Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když kočka není pes - 26. kapitola

18.10.2010 (07:15) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2904×

Konec prázdnin

Když se Chris objevil, ihned jsem podal svůj návrh na cestu zpátky do Kanady.

„Ještě ne. Nechtěl jsi náhodou do Finska?“

„Chci za Pearl. Miluje mě a chybím jí a jestli se nevrátím, začne randit s Jaredem,“ vrčel jsem. Chris se začal smát. „No, moc se netlem. Hanny nadbíhá Tom,“ usadil jsem ho.

„Debil,“ sykl.

„Tak jedeme domů?“

„A co to vzít tryskem do Finska, pozdravit tvé roztomilé tetičky a strýčky a pak sednout na letadlo do Kanady? Zabere nám to maximálně dva dny,“ navrhl.

„Tak se jdi ale sbalit, protože já už tu nebudu ani minutu,“ zavrčel jsem a začal pakovat.

Než jsem zavřel počítač, objevilo se okýnko Pearl.

-          Už jedeš?

-          Bohužel ne. Ale za dva dny mě čekej na letišti. Teď se akorát chystáme vzít útokem příbuzné ve Finsku a pak letím rovnou do tvé náruče, jestli chceš.

-

-          Pearl?

Odmlčela se. Nejspíš jsem to přepískl. Zase.

-          Konvalinko, omlouvám se. Neměl jsem na tebe tak uhodit.

-

-          Pearl?

Propadal jsem hysterii. Proč nepíše? Sakra!

-          Bojíš se o mě?

To je potvora!

-          Tohle mi už nedělej. Málem jsem dostal infarkt.

-          Může mít poloupír infarkt?

-          No podle mě ano.

-          To bych nerada.

-          Tak už mi to nedělej.

-          Rozkaz, pane.

-          Musím jít. Ještě bych měl zavolat na letiště a odhlásit se z hotelu.

-

-          Pearl!

-          No jo, jen to zkouším. Tak si pospěš.

-          Až budu ve Finsku, ozvu se ti, můžu?

-          Musíš!

-          Rozkaz, slečno.

Nechápal jsem, jak pár písmenek může člověka vyburcovat a zaplnit adrenalinem, ale ona to dokázala. Měl jsem pocit, že jsem vypil minimálně nádrž kafe a spal tři dny v kuse.

„Jdeme?“ vyhrkl jsem v Chrisově pokoji.

„Hm,“ odsekl. Tvářil se jak týden staré pivo.

„Co je?“

„Už druhý den nic a v noci taky nepřišla.“

„Tak jí zavolej, ne?“

„Má vypnutý mobil. To si myslíš, že jsem to nezkoušel?“

„Ještě furt je nedostupná?“ divil jsem se. „Hele, zkusíme jí zavolat z letiště, ale teď musíme jít. Za půl hodiny to letí, tak makej,“ prosil jsem. Chris zaklapl notebook a sbalil ho do tašky.

O patnáct minut později jsme seděli v letištní hale.

„Skvělé, není tu signál,“ vrčel Chris a obcházel halu s mobilem ve vzduchu.

„Ve Finsku určitě bude, uklidni se,“ nabádal jsem ho a sám si málem kousal nehty. Dost mě znervózňoval.

„Myslíš, že ho má vypnutý kvůli mně?“ zeptal se, když jsme procházeli kontrolou.

„Nejspíš ne. Jen si toho ještě nevšimla, a když to tak počítám, je skoro poledne, takže nejspíš touhle dobou spí.“

„To je fakt. Jak jsem tohle mohl opomenout?“ nechápal.

Když se letadlo vzneslo, usnuli jsme oba jako špalek. Probudila nás letuška, až když jsme se chystali přistát.

„Au, můj krk,“ skučel Chris a pokoušel se rozhýbat páteř.

„Prospali jsme celý let,“ zívl jsem.

„Taky dobře. Alespoň to uteklo. Hele, tetičky ví, že jedeme?“

„Zavoláme z letiště,“ zopakoval jsem svou oblíbenou větu a odfrkl si, když letadlo dosedlo na zem.

„Nech mě hádat, nemáš signál,“ řekl Chris, když jsem začal mávat mobilem nad hlavou.

„Asi tak nějak,“ zasmál jsem se. „Tak tam holt dojedeme, no. Podstatně jsme zkrátili cestování, takže se teď můžeme rozmazlovat taxíky a letadly. Jdeme,“ pobídl jsem ho a vyšli jsme z vyhřáté haly do zasněženého Finska. Ve dveřích jsme se prudce otočili a vběhli zpět. Postavili jsme se stranou a z krosen vytahali teplé oblečení.

Zahaleni po bradu ve svetrech, čepicích a šálách jsme si konečně mohli přivolat taxík, abychom se pak uvnitř zase svlékali.

Auto nás vyhodilo pod kopcem.

„Dál nejet. Sníh. Zima. Led,“ gestikuloval taxíkář a pokoušel se mluvit naším jazykem.

„Nevadí,“ zamručel jsem a s Chrisem jsme se vypakovali ven.

„Zavolej jim,“ prosil Chris v polovině kopce.

„Už se snažím,“ zaskučel jsem a tahal mobil z kalhot.

„Danny, Danečku, Daníku!“ ječela do telefonu Alice.

„Alice, neječ prosím. Ohluchnu,“ skučel jsem.

„Já jsem tak ráda, že tě slyším!“

„Chceš mě i vidět?“ navrhl jsem.

„My teď přijet nemůžeme. Emmett s Jasperem zahájili loveckou sezonu. Možná za měsíc,“ navrhla.

„Co za pět minut? Ale to byste pro nás museli pod kopec. Jsem tu s Chrisem a jaksi nám došly síly,“ skučel jsem. V telefonu bylo ticho. „Alice?“ vyhrkl jsem. „Alice? Jsi tam?“ Nic.

„Seklo to s ní?“

„Nejspíš,“ konstatoval jsem a zkusil vytočit číslo znovu, když se mi na krk pověsil skřítek. Chris leknutím zařval a já se lekl jeho.

„Dádo!“ vřeštěla moje nová šála.

„Alice! Neříkej mi Dádo!“ objal jsem ji.

„Oh, promiň, já vím, že je to výhradně Hannyino  oslovení, ale já si nemohla pomoct, tak ráda tě vidím!“ pištěla.

„Alice, tohle je Chris,“ vydechl jsem, když jsem ji sundal z krku.

„Ráda tě poznávám, Christmasi. Hezké jméno.“ Chris vykulil oči.

„Ehm… no jo, Alice vidí budoucnost. Nejspíš ses jí někde zmínil o svém divném jméně, nebo co,“ spekuloval jsem. O kus dál mezi stromy se ozval hrozný řev.

„Medvěd?“ tipoval Chris.

„Ne, jen rozzuřený Emmett. Byl na lovu s Jasperem a asi zase prohrál,“ culila se Alice.

„No potěš koště,“ vydechl Chris. Mezi stromy se objevila silueta.

„Je velký,“ zašeptal Chris.

„Není,“ tišili jsme ho unisono s Alicí.

„Hele, s kým to tam… Alice? To je malej?“ ptal se Emmett. Za tohle oslovení bych ho nejraději rozkopal. Strýček Emmett mě vždy geniální pojmenování.

„Jo, to je Danny s kamarádem. Není to skvělé, že přijeli?“ trylkovala. Sebrala nám krosny a obě je ladně hodila Emmettovi. Ten si je lehce přehodil přes rameno.

„Hodně steroidů,“ zasmál se Chris.

„Víc než to,“ kýval Emmett.

„Kde je Jazz?“ vyzvídala Alice po cestě do kopce.

„Letěl za tebou domů, nadšenec.“

„A Rose?“

„Ta pro změnu prchala přede mnou,“ postěžoval si.

„Chudáčku malej,“ culila se Alice.

„Pánové, nechci vám nic říkat, ale tímhle nudným tempem domů dorazíme pozítří, takže,“ nadechla se a otočila se k Chrisovi.

„Můžu?“ zeptala se ho. Chris nechápal, co se děje.

„Chce tě nést. Tímhle tempem jdeme jen kvůli tobě,“ vysvětlil jsem.

„Pardon, ale nenechám se nést od holky. Nezlob se, Alice.“ Teta se jen usmála a pokrčila rameny.

„Emmette?“ požádala ho. Ten se jen zasmál, na jedno rameno si hodil dvě krosny a na druhé si přehodil Chrise. Nestihl chudák ani protestovat.

„Zavři oči,“ doporučil jsem mu a pak jsme konečně došli domů.

„Dáte si čaj?“ ptala se Alice.

„Jo!“ prosili jsme oba. Emmett mezitím zvedl telefon a zavolal Rose.

„Prý do deseti minut tu je. Vzala to až k hranicím,“ smál se.

„Hranice jsou dost daleko, ne?“ nechápal Chris.

„Ani ne. Tedy pro nás,“ odpověděl Jasper. Za okny už vážně byla tma a já čekal jen na návrat tety Rose. Neodpustila by mi, kdybych se s ní neuvítal. Abych zabil čas, vytočil jsem znovu číslo Hannah, ale nic.

„Děje se něco?“ vycítil Jazz mé rozpoložení.

„Nevím. Od rána se nemůžu dovolat ségře. Má nedostupný telefon.“

„Hannah a nedostupná? Ona?“ divila se právě vcházející Rose. Chris jen zalapal po dechu.

„Dýchej, blbe!“ odfrkl jsem si.

„No co, je to krásná holka, ale…“ nedořekl a zívl.

„Ahoj, teto,“ ignoroval jsem ho a nechal se obejmout od Rose.

„Ahoj maličký, ty jsi vyrostl.“

„Rose, prokristapána, už dvanáct let nerostu! Ty toho nikdy nenecháš?“ durdil jsem se, ale dělalo mi to dobře, a Rose si mých námitek stejně nevšímala.

„ Tolik se mi stýskalo. Myslela jsem, že se uvidíme až na vánoce a ty nás takhle překvapíš,“ švitořila a mačkala mě. Kolébala se mnou, až jsem jí v náruči málem usnul.

„Jsou utahaní. Měli by si lehnout,“ konstatoval Jasper.

„Chci do pokoje tety Rory, můžu?“ prosil jsem. Emmett se rozesmál.

„Kam jinam, že?“

„Odneste mě někdo,“ skučel jsem a zkoušel svou taktiku z dětství. Většinou to vyšlo a našel se dobrodinec, který mě chytil pod paždí a vynesl do mého pokoje.

„Můžu tě nakopnout, jestli chceš,“ navrhla Rose. A někdy to taky nevyšlo, poznamenal jsem suše.

„Chrisi, ubytujeme tě v prvním patře, ano? Ložnice je velká a budeš tam mít klid,“ navrhla Alice a vedla ho do schodů.

„Dane?“ zastavil mě Jasper, než jsem mohl odejít. „Napadlo tě volat domů?“

„Proč?“ nechápal jsem.

„Kvůli Hanny. Jestli se něco neděje,“ dodal.

„Nenapadlo, jsem blbec. Máš pravdu, zavolám tam,“ kýval jsem a zároveň už vytáčel číslo domů.

***

Třeštila mi hlava a bolelo mě celé tělo. Do nosu mě uhodil šílený smrad a chtělo se mi zvracet. Byla tu taková tma, že ani já nic neviděla. Kde to jsem? Proč tu jsem? Jak jsem se sem dostala?

Předchozí

Mé shrnutí

Další

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když kočka není pes - 26. kapitola: