Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když přijde láska - 13. kapitola

14.05.2011 (09:15) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2530×

13. kapitola

Edward

Sledoval jsem, jak si Emma běží pro pizzu. Čekala, až bude moct přejít silnici, pak do ní vkročila a najednou se tam objevilo auto. Vystřelil jsem z vozu, ale protože jsme byli na veřejném místě, nemohl jsem použít svou přirozenou rychlost. Byl jsem tak pomalý!

Kdybych byl člověk, patrně by se mi v tuhle chvíli zastavilo srdce. Zavolal jsem na ni, ale asi mě neslyšela.

Řidič se snažil zabrzdit, ale bylo příliš pozdě, ozval se náraz a pak jsem ji tam viděl ležet.

Se staženým hrdlem jsem k ní doběhl.

„Emmo? Emmo, lásko, otevři oči, podívej se na mě,“ křičel jsem, ale nic se nedělo. Všiml jsem si, jak se pod ní tvoří krvavá skvrna. Zadržel jsem dech. Hlavně klid, Edwarde. Bál jsem se s ní pohnout, mohla mít nějaká vnitřní zranění.

Kolem nás se shromáždila spousta lidí a někdo řekl, že sanitka už je na cestě.

„Emmo, prosím.“ Žádná reakce.

Záchranka přijela, díky zácpě, se značným zpožděním, aspoň mně připadalo těch pár minut jako celá věčnost.

Z její hlavy jsem nic neslyšel, dýchala mělce a její srdce bušilo tak slabě. A ta krev. Bylo jí čím dál tím víc.

Záchranáři mě odstrčili, rychle ji prohlédli a už odváželi do nemocnice. Doběhl jsem k autu a vydal se za nimi. Cestou jsem volal otci, aby tam přijel. Přál jsem si, aby se o Emmu postaral on. Věřil jsem, že on jí pomůže.

Do nemocnice jsme dorazili ve stejnou chvíli. Carlisle se hned vydal za lékařem, který Emmu ošetřoval a mně nařídil počkat venku. Nechtěl jsem být venku, chtěl jsem něco dělat, nějak pomoct. Sedět bezmocně na židli a čekat bylo ze všeho nejhorší.

Byla tak bledá…

„Edwarde!“ volala na mě Alice, která právě přicházela. „Carlisle nám všechno řekl, jak je na tom?“
„Nevím, jsou tam s ní zavření. Nevidíš něco?“
„Je mi líto.“ Sklesle zavrtěla hlavou.

Ztěžka jsem dosedl a složil hlavu do dlaní.

Kdybych pro tu pizzu šel sám…

„Edwarde, Emma musí na operaci,“ řekl Carlisle a zbytek mi promítl ve své hlavě. Bylo to vážné. Její šance nebyly velké.

Pět hodin čekání mě málem zabilo. Při sebemenším hluku jsem zvedl hlavu a očekával příchod otce, ale nic.

Když jsem se konečně dočkal, nebyly jeho myšlenky vůbec příznivé. Bylo to špatné.

„Edwarde, bude teď na jednotce intenzivní péče, ale chci, abys věděl, že naděje je malá. Její zranění jsou příliš rozsáhlá a vážná. Rozhodujících bude následujících čtyřiadvacet hodin.“

Alice mě chytla za ruku.

„Můžu za ní?“
„Ano, ale jen na chvíli. Přijdu pro tebe.“ Doprovodil mě do pokoje, kde ležela Emma. Její bělostná pokožka téměř splývala s bílým povlečením. Byla napojená na přístroje, které monitorovaly její životní funkce.

Přistoupil jsem k posteli a vzal ji opatrně za ruku.

„Emmo, prosím, musíš být silná. Musíš to zvládnout, kvůli mně. Prosím.“ Byl jsem tam asi deset minut, než mě Carlisle vyhnal. Z nemocnice mě však nedostal. Chtěl jsem být Emmě nablízku, bál jsem se, že kdybych odešel, mohlo by to být naposledy, co ji uvidím.

Bylo už několik hodin po operaci a Emma se stále neprobudila. Zase mě k ní na chvíli pustili, vypadala pořád stejně, možná ještě hůř než předtím. Mluvil jsem na ni, prosil ji, přemlouval. Nic.

Když přišla sestra, aby mě opět vyhnala, došlo k srdeční zástavě. Carlisle a ostatní byli v pokoji hned a nakonec se jim podařilo její srdce zase nahodit.

„Edwarde, je mi to líto.“
„Vážně není žádná možnost?“ zeptal jsem se zoufale.
„Je tu jen jedna, ale jak víš…“ Věděl jsem. Emma si to nepřála. Ona nechtěla být upír, jenže to byla jediná možnost její záchrany. Copak jsem ji mohl nechat umřít, když jsem věděl, že to jde udělat i jinak.
„Carlisle, já… mohl bys ji dopravit nějak jinam, abych…“
„Seš si jistý? Víš přece, že si to Emma nepřeje.“
„Já ji nemůžu ztratit. Nemůžu přijít o další ženu, kterou miluju. To bych prostě nezvládl,“ řekl jsem.
„Ale mysli taky na ni. Jak to vezme? Nechtěla takový život,“ promlouval mi do duše.
„Já ji nenechám zemřít, když je jiná možnost. Je to možná sobecké, ale neudělám to. Mohl bys ji tedy odsud dostat?“
„Dobře. Do večera bude u nás.“

Jednal jsem jako sobec, ale v tu chvíli jsem si nemohl pomoct. Cítil jsem, že ji musím zachránit. Kvůli sobě, kvůli ní, kvůli Renesmé. Ona musela žít dál, i když už ne jako člověk.

Možná mě za to bude nenávidět, ale vědomí, že bude stále s námi, to přehlušovalo a já si byl jistý tím, co jsem chtěl udělat.

Neudělám stejnou chybu dvakrát. Nenechám si podruhé vzít lásku svého života.

ωωω

Carlisle uložil Emmu ke mně do pokoje. Jelikož byla odpojena od přístrojů, nezbývalo mi příliš mnoho času. Dost jsem přemýšlel o tom, jestli to mám udělat sám a nakonec jsem se rozhodl, že ano. Tohle bylo moje rozhodnutí.

Požádal jsem Carlislea, aby se mnou zůstal pro případ, že by se něco zvrtlo. Nechtěl jsem ji zabít, ale zachránit.

Naklonil jsem se nad její obličej a naposledy políbil ty teplé rty, pohladil ji po tváři a zaposlouchal se do zvuku jejího srdce. Už nikdy ho neuslyším… ale nelitoval jsem. Tohle za to stojí. Stojí to i za to, že mě pak bude možná nenávidět. Musím ji zachránit.

Odhrnul jsem jí vlasy z krku a zadíval se na místo, které se stane branou do nového života.

„To zvládneš, Edwarde. Věřím ti,“ povzbuzoval mě Carlisle.

Nadechl jsem se a přitiskl své rty na místo, kde jí proudila krev.

„Promiň mi to,“ zašeptal jsem a zakousl se.

Ta krev! Nebyl jsem připravený na tu lahodnou chuť. Chtěl jsem víc a víc. To, co se ve mně skrývalo, dostalo vládu nad mým tělem. Nemohl jsem nic dělat.

„Edwarde, to stačí,“ slyšel jsem, ale význam těch slov mi nedocházel.
„Mysli na Emmu, musíš přestat!“ Emma… ano, Emmu miluju, chci ji zachránit, musím ji zachránit. Bože, co jsem to provedl.

Rychle jsem se od ní odtrhl a zděšeně se na ni díval.

„Já…“
„Je to dobré, přeměna už začala, teď nezbývá než čekat. Dokázal jsi to, synu.“

Emma

Necítila jsem vůbec nic, nebylo nic. Takhle asi vypadá smrt, myslela jsem si. Nicota… Ale mýlila jsem se. Smrt není nic, smrt bolí. Bylo to, jako by mě někdo upaloval zaživa. Chtěla jsem, aby to skončilo, aby ten oheň někdo uhasil. Proč nemůžu umřít hned? Proč to tolik trvá a proč to tak bolí?

Oheň se mi šířil celým tělem. Křičela jsem, chtěla mu uniknout, ale nešlo to. Nebylo jak. Byla jsem upoutaná na jedno místo, ze kterého nebylo úniku.

Myslela jsem, že to nikdy neskončí, že nikdy nepocítím vysvobození. Možná je to peklo, napadlo mě. Třeba to není smrt, ale peklo, do kterého jsem se po ní dostala, honilo se mi hlavou.

Když jsem už přestala doufat, oheň ustoupil. Plamen se zmenšoval a postupně ustupoval z nohou a rukou a putoval k mému srdci, kde se znovu naplno rozhořel.

Srdce mi bušilo. Až v ten okamžik mi došlo, že mi stále buší srdce, a když se do něj vkradl ten oheň, uhánělo jako stádo splašených koní. Zdálo se mi, že bije čím dál hlasitěji. Pak dvakrát uhodilo jako zvon a bylo ticho. Oheň uhašen, žádná bolest…

Mohla jsem otevřít oči, mohla jsem pohnout rukou, nohou, mohla jsem se nadechnout.

Tak takhle vypadá smrt?

Otevřela jsem oči. Dívala jsem se na bílý strop. Viděla jsem veškeré jeho malé nedokonalosti. Ve vzduchu poletoval prach. Kde to jsem?

Posadila jsem se a dívala se na Edwarda s Jasperem, Emmettem a Carlislem.

Já nejsem mrtvá?

„Emmo,“ oslovil mě tiše Edward s tváří staženou bolestí. Ne, já nejsem mrtvá, já jsem… můj mozek si snadno spojil všechno dohromady. Pod náporem bolesti jsem nemohla přemýšlet, ale teď jsem to pochopila. Oni mě přeměnili… on mě přeměnil!

I přesto, že bylo mým přáním zůstat člověkem, ze mě udělal upíra!

Vystřelila jsem na nohy a z hrdla se mi ozývalo neznámé vrčení. Lekla jsem se toho a na chvíli se uklidnila.

„Emmo, nemusíš se ničeho bát. Je z tebe teď upír,“ vysvětlil mi Carlisle to, co jsem už dávno zjistila sama. „Umírala jsi. Neměli jsme jinou možnost než tě přeměnit.“

Znovu to vrčení. Tohle nejsem já, já tohle nedělám.

„Asi cítíš pálení v krku, to k tomu patří, půjdeš teď na lov a pak si o všem promluvíme,“ mluvil dál. Pálení v krku? Možná, malinko, nic hrozného. Doušek vody to spraví.

Vody… já už vodu nikdy pít nebudu. Je ze mě bytost, co pije krev!

„Edwarde, jdi s Emmou.“ O krok jsem ustoupila a znovu zavrčela. S ním nikam nepůjdu. On za všechno může, on mě zničil.

Bolest v jeho očích se ještě prohloubila.

„Nechce se mnou jít,“ řekl místo mě.
„Dobře, tak půjdeš s Emmettem a Jasperem,“ rozhodl Carlisle.

Edwarda jsem obešla velkým obloukem. Tohle mu neodpustím.

Lov byl snazší, než jsem očekávala. Narazili jsme na stádo losů, které se ukázalo jako snadný cíl. Emmett mi s radostí všechno vysvětlil a ukázal. Jasper mě hlídal pohledem, kdyby náhodou něco.

Nasytila jsem se a mohli jsme se vrátit.

Emmett šel se mnou, Jasper běžel napřed.

„Tak jak je na tom?“ ptala se ho hlava rodiny.
„Dobře, je akorát naštvaná, jinak nic. Nebezpečná určitě není,“ podal mu zprávu Jasper a to už jsme přicházeli.

„Jak to šlo, Emmo?“ zeptal se mě Carlisle konverzačně. Jen jsem pokrčila rameny. S nimi nepromluvím ani slovo.

V obýváku byli všichni, tedy kromě Nessií a Jacoba

„Ahoj, Emmo, jak je?“ přitančila ke mně vesele Alice.

Nic jsem neřekla a šla se raději posadit na pohovku.

„Takže, myslím, o upírech víš asi všechno. Máš nějaké otázky?“ zeptal se Carlisle.

Jestli mám otázky? Jasně, že jo. Proč jste to sakra udělali. Nikdo se vás o to neprosil. Já o tohle nestojím, krucinál. Myslela jsem si, ale nahlas neřekla nic.

„Nemá otázky,“ řekl Edward, ten lhář.
„Dobře. Myslím, že i teď cítíš určité pálení, bude se to stupňovat, pak si vždycky dojdeš s někým z nás na lov a bude to zase lepší.“ Pálení? Zkusmo jsem polkla a nic. Připadala jsem si víceméně normálně, až na to, že tohle normální nebylo.
„Necítí pálení,“ promluvil místo mě zase Edward.
„Necítíš?“ Zarputile jsem mlčela. Nebudu se s nima bavit.
„Myslím, že by chtěla být raději sama. Vezmu ji k sobě do pokoje,“ vložil se do toho zase Edward.

Jestli si myslíš, že s tebou někam půjdu, jsi na omylu, poslala jsem mu. Viděla jsem, jak pevně stiskl čelist, ale nic na to neřekl.

„Alice, mohla bys…“
„Jistě,“ přikývla dotyčná a už mě za ruku vedla vzhůru.

„Emmo, nezlob se na nás. Hlavně se nezlob na Edwarda. On to udělal jen kvůli tobě,“ hájila svého bratra. Trhla jsem rameny. Kdyby dělal něco kvůli mně, tak tu teď nejsem.

Lehla jsem si na postel zády k ní, abych jí dala jasně najevo svůj postoj.

„Kdybys něco potřebovala, stačí zavolat,“ zapěla a odešla.

Bylo to tak zvláštní… sáhla jsem si na ruku, nepřišla mi studená ani tvrdá. Ale nebilo mi srdce, a když jsem zadržela dech, nevadilo mi to, dýchat jsem nemusela. Zavřela jsem oči a zkusila, jestli třeba neusnu… nešlo to. Přišla jsem úplně o všechno.

Rozvzlykala jsem se, ale moje oči zůstaly suché. Ani slzy smutku mi nejsou dopřány.

Schoulila jsem se do klubíčka a brečela bez slz.

„Můžu?“ Automaticky jsem zvedla ruku, abych si otřela oči, ale pak jsem si uvědomila, že je to zbytečné. Tak jsem se jen otočila zády ke dveřím, abych se na něj nemusela koukat.

„Emmo, můžu s tebou mluvit?“ Já s ním nemám o čem mluvit. „Prosím.“

Ne, dál jsem ležela a ani se nehnula.

„Dobře, tak jen poslouchej. Rád bych ti to vysvětlil. Chápu, že jsi rozzlobená. Máš na to právo, ale zkus mě pochopit. Já tě nemohl nechat zemřít. Nedokázal jsem tě nechat odejít. Doufám, že to jednou pochopíš a odpustíš mi.“ Povzdychl si.

„Pamatuj si, že tě miluju. Promiň,“ řekl a odešel.

Nechtěla jsem na to myslet, tak jsem se rozhodla pro sprchu, po lovu jsem byla trochu špinavá.

V koupelně mě čekal šok. Ty oči… měla jsem úplně rudé duhovky. Pozorně jsem si je prohlížela. Bylo to děsivé, hrozné. Jsem vážně upír, tohle byl důkaz nad důkazy. Ať jsem popírala, co se stalo jakkoliv, víc už jsem nemohla.

ωωω

Dny běžely jeden za druhým, všechny stejné. Jen jsem ležela a ležela. Kdyby mě občas nevytáhli na lov, nevytáhla bych paty z domu.

Všichni mi tvrdili, že bych měla cítit pálení až skoro bolest v krku, ale mě nic z toho netrápilo. Asi po týdnu od přeměny, mě v něm začalo trochu škrábat, nic tragického.

To Carlislea velmi zajímalo. Edward mu tlumočil všechny moje myšlenky, jen ty, ve který jsem na něj byla protivná, vynechal.

Uvažovali o tom, že je to nějaký typ daru, ale protože jsem s nimi příliš nekomunikovala a odmítala chodit nějak daleko, bylo těžké to zjistit.

Já jsem si připadala ztracená. Ztracená ve světě, který mi byl naprosto cizí. Připadala jsem si sama, úplně opuštěná.

Možná jsem si za to mohla sama, ale… odmítala jsem se s tím smířit a možná jsem měla pocit, že když to budu sabotovat, tak se všechno vrátí k normálu.

Tak trochu jsem uvažovala, jestli bych neměla od Cullenů odejít. Můj minulý, lidský, život byl pryč, pamatovala jsem si všechno, ale vzpomínky nebyly tak jasné, jak bych u upíra očekávala. Pro všechny se svého bývalého života jsem byla mrtvá.

Mohla jsem začít s čistým štítem. Jenže jsem měla pochybnosti, zda bych zvládla žít jako upír sama. Slyšela jsem o tom, jak bývá v začátcích těžké odolat lidské krvi a kdybych se teď vydala někam mezi lidi, nejspíš bych se neudržela a někoho, pravděpodobně všechny, zabila. Což jsem samozřejmě nechtěla. Nechtěla jsem být vrahem, když už musím být upírem.

Edward se mi víceméně vyhýbal. V mé hlavě si mohl přečíst, co si o tom všem myslím a jelikož nejsem nadšená, nechává mě být. Maximálně jsme spolu v jedné místnosti, ale nikdy ne sami.

Jeho pokoj jsem opustila hned druhý den, nechtěla jsem s ním mít nic společného. Zklamal mě.

Jediný s kým jsem tak trochu "kamarádila" byla Renesmé. Ona byla nevinné dítě, které za nic nemohlo. Jí jsem neobviňovala. Občas jsem si ji brala k sobě a hrála si s ní.

Stejně tak tomu bylo i dnes. Seděla jsem s Nessií na posteli, všude byly roztahané různé hračky a skládaly jsme takové veliké kostky.

Někdo zaklepal, a jelikož jsem nemluvila, osoba vešla. Byla to Rose. Překvapení. Poprvé a naposledy jsem s ní mluvila, když jsme tak trochu řešily moji nesmrtelnost.

„Mohla bych s tebou mluvit?“ zeptala se. Pokrčila jsem rameny. Sedla si k nám a chvíli sledovala, jak Nessie mlátí kostkou o kostku.
„Jak se máš? Vím, že je to těžké, zažila jsem to, všichni jsme to zažili. Neměla bys odhánět ty, kdo ti chtějí pomoct. Nemusí to zkoušet věčně.“

Mlčela jsem. Co bych jí taky měla povědět. Jo, máš pravdu a rozběhnout se za Edwardem? Ne, ani omylem.

„Jsi upír a to už nikdo nezmění, tak to aspoň využij. Neseď tu jak pecka. Vytřískej z toho maximum,“ radila mi.
„A ty jsi z toho maximum vytřískala?“ osopila jsem se na ni. Bylo to jako by otevřel pusu někdo jiný. Ten hlas nebyl můj. Rose se na mě překvapeně podívala. „Takhle se na tebe musí,“ řekla potěšeně. „Tak povídej, co tě žere?“
„Tobě to tak budu vykládat,“ prskla jsem.
„Jak myslíš, ale kdybys měla zájem…“ nechala větu vyznít do ztracena.
„Já se o tohle neprosila,“ křikla jsem za ní. „O tohle jsem nestála a všichni to věděli, tak proč tu do háje jsem.“

Renesmé mě pozorovala vážnýma očima.

„Jsi tu, protože tě mají rádi a nechtěli, aby se ti něco stalo. Edward to udělal, protože tě miluje. Když ztratil Bellu, velmi ho to zasáhlo. Bylo by pro něj hrozné zažít to znovu. Teď můžete být spolu. Milujete se, nic vám nebrání, máte na to celou věčnost, tak se vykašli na nějakou sebelítost a začni žít. I upíří život je život. Samotné mi trvalo, než jsem to pochopila, ale je to tak. Dostala jsi druhou šanci, tak ji využij. Zkus myslet i na ostatní a ne jen na sebe,“ zakončila svůj proslov.

„Tak co, zlatíčko? Půjdeme se napapat?“ mluvila k Renesmé a pak s ní bez dalších okolků odešla.

Smíří se Emma nakonec se svým osudem?

Toto byla předposlední kapitola, příště nás čeká končený dílek a s tím i rozuzlení celé situace. Jestli ovšem nějaké má.:)

12. kapitola ɞ SHRNUTÍ ɞ 14. kapitola + epilog

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když přijde láska - 13. kapitola: