Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když kočka není pes - 24. kapitola

13.10.2010 (08:00) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2919×

Vítání prázdnin

„Kamže to jdeš?“ vyhrkla ve škole Cloe.

„Jdu na zahájení podzimních prázdnin s Pearl, Tomem a dalšími lidmi,“ zopakovala jsem jí.

„No, tak si to užij,“ sykla.

„Cloe, ty snad jdeš taky, ne?“ vyhrkla jsem. Jak si mohla myslet, že ji nevezmu s sebou?

„Jdu?“ divila se.

„Jistěže. Bez tebe nejdeme,“ ujišťovala jsem ji. Zbytek dne mlela jen a jen o tom. Já na rozdíl od ní měla jiné myšlenky.

Jak se mám dopravit za nimi, když mi zabavili deník a k dovršení všeho mě máma zase chytla, jak se v půl čtvrté ráno soukám do okna? Vzala mi počítač. Sprostě ho vyrvala ze zdi. Vůbec nepomohla obhajoba, že mi je v podstatě přes třicet, takže můžu courat, do kolika chci. Měla jsem trochu špatné svědomí, ale s Tomem se docela hezky povídalo a já zapomněla na čas. Máma řádila jak černá ruka. Prý jednomu klukovi popletu hlavu a pak se zase s kdovíkým tahám po nocích. Ale já se netahala! Jen jsme seděli a Tom je sice fajn, ale s Chrisem se vůbec rovnat nemůže. S Chrisem, který se na mě zlobí, ale který mě líbal tak, že jsem se málem rozpustila… a který má někde v Paříži moje kalhoty.  Ale vysvětlujte tohle mámě! Budu se muset zeptat Pearl, jestli její rodiče taky tak vyšilují. A zabavují techniku, herdek! Jak mi můžou bránit v komunikaci? Alespoň, že mi zůstal mobil. Jenže psát jsem se Chrisovi bála. Poslal by mě do háje. Nenávidí mě. Nebo ne? Ta jeho slova… Zmátl mě!

„Posloucháš mě?“ drkla do mě Cloe před školou.

„Jistě,“ sykla jsem.

„Tak co jsem říkala?“

„Že nevíš, co si vezmeš na sebe,“ zamumlala jsem. Tuhle větu ten den zopakovala tolikrát, že jsem měla šanci padesát na padesát.

„Dobře, ale tak se snaž tvářit jinak.“ Vítěz!

Přemýšlela jsem, jak dát vědět Dannymu, že jsem bez „cestovního pasu“ a internetu. Do háje, co jsem to za debila?

Vytáhla jsem mobil a vytočila jeho číslo.

Volaný účastník je dočasně nedostupný. No prosím…

Do prčic! Tak tenhle fakt nezapře, že je můj bratr.

„Tak za hodinu, ahoj,“ mávla Cloe. Vydala jsem se na cestu domů, když mi prostředek chodníku zatarasila vysoká postava.

„Vyrostl jsi?“ vyhrkla jsem.

„Možná malinko,“ zasmál se Tom a uhnul mi z cesty.

„Co ty tu?“

„Šel jsem ti jen naproti. To se nesmí?“ zubil se.

„Nemáš lepší program?“

„Myslím, že jsem si vybral ten nejlepší.“

„Jsi blázen.“

„Možná,“ špitl těsně u mého ucha, aniž by zpomalil krok.

„Musím domů, abych se připravila na to vítání prázdnin,“ vymlouvala jsem se.

„Je to až za hodinu, co si chceš chystat?“

„Sprchu, oblečení, a tak podobně,“ pohodila jsem rameny.

„Voníš,“ natáhl se ke mně a nadechl se. „Vypadáš skvěle,“ okomentoval mé džíny a béžový rolák s béžovými kozačkami. „A tak podobně taky není tak horké, ne?“ zakončil to. Vyvedl mě z rovnováhy. „Nesedneme si na chvíli v parku?“ prosil.

„Mám úkoly, Tome,“ vymlouvala jsem se.

„Tak ti s nimi pomůžu, ale jsi strašná, víš to? Začínají ti prázdniny a ty děláš úkoly. Co máš?“ vyzvídal.

„Pohyb,“ špitla jsem.

„Co?“

„No mám nakreslit pohyb zvířete. Nějakého. Nevím,“ mumlala jsem.

„Tak u toho se prý povídá nejlíp,“ mrkl a začal se smát.

Změnili jsme směr chůze a zamířili do parku k jedné z laviček. Vytáhla jsem si skicák a tužku a připravila své uši.

„Tak. Thomasi já-nevím-jak-dál. Co jsi zač? Včera ses vyptával ty mě, dneska jsem na řadě já,“ zeptala jsem se a začala malovat.

„Jo, vyptával. Ale moc jsem se toho nedozvěděl. Jsi docela tajemná, a to mě láká,“ pousmál se Tom, ale pak se rozpovídal. Vyprávěl jen takové ty normální věci. Dětský domov, domácí zvířátka, kamarádi, časté stěhování, nerozlučná dvojice s Jaredem. Ale zdálo se mi to? Jak by si toho spoustu nechával pro sebe, stejně jako včera já. Copak asi skrýváš ty, chlapečku?

Já si mezitím představovala svůj obrázek. Zírala jsem kolem sebe a hledala vhodný objekt. Jenže co chcete najít za zvíře uprostřed října? Proč nemohlo být léto? Včelky, barevní ptáčci, berušky, motýlci… Ha! Motýl! Zajásala jsem v duchu a pustila se do toho.

„Máš ráda motýly?“ přerušil své vyprávění, když si konečně všiml, co kreslím.

„Miluju zvířátka,“ zasmála jsem se a bodlo mě u srdce. Vzpomněla jsem si na svého Santu. Na kluka, který přede mnou utekl přes celý oceán. Na kluka, co o mně možná sní a motá si mě s jinou. Na kluka, který stejně bude navždycky v mém srdci mít své místo. Vystínovala jsem mu křídla – motýlovi.

„Barva by byla lepší,“ prosil mě. Protočila jsem panenky a vytáhla penál s pastely.

„Žlutá?“ navrhla jsem.

„Těch je všude mraky. Co fialová?“

„Zelená?“

„Puntíkatá?“ zasmál se. Nakonec jsem toho motýla litovala. Každé křídlo měl jiné. Jedno fialové, druhé zelené, další puntíkaté. Tekly mi slzy, jak jsem se s Tomem smála.

„Ještě proužky! Pruhy jsou in, bez nich to nejde! Vezmi si, jak in je zebra na silnici!“ panikařil na oko.

„To není in!“

„Ale jistěže je. Kdyby to bylo out… dobře, máš pravdu. Zebra není in,“ smál se. „Páni! Mistrovské dílo, úplný Dalí!“

„Dalí? Není to Dalí!“

„Jistěže není, vždyť tomu chybí podpis,“ smál se.

„I s podpisem by to nebyl hotový Dalí!“ přesvědčovala jsem ho.

„Ukaž!“

„Sleduj,“ vyhrkla jsem a vyšvihla tam své iniciály. Smích mě hodně rychle přešel, když se motýl z papíru vznesl, zamával křídly a odletěl. Mně v ruce zůstal prázdný skicák a po parku poletoval zmalovaný motýl.

Do prdele!

„Myslím, že jsi ten pohyb dokonale vystihla,“ zasmál se Tom. Počkat, on se nebojí? Nelekl se? Ani se nediví?

***

„Gut apetýt,“ culil se Chris v jedné z hospod.

„Vidíš někoho, kdo by jedl?“ sykl jsem.

„Na co, prosím tě?“

„Tak proč jim přeješ dobrou chuť?“

„Já jen pozdravil… Zase blbě?“ skučel.

„Nejsi jazykovědec, stane se.“

„Hlavně, že ty umíš tři jazyky,“ sykl.

„Ve skutečnosti jich umím asi osm, ale neřeš to, jo?“ usmál jsem se.

„Nemám tě rád,“ mručel Chris a já se musel smát. „Objednej nám pití, já bych to určitě zkazil,“ prosil. Když jsem se pak vrátil s dvěma minerálkami, povytáhl obočí.

„Neříkal jsi, že nebudeš pít?“ dobíral jsem si ho.

„Máš recht. Dej sem tu Waterloo,“ zamumlal.

„Wasser, Chrisi. Wasser,“ opravil jsem ho.

„Sakra!“ sykl, ale nakonec se rozesmál.

„Hele, měli bychom pomalu najít nocleh. Neříkám, že se mi chce spát, ale celý den brouzdáme. Viděl jsi tu zeď a kostely. K tomu připočti cestu. Dopij a jdeme,“ prosil jsem.

„Bez problémů, můžeme hned. Z téhle vody mi asi zreznou trubky,“ brblal a zvedl se.

„Nashle,“ houkl po našem přes rameno a zmizel.

„Tohle bylo dobrý,“ dobíral jsem si ho.

„Sklapni, pijavice,“ mručel, ale smál se.

„Takhle říká děda pradědovi,  jak ironické,“ vzpomínal jsem.

„Pijavice?“

„No jo.“

„Ale děda je taky, ne?“

„Ne. Jacob je vlkodlak.“

„Jacob?“

„Aha, tak v tomhle jsou očividně taky mezery, no nic. Takže…“ začal jsem a než jsme našli vhodný hotel s internetovým připojením, seznámil jsem ho se vztahy v naší malé rodince.

***

„Tady je lidu!“ jásala Cloe. S Pearl jsme si vyměnily znuděné pohledy.

„Tak co?“ zašeptala mi u ucha Pearl.

„Nic, viděl mě. Ten blbec babočka se mi vznesl z papíru!“ syčela jsem.

„A co říkal?“

„Že se mi ten pohyb povedlo vystihnout.“

„Divný,“ zopakovala už poněkolikáté Pearl. Praštila jsem ji do ramene. „Jauvajs!“ sykla a mnula si ruku.

„Není to divný! Je to ulítlý! A nebezpečný! Viděl mě a nic neřekl, chápeš to? Jako kdyby na to byl zvyklý!“ syčela jsem.

„Holky, přestaňte si špitat a bavte se. Třeba se mnou,“ vyčítala Cloe.

„Hele, není támhle Jared s Tomem?“ ptala se Pearl a upoutala tak Cloinu pozornost.

„No tak věří kouzlům, no a?“ zašeptala znovu Pearl a já sledovala blížící se dvojici.

„Třeba taky čaruje,“ nadhodila jsem a nasadila strnulý úsměv. Pearl už nestihla odpovědět, protože byli blízko.

„Umřel jsem a dostal se do nebe,“ rozplýval se Jared.

„Hezký večer, andílci,“ přidal se Tom. Cloe byla na hranici slasti. My s Pearl jsme si vyměnily prozíravé pohledy.

„Vážně je to divný,“ zamručela Pearl a Tom lehce natočil hlavu. Stál metr od nás, všude byl hluk. Když jsem na Pearl mluvila já, musela jsem hodně blízko k jejímu uchu a ona k mému skoro tak. Jak mohl Tom registrovat, že mi něco říká?

„Tome?“ zašeptala jsem. Jeho nohy sebou trhly. Přimhouřila jsem podezřele oči. Nakonec jsem vytáhla mobil a naťukala zprávu.

Slyší nás.

Mobil jsem podala Pearl. Ta jen otevřela pusu.

Jak?

Nechápala. Zavrtěla jsem hlavou a táhla ji pryč.

„Kam jdete?“ odchytila nás Cloe.

„Na záchod,“ křikla Pearl přes hluk.

„Jdu s vámi.“ Možná to bylo dobře. Proč ji tam nechávat?

***

„Celý večer čekám a není tu,“ mručel Chris.

„Kdo?“ dělal jsem blbce.

„Tvoje ségra!“ sykl. „A vůbec, nejsi vtipnej,“ vrčel.

„Já vím, že nejsem. Jsem vyčerpaný. Hele, asi tě tu nechám samotného. Potřebuju si… ehm… odskočit,“ vysvětlil jsem a vstal.

„Kam?“

„Ven. Jdi spát,“ vybídl jsem ho. „Třeba se mezitím objeví,“ povzbuzoval jsem ho. Chrisovi cosi problesklo v očích. Ten kluk v tom lítal stejně jako já. Možná… ale ne, nikdo v tom nemohl lítat víc než já. Jenže on měl to štěstí, že mu ségra alespoň psala, i když do včerejška nevěděl, že je to ona. Ale jak se zdá, už se s tou přemírou identit nějak srovnal. Nejspíš mu došlo, že kdyby jí na něm nezáleželo, nenamáhala by se. Já na tom byl hůř. Pearl jsem volal jednou a ten rozhovor – o čem jsem s ní jenom mluvil? A ona se zpátky neozvala…

Nakonec jsem sáhl po mobilu, pevně rozhodnutý, že jí zavolám já. Opět a zase. Nádech, výdech… baterie vybitá – vtipné!

Předchozí

Mé shrnutí

Další

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když kočka není pes - 24. kapitola: