Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když přijde láska - 6. kapitola

19.04.2011 (17:30) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3303×

6. kapitola

Edward

Když jsem ochutnal její rty… bylo to jiné, nové, ale nezapomenutelné. Chutnala jako šťavnatá jahoda, která vyzrála na teplém letním slunci. Po slunci voněla. Byla to neodolatelná kombinace. Stačila chvíle a úplně bych nad sebou ztratil kontrolu. Ne, netoužil jsem po její krvi, ale po jejím těle. Po těle, které se ke mně horce tisklo, po měkkých křivkách, které jsem toužil prozkoumat, abych je znal i po slepu. Toužil jsem znovu ochutnat ty rty, které mě k sobě zvaly.

Pořád jsem si ten polibek promítal v hlavě. Bylo to už dva dny, ale přísahal bych, že stále cítím její teplo vedle sebe.

Bylo to dva dny. Pouhé dva dny… už dva dny, co jsem ji viděl naposledy a zdálo se mi to jako celá věčnost. Měl jsem chuť skočit do auta a jet za ní do Port Angels. Přesvědčit se, že je skutečná, že to nebyla jen nějaká hloupá iluze, která se mi vetřela do hlavy. Jenže… Měl jsem pocit, že bych to neměl dělat. Že jsem to neměl nechat zajít tak daleko.

Možná o tom moc přemýšlím. Ale nemohl jsem se toho zbavit. Když jsem byl s ní, nic takového mě nenapadlo, ale pak jsem osaměl a cestou domů se mi do nitra vtíral pocit provinilosti a to jak vůči Emmě, tak i vůči Belle, kterou jsem tímto skutečně podvedl.

Měl jsem na paměti, co mi říkala Alice i Esmé, že Bella by chtěla, abych šel dál, ale já si nemohl pomoct. A Emma… akorát jsem jí dělal naděje, které nemůžu nikdy splnit. Nemohl jsem si znovu začít něco vážného, něco, co by znamenalo lásku, protože další ztrátu bych už nepřežil.

Dost jsem se obával, že už je na to pozdě, protože to, co jsem cítil, když jsem byl s Emmou, se lásce hodně podobalo. Bylo to tam, bylo to uvnitř mě, ale nechtěl jsem si to připustit, nemohl jsem si to připustit.

Bude nejlepší, když na ni zapomenu. Já si budu dál žít svůj život se svou rodinou a dcerou a ona zase svůj. Pěkně každý zvlášť, tak to bude nejlepší, pro všechny.

„To snad nemyslíš vážně?!“ ozvalo se z hlouby domu a do mého pokoje vletěla jako fúrie Alice.
„To není tvoje věc,“ řekl jsem klidně.
„Není? A čí teda? Musí se o to někdo postarat, když ty se chováš jako nesvéprávný. Myslela jsem, že ta schůzka byla prvním krokem k tomu, aby ses odpoutal od minulosti a posunul se dál. Ale evidentně jsem se pletla,“ hartusila a zběsile rozhazovala rukama.
„Alice,“ vzdychl jsem.
„Žádné Alice. To na mě nezkoušej. Edwarde, nenechám tě zahrabat se tady a užírat se do konce života. Vím, že to všechno děláš kvůli Belle.“ Otevřel jsem pusu, abych něco namítl. „Ne, nic neříkej. Mám pravdu, vím to. Bella byla moje nejlepší kamarádka. Měla jsem ji moc a moc ráda a chybí mi. Moc mi chybí. Jenže tohle není řešení. Musíme jít dál, všichni. Začít zase žít a pro tebe to platí dvojnásob. Sakra, jsem jak zaseknutá gramofonová deska, o tomhle už jsem s tebou mluvila, tak proč mě neposloucháš.“ Mluvila bez jediného nádechu. Slova z ní létala jako z kulometu.

„Tak mě poslechni, prosím. Vím, že ona je ta správná.“
„Jak to můžeš vědět? Vždyť ji nevidíš,“ namítl jsem, jako bych měl konečně nějakou výmluvu.
„Nevidím, ale v první řadě jsem žena a poznám, když je někdo zamilovaný až po uši, k tomu nemusím mít žádné speciální schopnosti.“
„Kdo je tu zamilovaný?“ zeptal jsem se víc zhurta, než jsem měl v úmyslu.
„Potrefená husa nejvíc kejhá,“ řekla a výmluvně zvedla obočí. „A Emma je na tom stejně. Takže neblbni, protože toho už bylo dost. Měl by ses začít chovat jako dospělý.“

Sveřepě jsem mlčel a jen se na ni díval.

„Tak sakra zvedni tu svoji upírskou prdel a jednej,“ zaječela tak, až jsem měl pocit, že jsem hluchý.
„Já nevím.“
„Ale já jo!“
„Jsme upíři, ona člověk. To nejde dohromady.“
„S Bellou ti to nevadilo.“
„A jak to skončilo.“
„Dobře, máte krásnou holčičku a prožili jste spolu jen to nejlepší. Byli jste šťastní. Takže se uklidni, však se to nějak zvládne. Už s tím máme zkušenosti, ne?“ mrkla na mě. „Tak na nic nečekej, nebo přijdeš pozdě.“

Stále jsem tam jen stál.

„Tak na co čekáš. Emma by tě ráda viděla, volala mi už třikrát.“ Emma volala? U srdce mě něco polechtalo a zahřálo.

Chtěl jsem být s ní. A moc. Choval jsem k ní opravdu velkou náklonnost, což možná bylo slabé slovo. Ne možná, určitě. Ta holka mě zastihla naprosto nepřipraveného a i za tu malou chvíli se stala nedílnou součástí mého života.

„A co ostatní?“
„Jací ostatní? Máš snad někde jinde další přítelkyně, o kterých nevím?“ dělala hloupou. Moc dobře věděla, o kom mluvím. Jasně jsem si pamatoval nesouhlas na Rosaliině a Jacobově tváři, když jsem šel s Emmou na rande. Carlisle s Jasperem se tvářili neutrálně a Emmettovi to bylo šumák, ale usoudil jsem, že můj nový, případný vztah nebude přijat zrovna vřele.
„Na všechny kašli. Však oni si zvyknou, dej tomu čas. Ale vlastně… o čem se tu vůbec bavíme. Zatím není na co si zvykat, takže padej.“ Málem mě vyhodila z mého vlastního pokoje. Měl jsem na jazyku ještě jednu otázku, ale ani jsem ji nestihl vyslovit.
„O Nessii se postarám,“ řekla.

A tak jsem už po druhé za poslední pár dní jel na Alicin popud směr Port Angels. A snad i naposledy. Ne, že bych tam už nikdy nechtěl jet, myslím naposledy za takovéhle situace. Ujasnil jsem si priority a toho se teď budu držet.

Věděl jsem, že bez Emmy bych dlouho nevydržel. Bylo to trochu jako s Bellou, i když mě tohle srovnání bolelo. Ale i od ní jsem se chtěl držet co nejdál a nakonec z toho byl pravý opak. A stejně je to teď. Nedokázal jsem se od Emmy držet dál. Byla jako magnet, který mě přitahoval. Když jsem nebyl s ní, musel jsem na ni myslet. Když jsem byl s ní, nedokázal jsem myslet na nic jiného.

Mohl jsem jen doufat, že jsem to nepodělal víc, než jsem si myslel. Přeci nemůžu jít pozdě.

Jsem vážně naivní. Doufat, že by se mnou chtěla třeba jen mluvit… a já si přál i něco víc. Přál jsem si o hodně víc. Třeba zůstat s ní až do konce života. Ta myšlenka mi vyklouzla absolutně nevědomky. Netušil jsem, že je to až tak… Miluju ji. Ano, já ji miluju. Navždy.

Po tomto zjištění, možná spíš přiznání se sám sobě, se mi v hrudi rozlil zvláštní pocit. Cítil jsem klid, vyrovnanost, úlevu, radost, ale trochu i strach z její reakce a to všechno v jednom šíleném guláši. Nebylo to nepříjemné. Spíš naopak. Jako bych znovu ožil.

Ten pocit se mi líbil. Zase žít. Chtěl jsem, aby to tak trvalo navždy. Samozřejmě s Emmou po boku.

Emma

Nechtěla jsem sedět doma a čekat, až zavolá. Nejsem přece žádná ufňukaná holka, která se nechá ovládat klukem. Jenže jsem přesně to dělala. Každých pět minut jsem kontrolovala telefon, jestli není rozbitý nebo něco.

Ale nebylo to telefonem. On prostě nevolal.

Myslela jsem, že po tom, co se stalo na konci večera… ten polibek, tak nádherný, že se mi jen při vzpomínce na něj podlamovala kolena, třeba něco změnil. Že si budeme bližší než předtím, že to mezi námi něco změní. Ale byl to spíš pravý opak.

Ne, že bychom na tom předtím byli nějak dobře. Ale… Sakra! Sama se v tom nevyznám.

Byla jsem zamilovaná do Edwarda Cullena a on na mě prostě kašlal. To je celá pravda. Byla jsem jen hloupá husička, která mu naletěla na sladké řečičky o tom, jak tohle dlouho necítil a je mu se mnou dobře. Byly to jen lži. Nic víc. Prostě jen obyčejné lži. Kdyby to byla pravda, zavolal by nebo by přišel, ale nestalo se ani jedno z toho.

Byla jsem zklamaná, smutná a nešťastná, ale zároveň jsem měla svou hrdost, která mi bránila v tom ozvat se jako první.

Nejspíš jsem ze staré školy, ale podle mě je tohle na klukovi. A své přesvědčení měnit nehodlám.

Po dnu a půl jsem se naštvala a zavolala Kate. Trocha rozptýlení mi jen prospěje. Jenže místo toho, abych se bavila, jsem byla myšlenkami na míle daleko, respektive v krásném velkém domě uprostřed lesů.

Kate pořád dorážela, chtěla vědět, co se děje, ale nechtěla jsem jí vykládat o svém neúspěchu. Tohle musím strávit sama. Nakonec jsem šla raději domů a moje nálada byla ještě horší než předtím.

V pondělí opravovali v knihkupectví vodu nebo možná topení, co já vím, jsem ženská, která tomu za mák nerozumí, takže jsem měla volno. Moc se mi to nehodilo. V práci jsem dokázala vypnout a soustředit se, takhle jsem před sebou měla několik hodin čumění do zelenkavé zdi, jíž byl vymalován můj obýváček. Skvělá představa.

Rozhodla jsem se, že si aspoň trochu pospím, když mám volno. Ale toho luxusu mi nebylo dopřáno. Jako každou noc se mi zdálo o E… o něm. Řekla jsem si, že na něj líp zapomenu, když nebudu vyslovovat jeho jméno. Avšak tentokrát byl sen odvážnější, než kdy jindy a já se celá zpocená a roztoužená vzbudila už v sedm a ne a ne znovu usnout. Kdykoliv jsem zavřela oči, viděla jsem… ten sen, hlavně jeho, a moc si přála, aby to byla skutečnost a ne jen výmysl mého chorého mozku a zamilovaného srdce.

Vstala jsem, postel byla příliš… prostě navozovala tu „správnou" atmosféru, což bylo skutečně špatně.

Co ale dělat? Možná bych mohla umýt okna. Jo, dobrý nápad. To mi zabere tak - podívala jsem se na hodiny – hodinu, když budu hodně pečlivá, takže jen čas do půl deváté. To mi nestojí za to. Musím přijít na něco lepšího.

A tak jsem vařila. Nevím pro koho, ale bylo toho hodně. No co, dám to do mrazáku a nejméně měsíc to mám bez práce.

Zvonek se ozval právě ve chvíli, když jsem uklidila poslední lžičku. Myslela jsem, že to bude Kate, takže jsem s radostným úsměvem otevřela. Jenže to nebyla Kate. Úsměv mi zmrzl na rtech. To si snad dělá srandu.

Tolikrát jsem si tuhle situaci v duchu představovala. Ve svých představách jsem ho objala a nechala se políbit a byla šťastná, že přišel. Ale situace se změnila.

„Ahoj,“ řekla jsem, jak nechladněji to šlo. Nechápala jsem, proč přišel, zrovna teď. Tak dlouho jsem čekala a nic a teď tak najednou. Jedna část ve mně se radovala, přišel za mnou, je tu, protože mě chtěl vidět, ale pak tu byla i druhá, která opakovala, že lhal a já bych neměla být tak ráda, že ho vidím.

Dívala jsem se mu do zlatých očí a zapomínala na všechno kolem sebe. Ne, to nemůžu. Uhnula jsem pohledem a raději se dívala na jeho bradu, i když… to byl taky úžasný pohled.

„Ahoj,“ odpověděl a pak bylo zase chvíli ticho.
„Ehm, máš nějaké přání?“
„Já… chtěl jsem tě vidět.“
„Tak mě vidíš, můžeš zase jít.“ To přišel jen, aby viděl, jak zafungovalo jeho lhaní? Jen aby viděl, jak mě to bolí? Chtěla jsem zavřít dveře, ale zablokoval je svou nohou. Pak lehce zatlačil a dveře znovu otevřel. Neměla jsem sílu mu v tom zabránit.
„Omlouvám se, že jsem nepřišel nebo nezavolal dřív. Choval jsem se jako idiot. Už se to nestane,“ řekl. Zírala jsem na něj. Omlouvá se? Vůbec jsem tomu nerozuměla.
„Mohl bych jít dál? Nerad bych to probíral na chodbě.“ Zašilhal po dveřích mé sousedky, která na nich byla jisto jistě nalepená uchem, aby jí nic neuniklo. Stála jsem a pořád na něj koukala.
„Prosím,“ dodal.

S tichým povzdechem jsem ustoupila a nechala ho projít.

Zastavil se uprostřed obýváku a omluvně se na mě díval. V tu chvíli jsem měla sto chutí ho jít utěšit, ale snažila jsem se zachovat si tvář a tvářit se vážně.

„Vážně je mi to líto,“ zopakoval.
„Co je ti líto? Myslela jsem, že se ti to líbilo, že… po tom, co…“ nedokázala jsem to říct nahlas. „Ale když se nestalo, brala jsem to za uzavřenou věc a teď jsi tady,“ rozhodila jsem rukama.
„Já… byl jsem zmatený, nevěděl jsem co dělat. Cítil jsem něco a myslel si, že je to špatné, ale není to tak. Mýlil jsem se. Teď to vím.“
„Nerozumím tomu. Mluvíš v hádankách a já už nemám sílu hádat. Možná bude lepší, když půjdeš a necháme to tak.“ Uvnitř jsem chtěla přesný opak, ale… Sakra, chtěla jsem být s ním, strašně moc.
„Ne, počkej. Já ti to vysvětlím, slibuju. Jen si sedni a poslouchej.“ Za ruku mě dovedl k pohovce a lehkým strčením mě do ní usadil.
„Víš, začínal jsem k tobě něco cítit a vyděsilo mě to,“ přiznal. „Už ses mě ptala na Nessiinu matku, ale nic jsem ti neřekl,“ odmlčel se.

Na chvíli se mi zastavilo srdce. Ona někde je a možná byla Edwardova nepřítomnost způsobena právě jí. Třeba s ní stále je. Já byla jen chvilková náhrada.

„Bellu jsem velmi miloval. Ztratil jsem kvůli ní hlavu. Změnila mě…“ To mě bolelo. Bála jsem se toho, co uslyším dál. „Vzali jsme se hned po střední škole a po líbánkách zjistila, že je těhotná.“ Zavrtěl hlavou nad nějakou vzpomínkou a pokračoval. Jeho hlas zněl neskutečně smutně. „Narodila se nám Nessie, ale Bella to nezvládla. Zemřela při porodu.“ Zatajila jsem dech. Tohle jsem opravdu nečekala. Myslela jsem… „Nedokázal jsem ji zachránit. Byla to moje vina.“
„Ne, nebyla.“ Vyskočila jsem na nohy a přešla k němu. „Ty za to nemůžeš. Nikdo za to nemůže.“ Vzala jsem ho za ruku a stiskla, aby věděl, že tu jsem pro něj.
„Nebylas tam,“ zamumlal.
Podívala jsem se mu pevně do očí a řekla: „Vím to.“ Hořce se pousmál.
„Ty taky nemůžeš za smrt svých rodičů.“
„To je něco jiného,“ zamračila jsem se. O tomhle jsem teď mluvit nechtěla. „Co… co bylo dál?“
„Je to víc jak rok, co se to stalo. Nemohl jsem se s tím smířit. Jediné, co mě drželo nad vodou, byla Nessie. Kdyby nebylo jí, nevím, co by se stalo. Slíbil jsem si, že s Bellou zůstanu navždy, ať už je tady nebo nahoře. Měla být ta jediná v mém životě. Jenže pak ses objevila ty. Jako blesk z čistého nebe.“ Vzal mě i za druhou ruku a propletl naše prsty. „Hned v prvním okamžiku, kdy jsem tě uviděl, ses mi dostala do hlavy. A pak, když ses u nás objevila… bylo to, jak by mě někdo pokoušel. Vyděsilo mě to. Po té noci jsem si nebyl vůbec ničím jistý, ale chtěl jsem být s tebou, takže jsem tě pozval na schůzku. A pak… Zamiloval jsem se do tebe. Miluju tě.“

Zírala jsem, neschopná pohybu ani žádné jiné reakce. Jen moje srdce uhánělo vpřed zběsilou rychlostí. Slyšela jsem to dobře? Vážně řekl, že mě miluje? Není to jen moje fantazie?

Dotek Edwardovy dlaně na mé mě ujistil, že není. Dívala jsem se u do očí a viděla to tam. Lásku a něhu, které patřily… mně?

„Trvalo mi, než jsem si to byl ochoten skutečně přiznat. Ale vím, že to tak je a chci být s tebou. Slibuju, že už nikdy nic takového neudělám, jen mi dej, prosím, šanci. Miluju tě,“ řekl znovu.

Tak krásně se to poslouchalo. Ani jsem si neuvědomila slzy, které se mi hromadily v očích. Upozornilo mě na ně až zalechtání na tváři, jak se jedna dostala přes okraj víček.

„Neplakej,“ zašeptal a palcem slzu setřel. Ruku nechal na mé tváři a já do ní víc natiskla obličej.
„Taky tě miluju, hrozně moc,“ popotáhla jsem a regulérně se rozbrečela. Edward neváhal a pevně mě objal. Schovala jsem se v jeho náruči a plakala a plakala. Nebylo to smutkem, ale štěstím. Všechno, co mě ještě před hodinou trápilo, bylo pryč. Cítila jsem, jako bych mohla létat. Byla jsem podivně lehká, svobodná, šťastná.

A jsou konečně spolu...

Tuhle kapitolu bych chtěla věnovat všem, kteří stále čtou a všem, kteří mi tu nechávají krásné komentáře, moc a moc Vám za ně děkuju.:)

5. kapitola ɞ SHRNUTÍ ɞ 7. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když přijde láska - 6. kapitola: