Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když kočka není pes - 32. kapitola

28.10.2010 (13:45) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3116×

Prorokova píseň

Vystoupali jsme na povrch ve chvíli, kdy se Pearl v hloučku ostatních prohnula v zádech.

„Pearl?“ vykřikla jsem.

„To nic, to je jen jed,“ tišila mě Alice. Viděla jsem Daniela, jak objímá Bellu a k tomu jim sekunduje Rose. Sledovala jsem Pearl trpící bolestí přeměny a Nessie okusující si ret v návalu soucitu. Rory se raději nedívala. Jakmile Pearl zařvala, Dan pustil Bellu a vrhl se k ní. Vyprostila jsem se z náruče táty a mátoživě se přibelhala k nim. Sesunula jsem se vedle nich na zem a sevřela Pearl ruku.

„Je po nich?“ Zaslechla jsem Rose otázku.

„Definitivně. Ještě pár takových a založíme si likvidační společnost,“ sykl Emmett.

„Jo, nějakou s.r.o., třeba Deratizátoři s.r.o.“ zasmál se nuceně Jasper a já periferním viděním viděla, jak objímá Alici.

„Jsi v pořádku?“ zaslechla jsem Edwarda.

„Málem jsem ji zabila,“ skučela Bella.

„To není pravda, byla skvělá. Zachránila ji,“ vymlouvala jí to Rory.

„Lhářko,“ sykla s úsměvem Bella.

„Já jí věřím,“ usmál se Edward. Pearl opět zaskučela.

„Není jí zima? Jaspere, zkus ji navodit lepší pocity, tohle mě zabíjí,“ prosil Dan.

„To nejde, bohužel,“ omlouval se strejda a Dan si jen vzdychl. Jak moc jsem mu chtěla pomoct.

„To zvládne,“ sykla Rory. Její srdečnost neměla poslední dobou meze, pomyslela jsem si ironicky.

„Když jsme u té zimy, kde je Chris s tou dekou?“ vrčel Dan.

„Chris šel pro deku?“ vyhrkla jsem.

„Jo. Nechtěli jsme, aby viděl přeměnu, tak jsme ho poslali do auta… Kde je?“ přestal vysvětlovat a vyměnil si pohledy s ostatními. Napodobila jsem ho. V některých očích jsem viděla šok, v jiných strach, v dalších obavy.

„Jdu se po něm podívat,“ vyhrkl táta a zmizel. Sledovala jsem konec ulice, kde by se měl každou chvíli vynořit, ale nikde nikdo. Vážně jsem se začínala bát.

„Třeba tam usnul,“ tišil mě Edward. Otočila jsem se k němu s pochybovačným pohledem. Chris a v tuhle situaci usnout? Když se přiřítil táta, bylo mi jasné, že je zle.

***

Měl jazyk na vestě a byl bledý jako stěna. Tedy Hanny byla bledší, jenže toho jsem si všiml, až když tiše vyjekla.

„Je pryč,“ vydechl táta.

„Jak pryč?“ nechápal jsem. Jak může být pryč?

„Kolem auta to smrdělo Jaredem,“ vysvětlil.

„Říkali jste, že je po něm!“ vyhrkla Rory bojovně.

„My za to nemůžeme! Byl tam ohromný žár! Neměl šanci přežít!“ bránil to celé Taavetti.

„No, jak vidíš, tak měl,“ odsekla.

„Uklidněte se! Musíme najít Chrise,“ prosila ségra a všichni zmlkli.

„Hanny, Rory a Ness, vezměte Pearl domů. My se podíváme po Chrisovi,“ rozhodl Edward.

„Proč já?“ sykla Rory.

„Protože jsi protivná jak činže!“ usadili ji unisono Jacob s Emmettem.

„No, tak teď jste tomu dali korunu,“ zašeptal Taavetti a přikrčil se v přívalu Roryina hněvu.

„Já vám ukážu protivnou činži, obludy. Cosi o sobě myslíte? Víte co? Jděte se bodnout,“ sykla, vstala a vzala Pearl do náruče, aby ji odnesla do auta. V zápětí ji ale předala do náruče Ness a někam zmizela.

„Kam jde?“ panikařil Taav.

„Neptej se,“ ušklíbl se Edward a potlačil dávivý pocit. „No fuj,“ vydechl a odkašlal si.

„Ona zvrací?“

„Ten smrad hledačů je hnus,“ konstatoval Edward. Jak se předtím rozhodlo, tak se i stalo. Ségru s ostatními jsme naložili do auta a nechali je odjet. Sami jsme se pak pokusili vydat po stopě hledače. Ségra mi dokázala udržet Pearl živou a já jí dlužil živého Chrise.

Kdybych byl člověkem, nejspíš bych po dnešní noci skončil v blázinci, ale ten kluk, můj nejlepší přítel… zvládl toho v posledních dnech tolik, že jsem nepochyboval o tom, že to ustojí. Vždyť zjistil, že Hanley je holka, Hannah je moje ségra, že jsme poloupíři, máme v rodině vlkodlaka a wolpira a upíry. Že existují Hledači a že si s Hanny čteme myšlenky.

Méďo? Jak je na tom?

Mám se fajn, dík. Odfrkla si dotčeně. Došlo mi, že jsem se o její stav absolutně nezajímal. Styděl jsem se.

Promiň, sestřičko.

Já tě chápu, klid. Buď rád, že tu nejsi, vydechla.

„Vezmeme to kolem náměstí. Někde tu musí být zbytek stopy, ne?“ mručela Skye. Jeho pach se vypařil jako pára z větrané kuchyně. Jak to?!

„Už mě to napadlo víckrát, když šlo o Chrise,“ oslovil mě Edward a pokoušel se mi zodpovědět otázky.

„Jak?“

„Mám pocit, že Chris je takový chodící antiperspirant. Rozhání pachy. Jen nevím jak. Nenapadlo tě, proč se o tobě Thomas s Jaredem nedozvěděli už dávno? Znali jste se déle, než Hannah s Pearl.“

„To je fakt. Jenže teď se nám to absolutně nehodí,“ sykl jsem. Blbec Chris. Taky si nemohl vybrat do vínku jiný dar? Třeba zabudované džípíes?

Edward se mé myšlence zasmál.

***

Nemohla jsem u ní sedět. Nešlo to. Od prapradědečka Carlislea jsem věděla, že přeměna trvá tři dny. Vlastně se od ní nehnul. A já jsem potřebovala spánek. Potřebovala jsem u sebe Chrise! Myšlenka na něj působila jako silné kafe. Každé pomyšlení na něj mělo adrenalinový efekt. I tehdy, když jsem za ním pomocí deníku putovala přes celý oceán.

„Deník!“ vyhrkla jsem a vrhla se k rodičům do ložnice. „Pardon, mami,“ omluvila jsem se a vlezla jí do nočního stolku. Byl tam. Kde jinde? Copak si všechny holky svá tajemství strkají do stolku nebo pod polštář?

Sebrala jsem první tužku, která se mi dostala do ruky a nakreslila brečícího šklebíka se jménem: Já. Podepsala jsem se a obrázek zmizel. Čekala jsem. Doufala jsem, že když teta pomohla mamce tenkrát, mohla by vědět něco i teď. Neměla jsem nejmenší tušení, proč si to myslím, ale spoléhala jsem na to. Teta mamku učila věřit. Budiž tedy po jejím a já nyní věřím, že mi pomůže. Objevil se zelený obrázek.

„Nemáš lepší barvu?“ odfrkla jsem si. Na obrázku byl šklebík s pusou do písmene O a nadpis: Já. Za šklebíkem bylo několik otazníků.

Nakreslila jsem šklebíka s šilhavým pohledem a prasečím nosem. Pojmenovala jsem ho Hledač. Pak jsem nakreslila přibližný obrys Kanady a dovnitř vmáčkla snad deset otazníků. Nakonec jsem si dala záležet s krásnou tváří Chrise.

Odpověď trvala o trochu déle. Jakmile se objevila, došlo mi, že to není od Hannah, ale od Tety. Byly to verše.

Tam, kde proud řeky modrý má vlas,

tam slyším dvou zemí volat mě hlas,

mé země rodné a té, co je cizí,

však srdci blízká je jako cit ryzí.

Tam najdeš místo, co jen z legend znám,

za vodou skrývá se hledačů chrám.

V něm pramen modrý vydává zem,

srdce všech zakletých prý tlučou v něm.

Z něj sílu k činům čerpají snad,

tam zasvěcení jen smí vykonat.

Z pramene pít musí po třicet dní,

na tváři promodrá jim znamení,

zamrznou city a ustydne krev,

zbyde jen nenávist, zloba a hněv.

Nakonec z lidství když zbyde jen cár,

prameni nabídnou poslední dar-

oběť tu nejvyšší, co mohou dát,

z hrudi své srdce si vyříznou snad.

„Co?“ nechápala jsem. Jaký modrý pramen? Tady? Poslala jsem zpět celou stránku otazníků a vykřičníků. Vrátil se mi vysmátý šklebík.

„Super, dík,“ sykla jsem.

„Trpíš samomluvou?“ ozvala se od dveří Nessie.

„Ne, diskutuju s Hanny a Tetou. Ale moc mi nepomáhají. Myslela jsem, že mi pomůžou najít Chrise, ale asi ne. Poslali jen něco o modrém prameni.“

„Uka?“ poprosila a já jí podala deník.

„Ale to jsou slova přece z Prorokovy písně, Esmé nám ji vždycky zpívala, když byl Edward indisponován Bellou a doma bylo ticho,“ vzpomínala Nessie.

„Indis… no to je jedno. Nevíš kde to je, babi?“ prosila jsem.

„Počkej, zavolám Esmé.“ Vyběhla ven a vrátila se za chviličku i s ní a zbytkem obyvatelstva domu. Esme se zamyslela a svraštila čelo.

„Prorokova píseň říkala,“ začala zvolna, jak se snažila si vzpomenout, „že Prorok ten pramen s modrými vlasy viděl doopravdy kus od hranic Kanady. Dokonce o tom byla jedna sloka, ale ta píseň je tak stará, že existoval jediný psaný originál a z toho se kus někam ztratil. Říkalo se, že v té sloce byl právě úryvek o tom místě.“

„No, tak to jsi mi moc nepomohla,“sykla jsem.

„Jak to, že ne? Copak ses nic nenaučila? O jaké vodě asi tak mohl mluvit? O vodě, která není rodná jeho zemi a přesto jeho srdci blízká?“

„Ok, takže to není na hranicích Kanady. Takže Aljaška, nebo Státy?“

„No a je na hranicích Aljašky a Kanady nějaký vodopád?“

„Proč vodopád?“ nechápala jsem.

„Ach můj bože, ty jsi vážně unavená. Modré vlasy? Viděla jsi někdy vodu s vlasy? Co připomíná vlasy?“

„Fajn, ale na hranicích se Státy je hodně vlasů,“ vyhrkla jsem.

„Ale jen jediné stojí za zmínku,“ mrkla na mě.

„No jasně!“ pochopila jsem. Niagára!

„Už víš?“ zeptala se nadšeně.

„Vím, ale i tak je to děsivé, jen si uvědom, jak rozsáhlá oblast to je!“ skučela jsem. Co když se mi ho nepodaří najít včas? Jak moc reálná je zbylá existující sloka té písně? Kdybych tak věděla, proč ho ten bastard unesl. Nikdo ho už neohrožoval, mohl utéct. Uznávám, že přišel o Thomase a potenciální Hledačku, ale…

„Chce z něj udělat Hledače,“ vydechla jsem s šokem ve tváři.

„No to snad ne,“ tišila mě Esmé, ale já si byla na sto procent jista.

„No to jo,“ kuňkla jsem a rozbrečela se.

Předchozí

Mé shrnutí

Další

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když kočka není pes - 32. kapitola: