Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když kočka není pes - 21. kapitola

03.10.2010 (17:59) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3367×

Moulin rouge

Konečně jsme byli v hotelu. Chris se od rozhovoru s Hanny nezasmál, ba dokonce ani nepromluvil. Musel jsem to celé vyřešit já, ale možná to bylo jen tím, že francouzsky nerozuměl ani slovo. Jakmile jsme hodili krosny do skříní, vytáhl jsem notebook a našel síť. Bylo něco kolem desáté ráno, takže u nás jedna v noci? Hm… mohla by být vzhůru.

„Chrisi, co foto?“ navrhl jsem.

„Tak se vyfoť, když chceš. Jsem utahanej,“ syčel.

„Nedělej. Co ti je? Od toho telefonátu jsi jak ledová královna.“

„Bylo divný s ní mluvit. A řekla mi…“

„Co? Co ti řekla?“

„Nevím, odkud by to mohla vědět, leda by… Ale to není možné. To by byla už moc velká náhoda.“

„Jaká náhoda? Co není možné?“ pořád jsem nechápal, o čem to mluví.

„Ale nic. Neřeš to. Stejně na to nemám náladu. Naposledy jsem na ni ječel a posílal ji k čertu… Nevím, jak s ní mluvit.“

„To chápu,“ souhlasil jsem a nedokázal si představit, co bych dělal, kdyby volala Pearl. Přesto jsem se natáhl po foťáku a cvakl. Chris se zašklebil.

„Ty fotky byl hloupý nápad. Tak mě přestaň fotit, jo?“ sykl.

„Dokumentace,“ odplivl jsem a stáhl fotku do počítače. Chris se mezitím vypařil.

-          Co jsi mu řekla?

Naťukal jsem na ICQ a poslal to kočičce se zelenou kytičkou.

-          Komu?

-          Chrisovi

-          Nic!

-          Lhářko. Něco se stalo a já nevím co. Je divný.

-          Asi je utahaný. Mám mu zase zvednout náladu?

-          Zkus to. S tímhle klukem se tu nedá existovat.

-          O.K.

-

-          On tu není.

-          Jistěže není. Je pryč, ale přijde.

-          Aha.

-          Posílám fotku, vyděračko.

-          Dík.

-          Tak a mám vás dost. Co je s tebou?

-          Unavená. Trénovala jsem s mámou.

-          Dnes se objevíš?

-          Vy máte spolu pokoj?

-          Jo.

Jako kdyby to Chris veděl, vrátil se s novým klíčem.

„Co to?“ vyhrkl jsem.

„Sorry, ale v noci chrápeš a já chci svůj pokoj,“ vymlouval se.

„Takže se mám stěhovat?“

„Ne, jdu já,“ řekl a vytáhl krosnu ze skříně. Do volné ruky si naházel ostatní věci a od dveří mi mávl.

-          Tak už nemáme. Právě se odstěhoval.

-          Co?

-          Jo, je pryč. Stav se na kávu.

Ségra mi poslala vysmátého šklebíka.

-          Hele, bráško, musím jít. Mamka chce ještě zkusit jeden přesun. Kdyby jen věděla, že to beru přes oceán…

-          Pozdravuj je. Pa.

Hannah zmizela a já se cítil ještě víc sám.

***

„Tak šup!“ houkla máma. Protočila jsem panenky, rozloučila se s Danem a seběhla schody do přízemí.

Táta mi soucitně podával deník a mamka se postavila proti mně.

„Co je?“ nechápala jsem.

„Zkusíme trochu tlaku. Jestli to zvládneš i ve stresu.“ Střelila jsem nechápavým pohledem po tátovi.

„Rozptýlení,“ vysvětlil. Stejně jsem to nechápala.

„Nakresli třeba Dannyho ložnici,“ vybídla mě máma. Pokrčila jsem rameny a vzala do ruky tužku. Jakmile jsem však začala kreslit, ten kus dřeva v mé ruce začal rašit a pučet.

„Hej!“ sykla jsem a střelila po mámě pohledem. Ta se tvářila jako největší neviňátko. To mám stihnout obrázek, než mi ta tužka zakoření do země? Několikrát jsem se zhluboka nadechla a pokusila se soustředit. Nad mou hlavou se ozvala rána. Přikrčila jsem se a raději nepátrala potom, co to způsobilo. Měla jsem Dannyho postel, když se mi obrázek začal rozmazávat. Padaly na něj velké kapky a vpíjely se do papíru. Tiše jsem zavrčela a pak mě to napadlo. Nakreslila jsem na druhou stránku sebe, jak mám nad hlavou deštník. Vystřihla jsem tam podpis a jen zvedla ruku. Cítila jsem, jak se mi do rozevřené dlaně zhmotňuje rukojeť a vítězoslavně jsem se na mámu usmála. Ta mě jen odměnila zářivým úsměvem a tátovi spadla brada.

„Hej! To musíte vidět!“ ječel vesele a hnal se sehnat ostatní. „Dívčí válka!“ smál se.

Maminka jemně mávla ukazováčkem a mě ovanul vítr. No do prčic. Deštník se zakymácel v ruce a zmizel. Nevím, kde se to vzalo, ale do obličeje mě pleskalo listí a ledový větřík. Co s tím? Zkusila jsem dokreslit pokoj Dannyho, ale… pitomý vítr!

Prodloužila jsem u nakresleného deštníku strany a postavila kolem sebe malý stan. Jakmile jsem v něm stála i já, měla jsem chvilku na dokreslení pokoje. Přidala jsem. Ruka mi jela jako po másle a ve chvíli, kdy jsem se úspěšně propadala do mlhy, se můj stan vzňal a začal hořet.

V Dannyho pokoji bylo ticho, ale po schodech se hnal děda Jacob s ostatními. Vpadli za mnou a okamžitě mě začali zkoumat.

„Ona mě chtěla podpálit!“ vyjekla jsem šokovaně. Táta mě zkoumal a neustále otáčel, jako kdyby mi měl narůst ocas.

„Nechtěla, ale tak pro kontrolu,“ utěšoval mě.

„Je celá!“ křikla Nessie do přízemí a já slyšela úlevné vydechnutí.

„Počkej, jak celá?“ nechápala mamka a mě to v tu samou chvíli taky došlo.

Neměla jsem být kouř? A jak to, že mluvím? Máma byla ve vteřině v pokoji.

„Mluvíš?“

„Jo,“ vydechla jsem stejně překvapeně.

„Jsi líp vidět!“

„Asi,“ kuňkla jsem. Máma do mě píchla prstem, jako kdybych se jí měla zdát.

„Au,“ sykla jsem.

„Promiň. Ty jsi vážně ehm… celistvější!“ Mamka se začala najednou smát. „A zvládla jsi to perfektně, mimochodem. Nakreslit si deštník a stan… Jsi šikula,“ chválila mě.

„Dobré geny,“ usmála jsem se.

„Viď?“ dobíral si mě táta a hrdě se poplácal do hrudi. Mamka ho políbila láskyplně na tvář a já ho objala.

„Jistěže, tatínku,“ tišily jsme ho obě a táta se začal smát.

„Už můžu jít spát?“ prosila jsem a doufala, že chytím Chrise.

„Jdi. Dobrou noc,“ políbila mě mamka. Objala jsem v náruči deník a zmizela.

Otevřela jsem místnost chatu: Milujeme zvířátka.

Santovo písmo vyskočilo přesně o osm minut poté.

-          Ahoj, Santo.

-          Ahoj, upírko.

-          Pořád v Bruselu?

-          Ne, momentálně jsme v Paříži.

-          Už?

-          Město zamilovaných. Chystáme se do ulic.

-          Páni. To se máte, já jdu spát.

-          Vzpomenu si na tebe, až budu sedět v Moulin Rouge.

-          Kde?

Chris mi poslal webovou adresu. http://www.moulinrouge.fr/#/revue/

-          Musím jít, upírko, ty jdi spát. Uvidíme se v noci. Nechám si o tobě zase zdát.

-          Co?

-          Ty nepřijdeš, čarodějko?

-          Možná. To asi záleží na tvém snu. Ale třeba přijdu doopravdy.

-          Kéž by… Kdyby to šlo, počkal bych si na tebe.

-          Pořád mi nevěříš? Já ale vážně čaruju. A třeba opravdu přijdu. Chceš zase polibek?

-          Hmmmm, nevím. Měl bych ti věřit? Jak uvěřit neuvěřitelnému? Nedávno jsem zjistil, že nemůžu věřit ani svým očím ani svému úsudku, a holkám, těm už vůbec ne.

Teď ve mně zatrnulo. Pořád ho to bolí. Jak to jen vyžehlit? A tady mu taky pravdu říct nemůžu.

-          Všechny holky nemůžeš házet do jednoho pytle. Třeba já jsem ti neřekla ani jednu lež.

-          Tak zrovna tomu se věří těžko. Upírka, čarodějka…

-          Nelžu.

Trvala jsem na svém a srdce se mi svíralo.

-          Dobře. Tak máš možná stejně bujnou fantazii, jako já sny. A ten polibek chci. A´t už je ve snu nebo není. Tak zatím, musím běžet.

A naskočil tam šklebík s našpulenou pusou, který se po chvilce změnil v červené rtíky. A Chris zmizel. No tak ale…

Nedalo mi to a otevřela jsem odkaz na Moulin Rouge. Po prvních dvou vteřinách mi spadla brada, po dalších dvou mi ruka vystřelila k puse a s dašími se mi chtělo brečet vzteky.

„Úchyle!“ zavrčela jsem a rozzuřeně vypnula počítač. Tak to má u mě! Danieli Blacku, proč ho taháš do takových… Hghrmf…

Na emailu jsem měla fotku pokoje z Paříže. Teď už jen Dannyho pokoje.

Zabralo mi to chvilku. Byla jsem si jistější a nejspíš i víc rozhodnější. Než jsem se podepsala, naťukala jsem do mobilu zprávu a poslala ji Danovi.

***

Telefon zapípal.

Zamkni!

Co blbne? Proč mi ségra píše, ať zamk… ahá! Vyskočil jsem od počítače a ve chvíli, kdy jsem otočil klíčem, mi na hlavě přistál polštář.

„Do pr…“ krčil jsem se.

„Mouline Rouge!“ sykla.

„Co?!“

„Mouline Rouge? Bordel? Vy jdete do bordelu?“

„Kde jsi k tomu přišla?“ nechápal jsem jí.

„Chris mi to psal!“ vřeštěla.

„Hele utlum to na maximum!“ prosil jsem. Jaký bordel, prosím tě?

Moulin Rouge! Koukala jsem na nějakou upoutávku a tancují tam nahatý holky!

Nahatý? Začalo mě to zajímat. Kde je ten odkaz? Našla mi ho v prohlížeči a já se zadíval na rej tanečnic v peří, co jim občas chyběl vrchní díl kostýmu. Ale…

Tak zaprvé, není to bordel, ale kabaret. Revue! A pak, ty holky ani nemají pořádný prsa. To i ty máš větší! A být v Paříži a nejít do Moulin Rouge? To přece nejde!

Fajn! Jděte si! A víš co? Jste nám ukradení, my si taky našli „kamarády“. Vrčela.

No počkat! Jak taky našly? Kdo my?

Já a Pearl.

Pearl si našla… au, tak to bolelo. Posadil jsem se na kraj postele a zíral do země.

„Jsou to kluci z volejbalu. Jen jsem si dělala legraci. Ani nejsou hezcí,“ tišila mě. A to jí to mám věřit?

„Kdo?“

„Nějaký Thomas a Jared,“ mávla rukou.

„Tom a Jerry! Tak to jsem v háji…“ skučel jsem. Znal jsem je oba. Jared s Tomem byli takoví ti hoši, co o nich každá sní. Skvělé tělo, vlasy, tvář, slova, studují vysokou… kam jsem se hrabal já, středoškolák.

„Nebuď hloupý! Pearl chce tebe, ale ty se tu touláš po Evropě, tak se nediv,“ vrčela.

Nadechl jsem se k odpovědi, ale do dveří se někdo opřel a lomcoval s klikou.

„Dane?“

„Chris! Zmiz!“ sykl jsem na ségru. Natáhla se k mému polštáři a otevřela deník. Pohladila jeden obrázek a naposledy se usmála, než zmizela. Letěl jsem otevřít.

„Proč jsi zamčenej?“ vyzvídal.

„Sám se tu bojím,“ vyhrkl jsem.

„Děláš si legraci?“ zasmál se.

„No co, bodyguard se mi odstěhoval a… hele, jak se domluvíš s obsluhou?“

„Mám ruce a nohy. Hele, jdeme. Prolezeme to tu trochu,“ nadhodil a měl se k odchodu. Vyběhl jsem za ním a až pak mi došlo, že ségra se jen vzdáleně podobala čmoudu a dokonce mluvila nahlas. Co nahlas, když se objevila, docela ječela! Lepší se, mrška!

Předchozí

Mé shrnutí

Další

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když kočka není pes - 21. kapitola: