Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když kočka není pes - 37. kapitola

03.11.2010 (07:30) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2515×

Washington, Nebraska, New York

Podívala jsem se na hodiny. Touhle dobou by měli být na místě. Možná, že už jsou v tom tunelu. Nebo na cestě zpět. Možná už mají Chrise. Mohla bych zkusit navázat s Danielem spojení, ale co když nemá čas? Co když bojují? Já blbec. Proč jsem nešla s nimi? Když mohl on, proč ne já?

„Hanny, zajedeme s Pearl na lov, ano?“ oslovil mě Carlisle.

„Jo, jasně. Já zatím… ehm, něco,“ mumlala jsem. Potřebovala jsem zaměstnat ruce a mysl.

„Zahraješ mi na klavír?“ navrhla Rory. Zpražila jsem ji pohledem.

„Víš, že to neumím. Daniel to umí. Já ne. Já umím jen přidělávat starosti,“ vrčela jsem.

„Tak ti zahraju já,“ navrhla s úsměvem. Ten den to už byla třetí varianta jejích nálad. Ráno mě uvítala vztekle. Dokonce kolem mě proletěl i talíř s jídlem. Pak mi brečela na rameni. Najednou byla samý smích a optimismus. Já si držela jednu náladu. Nervozitu mísící se s protivností. Ať už jsou všichni doma a v pořádku. Prosím!

Rory sedla ke klavíru a začala hrát. Hrála Edwardovy etudy a pobrukovala do toho. Šlo jí to. Uklidňovala mě tím, ale to bylo asi vše. Kdykoliv se zamyslela nad další skladbou, měla jsem chuť prohodil sedačku oknem.

„Co chceš zahrát?“

„Sláva nazdar výletu,“ sykla jsem.

„Hanny. Budou v pořádku, uvidíš,“ slibovala.

„Jak ty to víš?“ Než mi mohla odpovědět, chytila se za břicho a vyjekla. „Rory!“ vyhrkla jsem a řítila se k ní.

„Ble!“ zaskučela a vytrhla se mi z objetí. Vřítila se do koupelny, a když se vrátila, byla bledá.

„Dávají mu něco pít. Viděla jsem to a cítila. Je to hnusný.“

„Ty jsi viděla Chrise,“ jásala jsem.

„Jo. Není na tom dobře. Lijí mu do krku jakousi… No tamto… Ten modrý pudink. Chutná to jako pelyněk s blátem a zkaženým mlékem,“ otřásla se. Otočil se mi žaludek jen z toho, jak jsem si to představila.

„Kde?“ vyhrkla jsem.

„Jeskyně. Velká a jedna celá stěna vypadá jako vodopád. Padá tam voda. Ta modrá. Celý prostor září a uprostřed je jakási fontánka, kde se ten pudink hromadí. Chris tam leží na velkém kameni. Sotva se probral, tak to do něj nalili. Pozvracel se a zase omdlel. Chudák. Fuj, tohle nezvládnu,“ dávila se.

„Lásko, vydrž,“ zašeptala jsem a upřela pohled z okna. Doufala jsem, že to uslyší. Blázen.

***

„O ou,“ vzdychl Edward a mě se zježily chlupy na rukou.

„Jak o ou?“ vrčel jsem.

„Jsou tam dělníci. Tunel je mimo provoz,“ vysvětlil.

„Tak je obejdeme, ne,“ sykl jsem.

„Nejde to. Je jich tam moc. Není možný, abychom se jim vyhnuli,“ bránila Edwarda Bella.

„Přijde mi, že ho nechcete najít. Samé zdržování. Nejdřív nevíme kam, pak nevíme jak, teď dělníci. Tak je uhrane mamka, nebo je prostě odkráglujeme, neb...“ nedořekl jsem.

„Uklidni se!“ okřikl mě táta. „Takováhle obviňování. Co si myslíš? To víš, že ho chceme najít, ale chceme to taky přežít,“ dodal. Začal jsem kreslit kolečka do země.

„Danieli, my tě chápeme. Je to tvůj přítel a i kvůli Hannah, ale… Není na místě to uspěchat, chápeš? Raději ho zachráníme trochu později, než aby u toho někdo zemřel,“ tišila mě máma.

„Jasně,“ odfrkl jsem si.

„Půjdeme tam v noci. Dělníci tam tou dobou nebudou a budeme mít klid. Těch pár hodin snad nikoho nezabije,“ nadhodil Taavetti.

„V to doufej,“ vrčel jsem a všichni si uvědomili, co Taav řekl. Nikoho nezabije. Běda všemu a všem, jak to tak nebude.

„Jdeme odtud, upoutáváme moc pozornosti,“ navedl nás Liam a loudavou chůzí jsme se vydali pryč. Respektive oni se vydali. Jak byla ta píseň? Tam najdeš místo, co jen z legend znám, za vodou skrývá se hledačů chrám.

Za vodou? Edward se po mně otočil a svraštil čelo.

„Jen přemýšlím,“ sykl jsem.

„Ani na to nemysli. Proč bys zrovna ty měl najít tu druhou cestu?“ sykl tiše, aby nás nikdo neslyšel.

„Tak mi řekni, proč ne?“ nadhodil jsem a Edward se zamyslel.

„Zapomeň na to. Prostě půjdeme tím tunelem.“ Pokrčil jsem rameny a nechal ho.

Edward měl pravdu. Co bych zmohl sám? Jenže co s nimi? Uvelebili se pár kilometrů od tunelu v lese. Čekali. Chvilku jsem stál po jejich boku a zíral do prázdna, než jsem začal okopávat jeden z kmenů a broukal si jakousi reklamu na auta.

„Sklapni,“ zavrčel Jacob.

„Pardon,“ kuňkl jsem a zase zkameněl. Civěl jsem do korun stromů a počítal listy. Byly pestrobarevné. Různé tvary a ledasco mi připomínaly.

„Zmlkni, Danieli!“ okřikl mě Seth a já si uvědomil, že si zase pobrukuju.

„Nedokážu tu sedět a nic nedělat. Nejsem upír. Zpívat nemůžu, zabavit se nemůžu. Nic nemůžu. To mám přemýšlet nad tím, kolik těch srač… ehm, toho hnusu vypil?“ rozhazoval jsem rukama.

„Tak si jdi pobrukovat dál,“ prosil Taavetti, kterému to už taky lezlo krkem.

„Super!“ nadchl jsem se. Alespoň zaměstnám nohy a obhlédnu si terén. Zaměstnám se při čekání. „Až zapadne slunce, vrátím se,“ slíbil jsem a rozeběhl se hlouběji do lesa.

Pár minut ticha a samoty bylo přesně to, co jsem potřeboval. Přemýšlel jsem o uplynulých dnech. O tom, co se stalo v bunkru a co se teď nejspíš odehrává kdesi pod námi. Tam najdeš místo, co jen z legend znám, za vodou skrývá se hledačů chrám…

Vkradlo se mi to opět do hlavy. Zase ta píseň a chuť – ne, potřeba to zkusit. Mám celé odpoledne. Možná, že by… A proč ne? Edward je daleko, neslyší mě. Ani si nevšimnou, že jsem pryč. Vzal jsem to oklikou a vrátil se k tunelu z druhé strany. Jen kilometr ode mě byl lom vodopádu.

„To tam mám jako hopsnout, nebo co?“ mručel jsem a začal jsem stepovat na místě. Kus doleva a zase zpět. Kus doprava a zase zpátky. „Na co si to hraju? Na batmana?“

Zvuk tekoucí vody a hučení vodopádu ve mně vyvolalo akutní potřebu. Rozhlédl jsem se kolem sebe a skoro se zkříženýma nohama vpadl do křoví. Oči mi šly málem šikmo, jak se mi ulevilo. I přes vodopád jsem slyšel ten divný zvuk. Nemělo to padat do trávy?

Rozhrnul jsem víc křoví a zíral na malou sošku. Byl to kříž s křídly, takže žádná odhozená hračka. Byl kamenný a sotva viditelný. Celý se halil do mechu a trávy. Přes zurčení vody by to jiný „čůránek“ neobjevil. Jen šikovný upírek, jako jsem byl já, chválil jsem se. Jenže co s tím?

„Ha, Danielek jeden bod, Jaredek nula,“ radoval jsem se a sklonil se k sošce. „Hm, Jaredek bod a Danielek nula,“ zaúpěl jsem. Jak s tou věcí otevřít ten vchod? „Blbeček hledačskej, nejraději bych do toho…“ nedořekl jsem a rovnou sošku nakopnul. Skácela se k zemi a já ztratil půdu pod nohama.

***

„Víš, co by mě zajímalo?“ vyhrkla jsem na Rory, když jsme seděly v obýváku na gauči. „Jestli to mimčo taky zvrací z Hledačů.“

„Co? Proč? No fuj,“ zašklebila se Rory.

„No, když je ti zle a ty vize jsou vlastně miminka, tak je mu taky špatně, ne?“ spekulovala jsem.

„Asi ano, ale tak snad zvracím já, ne?“ panikařila.

„Cítí ten modrý blivajz,“ pokračovala jsem.

„Asi ne, ne?“ zvažovala Rory.

„Asi jo,“ zkusila jsem odporovat.

„Fuj,“ vydechla Rory.

„Mimino v břiše matky polyká plodovou vodu, škytá a čůrá, tak může i zvracet, ne?“ nadhodila jsem. Nebýt chytrých knih a hodin biologie člověka, asi by mě tyhle otázky nikdy nenapadly, ale stalo se.

„Asi budu zase zvracet,“ zaúpěla Rory a zakryla si pusu.

„Co fuj? Je to fyziologické, taky jsi to dělala,“ smála jsem se a Rory jen znechuceně zavrtěla hlavou.

Chtěla jsem něco nadhodit, ale Rory jen zvedla ruku v umlčujícím gestu a utekla.

„Ou,“ sykla jsem a podrbala se na temeni hlavy.

Hannah! Ozval se mi v hlavě Daniel. Strnula jsem.

Máte ho? Je v pořádku?

Nemáme. Čekáme na noc. Ale…

Co ale? Hysterčila jsem.

Asi jsem našel tu prorokovu cestu. Koukej, řekl a odmlčel se. Do očí mě uhodila dlouhá chodba s vodopádem na jedné straně. Smrdělo to tam. Cítila jsem to, jako kdybych tam byla. Byla? No jasně!

Čekej! Poručila jsem a vyběhla do svého pokoje pro deník a tužku.

Dane, ukaž mi to ještě jednou a zkus to udržet, pobídla jsem ho a jakmile se přede mnou otevřela ta chodba, začala jsem malovat. Dlouhé čáry, temné zdi a světlo pronikající skrz vodu. Jemnou páru kolem stěn a Daniela.

Máš bundu? Vyzvídala jsem.

Mám, proč?

Neruš, sykla jsem a do kapsy mu nakreslila deník.

Ježíš, co… děsil se.

Sklapni!

No jo, mručel a já obrázek podepsala. Otevřelo se okno a prostor kolem mě se proměnil v mlhu.

***

Kapsa mi ztěžkla. Vytřeštil jsem oči a až pak mi došlo, co Hannah udělala. A do prčic, naši mě zabijou, pomyslel jsem si, když se mé dvojče zhmotnilo kus vedle mě.

„Ahojky,“ zašvitořila a já se plácl do čela.

„Ty jsi pako. Co já tu s tebou teď?“ mručel jsem.

„No, možná bys mě mohl obejmout a říct něco ve stylu: Rád tě vidím,“ nadhodila a culila se.

„No, jenže já tě rád nevidím a naši tě uvidí ještě míň raději,“ vrčel jsem.

„Tak jim to nepovíme,“ křenila se.

„Jasně. A jak si to představuješ?“

„Vrátíš se k nim.“

„Jo a Edward?“

„Je na čase si opakovat azbuku,“ nadhodila.

„Koho?“ děsil jsem se.

„Ruská písmenka, nebo tak nějak,“ spekulovala.

„Neučil jsem se rusky.“

„Tak odříkávej státy ve Státech,“ zavrčela.

„Tak to jsem fakt zvědavý, jak tohle dopadne, do prčic,“ mručel jsem.

„Jo a tohle mi dej,“ vyjekla, než mě vytlačila pod díru v zemi. Z kapsy mi vytáhla deník.

„Neumím létat,“ bránil jsem se.

„Tak vyskoč, ne? Co jsi to za upíra,“ divila se.

„Jsem polo!“ vrčel jsem, ale když ke mně vykročila, odrazil jsem se a chytil se stropu jámy.

„No vidíš, jaký jsi artista,“ chválila mě.

„Stejně tě jednou praštím,“ zavrčel jsem a vytáhl se na povrch země. „Tak polez,“ podal jsem jí ruku. „Hannah!“ křikl jsem do díry, protože moje sestra zmizela. „Hannah Blacková! Kde jsi?“ ječel jsem.

„Jdi za nima, já jdu dál,“ slyšel jsem ozvěnou její hlas.

Počkej, až se mi dostaneš do rukou, ty pako!

Uvidíme se v cíli. Taky tě mám ráda. Popožeň je.

Zatočila se mi hlava při představě, jak tohle budu rodině vysvětlovat. Tak jo, jak to bylo?

Washington, Nebraska, Florida, New York…

Je New York vůbec stát?

Předchozí

Mé shrnutí

Další

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když kočka není pes - 37. kapitola: