Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když kočka není pes - 8. kapitola

20.09.2010 (07:30) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2933×

Fotbal

„Potřebuju panáka,“ sykl brácha, když se vřítil do domu. Letěla jsem v závěsu za ním.

„Dobrou, Danny,“ okomentoval to táta, aniž by vzhlédl od televize, a Dan vyběhl schody. Zůstala jsem stát v obýváku.

„Náročný večer?“ ptala se opatrně mamka a jemně poklepala na gauč vedle sebe. Uvelebila jsem se do tureckého sedu a kývla.

„Nevyšlo mu rande?“ usmál se táta a vypnul televizi.

„Spíš mně. Nebo to spíš nebylo rande, já nevím.“ Oba jen povytáhli obočí a já jim zatepla vysypala celou tu záležitost.

„A pak zase usnul,“ zakončila jsem vyprávění. Očekávala jsem všechno. Křik, že lžu lidem kolem sebe. Povyk z toho, jak jsme nezodpovědní a neopatrní, cokoliv.

„Aha,“ vydechl táta a máma mi popřála dobrou noc. Bella stála ve dveřích do kuchyně a měla ruce zkřížené na prsou. Slyšela to. Ostatně celý dům to slyšel. Jen se smutně usmála a zmizela. Do schodů jsem se spíš ploužila než šla.

***

Chris nebyl ve škole dva dny. Nebral mi mobil. Nereagoval na hlasovou schránku. Nic. Možná se styděl, nebo nastydl. Přemítal jsem o tom celou dobu. Co když si pamatuje, co viděl a slyšel?

„Už se ti ozval?“ vyhrkla za mnou Pearl.

„Ne.“

„Neměli bychom tam zajít? Třeba nám otevře,“ spekulovala. Namluvil jsem jí, že Chris má chřipku. Co jsem jí měl říct, když se po něm ptala? Celé pondělí jsme spolu propovídali a mě bylo skvěle. Mrzel mě kamarádův stav, ale na druhou stranu jsem mu to přál. Takhle se ožrat!

„To by šlo,“ souhlasil jsem.

„Tak po škole?“

„Jasně… ou, počkat. Po škole nemůžu. Mám práci,“ vzdychl jsem.

„Jakou?“

„Důležitou. Možná potom?“ navrhl jsem.

„V kolik je potom?“ zajímala se.

„Kolem osmé?“ Pearl chvilku přemýšlela, než mi odpověděla.

„Kde?“ Zaskočila mě tím. Zvažoval jsem, kde se míjí cesta z hřiště a Chrisův dům.

„U dětského domova? Víš, kde to je?“

„Vím. Tak v osm tam? Ty budeš někde poblíž?“

„Jo, mám…ehm… fotbal na malém hřišti, takže to je po cestě.“

„Tak já se přijdu podívat!“ vyhrkla nadšeně.

„To nejde!“ bránil jsem se a Pearl zesmutněla.

„Proč ne?“

„No, náš trenér to nemá rád, víš?“ vymlouval jsem se.

„Dobře,“ špitla a namířila si to do hodiny. Možná jsem jí vůbec neměl říkat, že jde o fotbal. Mohl jsem si vymyslet něco jiného, ale co?

Než skončil den, zkoušel jsem Chrisovi volat ještě šestkrát. Nic.

Na hřišti už čekala skupinka dětí, a když mě uviděly, rozeběhly se ke mně.

„Ahoj, pane Blacku!“ křičel jeden přes druhého.

„Kolikrát jsem vám říkal, ať mi říkáte Dane?“ skučel jsem. To jejich oslovení mi vyvolávalo alergickou reakci.

„Dane! Hele, já mám nový míč! Měl jsem narozeniny a mamka mi ho koupila!“ křičel malý Samuel a mával vietnamským míčem.

„Super! Tak si dáme jednu hru, ale nejdřív rozcvičku,“ vybídl jsem je. Mrňata zařvala jak stádo lvů a rozutekla se po hřišti. Než mi frnknul malý John, rukou jsem ho plácl do ramene.

„Johny má babu!“ křikl jsem a děti znovu zahřměly. Nechal jsem je lítat dobrých patnáct minut, než jsem je svolal zpět. Seskládaly se mi do řady a protáhli jsme si tělo. Skučeli, vztekali se a smáli, když někdo z nich nevydržel stát na jedné noze.

„První, druhý!“ vybídl jsem je a kluci se rozdělili do dvou týmů. Z batohu jsem vytáhl píšťalku a uvelebil se v trávě.

„Falu!“ ječel Martin a ukazoval na klečícího Sama.

„Je to faul a ne falu, ty ňoumo!“ okřikl ho Dave a ťukal si na čelo. Martin se zakabonil.

„Všichni jste ňoumové,“ křikl jsem a kluci se rozesmáli. Zkontroloval jsem Samovu nohu a ulevilo se mi.

„Nic to není, než se oženíš, budeš fit,“ mrkl jsem na něj a Sam se rozzářil.

„Dejte si dvě kolečka a končíme,“ dodal jsem už ke všem a kluci se zašklebili, jako před chvilkou Martin.

„To je týrání,“ ozval se za mnou dívčí hlas.

„Pearl?“ nechápal jsem. Stála u lavičky a sledovala mě opřená o opěrku.

„Ahoj, pane Blacku,“ culila se.

„Jsi tu koukám dlouho,“ špitl jsem.

„Od začátku. Nějak se mi nezdálo, že by váš trenér nedovolil tichého fanouška. Už vím proč,“ povytáhla obočí.

„Zlobíš se?“

„Jistěže! Proč tohle tajíš? Vždyť je to hezké. Obzvlášť, když to děláš zadarmo.“

„Kdo řekl, že zadarmo?“ Pearl se rozesmála.

„Steven tě udal. Docela jsme si popovídali.“

„Mizera malej, zrzavej,“ vrčel jsem se smíchem. „Steve! Dvě kolečka navíc za vynášení!“ křikl jsem a zrzavý kluk sklopil ramena.

„Ježíš! To jsem nechtěla, chudáček. Tyrane.“

„Můžeš to odběhnout za něj,“ vyhrkl jsem. Pearl si odložila kabelku a zula boty. Sledoval jsem ji s šokem.

„Steve! Ty kolečka neplatí!“ křikla a klučina si očividně oddechl. Když kolem nás probíhali, rozeběhla se s nimi.

„No pojď, pane Blacku!“ smála se. Byl jsem z ní tak paf, že mi chvilku trvalo, než jsem přiměl své nohy k pohybu a doběhl je.

„Dane, co to je vynášení?“ vyzvídal Steve, když jsme seděli v trávě a balili věci.

„Heh…“ vyhrkl jsem. Znal jsem význam slova, ale neměl ponětí, jak ho vysvětlit. Mozkové závity dostaly zabrat.

„To znamená, že říkáš věci, které se řekly jen pro některá ouška a jiná je slyšet nemají. Je to žalování,“ vysvětlila mu Pearl.

„Nejsem žalobníček!“ vyhrkl Steve.

„Nejsi, Dan to tak nemyslel. Dělal si legraci,“ tišila ho.

Já jen pobaveně povytáhl jedno obočí a Pearl se mi opřela o rameno. Když si to uvědomila, okamžitě se odtáhla a zrudla. Nedokázal jsem od ní odtrhnout oči. Byla nádherná. Líbilo se mi, jak její vlasy lomí světlo, jak vzduch roznáší její hlas a vůni. Jak se nadnáší, když kolem prochází. Proč mě nechce?

„Zmizte domů, hajzlíci. Dnes už vás mám dost,“ zavrčel jsem a kluci se rozesmáli. Každý mi pak podal ruku a rozutekli se.

„Můžeme jít,“ špitl jsem a vstal. Pearl ke mně natáhla ruku. Vzal jsem ji a chtěl vytáhnout na nohy, ale ona mě stáhla zpět do trávy. Vyschlo mi v krku.

„Víš, že na charitu bys utáhl každou holku?“ vzdychla těsně u mého obličeje.

„Nechci,“ špitl jsem a bál se pohnout. Cítil jsem všechno to napětí ve vzduchu kolem nás.

„Nechceš holku? Nebo vědět to?“

„Nechci každou.“

Pearl si prohlížela mou tvář a zarazila se u mých rtů. Upírala na ně pohled. Hlasitě a naprázdno jsem polkl. Vdechl jsem její vůni a cítil její dech na rtech. Byla tak blízko.

„Chceš nějakou?“

„Jednou.“

„Teď?“

„Hm,“ vzdychl jsem a přivřel oči stejně, jako ona.

Nemravo! Zařval v mé hlavě hlas a já nadskočil. Srazil jsem se s Pearl čelem.

„Au!“ vyjekla.

„Omlouvám se, něco mě kouslo. Promiň,“ skučel jsem.

Za tohle tě zbiju! Vrčel jsem. Ségry hlas se jen z dálky smál. Jak to věděla, sakra?

„Měli bychom jít za tím Chrisem, pak už budu muset domů,“ blekotala a zvedala se ze země. Nabídl jsem jí pomoc, ale odmítla.

„Nebo víš co? Já si vzpomněla, že ještě něco mám. Tak ho pozdravuj,“ zašeptala a bez jediného pohledu odešla. Poslal jsem ten bolestivý obrázek Hannah.

Kazimíro!

***

No dovol! Osopila jsem se. Kdyby jen věděl, co to pro mě bylo. Člověk si sedí doma, rozplývá se nad Santou a najednou je kdesi v parku a chce políbit Pearl. Tohle propojení jsem hodlala reklamovat. Pokud by to tak mělo být pořád… Díky, nechci.

-          Urazil jsem tě?

Zajímal se Santa a mě došlo, že jsem mu neodepsala. Bráchy scéna mě natolik pohltila.

-          Vůbec ne. Jen jsem měla menší potyčku s bratrem.

Ujišťovala jsem ho. V tuhle chvíli jsme spolu mluvili tři hodiny. Odmítla jsem kvůli němu jít do knihovny a rozhodla se zkusit štěstí s počítačem.

-          Santo, musím jít.

-          Už zase? Ne, promiň, omlouvám se. Jen mě zajímáš den ode dne víc a víc. Nemůžu se od tebe odtrhnout.

-          Nebuď melodramatický.

-          Nebuď zlá.

-          Upíři jsou zlí, to nevíš?

-          Ty nejsi upír. Možná jen napůl, něco jako Blade. Co papáš?

-          Normální jídlo. Jsem zvláštní druh.

Cítila jsem neuvěřitelnou úlevu o tom někomu říct , když to bral jako dobrý vtip. Konečně jsem mohla říct pravdu.

-          Všiml jsem si, že jsi zvláštní. Kolik ti je?

-          Osmnáct.

-          Pokolikáté?

-          Slavím je posledních dvanáct let.

-          Takže jsi třicítka? Ty jsi stará!

Vysmál se mi. No, ne, že by mě tím neurazil!

-          Jsou i starší.

-          Ale určitě ne milejší.

-          Taky.

-          To není možné. Chtěl bych tě poznat.

-          Mohla bych tě zabít. Jak se jmenuje Santa pravým jménem?

-          Povím ti tajemství, ale běda, jak to někde řekneš.

Tak tohle mi bylo nějak moc povědomé. Kde jsem to jenom slyšela?

S řevem jsem zaklapla Edwardův notebook a preventivně od něj utekla.

Do prčic, Chris!

Předchozí

Mé shrnutí

Další

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když kočka není pes - 8. kapitola: