Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když kočka není pes - 9. kapitola

21.09.2010 (07:30) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3033×

Blbej den

Černá, šedá, skoro bílá, černá, bílá, šedá…

Ty dlaždice na chodbě se mi rychlou chůzí slévaly do jedné barvy. Možná by to chtělo novou dlažbu, přemýšlel jsem.

„Taky už nevíš, co by, že?“ Zaslechl jsem zpoza rohu Madison hlas a prudce zabrzdil.

„Nech toho, moc dobře víš, jak to je,“ odsekla jí Pearl.

„Nevím. Celý školní rok nadbíháš Chrisovi a teď se ženeš za Dannym? Není ti trapně? Tak si vyber,“ vrčela.

„Beru, co je, tak se nestarej. Ty bys měla být naopak ráda, protože je Chris k dispozici, možná,“ dodala. Svraštil jsem obočí, ale než jsem stihl reagovat, objevila se Pearl tvář proti mně.

„Tys poslouchal?“ vydechla.

„Ahoj, co? Kdo? Já? Koho?“ blekotal jsem. Pearl si zkřížila ruce na prsou a povytáhla obočí.

„Něco málo jsem zaslechl, ale ne schválně,“ kuňkl jsem a připadal si jako dítě, které chytli při krádeži lízátka v obchodě.

„A co jsi slyšel?“

„Že jsem zbyl,“ vzdychl jsem a teprve teď na mě dolehla váha jejích slov. Zbyl jsem. Chris ji nechtěl, tak šla za mnou.

„Špatně jsi to pochopil, Dane. Madison jsem jen potřebovala nějak usadit, věř mi. Víš, od začátku se… Sakra, víš, jak blbě se cítím? Nechceš mi pomoct?“ prosila. Risknul jsem to a natáhl k ní ruku. Konečky prstů jsem ji pohladil po holé paži, až jí naskočila husí kůže. Udělala krok ke mně a sledovala mé počínání.

„Asi jsem se…“

„Já asi taky,“ skočila mi do řeči a konečně zvedla oči.

„Asi bychom měli…“

„Taky si myslím,“ vzdychla a tentokrát jsem ten krok blíž udělal já.

„Možná,“ zašeptal jsem kousek od jejích rtů. Srdce jsem měl až v krku a neuvěřitelně se bál, že její signály špatně chápu a každou chvilkou mi přiletí facka.

„Asi…“ Pearl na prázdno polkla a její rty se lehce pootevřely. Naklonil jsem hlavu.

„Jo,“ zašeptal jsem a až pak si uvědomil, že to bylo mé tiché vítězství. Nemohl jsem se dočkat, až se „spojíme“ a ochutnám její rty. Musela chutnat jako sluneční svit nebo jaro. Nebo…

Šílené drnčení zvonku mě přimělo nadskočit.

„Au!“ kvikla Pearl.

„Do prdele!“ zavrčel jsem rozzuřeně a mnul si čelo.

„Já už se na to vys…“ dodal jsem vztekle, ale utnul jsem to. Pearl na mě koukala s nechápavým výrazem ve tváři, načež se začala smát.

„Musím jít,“ zakuckala se a pohladila mě po tváři. Koukal jsem za ní jako malé štěně, které opustila máma. Moment, máma ne!

***

To by bylo, abych ti nepřišla na kabely, zmetku jeden hranatej, vrčela jsem v duchu a supěla. Jestli mi dneska vyplivneš ten tvůj error, prodám tě, abys věděl, pokračovala jsem. Opatrně jsem se posadila na židli a nenápadně se přisunula blíž. Monitor zapraskal.

„Neštvi!“ sykla jsem. Tiché bzučení té bedny mi dalo vědět, že se něco děje.

„Tak je hodný,“ pochválila jsem ho, když se objevila první písmenka o spuštění. Naťukala jsem heslo a otevřela prohlížeč s chatem.

„Hej!“ křikla jsem, když se uprostřed obrazovky objevily přesýpací hodiny.

„Nad čím dumáš? Makej!“

„Hanny? Jsi si jistá, že to je v pořádku?“ křikla mamka z přízemí.

„Jen přemýšlí,“ ujišťovala jsem ji.

„No, já mluvila spíš o tobě a tvé rozpravě s počítačem,“ zasmála se.

„Já si s ním nepovídám,“ bránila jsem se. Monitor zablikal. „Tak ale dělej!“ houkla jsem na něj. Mamka se znovu rozesmála. Super, jsem doma za idiota!

„Á! Mamí!“ fňukla jsem, když se hodiny zastavily. „Ty bastarde plechovej, hnusnej, paličatej. Prodám tě na součástky!“ ječela jsem a najednou to šlo. „Bojíš, viď?“ vysmála jsem se mu, ale to už mamka stála ve dveřích.

„Kdo je Santa?“ vyzvídala, když naskočilo jeho okýnko.

„Kamarád?“ navrhla jsem.

„Jo?“ zeptala se nevěřícně a změřila si mě pohledem.

„Je to Chris,“ vzdala jsem se.

„Tamten Chris? Ten, co s ním studuje Dan?“

„Jo, proč?“

„Ten, co si myslí, že jsi kluk?“

„Jo.“

„Ten, co s ním chodíš na volejbal?“

„Mami!“ vrčela jsem. „Jo, to je on.“

„Ví, že jsi to ty?“

„Ne.“

„Aha,“ špitla.

„Jak – aha?“

„Jen aha. Nic víc.“

„To nebylo jen aha. To bylo to tvoje aha. Takové to aha, které děláš jen ty.“

„Aha.“

„Mami! Nedělej aha!“

„No promiň, tak co mám dělat?“

„Nevím, ale nedělej aha.“

„Dobře, nebudu.“

„A stejně. Co je na tom, že neví, kdo jsem? Rozumíme si,“ vymlouvala jsem se.

„Aha.“ Střelila jsem po mámě pohledem a ta se jen kousla do rtu, aby se nerozesmála.

-          Jak bylo, upírku?

Znejistěla jsem. Nějak se mi nechtělo psát, když mi máma dýchala za krk.

„Upírku?“ vyhrkla přesně podle mého očekávání.

„Jen přezdívka,“ kuňkla jsem a složila nenechavé ruce do klína.

„Hanny, měla bys to utnout. Nezdá se ti, že z něj děláš idiota?“

„Nedělám!“

„Ne? Chodíš s ním ven a on si myslí, že jsi kluk. Danny je jeho nejlepší přítel a mlčí o tobě. Píšeš si s ním a on neví, že patříš k Danovi. To je dost důvodů, proč by si mohl myslet, žesi z něj děláš legraci,“ vyjmenovala.

„Já mu to jednou povím, ale teď to nejde,“ bránila jsem se dotčeně.

„Aha,“ vzdychla a vykráčela z pokoje.

„A neříkej to aha,“ sykla jsem a mamka se jen uchichtla.

-          Jsi tu?

-          Jsem. Jen mi něco chtěla maminka.

-          Lekl jsem se, že jsem si spletl přezdívku, ale upírku mám jen jednu.

-          Tak to máš výhodu.

-          Myslíš?

-          Vím. Já nemám žádného upíra ani poloupíra.

-          Odkud jsi?

-          Zdaleka.

-          Severní pól?

Začala jsem se smát při té vzpomínce.

-          Jižní!

-          Taky nesnášíš zimu?

-          Nemám ráda Eskymáky.

-          Ty jíš Eskymáky?

-          Ne. Jím normální jídlo anebo zvířátka.

Až když jsem to odeslala, došlo mi, že jsem to neměla dělat.

-          Nesaješ lidi? Jen zvěř? Nejsi nějak moc humánní?

-          No a? Evoluce.

-          Tak odkud jsi, upírko?

-          Z Itálie.

-          Proč jsem si to myslel?

-          To nevím. Itálie je kolébka mého druhu.

-          Není to Rumunsko?

-          Ne, já jsem z Volterry. Tedy rodiče jsou.

-          Ty máš rodiče? Neříkalas, že je ti třicet? Hele, jak se jmenuješ, upírko?

-          A ty?

-          Neodpovídej mi otázkou.

Jak já mu to chtěla všechno říct. Říct své jméno, kdo jsem a odkud jsem a hlavně, co cítím, ale… nešlo to. Zatím ne. Kéž by to bylo tak jednoduché. Kéž bych uměla kouzlit jako máma! Napsat básničku a šup, narostla by mi nádherná prsa, jako má ta Pearl, co je cpe Chrisovi a Danovi pořád pod nos. I když, kdybych já měla takové vnady, asi bych je taky ledaskam cpala.

„Ségra, okamžitě toho nech!“ zařval najednou kdosi o pokoj vedle. Kruci, Dan! On mě slyšel!

„Tak mě neposlouchej, ty vtírko!“ odsekla jsem naštvaně. Najednou jsem slyšela, jak rozrazil dveře a ve vteřině stál u mě. A ječel.

„A tys mě neposlouchala, co? Když jsem byl s Pearl?“

„Já za to nemůžu,“ hájila jsem se. „Naskočilo to samo. A tys ji chtěl fakt líbat, to jsem měla vydržet? Já si to teď  jen představovala!“

„Tak přestaň lhát klukům a nebudeš si muset nic představovat! Ani závidět! Jsi pitomá! Taková krásná holka, kluci za tebou všude táhli jak vosy, a konečně se objeví jeden, co se ti líbí, a ty mu nakecáš, že jsi kluk! Jsi normální? Už tě mám fakt plné zuby!“

„Já mu nic nenakecala, myslel si to sám,“ už mi skoro tekly slzy. „Byla jsem naštvaná. Když mě měl za kluka, nechala jsem ho při tom. A pak už to nějak nešlo zastavit.“

„Ale šlo. Stačilo to normálně říct. A ty místo toho děláš jednu blbinu za druhou, lezeš do klučičích sprch mezi nahaté volejbalisty a já vůl tě v tom ještě podporuju.“

„Cože?“ objevil se ve dveřích táta. „Jaké nahaté volejbalisty? To jste se nepochlubili.“

Koukala jsem, co za procesí se mi hrne do pokoje, a zase jsem rudla jako záhon karotky. Danův řev přilákal nejen tátu, ale i mámu, a k dovršení všeho i Bellu s Edwardem.

„Hanny, holčičko, Dan má pravdu,“ začala teď máma. „Tohle už opravdu trochu přeháníš. Ten chlapec si kvůli tobě ani není jistý svou orientací a tím, jak jsi nejistá, ubližuješ i sama sobě. To bys vážně neměla.“

Podívala jsem se na mám dost vzpurně. Tobě se to mluví, pomyslela jsem si. Vždycky jsi byla krásná, máš úžasné vlasy a nádhernou postavu, ty sis určitě mohla být jistá sama sebou.

Edward si významně odkašlal a pak na mě mrknul. Promluvil ale na mámu.

„No, Lure, jen si vzpomeň, jak to bylo s tebou a Joshem. Sice jsi mu netvrdila, že jsi kluk, ale zato jsi mu podpálila postel, na hlavu spustila průtrž mračen a to tornádo… A jestli si dobře vzpomínáš, nikdo z nás ti to nevyčítal.“

Teda! Tornádo? Požár? Průtrž mračen? To jsou věci! Dan kulil oči stejně jako já. Tohle se nám zatajilo!

„Ale..“ chtěla něco namítat máma, ale tentokrát ji stopnul dokonce i táta.

„Lásko, Edward má pravdu. A já dobře vím, že nebýt Rory a její sázky s tebou, neztratila bys tenkrát se mnou ani slovo. Taky jsi dělala chyby.“
Máma zjihla a na tátu se láskyplně usmála, ale pak zase zvážněla.

„Jo, dělala jsem chyby. Ale uměla jsem se z nich poučit. A právě proto bych nerada, aby Hanny…“

„Hanny to napraví,“ řekl táta s jistotou. „Je to tvoje dcera a je celá po tobě. Paličatá, ale když si něco umíní, dokáže všechno na světě. A ten kluk by musel být blázen, aby ji neměl rád. Hanny to dá do pořádku, viď, zlato?“ Mrknul na mě a mně jeho jistota najednou dodala víru, že všechno dopře dopadne. Horlivě jsem kývla a rodinné sympozium bylo rozpuštěno.

Jenže do prkýnka, jak to mám dát vlastně do pořádku, to mi nikdo neporadí!

Zrak mi padl na dosud zapnutý monitor.

-          Jsi tam, upírko?

-

-          Haló, jsi tam?

-

-          Kam ses mi zase ztratila?

-

-          Vrať se, prosím!

-

-          *bad smile*

Kurzor osamělě blikal na monitoru, ale já neměla sílu začínat nový rozhovor. Teď to nešlo. Nebo šlo? Váhavě jsem usedla zpátka k počítači a namačkala pár písmenek.

-          Promiň, rodinná krize.

-          Sláva, už jsem se lekl, že se mi zase ztratila v kyberprostoru!

-          Santo, ty bys mě mohl pochopit. Ty vlastně taky nikomu nesmíš prozradit, kdo jsi. Udělala jsem strašnou chybu. Předstírala jsem, že jsem někdo jiný, a teď se bojím, že tomu člověku ublížím.

-          Počkej, ty nejsi upírka????????

Pod řádkem naskočil zděšený šklebík, kulil vyvalené oči a já se musela smát. Můžu si troufnout být upřímná?

-          Ale jo. Tobě bych já nikdy nelhala. Tebe miluju.

Tak. Napsala jsem to a je to pravda.

-          *happy smile* Já tebe taky. I když se bojím, že přijdu o svůj krevní oběh.

Sakra. Myslí si, že si dělám legraci.

A jsem zase v háji.

Předchozí

Mé shrnutí

Další

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když kočka není pes - 9. kapitola: