Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když kočka není pes - 27. kapitola

19.10.2010 (19:15) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3068×

Cesta domů

„Mami?“ vyhrkl jsem do telefonu, když se ohlásila residence Cullenů.

„Danieli? Kde jsi?“ panikařila.

„Ve Finsku. Co je? Hele, proč má Hannah vypnutý telefon? Proč nechodí na počítač, nebo nevolá?“ vyptával jsem se. Upadl jsem do transu. Máma se na druhém konci rozvzlykala.

„Mami? Maminko, co je?“ skoro jsem křičel.

V telefonu to zachrčelo a ozval se mužský hlas.

„Danieli?“

„Táto! Co je s maminkou? Jsou všichni v pořádku?“ panikařil jsem.

„Nejsou,“ zašeptal zlomeně.

„Tak co je!“

„Hannah je pryč. Asi utekla,“ vyhrkl táta.

„Hannah? Proč by utíkala? Ségra neutíká! Je Cullenová!“ vrčel jsem.

Hannah, Hanny, Méďo… co blbneš?

„Lure jí sebrala deník a zabavila počítač, protože lezla domů oknem ve tři ráno. Asi se naštvala. Nebo ji někdo unesl, protože už třetí den není doma.“

„Tři dny! A já to nevím?“

„Uklidni se. Nechtěli jsme tě děsit.“

„Pozdě. Jedu okamžitě domů. Najdu ji, a jestli utekla, tak ji rozčtvrtím.“

„A když ne?“

„Tak rozcupuju toho, kdo ji unesl!“ vzlykl jsem a konečně to na mě dolehlo.

„Dane, jdi si lehnout. Děláme, co můžeme. Střídáme se v pátrání. Pokus se být v pořádku, ano? Víme jen, že naposledy mluvila s Pearl. Byla u ní a kus od jejího domu jsme našli její věci.“

„A to si myslíte, že utekla?“ vyjekl jsem. „Vždyť máte důkaz, že nešla dobrovolně!“

„Jdi spát,“ odbyl mě a zavěsil.

„Tati? Táto! Joshuo!“ vřeštěl jsem, dokud mi mobil nevzal z ruky Jazz.

„Asi to nebyl nejlepší nápad, volat. Co?“

„Hannah unesli,“ vzlykl jsem a zhroutil se na zem.

„Co?“ ozval se ze schodů Chris. V ruce držel sklenici a nejspíš si šel jen pro vodu a místo toho…

***

Žaludek se mi svíral v křečích. Bolelo to. Ruce jsem měla rozdrásané do krve a nedokázala jsem určit, jak dlouho tu jsem. Bolela mě hlava a měla jsem hlad a žízeň. Od mého prvního probuzení jsem nic nejedla.

„Mám hlad!“ zařvala jsem zoufale, ale jako vždy mi nikdo neodpověděl. „Mám hlad,“ zašeptala jsem znovu a propadla se do usedavého pláče. Bez sil, bez víry, bez všeho…

***

Chris byl jako zuřivý lev. Bledý, vzteklý, a přestože nespal celou noc, byl plný energie. Já seděl vedle Rose, tupě zíral do prázdna a tiše se modlil. Ať jsme sebevíc chtěli, letadlo letělo do Kanady až za dvě hodiny a dalších několik nás čekalo na palubě.

„Neměl jsem ji tam nechávat,“ zašeptal jsem.

„Není to tvoje chyba,“ tišila mě Rose.

„Je to moje chyba,“ vzdychl Chris a usadil se na schodech.

„Taky ne! Není to ničí chyba. Hannah je silná holka a je Cullenová a Blacková. Rory si taky užila a nejen ona,“ tišila nás Rose.

Alice nám nesla právě hrnek horkého kafe a dva panáky nějakého alkoholu na uklidnění, když jí to celé vypadlo z rukou. Viděl jsem to, protože jsem v tu samou chvíli zvedl hlavu. Alice měla vytřeštěný pohled a zírala do prázdna. Chris nechápal, co se děje, ale ostatní se kolem ní sesypali a pokoušeli se jí probrat.

„Connor!“ vydechla. Tak teď jsem nechápal ani já.

„Je mrtvý!“ vymlouval jí Emmett.

„On ano, ale jiní hledači ne! Jdou po Lure, vidím je.“

„Lure? Proč ona?“

„Asi mají Hanny! Jdou po čarodějkách!“ brebentila Alice.

Vyměnil jsem si s Chrisem vyjevené, bledé pohledy. Ani jeden z nás netušil, kdo je nebo kdo byl Connor.

„Co je Connor?“

„Spíš Hledač,“ sykla Rose.

„Jsou to sběratelé duší. Kdysi jsme měli tu smůlu a na dva narazili. Connor a Mia. Oni… vyhlídnou si vždycky jeden druh a ten se poté snaží vyhladit do posledního jedince.“

„Co?“ přeskočil mi hlas.

„Nejspíš objevili Hannah a… Ach můj bože!“ zajíkla se Alice, když jí to došlo. Otočil se mi žaludek a podlomily nohy.

„Na to zapomeň, není mrtvá,“ vrčel jsem.

„Jak se to dá zlikvidovat? Tak to roztrhejte! Rozsápejte, co já vím! Zabijte to! Ale neříkejte takové blbosti, jako že je moje Hannah mrtvá!“ štěkal Chris a z očí mu stékaly slzy.

„Chrisi, jestli jde po Lure a Hannah už odhalil… Nikdo na světě si nepřeje víc než my, aby tomu tak nebylo. Věř nám.“

„Alice, vidíš budoucnost, tak se po Hannah podívej, ne?“ prosil ji Chris.

„Nevidím vlkodlaky a poloupíry.“

„Danieli. Jste dvojčata! Musíš cítit, jestli žije, ne? Napoj se na ni!“ žadonil zoufale. Zavřel jsem oči a bez jediného slova se pokoušel najít ji.

Hanny? Jenže nic se neozývalo. Byl jsem vyčerpaný a unavený. Spal bych. Chtělo se mi šíleně spát a kručelo mi v břiše… moment. Jedl jsem v letadle a pak než jsme se chystali jít spát. Já nemám hlad.

Hannah! Zkusil jsem to znovu. To bylo určitě její. To ona někde umírala hlady.

***

Slyšela jsem brášky hlas. Ale už se mi nic nechtělo. Nechtěla jsem mluvit, hýbat se. Když jsem ležela na břiše, nebyly ty křeče tak silné. Za chvíli to určitě přijde a bude klid. Jen usnout, zvažovala jsem. Oči jsem měla zavřené a únava se mě držela jak slepec  hole, ale nedokázala jsem z toho hladu usnout.

Slyšela jsem, jak skřípou dveře. Někdo přišel?

„Jak rád bych si sáhl, ale to by mě povinnosti odvolaly pryč a to momentálně nechci. Hanny, vedu ti spolubydlící. Domluv jí nějak, aby přijala nový život Hledače, ano? Brání se, potvůrka a přitom má tak dokonalý dar. Jared ho cítil na dálku. Není šikovný?“

Tom? Pomalu jsem si vzpomínala na svůj pokus o útěk a podtržené nohy. Náraz na asfalt a tmu. To byl Tom! Ten kluk, který si hrál na přítele. Ten kluk, kterého nevyděsil můj motýl a já právě zjistila proč. Ale co jsou to Hledači?

„Hannah!“ vyjekl dívčí uplakaný hlas. Do háje!

***

„Jaspere, to ty?“ vyzvídal jsem, když se moje emoce z vyčerpání přeměnily na hněv.

„Ani omylem,“ zašeptal.

„Co jsi cítil?“ vyzvídala Rose.

„Asi Hannah, já nevím.“

„Takže žije?“ chytal se stébla Chris.

„Určitě ano,“ souhlasil jsem a doufal, že nelžu.

„Měli bychom pomalu vyjet. Na letiště je to kus a než nás odbaví, potrvá to,“ navrhl Emmett a naskládal si kufry do náruče, jako kdyby to bylo vyžehlené prádlo.

Jelo se dvěma auty. Do jednoho bychom se nevešli. Celou cestu bylo ticho. Každý se topil ve svých myšlenkách. Vytáhl jsem PDA a napojil se.

„Co to sakra…“ zamumlal Chris. „Teď vytahuješ Gameboy?“

„Gameboy? Jsi normální? Pédéáčko, ty moulo. Minipočítač. Loni jsem ho tu nechal, tak jsem se ho opět zmocnil. Potřebuju zaměstnat ruce.“

Chris to dál nekomentoval a já okamžitě vpadl na ICQ. Bylo prázdné. Pearl tam nebyla. Slíbila, že tu bude. Že si to spočítá a počká tu na mě. Kde je? Potřeboval jsem ji. Musel jsem jí odříct to letiště a hlavně, jestli v tom jel někdo z města, musel jsem ji varovat.

***

„Hanny, mluv se mnou,“ prosila. Copak to šlo? Zasténala jsem. To jediné mi ještě šlo.

„Máš hlad?“

Pro kus žvance bych vraždila… nadechla jsem se. Ach ne! Ve vzduchu jsem cítila krev. Omamnou, lákavou, hutnou a lidskou. Byla raněná. Krvácela a já tři dny nejedla. Naprázdno jsem polkla a žaludek se začal bouřit.

Zatnula jsem zuby a zkusila zabořit obličej do země, abych vdechovala pach plísně.

„Jak ti je? Co mám dělat?“ prosila. Nadechla jsem se a sebrala své poslední zbytky energie.

„Jdi co nejdál ode mě a mlč, Pearl,“ požádala jsem a propadla se do bezvědomí.

***

Vzteky jsem ho vyhodil z okna. Pearl tam nebyla. Kde je?

Jako kdyby všechno bylo proti nám. Letadlo mělo zpoždění, někde se ztratily kufry a píchli jsme kolo. Dvakrát. Když už jsme konečně seděli v letadle do Kanady, usnul jsem. Opět. O Chrisovi jsem nevěděl celou dobu. Mlčel, bledl a něco pořád špital. Nejspíš na něj působil Jasper. Jinak by se zhroutil a já ostatně taky. Můj malý méďa byl někde lapen.

„Vstávejte,“ budily nás Alice s Rose.

„Co je?“ vyhrkl jsem.

„Budeme přistávat,“ odpověděla.

„Zase jsme to prospali?“ divil jsem se.

„To je moje chyba, omlouvám se,“ usmál se smutně Jazz.

„Ne, to je dobře. Děkuju, strejdo. Jen bychom se užírali. Tohle bylo lepší, viď?“ otočil jsem se na Chrise. Ten jen kývl.

V hale nás čekal zbytek rodiny. Máma mi skočila kolem krku a málem mě udusila.

„Najdeme ji,“ sliboval jsem.

„Chrisi, pojď, odvezeme tě domů,“ mávl na něj Taavetti.

„Ani omylem,“ zavrčel Chris.

„Co?“

„Nejdu domů. Jdu s vámi.“

„Nebuď pitomec. Nemůžeš nám v tom pomoct,“ bručel jsem.

„Jak nám? Ty jdeš taky domů,“ utnula mě máma.

„Nejedu domů. Jdu s vámi,“ zopakoval jsem Chrisova slova. „Potřebujete mě, protože jsem už v Kanadě a tudíž ji uslyším.“

Hanny?

Dádo? Ozvalo se mi v hlavě ubrečeným hlasem. Neovládl jsem se a i mě stekly slzy po tváři.

Kde jsi, ty pako! Vyčítal jsem jí.

Na pokraji smrti, bráško.

Kdo tě unesl?

Thomas a Jared.

„Mají ji Thomas s Jaredem,“ sykl jsem.

„Ti bastardi!“ vrčel Chris.

Jsou to hledači. Nevím, co je hledač. Víš, co je hledač?

Nenech na sebe sáhnout, Méďo.

Neboj. Pearl mě nedá.

Ztuhl jsem a vytřeštil oči.

„Co je?“ dožadovala se odpovědí moje rodina.

„Alice měla jsi pravdu. Jsou to Hledači a nemají jen Hannah, ale i moji Pearl!“ vydechl jsem.

Danny, já už nemám sílu odolávat.

Čemu?

Krvi a spánku. Jednomu podlehnu. Vím to.

Tak spi.

Už se neprobudím.

Hannah! Méďo! Nemůžeš mi ublížit!Nemůžeš ublížit Chrisovi! Prosím, drž se! Skučel jsem a nemyslel jen na život Pearl, ale i na svůj. Umřel bych, kdyby ji Hannah zabila a stejný osud by mě čekal, kdybych přišel o sestřičku.

Osude, proč?

Předchozí

Mé shrnutí

Další

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když kočka není pes - 27. kapitola: