Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když přijde láska - 8. kapitola

26.04.2011 (16:45) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3146×

8. kapitola

Emma

K mému velkému překvapení svítilo o víkendu slunce. Tak nádherné počasí jsem už dlouho nezažila. Port Angels nás počasím příliš nepřekvapovalo. Většinou bylo stejně, zataženo, celkem chladlo a déšť.

Hned jsem si říkala, že bychom mohli jít někam do přírody, vzít sebou Nessii, udělat si piknik, ale když jsem zavolala Edwardovi, omluvil se, že dneska nemůže a že se uvidíme v pondělí.

Zaraženě jsem se dívala na telefon. Původní plány byly jiné. Měli jsme být o víkendu spolu. Nerozuměla jsem tomu. Zněl tak… odtažitě. Ne, to se mi muselo zdát.

Třeba se něco stalo. Možná se znovu pohádal s rodinou, kvůli mně.

A tak mě nenapadlo nic jiného, než sednout do auta a vydat se k nim. Bála jsem se o něj, bála jsem se o nás. I když mě tolikrát ujišťoval o tom, jak mě miluje a já milovala jeho, připadalo mi stále, že to všechno je jen sen. Byla jsem si šíleně nejistá, každou chvíli se mohlo něco pokazit a všechno by mohlo zmizet.

Jsem cvok. Prostě blázen, který by se měl uklidnit a nenechat se vycukat.

Musíš si trochu věřit, říkala jsem si cestou. Projela jsem Forks a pokračovala dál úzkou silničkou uprostřed lesů. Nebyla jsem si přesně jistá cestou, protože když jsem tu byla s Edwardem, nedávala jsem moc pozor.

Přišlo mi, že jedu nějak moc dlouho, cesta přede mnou byla sotva znatelná, o auto se mi otíraly větve blízkých stromů a pomalu jsem to začínala vzdávat, ale pak mi došlo, že se na té úzké cestě stejně neotočím a tak jsem pokračovala.

Cesta trvala tak dlouho z toho důvodu, že jsem jela rokem. Zavýskla jsem si radostí, když se přede mnou les rozestoupil a já uviděla tu nádhernou vilu.

Oddychla jsem si, že nebudu bloudit celý den v lesích a s rozbušeným srdcem vystoupila. On to asi nebyl nejlepší nápad.

Chvíli jsem stála s rukou na dveřích, dívala se na dům a rozmýšlela se, jestli to nemám rychle otočit. Jenže by museli být hluší, aby mě neslyšeli přijet.

Tak když už jsem takhle vyšilovala, měla bych to dotáhnout do konce. Ujistit se, že je všechno v pořádku, že o nic nejde a já jsem prostě paranoidní. Pak budu mít jistotu a přestanu se chovat jako blbec. Přestanu blbnout a začnu se chovat jako dospělá.

Zazvonila jsem a čekala, až někdo otevře. Byla jsem nervózní, tentokrát ne z toho, jak mě ostatní přijmou, ale z toho, jak tohle vezme Edward. Jasně řekl, že se uvidíme v pondělí, tak proč ho jedu otravovat?

„Emmo?“ vyhrkla překvapeně Esmé, která mi otevřela.
„Dobrý den, promiňte, že ruším,“ pousmála jsem se.
„Ale vůbec ne, pojď dál,“ vyzvala mě. Vešla jsem a rozhlédla se kolem. Byl tu podivný klid.

Ať už jsem tu byla poprvé nebo podruhé, vládl tu ruch. Běžela televize, bavili se lidé, ale teď nic. Ticho.

„Posaď se. Můžu ti něco nabídnout? Třeba ledový čaj?“
„Děkuju, ale nechci vás zdržovat. Jen jsem chtěla mluvit s Edwardem.“
„Oh, myslela jsem, že jste spolu mluvili. Edward tu není, odjel na víkend se sourozenci.“ Aha, tak to jsem nečekala. Proč mi to neřekl? Proč mě třeba nevzal sebou.
„Aha, to jsem nevěděla.“ Prkenně jsem se zastavila, hlavou se mi honila spousta myšlenek. „Tak děkuju, já už půjdu.“
„Vždyť jsi teď přijela. Posaď se, donesu ti ten čaj,“ rozkázala mi.

Sedla jsem si a čekala, než se vrátí. Co se to děje?

Esmé byla zpět nějak moc rychle. Postavila přede mě orosenou sklenici s ledovým čajem a posadila se do křesla.

„Myslela jsem, že víš, že není doma. Odjížděl ráno, hned potom, co s tebou domluvil,“ začala hovor.
„Ne, nic mi neřekl. Jen, že se uvidíme až v pondělí.“
„Tak proč jsi tady?“ podivila se. Sklopila jsem oči. Jsem přistižena.
„Chápu tě,“ usmála se na mě.
„Myslela jsem, že když je tak krásně, strávíme den spolu, že vezmeme Nessii na piknik nebo někam na výlet. A on mi prostě řekl, že nemůže. Tak jsem…“
„Bála ses.“ Zahanbeně jsem přikývla. Nevěděla jsem, proč jí to vykládám. Asi jsem cítila potřebu podělit se o své trápení s někým jiným. Možná s někým, kdo by mi mohl poradit.

„Ale to nemusíš, Edward tě miluje. Už jsem ho tak šťastného dlouho neviděla. Ode dne, kdy odešla Bella, se změnil. Snažil se kvůli Renesmé, ale pořád to nebylo ono, a pak ses objevila ty a on je zase jako dřív. Můžu tě ujistit, že by s tebou rád trávil všechen svůj čas.“
„Tak proč mi to neřekl?“ vypadlo ze mě.
„Na to se musíš zeptat Edwarda.“
„Všechno se zdá tak dokonalé, když jsme spolu. Pak se ale objeví okolní svět a je to jiné. Vím, že jsem vám nepadla do oka.“
„To není pravda. Moc se nám líbíš, máme tě rádi.“ Skepticky jsem se na ni podívala.
„Dobře, někteří mají výhrady, ale to měli i k Belle,“ uklidňovala mě.
„Vážně?“ Nevím, co jsem si myslela. Ale Bellu jsem si vždycky představovala jako dokonalou osobu. Krásnou, chytrou, úžasnou. Všichni ji v mých představách měli rádi.
„Opravdu. Víš, naše rodina je trochu zvláštní,“ řekla a tajemně se pousmála.
„Všimla jsem si.“
„Opravdu?“ zeptala se tentokrát ona.
„Ano. Nikdo nic neříká, ale dívám se. Edward mi vyprávěl o tom, že jsou se sourozenci adoptovaní, ale přesto mají úplně stejné oči a takové oči jsem nikdy u nikoho neviděla a jste tak bledí, vím, že tu svítí slunce málo, ale i tak… nevím, co to je, ale je to přinejmenším podivné. A Edward… je takový studený. Napadlo mě, jestli třeba není nemocný. Má určitě teplotu hodně pod normální. Ale bojím se ho na to zeptat.“
„Nemocný není.“ Natáhla ke mně ruku a položila mi ji na předloktí. Trhla jsem sebou. Brr, měla stejnou teplotu jako Edward. To už nebylo zvláštní, ale přímo divné. Možná, kdybych si sáhla na kohokoliv jiného z jejich rodiny, byli by taky tak ledoví.

Proč mě to vůbec nenapadlo dřív? Měla jsem to na očích celou dobu. Nejspíš jsem se tím nechtěla zabývat, chtěla jsem si užívat svoje štěstí.

„A co mu tedy je, vám,“ opravila jsem se.
„Nepřísluší mi ti to říct, to musí udělat Edward, pokud bude chtít.“ Proč jsou tu všichni tajemní jak hrad v Karpatech? Co mi nechtějí říct?
„Mám se bát?“ snažila jsem se o lehký tón, ale asi se mi to příliš nepovedlo.
„Nevím, raději počítejme s oběma možnostmi.“ Opět tak neurčitá odpověď. Spíš mě to vyděsilo, než uklidnilo.

Rozhodla jsem se trochu změnit téma a to na něco, co mě zajímalo už od začátku.

„Jaká byla Bella?“ Esmé se beze slova zvedla, přešla ke skříňce se šuplíky a chvíli se v ní přehrabovala. Nakonec se vrátila se zarámovanou fotografií.

S omluvným pohledem mi ji podala. „Promiň, ostatní má Edward.“

Zadívala jsem se na fotku a pochopila. Byla to svatební momentka Belly a Edwarda. Vypadali tam tak šťastně. Edward ji tiskl k sobě, dívali se vzájemně do očí, které jim zářily jako hvězdy na nočním nebi.

Pocítila jsem bodnutí žárlivosti. Což bylo nelogické, když se jednalo o ženu, která zemřela.

Bella byla krásná. Dlouhé tmavé vlasy, porcelánová pleť, oči jako horká čokoláda, na rtech něžný úsměv. K Edwardovi se velmi hodila. Na první pohled k sobě patřili.

Já se s ní nemůžu rovnat. Jsem… nijaká. Když Edward miloval někoho takového, jak bych ho mohla zaujmout já?

„Je krásná,“ špitla jsem a zírala na fotku.
„To ty taky,“ řekla Esmé. Udiveně jsem se na ni podívala. „No ano, stačí se podívat do zrcadla.“
„Děkuju, ale já vím, jak vypadám.“
„Ne každý si je vědom své krásy,“ usmála se.

ωωω

Zavřela jsem za sebou dveře a unaveně se o ně opřela. To byl den.

Edwarda jsem se nedočkala, teda, nečekala jsem na jeho návrat. Povídala jsem si s Esmé, dala jsem si u ní oběd a kolem druhá odjela domů. Zastavila jsem se v supermarketu, protože moje zásoby se pohybovaly na nule.

V hlavě jsem si pořád přehrávala, co mi řekla Esmé. Byla to moc milá osoba, dobře se mi s ní mluvilo. Mohla jsem jí povědět o všech svých starostech. Vyslechla mě a promluvila si o tom se mnou. Dneska mi hodně pomohla. Ale přesto jsem byla nejistá, co se Edwarda týče.

Nevěděla jsem, co si o tom myslet, ale rozhodla jsem se promluvit si s ním o tom. Bude to tak nejlepší. Mít jasno hned, i když už bude pozdě, pro mě. Byla jsem v tom až po uši, nebylo cesty zpět, ale pokud by chtěl Edward couvnout, klidně. Nebudu ho nutit do něčeho, o co nemá zájem.

Uklidila jsem nákup a rozhodla se dát si relaxační vanu. Potřebovala jsem trochu uklidnit nervy a nic lepšího než vana plná teplé vody se spoustou voňavé pěny mě nenapadlo.

Jenže ani to mi nepomohlo. Hlavou se mi honilo, co asi Edward dělá. Esmé mě ujišťovala, že mě miluje, ale… Ne, musím mu věřit. On mi to opakoval tak často, není důvod, proč by to neměla být pravda.

Tak proč mi neřekl, co bude dělat? Proč mě odmítl?

Bože, bože, bože. Demonstrativně jsem párkrát ťukla hlavou o hranu vany a vylezla ven. Zabalila jsem se do ručníku a šla se do pokoje obléknout. Dala jsem si jogurt a učinila zásadní rozhodnutí.

Budu Edwardovi věřit, nebudu dělat ukvapené závěry. Prostě se nebudu chovat jako žárlivá hysterka.

Klídek, pohoda…

Edward

„Ještě trošičku,“ přemlouval jsem Renesmé a pokoušel se do ní vecpat ještě trochu té nelibě vonící a ještě hůř vypadající kejdy.
„Nechce to, copak nevidíš? Já se jí nedivím. Možná bych ji mohl vzít sebou do lesa,“ navrhl Emmett. Přísně jsem se na něj podíval.
„No co? Starám se jen o blaho své neteře,“ vyplázl na mě jazyk, což Nessii rozesmálo a všechno, co měla v pusince, skončilo na bryndáku a na mně.
„Tak ti pěkně děkuju.“ Zkoušel jsem to ze sebe utřít, ale spíš jsem nadělal fleky. Tak jsem se pokusil dát popořádku aspoň Nessii, což se jí moc líbilo, protože to znamenalo, že je konec s jídlem a ona si bude moct jít hrát.
„Poděkuj strejdovi Emmettovi,“ zamrkal na ni a vysloužil si další zvonění rolniček v podobně Renesméina smíchu.
„Tohle je spiknutí,“ stěžoval jsem a vyndal Nessii ze stoličky.

Cestou si ji ode mě převzala Rose, aby ji převlékla, a já se vydal k sobě do pokoje.

Shodil jsem tričko, v koupelně si opláchl obličej a vzal si čisté.

Za mými dveřmi se zastavila Esmé a chvíli váhala, zda vejít. Nakonec zaklepla a po mém vyzvání otevřela.

„Ráda bych s tebou mluvila.“
„Stalo se něco?“ Od té doby, co jsme se vrátili domů, se mi vyhýbala, ale zatím nebyl čas si s ní promluvit.
„Byla tady Emma,“ řekla.
„Emma? Vždyť jsem jí říkal, že nebudu doma…“
„To je právě to,“ skočila mi do řeči. „Zrušil jsi to tak náhle. Edwarde, ona je nejistá. A navíc není hloupá.“
„Sama dobře víš, jak dneska bylo. Nemohl bych být s ní,“ bránil jsem se.
„Vím to, ale ona ne. Bojí se, že ztrácíš zájem. Taky se cítí ohrožená Bellou, neřekne to nahlas, ale cítila jsem to, když jsme spolu o ní mluvily.“
„Vy jste mluvily o Belle?“ divil jsem se.
„Edwarde! Poslouchej mě. Musíš si s ní promluvit a myslím, že bys jí měl říct pravdu. Ona si to zaslouží.“
„Říct jí pravdu? Myslíš o nás?“ nechápal jsem.
„Ano. Ona není slepá,“ naznačila.
„Ale nikdy mi nic neřekla.“
„To nic neznamená. Všímá si.“
„Ty myslíš, že bych jí to měl říct?“ ujišťoval jsem se, jestli jsem jí skutečně rozuměl správně.
„Ano. Jste jeden pro druhého předurčení, měla by to vědět, ale záleží to na tobě. Vím jen, že potřebuje trochu jistoty. Má pořád pocit, že to, co je mezi vámi, není skutečné. Dej jí nějaký důkaz, Edwarde.“

Díval jsem se na ni trochu vykuleně. Nečekal jsem, že se dostaneme až sem. Ano, už jsem přemýšlel o tom, zda bych řekl Emmě pravdu. Ale upřímně řečeno jsem se toho bál. Bál jsem se její reakce a toho, že bych ji pak mohl ztratit. Přece jen, upír… A taky jsem si myslel, že by byla rodina proti, což mi vlastně vyhovovalo.

Jenže když mi teď Esmé přímo řekla, že bych to měl udělat, bylo to něco jiného.

„Já nevím. Tohle je vážná věc. Nevím, jestli je to správné.“
„Je, určitě, věř mi. Promluv si s ní a zvaž to. Ale myslím, že by to tak bylo nejlepší pro vás oba,“ usmála se na mě a pohladila mě po tváři. „Přála bych si, abys byl šťastný, a to nebudeš, dokud mezi vámi nebude úplně jasno.“
„Tohle není jen na mě. Musím to probrat s ostatními. Týká se to nás všech. A víš, jak to dopadne…“
„Jde hlavně o tebe a Emmu. Ty si to musíš rozhodnout sám, nikdo jiný to za tebe neudělá,“ řekla a nechala mě tam stát s hlavou plnou pochyb a obav.

Překvapilo mě, že sem Emma přijela. Myslel jsem, že když jí řeknu, že se uvidíme až v pondělí, tak se uvidíme až v pondělí, ale ona sem přijela. Ať už to bylo z jakéhokoliv důvodu, přijela sem a mohlo to dopadnout všelijak.

Pokud by mohla nějakým způsobem přijmout pravdu, i když jsem o tom dost pochyboval, bylo to určitě z mých úst. Jo, je lepší, aby se to dozvěděla ode mě, než od někoho jiného nebo nešťastnou náhodou. Jenže…

Nebuď srab, Edwarde! Povzbuzoval jsem se v duchu. Bella to taky přijala.

Jenže Emma není Bella. Lidi se upírů bojí, to je jasně daná věc. Bella byla výjimka. Emma je jiná, Emma se může bát. Můžu se jí hnusit.

Ale co získáš tím, že to budeš odkládat? Miluješ ji, chceš s ní být a to nepůjde, alespoň ne dlouhodobě, pokud nebude vědět pravdu. Časem by se začala vyptávat a bylo by to horší a horší. Bude lepší jí to říct hned a narovinu a jen doufat, že se s tím nějak popere.

Emma

Bylo už docela pozdě, když mě od koukání na televizi – ani nevím, co dávali – vytrhlo zvonění u dveří.

Překvapeně jsem se zírala na Edwarda, který se na mě díval s omluvným úsměvem a tvářil se u toho tak všelijak.

„Ahoj,“ vydechla jsem.
„Ahoj.“ Ustoupila jsem, aby mohl vejít a bez jediného polibku na přivítanou nebo dotyku jsme se usadili v obýváku.

„Prý jsi dneska byla u nás,“ řekl jakoby nic.
„Ano.“ Stále jsem měla pocit, že to bylo špatně. Že jsem mu dost nedůvěřovala. „Myslela jsem, že bychom mohli strávit den spolu s Nessií. Bylo krásně,“ plácala jsem.
„Říkal jsem ti, že nemůžu.“ A je to tady. Teď mi řekne, že jsem jako stíhačka a bude konec. Vrátí se ke vzpomínkám na svou ženu a mně zůstanou jen oči pro pláč a to jen mou vinnou.

„Emmo, myslím, že bychom si měli promluvit.“ Ne, ne, ne, křičela jsem uvnitř sebe, ale navenek nevydala ani hlásku. „Musím… měl bych ti něco říct. Není správné o tom mlčet.“

To už jsem vydržela a skočila mu do toho.

„Neříkej to, prosím tě, to neříkej. Nech to tak. Nesnesla bych slyšet to nahlas.“ Slyšet nahlas, že pořád miluješ svou ženu. „Odejdi a buď šťastný, ale nic neříkej.“

Poněkud vykuleně se na mě díval. Asi nečekal, že mu dám svobodu jen tak.

„O čem to mluvíš?“ podivil se.
„Edwarde, nemusíme si tu na nic hrát. My dva prostě nemáme budoucnost.“
„Ale já tě miluju,“ namítl.
„Jenže ne tolik, jako ji,“ pokrčila jsem smutně rameny.
„Koho?“
„Bellu přece,“ lehce jsem zvýšila hlas.
„Ty si myslíš, že od tebe chci odejít kvůli Belle?“ V jeho hlase znělo nefalšované překvapení.
„A ne snad? Já ji viděla, Edwarde, sice jen na fotce, ale viděla. Byli jste tam spolu, zamilovaní, šťastní. On byla krásná, na to já nemám.“
„Co to povídáš? Ano, miloval jsem Bellu, proto jsem si ji taky vzal, ale ona už není a já dostal od života druhou šanci v tvojí podobě. Mohu znovu milovat a to tebe. Nechci, aby to znělo nějak špatně, ale Bella je minulost. Pořád bude v mém srdci, má tam místo, které jí nikdo nevezme, ale už není žádná šance, že by se někdy vrátila. Ty jsi moje budoucnost, alespoň doufám. Miluju tě, copak to nechápeš? Můžu ti to opakovat pořád dokola, jestli to bude potřeba, dokud to nepochopíš a nepřestaneš o sobě a o nás pochybovat.“ Zněl tak rozhodně. Jeho hlas nepřipouštěl námitek.

Po tváři mi stekla slza a po ní další.

„Neplakej, ne kvůli mně,“ zaprosil a palcem mi slzy setřel. To už jsem nevydržela a vrhla se mu do náruče.

Přitiskla jsem se k němu, jak nejvíc to šlo, v pěstích jsem mu na zádech mačkala triko a vpředu ho smáčela slzami.

„Já jsem tak pitomá, zkazila jsem to,“ mumlala jsem a pochybovala o tom, že mi rozuměl.
„Nejsi, jen si musíš uvědomit pravdu, miluju tě a už to tak zůstane,“ ujistil mě ještě jednou a pak se vpil do mých rtů.

ωωω

„Miluju tě,“ řekla jsem už po několikáté za poslední hodinu. Připadalo mi to jako zaříkávadlo, které mělo zajistit stabilitu našeho vztahu. A když to po mně Edward zopakoval, pocítila jsem zachvění v žaludku a zahřálo mě to u srdce.

Objímal mě kolem pasu, tiskl si mě zády na svou hruď a rty mě šimral na krku a tváři. Obrátila jsem se na záda, abych mu viděla do tváře. Pokoj osvětlovala jen malá noční lampička, ale pro mé účely to stačilo.

„Co jsi mi to předtím chtěl říct?“ vzpomněla jsem si na jeho příchod a moje mylné představy.
„Nic důležitého,“ řekl, ale neznělo to tak. Zpytavě jsem se na něj dívala, až jsem ho přinutila uhnout pohledem. „Vážně,“ snažil se mě přemluvit, a aby mi zabránil v dalším mluvení, zaměstnal moje rty svými.

Řekne Edward Emmě někdy pravdu?

7. kapitola ɞ SHRNUTÍ ɞ 9. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když přijde láska - 8. kapitola: