,“ zalichotil mi, až jsem se trochu začervenala.

„Kam půjdeme,“ zeptala jsem se v autě.
„To je překvapení,“ usmál se tajemně, ale jeho oči se na mě dívaly vážně, beze stopy žertu.

Nevyzvídala jsem, co jsem se za tu krátkou dobu našeho vztahu naučila, bylo, že jakmile nechtěl něco prozradit, nedostala jsem to z něj.

Nejeli jsme do žádné restaurace. Vlastně jsme jeli úplně mimo město. Po chvíli jsem se úplně ztratila a neměla tušení, kde jsme.

Edward zastavil někde uprostřed lesů, což nebylo ve zdejších podmínkách nic neobyčejného. Před námi byla dřevěná budova, možná bývalá stodola.

Nechápavě jsem se rozhlížela kolem.

„Jsme tu,“ oznámil mi a vedl mě k té stodole.
„Co tady budeme dělat?“
„Myslel jsem, že bude lepší, když budeme mít soukromí, což by se nám ve městě moc nepoštěstilo.“

Otevřel vrata a já zalapala po dechu.

„Páni, my něco slavíme?“ zeptala jsem se a přitom se rozhlížela kolem sebe. Nebyla to jen tak nějaká stodola. Uprostřed stál kulatý stůl pokrytý bílým ubrusem, na něm postavené skleničky a stříbrné podnosy, ve kterých se odrážely plamínky svíček. Na dřevěných trámech visela elektrická světýlka – vážně by mě zajímalo, kde tu vzal elektriku. Ale Edward dokázal všechno. Bylo to nádherné. Prostě romantika.

„Líbí?“
„Moc. Co se děje?“ Pořád mi připadalo, že mi něco uniká.
„Rád bych ti něco řekl. Je to důležité. Možná to Alice neměla s tou výzdobou tak přehánět.“ Sám se rozhlédl kolem a povzdychl.
„Mně se to moc líbí.“

Jako správný gentleman mi odtáhl židli a pak mi ji lehce přistrčil pod nohy.

Nejdřív jsme si přiťukli výborným bílým vínem. Alkohol moc nepiju a víno jen to sladké, což tohle bylo.

„Tak co jsi mi chtěl?“
„Nejdřív se najíme,“ řekl a sundal poklop ze svého talíře. Hned jsem ho napodobila. Jídlo bylo taktéž výtečné. Ať už ho dělal kdokoliv, byl to umělec.

Edward mě při jídle pozoroval přes svíčky plápolající uprostřed stolu a vlastně ani nejedl. Díval se na mě a oči se mu lesky něhou a láskou. Všechno bylo dokonalé, ale jen do té doby, než…

„Už dlouho se odhodlávám k tomu říct ti celou pravdu o mně,“ zaváhal a rychle pokračoval dál, jako by se bál, že si to rozmyslí. „Musím ti to říct, protože tě miluju a nechci před tebou nic skrývat. Je jen na tobě, jak s tím naložíš. Nechci tě k ničemu nutit.“
„Dobře, o co se jedná?“ Zdálo se mi to nebo se mi vážně klepal hlas? Ruce jsem pevně svírala v klíně a čekala na to, co řekne. Tím, jak začal, mě trochu vylekal. Bála jsem se, že to bude něco, co se mi nebude líbit.
„Emmo, musíš vědět, že ti nechci ublížit. Nikdy jsem nechtěl, ano? Pamatuj si to. Miluju tě.“
„Edwarde, děsíš mě,“ kuňkla jsem.
„Já vím a nejhorší na tom je, že je to tak správně. Emmo, já… celá moje rodina… my jsme,“ zhluboka se nadechl, „my jsme upíři.“

Edward

Řekl jsem to. Kdybych měl živé srdce, bouchalo by mi teď v hrudi jako o život. Zatajil jsem dech v očekávání její reakce.

Mlčela. Mlčela a zírala na mě jako by mi vyrostly parohy.

„Emmo?“ zkusil jsem to.
„Co jsi to řekl?“ zeptala se.
„Že jsme upíři.“

Znovu se zasekla a pak se jí v očí začalo dělat jasno a objevil se tam strach. Zvedla se a o pár kroků ustoupila. Nespustila ze mě oči rozšířené děsem.

„Emmo, poslouchej mě, vysvětlím ti to.“
„Řekni, že si děláš legraci,“ prosila mě úpěnlivě.
„Nedělám,“ zavrtěl jsem hlavou.
„To není možné. Upíři přece neexistují!“
„Emmo, nemusíš se bát. Pojď se posadit,“ přemlouval jsem ji.
„Ne, nechci si sednout. Chceš mě zabít?“ zeptala se náhle.
„Ne! Samozřejmě, že ne. Jak si to můžeš myslet. Nechci ti ublížit, nikdy jsem nechtěl.“
„Zabil,“ hlasitě polka, „zabil jsi svou ženu? Vysál jsi jí krev?“

Šokovaně jsem se na ni díval. Na chvíli jsem zavřel oči, mohlo mi dojít, že ji to napadne. Je to přeci logické. Obviňoval jsem se z Belliny smrti, řekl jsem jí to. Proč by si to neměla myslet.

„Ne, nezabil jsem Bellu.“
„A někoho jiného?“ Dobře jsem věděl, že bych měl odpověď zvážit. Taky by to mohlo být to poslední, co bychom si řekli, jenže jsem jí nechtěl dál lhát.
„Ano, kdysi dávno jsem zabíjel lidi.“ Otřásla se. Její myšlenky běhaly různými směry, nic jasného jsem v nich neviděl. Musel jsem ji uklidnit a získat čas, abych jí mohl všechno povědět. „Ale to už je mnoho let, teď se živíme krví zvířat, všichni, nezabíjíme lidi.“

„Panebože! Tohle se mi jenom zdá, zdá se mi to,“ opakovala a třela si prsty spánky.
„Emmo, prosím, posaď se, promluvíme si o tom.“

Podívala se mi zpříma do očí.

„Není o čem mluvit. Lhal jsi mi a jsi vrah. Tohle já nemůžu. Ne!“ otočila se a utíkala pryč.

Emma

Musela jsem pryč. Musela jsem na vzduch a musela jsem být sama. Přála jsem si probudit se v posteli vedle Edwarda, který bude úplně normální jako dosud. Ale nic z toho se nestalo.

Venku byla pořádná tma a podle toho, jak dlouho jsme sem jeli, jsme byli daleko od Port Angels. Netušila jsem, jak se dostanu domů, ale bylo mi to jedno.

Utíkala jsem po hliněné cestě, která postupně zarůstala, a já občas brkla o drn trávy, který mi překážel v cestě.

„Emmo!“ volal za mnou Edward, ale já se nezastavila. Ano, bála jsem se ho. Před očima se vynořovali různí filmoví upíři, kteří své oběti lákali na sladká slovíčka a pak je na podobných osamocených místech bez trochy lítosti zabili.

Hnala jsem se kupředu, cesta, zpočátku osvětlená měsícem, se zahalila do úplné tmy. Byla jsem jako v tunelu.

„Emmo, počkej. Alespoň tě odvezu. Nemusíš se mnou mluvit. Ale dovol mi odvést tě domů. Nechci, aby se ti něco stalo.“

Nezastavila jsem. Co když to, co mi říkal, byly jen lži, aby mě dostal zpátky a mohl to se mnou skoncovat.

A najednou stál přede mnou. Tvrdě jsem do něj narazila, a kdyby mě nezachytil, skončila bych na zemi.

Zařvala jsem z plných plic, jak jsem se lekla. Připadala jsem si jako ubohý králíček, který se snaží schovat před nelítostným orlem.

„Emmo, prosím, pojď se mnou. Odvezu tě domů.“ Chtěla jsem se vytrhnout z jeho sevření, ale nedařilo se mi to. Držel mě pevně, ale ne tak, aby mě to bolelo.
„Nikam s tebou nepůjdu!“
„Sama se odsud nedostaneš. Buď rozumná,“ zkoušel to na mě.
„Jsem rozumná, proto s tebou nikam nechci.“
„Emmo.“ Jeho hlas byl plný bolesti. „Dovezu tě domů a nechám tě na pokoji, slibuju, jen se mnou prosím pojď k autu.“

Měla jsem dvě možnosti. Sednout si do auta s upírem nebo tu bloudit celou noc a možná i déle. Ač se mi to nezamlouvalo, byla výhodnější ta první možnost. Taky mě trochu uklidňovalo to, že kdyby mi chtěl ublížit, už by to udělal.

„Nechci ti ublížit, nikdy jsem nechtěl.“

Vyděšeně jsem se na něj podívala. Ne, že bych něco viděla. Řekl to jen tak, ano, určitě, přeci jsem si to myslela jen v hlavě.

„Dobře, pojedu s tebou,“ svolila jsem nakonec.

Edward mě pustil a bok po boku jsme se vydali zpět k autu. Cestou jsem zase zakopla a tak mě vzal za ruku, kterou jsem mu ovšem rychle vytrhla. Víc se o žádný dotyk nepokusil.

V autě jsem seděla nalepená na dveřích, jako bych snad chtěla vyskočit ven, kdyby se něco dělo. Nemluvili jsme. Nemohla jsem přemýšlet natož mluvit.

Před domem jsem rychle vystoupila a utekla dovnitř. Když jsem se pak podívala z okna, Edwardovo auto stálo pořád na tom samém místě.

Složila jsem se na postel, kde jsem se rozvzlykala. Muselo to všechno ven. To napětí, zklamání, smutek…

Když jsem se jakžtakž uklidnila, zamyslela jsem se nad celou tou šílenou situací.

Tohle se dělo jen ve filmech, ne v normálním životě. Upíři jsou nadpřirozené bytosti, přece by vůbec neměli existovat. Měla jsem v hlavě takový guláš.

Ale Edward to myslel vážně. On byl vážně upír! Upír, který pije krav zvířat, jak mi sám řekl, ale dřív zabíjel lidi. Celá jeho rodina byli upíři.

Upíři! Krev sající monstra, která spí v rakvích, mají špičáky, které používají k zabíjení svých obětí. Jen mi neseděla jedna věc. Den. Co jsem věděla, upíři nevycházejí ve dne a já byla s Edwardem ve dne několikrát.

Bože, Emmo, to jsou detaily. Tady jde o fakta! Oni jsou upíři, to nezmění ani to, že vycházejí ve dne.

Nevěděla jsem, co mám dělat.

Když jsem pomyslela na to, že Edward zabíjel lidi, že to byl ten samý Edward, který mi říkal, jak mě miluje… nešlo to dohromady. A co bylo nejhorší, já jsem ho milovala pořád. Milovala jsem ho, i když jsem si nedokázala představit, že by se mě ještě někdy dotkl, objal nebo políbil. Otřásla jsem se.

Hlavu jsem zabořila do polštáře a vzpomínala na všechny chvíle, které jsem tu s Edwardem prožila. Myslela jsem na jeho něžnosti, kterými mě neustále zahrnoval. Žaludek se mi stáhl do malého uzlíku a krk se mi sevřel slzami, které se mi tlačily do očí.

Nakonec mě pláč ukolébal ke spánku. Byla jsem za to ráda, protože aspoň tak jsem mohla utéct od kruté, nelítostné reality, která mi však vůbec reálná nepřipadala.

A je to venku? Jak se Vám zamlouvá Emmina reakce? Přiměřená?

8. kapitola ɞ SHRNUTÍ ɞ 10. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když přijde láska - 9. kapitola: