Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když kočka není pes - 22. kapitola

11.10.2010 (11:00) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2900×

V bublinkách je pravda

„Jaj! Viděl jsi to?“ vyhrkl jsem a odvrátil se. Hlava se mi přitom pěkně zatočila.

„Počítal jsi někdy bublinky v šampusu?“ ignoroval mě připitý Chris.

„V jakém?“ škytl jsem.

„No v šampusu!“

„V tomhle?“

„Né. Vlastně jo,“ zasmál se.

„Jo, tak to jsem nepočítal.“

„Já to zkoušel, ale ony jsou vyčůraný. Jakmile si ji chci dát na stranu jako odfajfkovanou, tak zmizí,“ mručel Chris.

„Ty jsi opilý!“ vysmál jsem se mu.

„Jo a ty jdi domů,“ vrátil mi.

Zvedli jsme se naráz.

„Nevíš, čí nápad byl Moulin Rouge? I když  tam jsou nahatý,  vůbec nejsou hezký,“ brblal Chris a vrazil do popelnice.

„Zkus jít rovně, jo?“ prosil jsem a zvedal ho ze země.

„To ty se mnou šmikáš,“ vyhrkl.

„Já?“ divil jsem se a nestihl se vyhnout pouliční lampě.

„Jsi hrozný alkoholik,“ skučel Chris, když jsme se v hotelu pokoušeli vyjít schody.

„Nejsem! Alkohol nepiju, ani mi nechutná,“ plácl jsem.

„Jsem viděl,“ odfrkl Chris. „Co teda piješ?“

„Krev!“ zařval jsem a když jsem viděl, jak se Chris tváří, rozchechtal jsem se a sedl si na schody. Chvíli kulil oči a pak se zlomil v pase taky.

„Krev, jo? Že já si nevzal česnek, je to tu samej upír! Tady jeden sedí, a na chatu taky…“

„To je ségra,“ svíjel jsem se, „Jsme jedna rodina. Ta zase pije krev tobě!“

„Ty jsi ale vůl,“ řehtal se Chris, „jsi jako dělo, alkoholiku! Už radši nepij, ani krev, ani alkohol!“

„A kdo mě to naučil?“

„Kudy tudy domů?“ zamrskal ve vzduchu prstem, zvedl se a pomáhal mi na nohy.

„To je fuk,“ plácl jsem. „Hele! En ten týky… hemgrhrf… jdi sem a já jdu tam!“ rozhodl jsem.

„Tak jo,“ kývl a vplul do pokoje. Když jsem vešel do svého, zjistil jsem, že vlastně nejsem v tom, kde mám být. „Heh, vedle, sakryš!“ zasmál jsem se, ale víc jsem to neřešil. Hlavní bylo, že mám kde spát.

***

„Zmetek!“ zařvala jsem a švihla těžítkem proti zdi.

„Mizera!“ přidala jsem a kopla do nohy u postele.

„Au!“ završila jsem to. Možná bych se vztekala ještě pěknou chvíli, kdyby mě neutnula teta Rory.

„Hele! Brzdi, ten pokoj za nic nemůže!“ klidnila mě a hrdinsky se postavila do trajektorie, kterou jsem chtěla využít pro mrsknutí lampičkou. Zarazila jsem se.

„Uhni, teto,“ sykla jsem.

„Teto? Od kdy? Co je?“ nechápala Rory.

„Chlapi jsou bastardi,“ vysvětlila jsem zkráceně.

„Někdo konkrétní?“

„Christmas,“ sykla jsem.

„Ježíšek?“

„Ne!“ zařvala jsem vztekle až Rory nadskočila.

„Hele, uber páru, lokomotivo! Jaký christmas?“

„Ne christmas, ale Christmas. Chris. Ten zmetek, co se teď někde poflakuje po Moulin Rouge a okukuje prsatý ženský!“ vřeštěla jsem a chtělo se mi vzteky brečet.

„On se jmenuje… ehm… Hele!“ potlačila smích teta a vtlačila mě na postel. Posadila se naproti mně a zadívala se mi do očí. „Chodíte spolu?“ zeptala se.

„Ne,“ špitla jsem.

„Spali jste spolu?“

„Ne!“ bránila jsem se.

„Slíbil ti nehynoucí lásku, když odjížděl?“

„Ne,“ vzlykla jsem.

„Tak kde je problém?“

„Tak tohle bolelo,“ vyčetla jsem jí.

„Ale no tak! To bude dobré, uvidíš. Až se vrátí… a hlavně, ty holky v Mouline Rouge… Nic moc. Nemají se čím chlubit,“ tišila mě.

„To já taky ne,“ odfrkla jsem si.

Rory mi vrazila jemný políček a zavrčela.

„Za co?“ ptala jsem se.

„Za ty kecy,“ sykla. Vystrčila jsem vzdorovitě bradu. „Už toho mám dost. Proč pořád všichni kňučíte, že nejste perfektní a jste oškliví a nikdo vás nechce? Jste upíři! Jste krásní, nesmrtelní a přitažliví! Máte skvělé geny!“

S každým jejím slovem mi padala brada.

„Ehm… Rory, polárko?“ ozval se od dveří Taavetti. „Mohla bys na moment?“ prosil. Rory po něm šlehla pohledem. Když odešli, neváhala jsem a přitiskla uši na dveře. Ha!

„Co to vyvádíš? Proč jí to říkáš?“ syčel tiše Taavetti.

„Protože to je pravda!“

„Pamatuješ si sebe?“

„No právě. Všichni jsme stejní! Proč se tu nemůže narodit normální sebejistý poloupír?“ vrčela Rory.

„Polárko, jsi si jistá, že jsi v pořádku?“ ptal se jí opatrně Taavetti.

„Nejsem!“ vyštěkla nahlas, až mi málem praskly bubínky. Auvajs! Mnula jsem si ucho. Co to do ní vjelo?

Jednu dobrou věc jsem na tom našla. Sice mě tu zfackovala slovy, ale měla pravdu. Tak nemám prsa, no a? Nebo spíš je mám malá, ale co je malé, to je hezké. Proč bych kvůli tomu měla… co to melu? Zarazila jsem se a lampičkou, kterou jsem stále nevědomě držela v ruce, švihla proti otevřenému oknu.

***

Ležel jsem a pokoušel se zastavit točící se pokoj. Nulová šance. Kolik vůbec bylo? Něco kolem půlnoci? Jak dlouho tu ležím? Nahmatal jsem mobil a vytočil impulzivně číslo.

„Halo?“ ozvalo se ve sluchátku. Zaváhal jsem. Srdce jsem měl až v krku a žaludek si sbalil kufr a prchnul.

„Ahoj,“ zašeptal jsem ochraptělým hlasem a snažil se být střízlivý.

„Danieli?“ vyhrkl hlas na druhém konci šokovaně.

„Pořád se mě bojíš?“ vyhrkl jsem.

„Já… Asi už ne,“ vzdychla Pearl. Kdyby jen věděla, jakou reakci její hlas vyvolával v opilém klukovi!

„Chybíš mi,“ zašeptal jsem a zavřel oči. Představil jsem si její tvář, jak se usmívá a zhluboka jsem se nadechl ve snaze, že ucítím její vůni.

„Ty mně taky,“ zašeptala a já cítil, jak mi vypadává mobil z ruky. Chtěl jsem se bránit, ale nešlo to. Volala mě, jenže spánek byl silnější…

***

Stála jsem nad deníkem a zase se prala sama se sebou.

„Kašlu na něj!“ sykla jsem a natáhla ruku, abych deník zavřela, ale místo toho jsem spontánně pohladila obrázek a už se nesla na křídlech mlhy do Paříže.

Když jsem se „zhmotnila“ v tmavém pokoji, měla jsem vztek.

„Super, ještě nejsou doma!“ vrčela jsem.

„Kdo je to?“ ozvalo se z křesla u okna. V záři měsíce jsem viděla siluetu, a aniž bych nějak extra potřebovala svůj upíří zrak, poznala jsem ho. Kde se vzal Chris v Danově ložnici?

„Nikdo,“ špitla jsem. Huso! Bylo to jak v hloupé komedii. Tohle mohla říct jen ústřední blondýna, nikdo jiný… Vlastně jo, ještě já!

„Aha,“ ozvalo se z křesla. Zaváhala jsem. Vážně to takhle skousl? Až když jsem začala pořádně vnímat vzduch, cítila jsem alkoholový opar. Tak odtud vítr fouká!

„Přišla jsi mi dát pusu na dobrou noc?“ zeptal se usměvavě Chris. Tak teď mě převezl.

„Chceš?“ zašeptala jsem a sledovala černou postavu, jak se vymotává z křesla a pokouší se ke mně dojít.

„Potřebuju,“ usmál se, když se zastavil naproti mně.

Už dávno jsem se nepodobala modré páře nebo Casperovi. Byla jsem jen o odstín méně zřetelná  než Chris. Natáhl ruku a konečky prstů mi přejel po předloktí. Z hrdla mi unikl tichý sten. Chris sledoval svou ruku, já pozorovala jeho tvář. Spokojeně se usmíval. Jeho obličej zářil… uspokojením? Ne, to ne. Možná smířením? Dojetím? Sakra, jak je to slovo? Jeho dotek mi totálně zablokoval logické uvažování.

„Chrisi, já…“ nedořekla jsem. Jeho druhá ruka vystřelila do vzduchu a přistála mi na temeni hlavy. Přitáhl si mě k sobě a spojil naše rty. V žaludku mi explodovala bomba. Pokoj se zatočil a mně se podlomila kolena. Chytil mě. Držel mě v náruči a já si přála, aby mě nikdy nepustil. Rukou mi zajel pod tričko a pohladil holá záda. Vzdychla jsem a pootevřela rty. Využil nabídky a jazykem mi začal zkoumat otevřená ústa. Jeho paže mi sevřely boky a Chris mě zvedl do vzduchu, jako pírko. Omotala jsem mu nohy kolem pasu. Ten alkohol se mi jen zdál? Jak může opilý… mé myšlenky vzaly za své a zmizely. Cítila jsem na hrdle jeho rty. Vnímala jsem doteky Chrisových prstů na těle. Za zavřenými víčky jsem viděla třetí dimenzi a vzápětí jsem se propadala do temné hlubiny jeho zelených očí. Dno oceánu a přesto nejvyšší bod nebe. Chris mi vtiskl lehký polibek na bříško. Kde jsme se najednou vzali v posteli? Slastně jsem se prohnula v zádech a on měl šanci mi stáhnout kalhoty. Buď jsem byla já opožděná, nebo on nadmíru rychlý.

„Splnil se mi sen, vypadáš jako ona a ona vypadá jako ty, upírko,“ zašeptal mezi polibky.

Co?

Ztuhla jsem jako prkno. Konečně se mi okysličil mozek a mě došla jeho slova. Ty huso, on neví, že jsi to ty! Je opilý! Zase si myslí, že se mu zdám… vlastně ne já, ale Sweet vampire!

Chtělo se mi brečet. Natáhla jsem ruku za hlavu. Deník byl přesně tam, kde měl být. Se skleněným pohledem jsem nalistovala svůj pokoj a než jsem pohladila stránku, přitáhla jsem si jeho obličej, abych mu vtiskla slaný polibek.

„Takhle to nechci,“ vzlykla jsem a zmizela.

***

Trhl jsem sebou a měl vztek. Ze snu mě vzbudil hysterický řev.

„Sakra, zrovna když mě chtěla políbit…“ vrčel jsem. Vypotácel jsem se z postele a zamířil za tím lvím pláčem.

„Co je?“ sykl jsem mezi dveřmi a rozsvítil. Několikrát jsem musel mrknout, abych přivykl, ale Chrisovu zhroucenou postavu na posteli jsem zaregistroval docela snadno. Třískal totiž hlavou do polštáře a řval.

„Hej! Přestaň a řekni mi, co je!“ prosil jsem a snažil se zasáhnout. Chytil jsem mu ruce a držel ho dál od okolního nábytku. Co kdyby se rozhodl, že mu polštář nestačí?

„Chrisi!“

„Proč já? Proč já? Proč já!“ řval.

„Co ti je?“ nechápal jsem a začínal se o něj bát.

„Nic,“ sykl a odstrčil mě. Natáhl se po notebooku a vyloženě z něj vymlátil chat.

„Proč?“ zavrčel a stejná slova naťukal do okna pro Sweet vampire.

Ajé… Zase to moje malý tele.

„Danieli?“

„Hm,“ vytrhl jsem se z úvah o sestře.

„Už nikdy nebudu pít,“ zaskučel.

„Dobrý nápad,“ souhlasil jsem a vybavil si svůj telefonát s Pearl. Sakra! Já u toho usnul.

„Co?“ ptal se.

„Co?“ nechápal jsem.

„Jsi jak stěna, co je?“

„Asi jsem volal Pearl,“ špitl jsem.

„Mně se zase vypařil sen, to neřeš,“ mávl rukou Chris a já vytřeštil oči. Vedle postele ležely kalhoty. Nechápavě jsem je sebral a zvedl.

„Jsi si jistý, že to byl sen?“ zeptal jsem se.

Chris se vymrštil a vytrhl mi ty kalhoty z ruky. Zíral na ně, oči vytřeštěné a tvář bílou jak stěna. Ve vteřině vystřízlivěl. Pak se zhrouceně posadil na postel.

„To nebyl sen,“ zašeptal. „Byla tady. Se mnou. A byla to…“ Podíval se na mě a já viděl, jak mu to všechno dochází. Sakra. Jsem v průšvihu.

„Jestli to je pravda a ona tu byla… jak? Čarodějka? Upírka? A vypadá jako…“

Polkl a zezelenal.

„Tys to myslel vážně, že jo, Dane. Ty sis nedělal srandu na tom schodišti. Ty a Hanny, vy jste…“

„Jo,“ přikývl jsem.

Ten večer už jsem nic vysvětlovat nemusel. Chrise jsem vzkřísil až ráno.

Předchozí

Mé shrnutí

Další

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když kočka není pes - 22. kapitola: