Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když kočka není pes - 31. kapitola

27.10.2010 (07:30) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2761×

Poslední možnost

„Do háje! Do prčic! Pearl? Pearl, ne! Pearl, no tak! Do prdele!“ vřeštěla jsem a pokoušela se zastavit masivní krvácení. Pearl se mi zmítala v náruči a Thomas se mohl zalknout radostí.

„Neváhej a pij! Krev teče proudem!“ zvolal. Ignorovala jsem ho a stlačila bodnou ránu na její hrudi.

„Zůstaň se mnou,“ prosila jsem a modlila se ke všem svatým i nesvatým. Bylo mi jedno, která z těch dvou stran mě vyslyší, hlavní bylo, aby někdo reagoval.

***

„Hej, co je?“ zaslechl jsem nad sebou.

„Co?“ mumlal jsem a uvědomil si, že ležím na zemi. Nade mnou se sklánělo několik tváří.

„Složil ses tu jak burza v roce dva tisíce deset!“ ušklíbl se Emmett.

„Jsi v pořádku?“ ptala se Bella a už se ke mně skláněl i Carlisle.

„Proč jsem na zemi?“

„To by nás taky zajímalo,“ spekuloval Edward.

„Hannah!“ uvědomil jsem si a znovu ve mně zatrnulo.

Hanny? Bylo ticho. Jestli se jí něco stalo… Ve vteřině jsem stál na vratkých nohách a cpal se do první linie.

„Brzdi, draku. Pěkně podle generací,“ krotil mě táta a rval dozadu.

„Jak generací?“ nechápal Emmett. „To jakože já až druhý? Já?“

„Emmette, někdo tě přeci musí ohlásit,“ tišil ho Edward a oba si plácli.

„Jste normální?“ vyhrkl Chris šokovaně. „Děláte si tu prdelky a dole jde holkám o život. Přestaňte si tu pumpovat ega a jděte tam, nebo tam jdu sám,“ vrčel.

„A pak kdo si pumpuje ego,“ rýpl si Emm, ale otočil se k průlezu do podzemí.

„Máme plán?“ zašeptal Jacob, když jsme se sešli ve tmě pod náměstím.

„Ne,“ špitl táta.

„Ok, tak jdeme,“ ušklíbl se nervózně Jake.

„K čemu plán? Je nás dost. Vlítnem tam a naděláme z nich sekanou!“ kasal se Manu a vyhrnoval si rukávy. Ostatní s ním nejspíš souhlasili, a tak jsme vyrazili.

Nebylo mi dobře. Nevěděl jsem, jestli to je mnou, nebo tím, co se možná dělo s Hannah. Bože nedopusť, aby se jí něco stalo. Ani jedné!

„Počkejte,“ zastavil nás Carlisle a zavětřil. A nebyl sám.

„Cítíte to?“ vyhrkl táta.

„Ty sis…“ začal Emmett, ale nedořekl. „Auvajs!“ sykl.

„Drž zobák! Není čas na ty tvoje legrace, Emmette,“ vrčel táta a masíroval si pěst.

„Jacobe, zkroť si potomka, vlčí tu,“ sykl Emmett, ale víc se nevyjadřoval.

„Pomalu vpřed, ale opatrně. Odkud je to nejvíc cítit?“ váhal Carlisle a Edward mu odpověděl: „Seshora.“

Oči všech se obrátily vzhůru a ve mně ustydla krev. Pod stropem jsem zahlédl trubky a vždycky po pár metrech rozstřikovač. Požární hydranty. Ti hajzlové zavedli benzín do nich! To bude jako hořící déšť, sakra!

Šli jsme ještě chvíli. Přišlo mi, že každý krok desetkrát zvažujeme a za každý roh se dvacetkrát díváme. Bylo nás deset. Oni byli jen dva.

„Stůjte,“ sykla mamka a všichni, jako když je vytesá z mramoru ztuhli.

„Co je?“ nechápal jsem.

„Jdu první,“ vysvětlila mamka.

„Na to zapomeň,“ začal se dohadovat táta.

„Hele, jestli ti idioti podpálí ten benzín, co narvali do požárních rozstřikovačů, tak vám vzadu budu na ho… ehm… hodně málo věcí,“ zarazila se.

„Pusťte ji tam,“ přidal se na mamky stranu Edward, čímž si vysloužil nenávistný pohled táty. „Má pravdu!“ dodal, když si toho všiml.

Přitáhl jsem se k ní a využil situace. Chytil jsem se její ruky. Ne proto, že bych se bál, ale abych nebyl v poslední řadě. Bylo mi hůř a hůř. Hrdlo se mi svíralo a žaludek houpal jako na moři. Hnus!

„Zkus to ještě jednou,“ vybídl mě Edward.

„Moment, jsme blízko a něco se děje. Je tu neuvěřitelné vypětí emocí,“ skučel Jasper.

„To není dobré,“ vzdychl táta.

„Ne, to není. Musíme přidat.“ Jasper nás popohnal. Dostrkal nás ke zdroji těch pocitů. Zůstali jsme stát před velkými vraty. Dvojité železné dveře. Větší než ty, které jsme po cestě potkali. U žádných nás nenapadlo zastavit. Kromě těchto.

„Asi jsme tu,“ vydechl Jasper.

„Lure, jsi připravená?“ ptal se opatrně táta a pohladil ji po předloktí.

„Překonej strach a půjde to snáz,

když co je v trubkách teď sevře tu mráz.

Ať to tu zmrzne a změní se v led,

ať se to vyplní rázem a hned!“

Máma recitovala a všichni jsme sledovali, jak trubky potahuje jinovatka a po stropě nad nimi se šíří námraza.

Tátovi se ulevilo. Bylo vážně uklidňující slyšet maminčiny verše.

„Na tři,“ zašeptal Edward a Emmett si několikrát krátce poskočil a prokřupal krk.

„No co?“ gestikuloval na hlavou kroutícího Jacoba.

„Nic,“ sykl děda Jake. Polkl jsem naprázdno a pak mě napadlo, co když to nevyjde? Co když jdeme pozdě?

***

„Pearl, to mi nedělej! Prosím tě, bojuj! Pearl, slyšíš mě?“ vzlykala jsem a pokoušela se o mě hysterie.

„Vystydne ti to, jez,“ vybízel mě Thomas už znuděně.

„Za tohle tě zabiju,“ sykla jsem a probodla ho pohledem.

„Bla, bla, bla…“ zamumlal.

„Parchante,“ vrčela jsem. Měla jsem chuť mu skočit po krku a urvat mu tu hlavu s odporným úsměvem. Jak jsem si jen mohla kdy myslet, že vypadá mile?

„Zrůdo,“ vrátil mi to.

„Osobně ti obtáhnu ten cejch, co se ti šklebí na spánku,“ odplivla jsem si znechuceně.

„Není třeba, od toho mám jiné lidi,“ ušklíbl se.

„Han…“ zachroptěla Pearl a získala si tím celou moji pozornost.

„Pearl! Dýchej! Klid, to bude dobrý, uvidíš. Zvládneš to, bude to dobrý, jen nespi, slyšíš mě?“ prosila jsem.

„Han… Dan… řekni…“ Pokoušela se dát dohromady souvislou větu.

„Řekneš mu to sama, ano? Počkej na něj, přijde. Počkej na něj.“

„Už aby tady byl. Trvá jim to,“ vrčel Thomas a v tu samou chvíli se rozrazily dveře.

„Ding dong, je někdo doma?“ zahalekal Emmett a mě vytryskly slzy do očí.

Ve druhých dveřích se objevil Jared.

„Nestihl jsem upéct sušenky, ale vám to vadit nebude, že ne,“ omlouval se naoko.

„Hele, blb a ještě větší blb. Nejste rodina?“ vrčel táta a Emmett ho odměnil uznalým hvízdnutím.

„Vy nám nesete dárek?“ sykl Thomas, když si všiml maminky.

„Jo, to si piš. A hned desetkrát,“ odfrkl si Jacob.

„Danny,“ vzlykla jsem a brácha konečně vystrčil hlavu zpoza davu. Neviděl nás, dokud jsem nepromluvila. Až poté se osm párů očí stočilo za malý stolek.

„Pearl!“ zařval Daniel a vrhl se k nám. „Lásko, miláčku, poklade! Co se ti stalo? Co ti udělali? Ti parchanti!“ zavyl, když spatřil Pearlinu hruď v krvi, sinalou tvář a promodralé rty. Pootevřela oči, snažila se něco zašeptat, ale pak jí zase klesla víčka a ona ještě víc zbledla. Přerývaný dech najednou skoro nebylo slyšet. Danny se k ní sesul na kolena.

„Buď tu se mnou, slyšíš mě?“ panikařil.

„Danny, je mi to líto, já…“ začala jsem, ale on mě ignoroval. Měl oči jen pro ni. A to už mě odstrčil i Carlisle. Prohlédl jí hrudník, zaregistroval krvavou pěnu na rtech a stiskl čelisti. Na čele mu naběhla starostlivá vráska. „Musí okamžitě do nemocnice,“ sykl.

„Dan…“ zašeptala. Brácha ji opatrně vzal do náruče.

„Odnes ji,“ pobídl ho táta a sám omotal ruce kolem mě.

„Ne, počkej! Já umím chodit, jsem v pohodě,“ lhala jsem.

„Nehraj si na hrdinku, Hannah,“ zavrčel táta a já sklopila uši. Ovinula jsem mu ruce kolem krku a najednou mi bylo fajn. Danny s Pearl v náručí a Carlislem upíří rychlostí zmizeli na chodbě a táta chtěl hned za nimi, ale to probralo Jareda k činu.

„Tak na to zapomeň. Já ji tu nedržel o hladu, abys ji odnesl,“ vyhrkl Jared a zatarasil nám dveře. Pak máchl rukou nad hlavou a povolil jakýsi kohoutek. Na hlavy se nám snesla sprcha.

„Do háje,“ vyhrkla máma.

„Zamrzlé trubky nebyly moc platné, co, ježibabo?“ ušklíbl se Jared zle a pak se skřípavě rozesmál. „On totiž benzín tak snadno nezamrzá!“

„Do prdele!“ sykl Emmett. „Rose mě zazdí za tu košili,“ stěžoval si.

„Benzín,“ vydechl Taavetti, který celou dobu mlčel.

„Jdi od mojí rodiny,“ sykla máma k Jaredovi, ale než po něm mohla skočit, ozval se nepříjemný zvuk. Jako když kamínkem přejedete po asfaltu. Jako když…

„Zapalovač!“ ukázal na Thomase Taav zděšeně. V tu chvíli se na nebohého – ano, bylo mi ho na sekundu líto, když jsem viděla čtyři statné upíry, jak se mu pověsili na krk – sesypala většina skupiny. Táta mě pořád svíral v náruči a čelil Jaredovi.

Jenže Thomas stihl vhodit zapalovač do vzduchu. Ozval se zvuk připomínající třepání koberců, blaflo to a místnost zaplnil žár.

Ale to už jsem závojem plamenů viděla mámu, stála tam jako vítězná bohyně Niké, vlasy jí vlály a se vztaženýma rukama se jí z úst linuly verše, které zněly jako zurčení potůčku, jako šumění deště.

„Vyzývám živly, vodu a vzduch,

nechť přijde na pomoc nám jejich duch,

oheň ať lapí, uzamknou skrýš,

plameny udrží stranou a výš.

Ohni teď spolu stavíme hráz,

déšť, mlha, vlhko teď obklopí nás,

Dešti, ty padej a požár has,

Rodině mé se nezkřiví vlas!

Ohýnku, plápolej a klidně hoř,

než zhasneš, to, co je zlé, klidně zmoř,

co není naše, to znič a spal,

pomsti se tomu, kdo život ti dal!“

Nestačila jsem kulit oči. Odněkud se připlazily pramínky mlhy a zničeho nic odkudsi začaly padat kapičky deště, mrholilo a pak už lilo a ty kapky se s mlhou mísily v jedno a obalovaly nás jako průhledná koule. Taková ta, co v ní sněží, když se s ní zatřese.

Kolem nás se utvořila bublina. Jako kdyby nás někdo zabalil do igelitu a oheň neměl šanci tím proniknout. Táta si mě přimknul víc k hrudi a schoval mou tvář. Pak jsem najednou cítila jsem otřes, a když jsem se vymanila z náruče mého ochránce, měla jsem pocit, že jsem v pekle. Kolem nás byl všude oheň. Slyšela jsem zoufalý Thomasův řev a viděla zmítající se postavu ve dveřích.

„A zase jsem si nic neužil,“ sykl Emmett v té ohni odolné bublině. Trucovitě zkřížil ruce na prsou a nafoukl tváře. „Lure, jsi sobec, víš to? Alespoň jednoho jsi mi mohla nechat,“ mručel.

„Sklapni,“ okřikli ho Jasper s Taavettim a Manuem unisono a mamka se jen rozesmála. Ve vteřině stála u nás a oba nás objímala.

„Nemohla jsi říct, že je to takhle snadné?“ vyčítala jsem jí.

„A jak?“ bránila se.

„Nevím, mohla jsi poslat esemesku přes Dana,“ mručela jsem.

„Ta holka je celá já!“ smál se táta.

„Pche!“ odfrkl si Taavetti.

„Nedělej pche!“

„Jaké pche?“ bránil se Taav.

„To tvoje pche. Takové to pche – to těžko. Jen se podívej, je celá já!“ dmul se mnou nepochopenou pýchou na mě.

„Pche!“ zopakoval provokativně Taav.

„Hej!“ zavrčel táta.

„Není tu moc hic?“ mručel Jasper a rozepnul si knoflíček u košile.

„Radši jdeme odtud, nebo se tu ještě svlékne,“ protáčel panenky Emmett.

„Co je s Danem a Pearl?“ vzpomněla jsem si. Stihli utéct? Asi jo, když jsou ostatní tak klidní. Ale Pearl… ta krev a bodná rána pod levým prsem… Není tam srdce? A Carlisle se tvářil ustaraně…

„ Měli bychom si pospíšit ven. Hanny má pravdu, Pearl nevypadala dobře. Lure, ta kapsa nás dokáže vyvést?“ zjišťoval Edward a Emmett zamrzl uprostřed pohybu.

„Měla by,“ usmála se mamka. Táta se zvedl na nohy se mnou v náruči a vyšel ven.

„Kde je Jared?“ vyzvídala jsem.

„No, jelikož Thomas nestihl říct ani amen, předpokládám, že Jared na amen ani nemohl pomyslet,“ spekuloval Jacob.

„Amen? Fakt jsi řekl amen?“ nechápal Emmett.

„No co?“ bránil se Jake.

„Nemohl jsi být originálnější?“

„Mohl, ale to bych tě shodil,“ sykl táta.

„No a? Ale byl bys vtipný.“ Hádali se celou cestu až k žebříku, který mi v tu chvíli přišel jako cesta do nebe. Uvidím ho. Bude tam Chris? Kde je vůbec? A Pearl? Žije? Bože, buď milosrdný!

***

Vyběhl jsem s ní v náruči následován Carlislem a jakmile se kolem nás rozprostřelo náměstí, shluklo se kolem nás několik postav.

„Ježíš, krev!“ vyjekla Rose a instinktivně se vzdálila. Chvilku jsem na ni měl vztek. Jak mohla?

„Klid, Danny. Rose na krev reaguje… jinak,“ tišila mě Bella. „Jsou dole všichni v pořádku?“ zeptala se s co největším klidem. Kývl jsem, ale vlastně jsem to nevěděl. Ale neměl jsem čas o tom přemýšlet. Zmocňovala se mě panika. Pearl se teď sípavě nadechovala a u úst se jí znovu objevila krvavá pěna.

„Carlisle, udělej s ní něco,“ prosil jsem.

„Nevím,“ vrtěl hlavou skepticky a v očích měl soucit a zoufalství, „potřebovala by do nemocnice a okamžitě na sál. Nedá se to stihnout.“

Bella si vyměnila smutný pohled s Rory a Alicí.

„Má určitě probodnutou plíci,“ zašeptala Bella, „a podle té rány a krve… šlo to k srdci. Asi má poškozenou některou důležitou tepnu. Do nemocnice to nestihneme. Musíme ji přeměnit.“

„Musíme, jinak vykrvácí,“ konstatovala Alice a Rory souhlasně kývla. Rose pár metrů od nás přitakala. Jediná Skylar ztuhla a Carlisle zavrtěl hlavou.

„Nevíme, jestli by to chtěla,“ nesouhlasila Skye.

„A co má být?“ zasyčela Rose. „Mě se taky Carlisle neptal. A Dan ji miluje, sakra, teď najednou máte svědomí?“

„To není o svědomí, ale o volbě. Nemocnice je kousek, Rose,“ křikla Skye.

„Skye má pravdu,“ souhlasil Carlisle.

„Nemá. Prostě se to nedá stihnout. Je bledší než Bella, vidíte? Tak alespoň nezdržujte, když to nechcete udělat vy.“

„Alice, udělám to,“ rozhodla se Bella náhle a Carlisle už nic nenamítal. Pak se ale zarazila. „Kdybych… kdybych přeháněla, musíš mě zarazit. Za každou cenu, rozumíš,“ nabádala ji a Alice kývla.

„Tak ale už!“ pobízel jsem je.

„Chrisi?“ oslovila Alice mého přítele, který stál o kus dál a sledoval Rose. Nejspíš byl ochotný se postavit mezi ni a Pearl.

„Hm?“ obrátil pozornost k tetě.

„Mohl bys prosím dojít do vozu pro deky? Zabalíme ji do nich, bude jí zima,“ lhala. Potlačil jsem samovolné zasmání. Chris kývl a rozeběhl se k autu. Bella se naklonila k Pearl a já znervózněl. Přišlo mi, že ji jen šeptá něco do ucha. Tedy do chvíle, než moje kráska vytřeštila oči. Rty semkla do bílé linky a zbledla. Bells si její hlavu musela přidržet, protože Pearl se z posledních sil bránila. Rvalo mi to srdce. Měl jsem nutkání ji zarazit.

„Babi, dost,“ zašeptal jsem, ale Bella nereagovala.

„Bello,“ ozval se Carlisle varovně.

„Bello!“ drkla do ní Alice. Pearl ztrácela vědomí a slábla.

„Bello!“ zařvali jsme já, Rory, Carlisle, Alice a Nessie dohromady. Ale nic se nestalo.

„Ty násosko!“ zaúpěla Rose a vrhla se k nám následována Skye. „Skylar, pomoz mi,“ vybídla ji a najednou se zakousla Belle do předloktí. Skylar s ní škubla nahoru a do strany a Bella ztratila koncentraci.

„Jauvajs!“ zařvala a pustila Pearl, kterou jí okamžitě Alice vytrhla z náručí. Od ní ji převzal Carlisle a opatrně ji položil na zem. Prsty jí přiložil na krční tepnu a zkoušel s napjatým výrazem, jestli má tep. Pak ulehčeně přikývl.

„Do prčic, já…“ vzdychla prababička a začala se třást.

„To nic,“ tišila ji Rose a já se pokusil babičku obejmout, protože na mě upírala smutný pohled, jako kdyby se omlouvala nejvíc mně.

„Nikdo by to nezvládl líp,“ tišil jsem ji. Přemýšlel jsem, jak dalece jsem mluvil pravdu, ale z mých úvah mě vytrhl bolestný řev. Ne, už ne! Co je tohle zase?

Předchozí

Mé shrnutí

Další

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když kočka není pes - 31. kapitola: