Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když kočka není pes - 43. kapitola

09.11.2010 (08:30) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3417×

Velikánské díky Hanetce za scénu 15+. Nebýt její fantazie a prstíků, nebyla by. Děkuju andílku!

Co skrýváš za víčky...

Edward se vrátil domů ve chvíli, kdy jsem scházel s Pearl ze schodů. Nedokázal jsem se od ní odlepit, ale její oči černaly až moc rychle. Další anomálie.

„Kde je Chris?“ Zaslechl jsem Bellu a zpozorněl.

„V lese,“ usmál se nejistě Edward.

„Sám?“

„Jistěže ne. Je s Hannah. Když se do hodiny nevrátí, dojdu pro ně, neboj,“ tišil ji.

„Jak je na tom Chris?“ vyzvídala Bella a Edward svraštil čelo.

„Moc dobře ne. Z jeho myšlenek se nedalo skoro nic určit, protože zuří. Naše dvojčátka si tedy umí vybrat partnery,“ usmál se.

„No pardon!“ ohradil jsem se.

„Nemyslím to zle. Pearl i Chris jsou úžasné osobnosti,“ vymlouval se Edward.

„No proto,“ culil jsem se a přitiskl Pearl ke své hrudi.

„Takže jsi to překonala?“ usmála se Lure.

„Víc než to,“ špitla a vyměnila si s mojí mamkou významný pohled. S mojí!

„Připadám si zneužit,“ kvíkl jsem a mamka s Pearl se rozesmály.

„Jděte nejspíš na sever. Ti dva mají o čem mluvit,“ vybídl nás Edward a my místo předního vchodu použili zadní.

Bez problémů. Jen aby ti dva našli stejnou frekvenci.

***

„Tak mě alespoň poslouchej,“ prosila jsem.

„Nic jiného mi nezbývá. Stejně by sis prosadila svou, jako vždy,“ sykl.

„Jako vždy?“

„Kdo by mohl sladké Hannah odporovat? Pokaždé, když jsem to zkusil, ušila jsi na mě jinou lež a Daniel ti sekundoval.“

„Chrisi, já se ti přece omluvila. Ale tys mě nechtěl poslouchat, stejně jako teď. Já snad zdrhla do Evropy?“ vyštěkla jsem a jeho nozdry se opět roztáhly. O ou, přešlap.

„A proč myslíš asi, že jsem tam šel? Abych měl od tebe chvíli pokoj, ale to ne! Ty sis vymyslela upírku a ničila jsi mě dál! Dělala jsi ze mě magora i přes oceán!“ rozhazoval rukama a řval.

„A tobě se to náramně líbilo! Dlužíš mi kalhoty, co jsi ze mě v Paříži serval!“ vrátila jsem mu to.

„Užívala sis to? Že jsem nevěděl, čí jsem? Bavilo tě, drásat mi city a duši dělat ze mě blázna? A zase se vydávat za někoho jiného?“ Z očí mu sálala nenávist a zloba.

„Já se za nikoho nevydávala. Spletl sis mě sám. Taky na chatu nemáš svoje jméno!“

„Já si tě s jinou ani plést nemohl, protože jsi to zase byla ty.“

„Já ti nepsala první!“

„Jo, takže je to nakonec všechno moje vina? Já lhal od samého počátku a dělal z tebe debila? Já?“ křičel.

„Jen debil si může splést holku s klukem,“ zařvala jsem dřív, než si můj mozek uvědomil sílu slov, ale Chrise to nezastavilo.

„Jen debil se ostříhá na kluka, když má prsa!“ vrátil mi.

„Tak pozor! Diskriminace! Od kdy se holka nemůže ostříhat nakrátko?“

„Od té doby, co…“ nedořekl, ale vážně nejspíš chtěl. Zatnula jsem ruce v pěst.

„Chováš se jako blázen! Obviňuješ mě tu a přitom v tom máš taky prsty,“ sykla jsem.

„Ne, nemám. To tys přitáhla Thomase s Jaredem.“ Au, tak tohle bolelo!

„Ne, oni tu už byli. Tvoji přátelé, ne moji.“

„Ale nebuď směšná! Prosil jsem tě, ať se s nimi nevídáš!“

„Ty? Ty zrovna! Byla jsem ti ukradená! Kašlal jsi na mě a zbaběle zdrhl za moře. Jsi srab,“ zavrčela jsem a najednou stál kousíček před mým obličejem.

„Zopakuj mi to do očí,“ sykl. „A dávej si pozor na jazyk.“

„Jsi. Srab.“ Odříkala jsem každé slovo jako samostatnou větu.

„A ty jsi stíhačka,“ vyštěkl. Vytřeštila jsem oči. Já?

Dívala jsem se na jeho zamračený vzteklý obličej a sama jsem byla vytočená na nejvyšší míru. Zírala jsem, jak se mu vzteky chvěje chřípí a jak tiskne rty k sobě, oči náhle černé jako noc. Kam se poděla ta modrá, co mi tak šla na nervy? A zuřila jsem, nejradši bych se na něj vrhla a roztrhala ho na malinké kousíčky.

„Ty…“ nedopověděla jsem. Nevím, kdo z nás dvou se pohnul jako první, ale náhle mě svíral v náručí a moje vlastní paže mě zradily. Objímala jsem ho jako smyslů zbavená. Zaútočil na mě vším, co měl… rukama, ústy, svou vůní… Jeho rty drtily ty moje a naše jazyky měly náhle plno práce – sváděly bitvu, jako by chtěly dokončit tu slovní. A ve mně vybuchl požár. Horká láva se mi šířila ze slabin a svíravě mi tepalo v žilách nějakou prastarou potřebou, a nade mnou převzaly vládu instinkty.

Narazila jsem zády na strom. To jsem couvla já nebo mě na něj přimáčkl Chris? Nevěděla jsem a bylo mi to fuk. Moje ruce mapovaly jeho šíji a záda, zběsile jsem mu přejížděla rukama po tričku, až jsem zajela pod něj a nehty zaťala do holé kůže. Polévaly mě vlny horka a zase mrazu a hučení v uších náhle propustilo nový zvuk – odkudsi se ozvalo trhání látky. Horečně jsme jeden druhého zbavovali oblečení a bylo nám úplně jedno, jak. Otřásl mnou mrazivý závan, to když jazykem přejel přes vrcholek mého ňadra a na vlhké kůži mě zastudil vítr. A pak jsem ho objala nohama v pase a on do mě jediným prudkým pohybem vnikl. Vyjekla jsem bolestí, ale bylo mi to jedno, divoce jsem se k němu tiskla, chtěla jsem mu být blíž, ještě blíž – chtěla jsem se vsáknout do jeho těla.

Zuřivě si bral, co jsem mu nabízela, oba jsme se vzpínali v čím dál divočejším rytmu, zatínal prsty do mé kůže a já zas drásala nehty tu jeho, až nás výbuch prudké vášně vynesl nad oblaka. Zasténal a mnou projela vlna jako horký příboj, až vyústila v mém divokém výkřiku, který nám odněkud vrátila ozvěna. Měla jsem pocit, jako bych se roztříštila do tisíců drobných střípků; padala jsem zpět jako sněhové vločky, ve slabinách mi tepalo a nemohla jsem popadnout dech.

Pomalu klesl na kolena a dosedl na paty, jako by ho nohy nechtěly udržet zpříma, a mně se třásly natolik, že jsem se svezla zády po kmeni stromu zároveň s ním; seděla jsem mu v klíně, stále ještě spojená s jeho tělem, a třásla jsem se jako osika. Nepřestal mě objímat a já ho taky nepustila, opřela jsem si hlavu čelem o prohlubeň mezi jeho krkem a ramenem a až teprve teď jsem si uvědomila, že brečím. Plakala jsem a trhaně vzlykala a slzy mi tekly proudem.

A pak jsem si všimla, že i jeho ramena se otřásají pláčem. Užasle jsem zvedla hlavu a zírala na ten div. Plačící upír. Chris vzlykal a z očí se mu valily slzy. Modré slzy. Hnusně modré. A ve mně se něco zlomilo. Natáhla jsem se po něm, objala ho, konejšila a utěšovala, hladila a líbala. A neustále jsem opakovala: „Pšt, pšt, to bude dobrý, Chrisi, lásko… to bude dobrý. Nikdy tě neopustím, nikdy tě nenechám odejít, miluju tě, navždycky už tě miluju. Jen buď se mnou, buď se mnou.“

Otírala jsem mu hřbetem ruky slzy z tváří a sledovala, jak mu oči mění barvu, jako by tu odpornou modř všechnu vyplakal… nejdřív do fialové a pak jasně rudé, které by se většina lidí zděsila, ale pro mě to byla ta nejkrásnější barva. Protože to už nebyla modř Hledačů – byly to oči novorozeného upíra. A ty oči se na mě dívaly s láskou.

„Odpusť mi,“ hlesl zahanbeně.

„Co ti mám odpouštět?“ nechápala jsem.

„Že jsem se na tebe tak vrhl. To jsem nebyl já. To jsem nemohl být já, kdo tě tu takhle surově… to ten modrý prevít ve mně.“

„Chrisi,“ usmála jsem se na něj. „Byl jsi to ty. Byl jsi to ty a byla jsem to já. Byli jsme to my oba, ti surovci. A nejspíš tě to zachránilo.“ A pak jsem špitla: „A mně se to líbilo.“

Chvíli se na mě mlčky díval a já jsem sledovala, jak mu oči znovu černají. Zavzdychal a já jsem cítila, jak mi v klíně znovu mohutní.

„Ach, Hanny moje sladká.“ Nenechala jsem ho dopovědět a další slova mu vzala z úst polibkem.

Tohle druhé milování bylo něžné a sladké, a přesto vášnivé; a v momentě, kdy jsem oba vybuchovali v oslnivém ohňostroji, mi vydechl do úst: „Miluji tě!“

***

„Když už jsme na severu, ukážu ti tůňku, chceš?“ navrhl jsem a Pearl nadšeně kývla. Zavedl jsem ji mezi keře a protáhl se spletí kmenů. „Hele,“ ukázal jsem hrdě. Příroda dokonale spolupracovala. Na jinak temném místě svítilo slunce přímo doprostřed rybníčku. Až moc důvěrně jsem si vzpomněl na magma v jeskyni Niagary. Jenže naše tůň byla brčálově zelená.

„Páni,“ vydechla a dotkla se lehce hladiny.

„Tady jsme s Hanny skoro jako doma. Takové naše druhé místo,“ vysvětlil jsem.

„Ale tak to jsi neměl. Danny, zase jsi to zkazil,“ úpěla.

„Co?“ panikařil jsem.

„Tohle je tvoje a Hannino místo. Tím, že jsi mě sem vzal… Nechci, abyste vy dva na sebe zanevřeli. Ne kvůli mně nebo Chrisovi. Váš vztah byl od začátku jedinečný, až jsem si jeden čas myslela, že jsi gay ty a Hanley. Neustále jsi ji střežil pohledy, byl jsi tam, kde ona. Ignoroval jsi okolí,“ vyprávěla a mě padala brada.

„Já a gay?“ vydechl jsem.

„To jsem si mohla myslet, že si z toho vybereš tohle,“ protočila panenky.

„Milá zlatá boubelatá,“ začal jsem a Pearl zbystřila. Naježila se v zádech.

„Boubelatá?“ zavrčela.

„To byl jen rým,“ vydechl jsem omluvně.

„Boubelatá?“ zopakovala.

„Blbý fór?“

„Boubel…“ nedořekla.

„Pardon!“ překřičel jsem její řev.

„Co na mě řveš? Hysterko?“ řekla dotčeně. „Měl bys něco s těmi nervy dělat,“ mrkla na mě. Spadla mi ramena a připadal jsem si jako blbec. Co to se mnou dělá? Prohlédl jsem si ruce. Zkoumavě jsem hleděl na dlaně a nakonec si prohlédl i nohy.

„Co je?“ znejistěla.

„Nic, jen něco hledám. Hele, není tam dírka?“ ukazoval jsem jí dlaň.

„Ne, jaká? Kde? Ukaž?“ natahovala krk, aby viděla.

„No tak mi to vysvětli,“ vrtěl jsem nechápavě hlavou.

„Ale co?“

„Tak to bude určitě na krku, bylo to ve filmu. Koukni se. Není tam jizva?“ prosil jsem ji a Pearl v totálně zmatené náladě poslechla.

„Nic tam nemáš. Jakou jizvu?“

„To je divný,“ mručel jsem.

„Hej!“ okřikla mě. „Tak řekneš mi, co hledáme?“

„No, původně jsem si myslel, že mám v rukách provázky, za které taháš, ale řekla jsi, že tam dírky nejsou a tak mě napadlo dálkové ovládání a baterie a…“ nedořekl jsem. Pearl vytřeštila oči a já měl co dělat, abych si vytvořil nepatrný náskok.

„Mamííí!“ ječel jsem do ticha lesa a pelášil pryč.

„No počkej, až tě chytím, Blacku!“ smála se Pearl.

„Bojím! Mamííí!“ pištěl jsem a Pearl se nepřestávala smát. Ohlédl jsem se přes rameno, kde je a v tom se přede mnou zvedl kus kořene. Jako kdyby i ta příroda byla proti mně. Hodil jsem šipku přímo do bodláků a pěkně je zválel řadou kotrmelců, za které by se nemusel stydět lecjaký artista. Tedy musel, protože to ve mně několikrát zapraskalo. Vrchol toho byl perfektně ukrytý pařez přímo pasující na můj nos. Křup!

„Jauauuu!“ zaječel jsem bolestí.

„Dane? Danny? Danieli, jsi v pořádku?“ hysterčila Pearl a drápala se za mnou. Když mě otočila čelem k sobě, zkameněla.

„Pardon, to bude omyl. Hledám tu hezkého, milého kluka…“ vydechla a vstala. Dělá si srandu?

„Jen vtipkuj,“ zahuhňal jsem a vyplivl krev, která mi z nosu tekla do krku.

„Jsem vtipná, že? Ale teď vážně. Jsi v pořádku? Bolí to?“ vyzvídala a ohmatávala mi tvář, načež se opět zarazila a zkoumavě si mě prohlédla.

„Jsi si jistý, že nemáš vlkodlačí geny?“ nadhodila.

„Jsem v pořádku. Proč vlkodlačí?“ nechápal jsem.

„No já jen, že teď trochu připomínáš buldoka, ten má taky tak nějak zaražený čumák,“ krčila rameny. Chmátl jsem po ní, abych ji ztrestal, ale nezdařilo se. Zmizela.

„Počkej, ty divoženko, však já ti ukážu buldoka,“ hulákal jsem huhňavým hlasem.

„Trable?“ zasmál se za mnou hlas a já se otočil. „No fuj!“ zhnusila se Hanny.

„Ještě ty začínej,“ mručel jsem a sjel ji pohledem. Povytáhl jsem jedno obočí. Držela se s Chrisem za ruku, oblečení na nich viselo v cárech a jeho oči byly karmínové.

„To jste se poprali, nebo…?“ nějak mi to nedocházelo.

„Nebo,“ souhlasila Hanny vesele.

„Máš ve vlasech listí,“ sykl jsem a přimhouřil oči. „Chrisi, neříkal jsem ti, že ti zlomím… Ale co, to je už fuk,“ mávl jsem rukou a Chris si ke mně přidřepl. Zmetek mi ani nepomohl na nohy.

„Miluju tvoji ségru,“ usmál se.

„No to máme radost. Konečně už to taky víš. Hip hip hurá,“ ulevilo se mi. Chris se rozesmál a poplácal mě po rameni plného jehliček z bodláků.

„Jhau!“ vřeštěl jsem. Chris se omluvně zašklebil, políbil Hanny a nechal nás samotné.

***

„Počítal jsi s tím, že to takhle skončí?“ vyhrkla jsem a sledovala jeho oteklou krvácející napodobeninu obličeje. Konečně jsem jednou byla tou hezčí.

„Jistěže. Happyendy jsou moderní,“ mumlal. Nejspíš se praštil hodně.

„Chris je už zase jako dřív.“

„Všiml jsem si. Asi se ani nebudu ptát, jak jsi to z něj vydobyla, co?“ mrkl a zaskučel bolestí.

„Danny?“

„Hm?“

„Slib mi, že na tohle nikdy nezapomeneme.“

„Na co jako?“ nechápal.

„Na naše příběhy. Na to, jaké to bylo a jednou bude. Na to, jaké by to málem nebylo,“ zasnila jsem se. Daniel si přestal svírat nos a natáhl ke mně ruce.

„Méďo, ty blázne. Na to se přece zapomenout nedá,“ mrkl a já se musela začít smát. Dan mě políbil do vlasů. Bylo mi jedno, že budu samá krev.

„Nemám to zlomený?“ skučel a zaklonil hlavu.

„Nemáš, jen sis tam něco pochroumal,“ ujišťovala jsem ho.

„Jsem samá jehlička. Připadám si jako dikobraz, myslíš, že když zatnu svaly, budu taky vystřelovat bodlinky?“ smál se a schválně se zkusil nahrbit. Tekly mi slzy od smíchu. Konečně upřímné a veselé.

„Hej! Kámo! Je to pravda?“ řehtal se z dálky Chris a společně s Pearl se k nám blížili.

„Co?“ vyzvídal Dan.

„Prý jsi chtěl být jako malý kluk krasobruslařem!“ řehtal se Chris a já se musela kousnout do rtu. Na rozdíl od nich jsem byla u Dannyho moc blízko.

„Vidíš? Pokaždé se v naší rodině najde nějaký bonzák, co to práskne,“ zaúpěl.

A já byla ráda. Napadlo mě, že je možná dobře, když nás jiní pomlouvají, protože alespoň se o nás mluví a my víme, že vážně žijeme. Že je dobře, když se někdo zabývá naším životem, jelikož nejspíš je v něm toho tolik, až to sami nestíháme zaznamenat. Takže si nás pomlouvejte, drahé Claudie, Raquel a Tiffany… To vy nás potřebujete k životu. Ne my vás.

Předchozí

Mé shrnutí

Další

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když kočka není pes - 43. kapitola: