Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když kočka není pes - 42. kapitola

08.11.2010 (08:15) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3159×

Med a pelyněk

Přemohla jsem se a nebrečela. Neustále jsem se přesvědčovala, že každý na přeměnu reaguje jinak. Když jsem vyšla z pokoje a následovala Chrise do přízemí, byla jsem si hodně vědoma pohledů okolo sebe. Všichni civěli do těch modrých očí.

„Vítej,“ usmál se jako první Edward a podal mu ruku. Chris ji vlažně přijal a přezíravě přejel pohledem po přítomných.

„Máš nějaké dotazy?“ pokračoval Edward.

„Jo,“ vyhrkl Chris. „Co se sakra stalo?“ rozesmál se. Svraštila jsem obočí.

„Hledači tě unesli, chtěli přeměnit, spadl jsi do modrého magmatu a málem se utopil. Hannah pro tebe skočila a skoro tam zůstala taky. Pak jsi začal umírat na předávkování a tak jsem tě kousl,“ zkrátil to Edward.

„Proč jsi tam skákala?“ vyštěkl na mě. Dalo mi vážně, ale vážně hodně práce, abych se nerozbrečela. Na všechny byl vlídný a přátelský, jen na mě ne.

„Chtěla jsem ti pomoct,“ vydechla jsem.

„Pěkná hloupost,“ vyčetl mi a sjel mě pohledem. Prokleté modré oči, vrčela jsem v duchu.

„Ještě otázky?“ nadhodil Edward.

„Co ty oči?“ ukázal na svůj pohled Chris.

„No, to asi nezodpovím, ale můžu ti říct teorii,“ nabídl Edward.

„Jen směle do toho, kámo,“ zašklebil se Chris.

Kámo?

„Zůstal v tobě nejspíš kus Hledače. Novorození mají v očích krev, protože v nich ještě je, ale ty ses nalokal hodně magmatu a je možné, že ho máš v těle víc než dost. Místo karmínové máš tuhle. Možná, že změnou stravy se to vykompenzuje, tedy pokud budeš chtít změnit stravu,“ nadhodil Edward.

„Uvidíme,“ zasmál se Chris. „Chci to zkusit, jdeš se mnou?“ nadhodil a otočil se na Edwarda.

„Jestli chceš,“ znejistěl a podíval se mým směrem. Opírala jsem se o zábradlí a trhavě kývla. Jen ať nejde sám. Mamka mě objala kolem ramen a ti dva zmizeli ve dveřích.

„Co s ním je?“ vzlykla jsem.

„Nejspíš to magma v něm,“ vzdychla smutně maminka.

„Celé je to v háji,“ úpěla jsem.

„Jsi Blacková?“ vyhrkl Jacob a postavil se proti mně.

„Jsem,“ nechápala jsem.

„Tak nefňukej a snaž se,“ doplnil Jacoba Seth.

„Nech ji,“ sykl na něj Taavetti. „Víš kulový o tom, jak jí je.“

„Hlavně, že ty to víš. Ta holka je hromádka neštěstí. Dělá ostudu,“ dobíral si mě Seth.

„Drž zobák, podvraťáku,“ vykřikl Taavetti.

„Bojím, bojím,“ zapištěl Seth. „Hele, Montano, copak tě zadrží nějaký sajrajt v jeho krvi? Tak to z něj vymlať, nebo vypusť, ale nebul tu. Jen budeš mít oteklá kukadla a to ti nebude slušet. Jemu tím nepomůžeš,“ vysvětlil Seth. Ten přerostlý vlkodlak, co si s dědou Jacobem zpříma hleděl do očí, ač to bylo sebevíc iracionální, měl pravdu. Přece mě nezažene do kouta nějaké magma!

Narovnala jsem se v zádech a vyběhla z domu. Najdu je a pak uvidíme. Ještě to není ztracené. Zkusím mu připomenout tu Paříž a polibek.

***

„Dobré ráno, Šípková Růženko,“ zašeptala mi do ucha Pearl, když jsem se zavrtěl v posteli. Na tváři se mi rozlil přitroublý a spokojený úsměv. „Myslela jsem, že budu muset čekat sto let, než vstaneš. Ale zabavila jsem se. Mám pro tebe překvapení,“ culila se. V očích jí probleskl plamínek, když mě tahala na nohy.

„Moment, dej mi ještě chvíli,“ skučel jsem prosebně, když jsem viděl čas na budíku. Spal jsem tři hodiny. Bože!

„Ty chceš zase spát?“ zesmutněla.

„Ne, chci sprchu,“ vzdal jsem se. Pearl se opět rozzářila. Pro její úsměv cokoliv, pomyslel jsem si, ale moje myšlenky nebyly tak veselé, jak jsem si přál. Slyšel jsem, jak na mě volá zdálky postel: Vrať se!

V koupelně jsem si pustil na hlavu sprchu a jen tak stál.

„Nespi!“ vytrhla mě z transu Pearl a mě podjely nohy. Práskl jsem sebou na zem a praštil se do hlavy.

„Do prdele,“ skučel jsem vztekle a mnul si temeno. Pearl ke mně vletěla pod tekoucí vodu a kontrolovala mou hlavu. Zkameněl jsem a vytřeštil na ni oči. Sprcha jí okamžitě promočila oblečení a já viděl, že by z fleku vyhrála Miss mokré tričko. Hlasitě jsem polkl a ucítil příliv krve do míst, která se náhla hlásila k raportu. Její pozornost však patřila mé hlavě a vůbec, ale absolutně vůbec neregistrovala, že tu jsem jak novorozeně.

„Bolí to? Nechceš to pofoukat? Danny, to jsem nechtěla, promiň, ale ty jsi tu byl tak dlouho, myslela jsem, že jsi tu usnul,“ omlouvala se a začala kontrolovat zbytek těla, když vtom jí došla celá tahle situace. Její tělo jsem měl přímo mezi levou a pravou nohou. A její pohled se zarazil přesně uprostřed. To je trapas! Úpěl jsem, ale ten blbec dole si myslel něco jiného. Trhavým a nejistým pohybem jsem si zakryl rozkrok, čímž jsem nejspíš přerušil Pearl oční kontakt a konečně zvedla zrak.

„Páni,“ vydechla.

„Já za to nemůžu,“ vymlouval jsem se.

„Jak to děláš?“ vyhrkla.

„Co? Tohle? Já nevím, nejpíš je to po té ráně do hlavy,“ odtušil jsem ironicky a Pearl vyprskla smíchy. Rozesmáli jsme se oba, jenže jak se smíchy zajíkala a otřásala, můj pohled opět přitáhla ta krása v mokrém tričku. A zase jsem polkl a v klíně mi cuklo.

Sledovala můj pohled, všimla si, kam se dívám, a náhle zvážněla.

„Tak jsem to nemyslela,“ hlesla.

„A jak teda?“ ptal jsem se zvědavě.

Zrozpačitěla a sklopila zrak.

„Jak to děláš. Jak to, že mě tak přitahuješ? Jak to, že ti nedokážu odolat?“

Chvíli jsem na ni jen zíral a pak jsem se posadil a zakýval prstem.

„Pojď blíž. Pošeptám ti tajemství.“

Sklonila se váhavě ke mně, já ji objal a přitáhl k sobě, a pak jí vydechl do ucha: „Jsme na tom úplně stejně. Očarovala jsi mě.“

„Vážně mám takovou moc?“ zašeptala a mě ovanula vůně konvalinek a Vánoc.

„Kdybys jen věděla,“ zasténal jsem a otřel se svým rty o ty její.

„Chtěla bych… vědět,“ špitla do mých rtů a vymazala tu zbylou vzdálenost. Napadlo mě, že jsem se při pádu ve sprše zabil a jsem v nebi, protože jsem právě bral do úst ambrozii a v rukou svíral samotnou bohyni krásy. Vyhoupl jsem se na nohy a nepřestával ji líbat. Omotala mi paže kolem krku a zasténala, když jsem jí přejel prsty po páteři. Byla jak pírko ve větru. Snad se mi to zdá? U postele jsem se zarazil. Znejistěl jsem. Já, Daniel Black. Pearl se na mě zkoumavě zadívala.

„Už víš?“ vyhrkl jsem tiše a na její tváři se objevil úsměv, když se opět přitiskla k mým rtům a v náruči se mi lehce zavrtěla. To je konec! I kdybych nakrásně chtěl, nemohl jsem přestat. Položil jsem ji do polštářů a přejel jí rty po hraně tváře. Odvrátila tvář a odhalila mi štíhlý krk. Slastně jsem ochutnával každý milimetr jejího těla. V klíně mě až bolelo a srdce jsem měl v krku. Ovládej se! Pomalu! Nepřežeň to!

Pearl se prohnula v zádech, když jsem jí špičkou jazyka pohladil klíční kost a její tričko se povytáhlo. Odhalilo ploché bříško. Má ruka mu pomohla a zajela pod něj. Dokonale pasovala všude, kde jsem se Pearl dotkl. V hlavě jsem měl představy jejího nahého těla, jak se svíjí pod náporem milování. Zbavil jsem jí svršku a užasl. Nedokázal jsem odtrhnout od té krásy oči. Hladil jsem ji a každé místečko, kde jsem se dotkl konečky prstů, jsem vzápětí láskyplně políbil. Sklonil jsem hlavu a přitiskl své rty na lem jejích džínů. Pearl opět zasténala a nadzdvihla zadeček. Jedinečná šance! Rozepnul jsem knoflík jako lusknutím prstů a odhodil její kalhoty kamsi do kouta. Naklonil jsem se nad ni a konsternovaně sledoval její tvář. Usmívala se a měla zavřené oči. Pohladil jsem ji hřbetem ruky po lícní kosti, otevřela víčka a naše oči se setkaly. Přejela mi dlaněmi po zádech a jemně se přitiskla k mému tělu. To neměla dělat! Pryč byla opatrnost, pryč byla rozvaha. Zatmělo se mi před očima a já se opět zmocnil jejích rtů. Vycházela mi vstříc. Naše těla se svíjela jako hadí klubko. Vnímal jsem její nohy omotané kolem mých boků a nedokázal to déle odkládat. Přilehl jsem ji a zavřel oči.

Náhle se zarazila, odvrátila hlavu a znovu se křečovitě zakousla do své ruky. Zabolelo mě to za ni. Pomaličku jsem jí po té paži přejel svou dlaní, od ramene k lokti a pak až k zápěstí, a vyprostil jí tu drobnou pěst ze zubů. Políbil jsem ji na zjizvený hřbet ruky a zavrtěl hlavou.

„Ne. Už žádné další jizvy. Nepotřebuješ to. Já ti věřím.“

Vážně se na mě dívala, v temných očích jiskřičky vášně a touhy, ale přece jen jimi probleskovala obava.

„Neboj se mě,“ hladil jsem ji, sjížděl rukama i ústy po jejím dokonalém těle, líbal ji a sledoval, jak se jejích očích znovu rozhořívá plamen.

„Nebojím se tě. Bojím se sebe,“ vydechla, ale přitáhla si mně zpátky k ústům a spojila naše rty v polibku, jako by hodila za hlavu obavy a strach, jako by se odevzdala osudu. Dál jsem už nedokázal čekat.

„Promiň,“ vzdychl jsem u jejího ucha, ale než mohla cokoliv říct, lehce, ale rozhodně jsem do ní vstoupil. Pearl mi vryla nehty do ramen.

„Promiň, miláčku, já… Nechci ti ublížit, nechci,“ šeptal jsem a Pearl svírala víčka křečovitě k sobě, tvář staženou bolestí. Čekal jsem, ale stálo mě skoro všechen zbytek sil nezačít se hýbat.

„Miluju tě,“ ujišťoval jsem ji a po chvíli cítil, jak její sevření polevuje. Pohnul jsem se. Neuvěřitelně zvláštní pocit. Krev se ve mně vařila jen z pouhého pohledu na její tělo. Ještě ne! Brzdil jsem se, a přesto nešlo zpomalit. Naopak. Chtěl jsem ji víc a víc. Nemohl jsem ustat, dokud nevytřeštila oči a nevzdychla. Svíral jsem její boky a vedl ji v pomalém boleru, dokud se sama nezačala svíjet v touze dostat víc. Usmívala se a sladce sténala a mě se z těch zvuků pěnila krev. Když už jsem myslel, že zešílím touhou, přitáhla si k sobě mé boky na doraz, zasténala naposled a prohnula se v zádech v okamžiku, kdy jsem se konečně vzepjal a uvnitř mě vybuchlo Slunce v oslepující úlevě. Zhroutil jsem se do její náruče a pak i s ní v objetí jsem se překulil, abych svou sladkou upírku nezalehl. Nedokázal jsem ji pustit z klece svých paží, tiskl jsem ji k sobě a můj zrychlený dech závodil s tím jejím.

„Děkuju, lásko,“ šeptal jsem. „Děkuju za výlet do nebe.“

Sklopila oči a upírka neupírka, přísahal bych, že se začervenala.

„Cestovní kancelář Pearl a spol. děkuje za vaši účast a doufá, že jejich služeb využijete i příště,“ zažertovala. Pak zvolna zvedla víčka, pohlédla mi do očí, načež si přitáhla mou tvář a spojila naše rty.

Možná, že to „příště“ je právě teď, proběhlo mi hlavou, než jsem se převalil na záda a přitáhl si ji na sebe.

***

Myslela jsem na Paříž a na to, co se tam tehdy stalo. Na jeho sladká slůvka, která mi šeptal do ucha. Toho opilého kluka jsem měla raději, než tohohle modrookého, a přesto jsem se nehodlala vzdát. Věděla jsem, že někde uvnitř je to stále on, a i kdyby ne, tak co na tom záleží? Moje jediné přání bylo, aby žil. A to se mi zčásti splnilo. Sice byl upír, ale chodil po stejné zemi jako já. Prostě žil.

Běžela jsem lesem a vyhýbala se stromům kolem sebe. Přeskakovala jsem pařezy a zlomené větve. Obíhala keře a brodila se říčkou vedoucí skrz.

„Chrisi?“ křikla jsem, když už jsem neměla ponětí kudy dál. Jeho pach tu nikde nebyl a necítila jsem dokonce ani Edwarda. Chrisův dar to dokonale skryl.

„Christmasi!“ zahulákala jsem znovu.

„Co je?“ vyštěkl za mnou otrávený hlas. „Proč mě chvíli nenecháš?“ vrčel.

„Chci s tebou mluvit,“ vystrčila jsem vzdorovitě bradu.

„Ale já nechci.“

Předchozí

Mé shrnutí

Další

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když kočka není pes - 42. kapitola: