Že kočka není pes, že včera není dnes, že hip-hop není swing a louka není les. To každý ví, to každý zná ... a přesto se do toho dá tak lehce zamotat...
12.10.2010 (07:45) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2847×
Maléry a manévry
Tohle je konec, pomyslela jsem a přetáhla si deku přes hlavu. Budík na stolku ukazoval osm večer. Bylo moc brzo na to, abych šla spát, ale co. Potřebovala jsem to ze sebe dostat.
„Hanny, návštěva,“ zašeptala u dveří mamka.
„Náv… co?“ nechápala jsem. Nikdy nikdo nepřišel. A rodinu jsem cítila na dálku. Co se děje? Vstala jsem, prohrábla si vlasy prsty a sešla do přízemí. Zcepeněla jsem, když se v obýváku objevila tvář Pearl.
„Ty hrdino,“ zasmála jsem se. Pearl seděla na gauči, bílá jak stěna a spíš mi přišlo, že moji příbuzní se jí bojí víc. Stáli všichni na opačném konci pokoje.
„Nerej,“ špitla.
„Co tu děláš?“
„Volal mi Danny a pak vypadl. Nevím, co se děje. Víš o něm něco?“ ptala se a neustále střílela pohledy po Edwardovi a ostatních.
„Jsou opilí, asi usnul.“
„Zase?“ vyhrkl Edward.
„Pearl, to ses o něj tolik bála, že jsi přišla do domu plného… ehm… nás?“ vybrala jsem nejméně děsivé pojmenování.
„Říkala jsem ti, že se vás nebojím.“
„Co to meleš, vždyť jsi bledá jak stěna,“ zasmála jsem se a posadila se vedle ní.
„Spíš neví, co čekat, Hanny,“ usmál se Edward a Pearl vytřeštila oči.
„Jak to…“ vydechla.
„Pearl, dovol, abych ti představila mojí a Dannyho rodinu. Tohle je Edward. Je to… upír a nejstarší z přítomných. Je to můj pradědeček.“
„Pradě…“ Pearl zalapala po dechu a zírala na mého pradědu manekýna, evidentně sotva plnoletého.
„Vedle něj je Bella. Jeho manželka a moje prababička. Oba biologičtí, aby sis nemyslela. Támhle je Renesmee, moje babička a Belly dcera.“
„Moje taky!“ bránil se Edward a Pearl se konečně zasmála. „Je poloupírka, protože Bella byla člověk, když ji počali. Vzala si dědu Jacoba. Je vlkodlak.“
Opět změnila barvu z veselé červené na smrtelně bledou.
„Neublíží ti. Neloví lidi, stejně jako nikdo z nás, neboj. Rory a Josh jsou sourozenci a děti Nessie a Jacoba. Teta Rory je wolpirka. Ze třetiny upír, ze třetiny vlkodlak a ze třetiny člověk. Její manžel Taavetti je upír.“
„Takže když Rory je teta… tvůj „bratr“ Josh je vlastně tvůj otec?“ spekulovala. S úsměvem jsem kývla.
„A Daniel?“ dodala opatrně.
„To je moje dvojče. Jsme oba poloupíři, jak ti už řekl. Edward, Bella a Jacob jsou strážci tajemství. K tomu všemu, co už víš, mají někteří z nás určité dary.“
„Dary?“
„Edward čte myšlenky. Ví přesně, na co myslíš.“
„Do prdele!“ vyhrkla a Edward se začal smát.
„To je v pořádku, jsem zvyklý,“ tišil ji a Pearl ještě víc zbledla. Zajímalo by mě, na co myslela.
„Bella je štít. Je s tetou Skylar jediná, komu Edward nemůže číst myšlenky.“
„Skylar?“
„Další příbuzenstvo,“ zasmála se Bella.
„Nessie se naopak dokáže dostat všem do hlavy,“ pokračovala jsem.
Když se Pearl nechápavě otočila po mé malé babičce, přistoupila Nessie k ní. Dotkla se její tváře a Pearl zařvala leknutím, ale držela se.
„Páni,“ vydechla a Nessie se usmála. Dlaní, kterou měla na její tváři, ji mile pohladila.
„Taavetti…“
„Maže paměť, to už vím,“ ušklíbla se Pearl.
„No jo vlastně,“ špitla jsem.
„Pak je tu maminka. Je upírka a čarodějka. Kouzlí verši. Ovládá živly a dokáže úplně všechno,“ štěbetala jsem pyšně. Mamka ke mně přešla upíří rychlostí a objala mě.
„Jéjej,“ lekla se Pearl. Na tohle nebyla zvyklá.
„Promiň,“ omlouvala se mamka.
„To je v pořádku,“ vydechla Pearl a obrátila se opět ke mně. Čekala, jestli jí ještě něco povím.
„Já jsem taky čarodějka. Kouzlím obrázky. Díky Hedgesovu medailonku jsem schopná putovat z místa na místo.“
„Fakt? I za kluky?“ vyhrkla a já kývla. Až pak mi došlo, že to nejspíš nebylo dobré říkat.
„Ty jsi byla v Evropě!“ sykla mamka.
„Ehm… Pearl, jinak já s Dannym si čteme navzájem myšlenky. Jsme jako dvojčata propojení,“ pokoušela jsem odvést pozornost.
„Hannah!“ oslovil mě tvrdě táta.
„Hezká rodinka,“ kuňkla Pearl a pokoušela se neutéct s křikem, když viděla rozzuřeného tátu.
***
„Takže co! Co lovíte?“ vyzvídal Chris.
„Zvěř. Nic jiného.“
Už konečně byl schopný normálních vět. Byl střízlivý, vzhůru a hrozně zvědavý. Čekal jsem, že uteče, ale nejspíš ho Hannah připravila dokonale. Hodně o tom všem přemýšlel, a tudíž se s tím asi smířil. Přesto jsem se pokoušel o tom moc nemluvit, ale copak to šlo?
„Měníš se nějak?“
„Ne.“
„Ukaž zuby,“ vyhrkl.
„Chrisi, nemám upíří zuby,“ zasmál jsem se představě dvou dlouhých špičáků.
„Jak lovíš? Máš zbraně?“
„Jsi sadista, víš to?“
„Odpověz.“
„Upíři mají spoustu zbraní. Poloupíři…“
„Polo?“
„Jo, já s Hannah jsme napůl. Máma byla člověk, když s tátou spala a uplácali nás,“ vysvětlil jsem a zarazil se. To nebyla zrovna vhodná slova. Uplácali? No nic.
„Tak pokračuj,“ vybídl mě.
„Vůně, hlas, vzhled, síla, rychlost, dary…“ vyjmenovával jsem.
„Pořád čekám, kdy se probudím,“ zašeptal.
„Bojíš se?“
„Právě že vůbec ne, chápeš? Měl bych. Hele, napadlo mě… Jak to bylo s Pearl?“
„Řekl jsem jí, kdo jsem. Jak ty říkáš, utekla.“
„Holky,“ zasmál se a povzbudivě mě praštil do ramene. „Měli bychom se zase přesunout. Povíš mi po cestě, co budeš moct,“ navrhl.
„Nechceš domů?“ vyhrkl jsem. Chris však jen zavrtěl hlavou. Vypadal vyděšeně.
„Nemám na to. Ještě ne. Možná si o mně budeš myslet, že jsem baba, ale já to potřebuju vstřebat. Můj nejlepší kamarád je poloupír a holka, kterou bezvýhradně…“ zarazil se a střelil po mně pohledem.
„No povídej,“ zasmál jsem se. Přesně jsem věděl, jak ta věta bude pokračovat.
***
„Obdivuju tě,“ vyhrkla jsem, když jsme se loučily před domem a Pearl nasedala do svého malého autíčka.
„Není důvod. Spíš bych měla obdivovat já vás. Takhle žít. Není to nuda? Hele, kolik ti tedy je?“
„Je mi osmnáct, jako tobě, jen dýl. Je to důležité?“ zeptala jsem se.
„Vĺastně ani ne. Zítra je pátek a začínají pak prázdniny. Máš něco v plánu?“ vyhrkla.
„Asi se bude konat rodinný výlet.“
„Jezdíte na… ehm, obědy?“ zasmála se.
„Tak nějak. I poloupír potřebuje jíst.“
„Ale já tě viděla v denním světle!“ došla jí další fáma.
„No a proč ne?“
„Nespálí vás slunce?“
„Ne. Zítra ti o tom všem povím, jestli budeš chtít, ale dnes musím vyžehlit ten průšvih s transatlantickými přelety,“ špitla jsem. Pearl kývla a nasedla.
Jakmile odjela, vrátila jsem se domů.
„No čekám,“ sykla mamka.
„Nemůžete mi bránit jezdit za Danem,“ skučela jsem.
„Jezdit?“ vyjekl táta. „Co kdyby ti to nevyšlo? Co kdyby ses objevila jinde? Jak dlouho to děláš?“ ptal se.
„Chvíli. Ani ne.“
„Od jejich odjezdu,“ zašeptal zlomeně Edward.
„Dej sem deník,“ zavrčela máma.
„Co? No ne! Nedám!“ vřeštěla jsem a rozeběhla se do patra. Snad prvně jsem litovala, že jsem jen napůl upír. Máma byla rychlejší a než jsem vběhla do pokoje, měla ho v ruce.
„Mami! Dej mi ho!“ prosila jsem.
„Ne! Nedokážeš si ho vážit. Děláš blbosti a nemáš na to! Až se to naučíš, tak teprve přijď,“ sykla.
„Proč myslíš, že už nejsem duch? Kvůli těmhle cestám! Vrať mi ho!“ brečela jsem vzteky.
„Ne.“
„Já ho nepotřebuju! Můžu kouzlit i bez něj!“ vřeštěla jsem.
„Jistěže můžeš, ale bez tohohle se nikam nepřemístíš,“ sykla a poklepala do desek deníku.
„Nenávidím vás,“ sykla jsem.
„Zvykneš si,“ zašeptala máma a odešla. Mrskla jsem za ní nočním stolkem.
Jak mohla? Proč!
Vztekle jsem otevřela okno a vyskočila do tmy. Rozeběhla jsem se lesem a bylo mi jedno, jestli si rozbiju čumák, nebo mě někdo uvidí.
Zamířila jsem k tůni.
Danny! Zaječela jsem v duchu.
Hannah? Ozvalo se mi v hlavě. Trhla jsem sebou. Týjo! Až pak mi došlo, že to nebylo v mé hlavě, ale vedle mě. Jenže to nebyla myšlenka, ale normální slova a ke všemu nepatřila Danovi.
„Co tu děláš?“ vyhrkla jsem a prohlížela si tvář osoby, sedící na mém kameni.
„Neměl bych se ptát já? A hlavně, jak ses tu objevila tak rychle?“
„Je tma, asi jsi mě neviděl,“ špitla jsem a po zádech mi přejel divný mráz.
„Nejspíš,“ usmál se Thomas.
***
Tentokrát jsme to nepodcenili. V Paříži jsme nastoupili na autobus přímo do Berlína.
„Tak už to řekneš?“ dobíral jsem si ho.
„Polib si,“ sykl s úsměvem.
„Chrisi, no co! Jsou to jen slova, tak je řekni, ne? Dokonči tu větu.“
„Ne!“
„Dělej!“
„Chceš jedno sluchátko Lou Begy?“ navrhl a pokoušel se změnit téma.
„Nechci!“
V uších mi cosi zapištělo, až jsem sebou trhl. Sakra, asi na mě někdo myslí. Pearl? Kéž by. Zamračil jsem se, když jsem si vzpomněl na ten telefonát. Co si o mně asi myslí? V kapse mi zadrnčel telefon. Na displeji bylo tátovo číslo.
„Ahoj!“ jásal jsem. Dlouho se neozvali. Měl jsem upřímnou radost.
„Hele ty! Proč jsi neřekl, že za tebou Hannah chodí? Víš, jak je to nebezpečný! Co jste si vy dva mysleli?“ štěkal. Musel jsem odtáhnout sluchátko od ucha.
„Klid, táto! Je s Hannah něco?“ panikařil jsem. Proč jinak by mi volal? Nadávat mi mohl přes zprávy, no ne?
„Hannah? Co je s ní?“ vyhrkl vedle mě Chris.
„Hanny je v pořádku, ale to bylo naposledy, rozumíte? Volejte si, pište si, ale tohle už ne, mladej.“
„Já jí to zakazovat nemůžu.“
„Ty ne, ale my ano.“ Telefon ohluchl. Mou původní radost z jeho telefonátu vystřídal vztek, že mě sjel jako malé dítě za něco, co udělala ségra. Vlastně jako vždy.
Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Když kočka není pes - 23. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!