Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když kočka není pes - 3. kapitola

13.09.2010 (16:15) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3278×

Náhradník

Ráno jsem se probudila s hrůzou a budíkem.

„Do prčic, jak to, že zvoníš!“ vrčela jsem. Neměl zvonit. Tedy měl, ale ne tenhle. Večer jsem si nastavila svého kohouta pro časnější vstávání kvůli referátu. Dostala jsem ho tenkrát od Jacoba. Kykyrýkal a zaručeně mě probudil, takže se něco muselo stát. Zvonil až můj normální budík. Vyskočila jsem z postele a vřítila se do koupelny. Sprcha, fén, zuby, šatna! Snídani vynechám, není čas. Mám jen hodinu! Vletěla jsem zpět na postel a natáhla se po notebooku.

„No kde je?“ sykla jsem.

„Tady je,“ usmála se ve dveřích máma a podávala mi notebook.

„Nezvonil mi budík, to nestihnu, sakra!“ skučela jsem a pokoušela se počítač popohnat myslí.

„To asi ne,“ souhlasila a posadila se vedle mě na postel. „Nemohla jsem si nevšimnout tvého protestu, ale chtěla jsem se tě zeptat, proč?“

„Mami, já teď nemůžu mluvit. Musím udělat ten referát,“ omlouvala jsem se. Máma mi podala desky a lehce se usmála.

„To bylo poprvé a naposledy. Příště tě v tom nechám vykoupat. A ten budík jsem ti taky vypnula já.“ Spadla mi brada. Máma za mě udělala úkol? Jak ona, tak táta byli nepřekonatelní. Uměli pochválit, ale jakmile se něco dělo, dokázali i vynadat. Jediná výhoda holky byla, že Daniela táta občas nakopnul a nejen slovně. Nikdy nás v ničem nenechali, ale průšvihy za nás nežehlili. Když jsme něco zkazili, pomohli nám to napravit, ale nikdy se do toho vysloveně nemíchali, nedělali to za nás. Proto mě teď udivilo, že to máma udělala.

„Proč?“ zmohla jsem se na jediné slovo.

„Vypadala jsi včera utrápeně a obzvlášť u toho počítače. Edward mi říkal o té knihovně, že ti nějaký kluk vypálil rybník, tak se mi tě zželelo. Pak mi řekni, jakou známku jsem dostala,“ culila se. Nedokázala jsem radostí odolat a objala jsem ji.

„Děkuju,“ kuňkla jsem. „Vážně moc děkuju.“

„Už mi tedy můžeš říct, co s tebou včera bylo?“

„Komplex nejmladší?“ nadhodila jsem a máma vykulila oči.

„Přijdeš si zanedbávaná?“ vyhrkla.

„Právě že ani ne. Až moc mě hlídáte a střežíte. Je to moc. Josh může všechno a já ne. Někdy bych chtěla být klukem, abych mohla hrát fotbal a tak. Jenže i tak bych vedle Dannyho byla jak pako,“ stěžovala jsem si a když už to šlo ven, muselo všechno. „Vždyť se na to podívej, za něj bys úkol neudělala a já mám jednou oteklé oči a je to.“ Mamka se podívala na desky v mém klíně a pak na mě.

„Máš pravdu. Od teď jiný přístup. Tohle mi dej a vylízej se z toho, jak chceš,“ pronesla s kamennou tváří a sebrala mi referát. Chmátla jsem do prázdna v naději, že ho uzmu zpět, ale mamka byla rychlejší.

„Jaj! Vrať ho!“ kvíkla jsem.

„Ne, napiš si ho,“ rozhodla.

„Děkuju,“ zasmála jsem se a ona jen mile a spiklenecky mrkla.

„Nemáš zač, nechám ti to dole v kuchyni,“ dodala, než odešla. Rozesmála mě tím.

***

Ve sprše jsem si zpíval. Poprvé po dlouhé době jsem se do školy těšil, jak malý kluk. Musím ji dostat. Ta holka je přesně můj poslední dílek skládačky! Ona je můj Osud a Chris utře! Pustil jsem si na hlavu studenou vodu, abych se probral. Nechápal jsem, co se vztekám. Vždyť on před ní utekl. Doslova! Když mi včera večer volal, nadhodil, že mi musí něco říct. Napadlo mě, že se bude jednat o Pearl. O tu bohyni s nohama až na zem a tváří anděla. Pukni, Afrodito! On by mě nepodkopl. Ví, jak se mi ta holka líbí. Taky kdo by to nevěděl, když jsem o ní mlel celý den? A dnes to nebude jiné, pomyslel jsem si.

„V noci se mi o Pearl zdálo,“ básnil jsem u skříněk na chodbě, když se objevil můj nejlepší přítel. Znali jsme se od prváku a hned jsme si padli do oka. Byl stejné střevo jako já, ale po škole nás měli za nejvyšší příčku na žebříčku. Ubohost. Samozřejmě do chvíle, než jsem chtěl být na první příčce pro Pearl.

„Mě taky!“ skoro nadšeně zvolal, než protočil otráveně oči.

„Jen si ze mě utahuj,“ odsekl jsem.

„Já to myslím vážně, honila mě i ve snech. Děs!“

„Jsem totální idiot. Tebe ve snech honí a v mých ji honím já. Jak říkám, idiot.“

„Kašli na ni. Jsou i hezčí,“ vybízel mě Chris.

„Jo? Kdo, ty Ježíšku?“ rýpl jsem si. Moc dobře jsem znal jeho malé tajemství a hrozně mě žralo, že mu nemůžu říct to moje.

„Viděl jsi dnes Madison? To je kus! Dlouhý vlasy, velké dekolty… Pokukuje po tobě,“ nabízel, ale v jeho hlase nebyl ani náznak toho, že by Medison byla pro něj opravdu přitažlivá.

„To si děláš srandu, že jo? Madison je jako melounek. Její zralost poznáš podle poklepání na stěnu!“

„No, tak to je hodně přezrálá,“ dodal Chris a oba jsme se ušklíbli.

„Cos mi to chtěl včera říct?“ nadhodil jsem téma.

„Asi nic. Radši to nech být,“ pokrčil rameny a svraštil obočí.

„Hele, co je!“ praštil jsem ho do ramene. Tohle nebyl Chris, jakého znám.

„Nic. Hej, co ten volejbal dneska? Koho vezmeme místo Sebastiana? Bez něj budeme v oslabení!“

„Hlavně nenápadně, co?“ vysmál jsem se jeho pokusu odvést pozornost jinam. Jako kdyby to u poloupíra šlo.

„Tak koho?“ trval na svém. Kolem nás prošel hlouček holek a nacpaly Chrisovi do ruky růžové lístečky. Ten se jen mile a zdvořile usmál, a když už se nedívaly, vrazil je do odpadkového koše. Tak tohle šramotilo moje ego, protože já měl být ten nepřekonatelný. Ale taky dobře. Jen kdyby tu byla Hannah. Kluci by jí padali k nohám, tak jako všude, včetně Chrise. Na to bych si vsadil.  Hanny o to nikdy dřív nestála, před kluky utíkala, ale bylo jí to málo platné. Jako její brácha jsem dlouho nebyl schopný posoudit, čím to je, ale očima ostatních… Moje ségra byla štíhlá jako proutek, hluboké zlaté oči v jemném obličeji a vlasy jak eben až do pasu. Sice nosila beztvaré pytlovité oblečení, protože se v něm cítila pohodlně, ale i to jí obvykle slušelo. Prohlédl jsem si donchuána přede mnou a přemýšlel, jak dokázal nepoznat, že je Hannah holka.

„Hej, posloucháš mě vůbec?“ mával mi Chris rukou před očima. „Komu řekneme?“

„Co já vím? Napadá tě někdo?“ navázal jsem na jeho otázku.

„Víš, že jo? Ale nevím, jak hraje. Je to takové tintítko. Možná ho potkám v knihovně. Včera tam byl, ale fakt nevím. Napadá tě někdo, kdyby on nemohl?“

„Kdo je to?“ vžíval jsem se do role a hrál si na zvědavého.

„Jmenuje se Hanley, ale opovaž se mu tak říct! Říkají mu Hanny. Včera jsem mu sebral asi tři encyklopedie, vztekal se. No představ si to, řekl mi, že jsem blbec!“ rozčiloval se nepřesvědčivě.

„Ta drzost!“ napodobil jsem ho a Chrisovi to došlo. Opět se mě pokusil praštit, ale já se jeho ráně vyhnul.

„Říkal jsem ti, že do knihovny chodí jen divní lidi,“ dodal jsem se smíchem.

„Vole!“ odfrkl si a vydal se směrem na hodinu.

Já se zdržel, protože se kolem mě protáhla Ona. Voněla jak luční zvonky a vypadala jako víla Amálka.

„Vezmi si mě,“ špitl jsem, když jsme se míjeli.

„Co?“ vyhrkla a zastavila se.

„Les v zimě… Jsem říkal… Zima… Máš ráda zimu?“ vybruslil jsem z toho nešikovně. Pearl se usmála a objala učebnice. Jak já chtěl být tou stoletou chemií v jejích pažích.

„Docela ano. V zimě se dá lyžovat, když je sníh. A les je v tu dobu taky kouzelný. Proč?“

„No, to je dobrá otázka…“ zamručel jsem.

„Hele, Danieli, Chris má odpolední školu, nebo ne?“ Tak tohle bolelo!

„Nemá. Budeme hrát volejbal,“ odsekl jsem moc rozzuřeně. Pearl zmizel úsměv z tváře a chápavě kývla.

„Aha.“

„Přijď, jestli chceš. Bude to v městské tělocvičně. Venku už začíná být moc zima.“ Konečně se opět rozzářila a usmála. V tu chvíli jsem věděl, že i kdybych měl vyvraždit celé Chicago, udělám to, jen když se ona bude usmívat. Nejspíš bych tam stál jako to tele ještě hodně dlouho, kdyby nezazvonil školní zvonek.

„Hele, pozval jsem Pearl na ten volejbal,“ špitl jsem v hodině biologie Chrisovi.

„To si děláš srandu! Vždyť to je chlapská záležitost!“ vrčel.

„A Ha…“ spolkl jsem to v čas, než jsem prokecnul ségru. Takhle z toho vylezlo, že jsem úplně blbý. Super!

„Jak aha? Dane, prober se! Jsi dneska fakt mimo!“ vyčítal mi.

Kdo by nebyl?

„Dany? Když tam jde Pearl, můžu taky?“ pískla za mnou Madison, která nás slyšela.

„Ta je jak radar,“ vzdychl Chris a já se zalkl smíchem.

„Madison, to víš, že můžeš,“ culil jsem se a Chris jen nechápavě zavrtěl hlavou. Vědět, co tím způsobím, radši bych si ukousl jazyk. Madison to řekla v další třídě a holky z té třídy to řekly dál. Šířilo se to jako epidemie eboly v Kongu a nakonec tam slíbilo účast víc holek než kluků.

„Když nepůjde ten tvůj kámo, tak tam postavíme holku,“ oznámil jsem mu těsně předtím, než jsme se rozloučili před školou.

„Blbče! Tak v sedm, čau,“ mávl a namířil si to do knihovny.

Provokativně jsem zvedl telefon a zmáčkl číslo čtyři v rychlém vytáčení.

„Hm?“ ozvalo se ve sluchátku.

„Hele, že nevíš, kam teď míří Chris, méďo?“ zeptal jsem se potutelně. Ve sluchátku bylo slyšet, jak přidává do kroku.

***

V jedné ruce jsem třímala kelímek s kafem, ve druhé sendvič a mezi ramenem a hlavou mi ležel mobil. Batoh mi padal ze zad a konečky vlasů mi právě vypíchly oko.

„Hm?“ zamručela jsem s plnou pusou. Byl to můj škodolibý bratr a oznámil mi, že Chris míří do knihovny. Moje nohy se div nerozeběhly, ale přeci mu nebudu dělat takovou radost, no ne?

„A proč mi to říkáš?“

„Já ti ani nevím, ale myslel jsem, že bys mohla mít třeba radost.“

„Nemám, zase mi vykrade knihy. Nevíš, proč tam jde?“

„Vím. Jde se tě zeptat, jestli bys s námi nešel hrát volejbal, Hanley,“ dobíral si mě.

„Ještě jednou mi řekni Hanley a vrazím ti takovou, že ještě týden budeš kadit zuby!“ sykla jsem.

„Taky tě mám nesmírně rád, méďo,“ zasmál se Dan a zavěsil. Nedokázala jsem se neculit. Nejen kvůli bráškovi, ale i kvůli Chrisovi. S ovíněným pocitem jsem vpadla do knihovny.

„Jídlo ne!“ vyštěkl Kraken.

„Já mám ale hlad!“ bránila jsem se.

„Ne!“ trvala si na svém ta baba. Přimhouřila jsem oči a pokusila se jí uhranout. Nic, jen to napodobila a vypadala tisíckrát hůř než já. Br!

Stála jsem u dveří a tlačila do sebe zbytek bagety, když se tam objevil Chris. Sjel mě pohledem a začal se smát.

„Neboj, já ti to nesním, hele!“ culil se.

„Á ím, ho y i ach eovoi,“ zahuhlala jsem s plnou pusou.

„Bonjour! Leze lev do tramvaje, žere mandle a loupá si je,“ pronesl ráčkovaně francouzsky.  Spolkla jsem to, co bylo v puse.

„Ty nevíš, že na lidi s plnou pusou se nemluví?“ sykla jsem.

„Snad s plnou pusou se nemluví, ne?“ opravil mě.

„To měl být vtip, humor, legrace, sranda! Znáš?“ ryla jsem do něj.

„To se jí? Kde se to kupuje?“ vyhrkl.

Tak jsem blbá já nebo on?

Předchozí

Mé shrnutí

Další

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když kočka není pes - 3. kapitola: