Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když kočka není pes - 2. kapitola

12.09.2010 (13:15) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3287×

Laurel a Hardy

Seděla jsem na gauči a otupěle zírala do prázdna. Před sebou jsem měla otevřený Edwardův notebook, protože encyklopedie mi sebral Chris. Pořád jsem viděla ty jeho oči a cítila jeho kůži na své, když mi podal ruku. Bylo to snad prvně, kdy mě kluk hned nezval na rande. Možná za to mohl můj sestřih, nebo skutečnost, že mě on považoval za kluka. Jaká ironie!

„Nemůžeš to najít?“ vyzvídala Bella a naklonila se mi přes rameno. Sledovala prázdný papír a zavrtěla nesouhlasně hlavou. „Takhle to nedoděláš ani příští týden,“ rýpla si.

„Já to stihnu, neboj,“ dušovala jsem se v okamžiku, kdy do dveří vpadl Edward s bráchou. Danny byl v neznámé euforii.

Co tě posedlo?

Promluvila jsem k němu a Daniel po mně střelil pohledem. Když nám bylo pět a vypadali jsme na patnáct, zjistili jsme, že si můžeme vyměňovat myšlenky mezi sebou. Kdyby nebyl náš pradědeček čtenář myšlenek, byla by to výhoda.

Kdybys ji viděla, ségra! Bože můj, je dokonalá. Ta se snad pro mě narodila, nebo já nevím…

Rozplýval se a pouštěl mi obrázky neznámé brunetky s blond melíry. Byla opravdu krásná, to jsem mu musela nechat.

Tak ji sbal! Vybídla jsem ho a Danny si jen tiše odfrkl.

Jede po Chrisovi. Nechápu! Co na něm vidí? Skučel. Při vyslovení toho jména se mi objevil obrázek kluka z knihovny. Dokázala jsem si představit, co na něm vidí.

A co on na to? Vyzvídala jsem nenápadně.

Představ si, že před ní utekl! Srab! Místo toho, aby nás seznámil pořádně, tak zdrhl do knihovny, blbec. Takže to byl on?

Třeba je gay, nadhodila jsem a Dan se rozesmál.

Přijde mi, že je to spíš moderní Edward než gay, dodal.

„Ehm, tak stačí ne?“ sykl Edward a já zrudla. Dan se jen rozesmál.

„Jdeme to rozebrat jinam, pojď,“ pohodil hlavou brácha a já s neuvěřitelnou radostí zaklapla notebook. Vyšli jsme ven a zamířili k malé tůňce v lese.

Znám křišťálovou studánku, kde nejhlubší je les…

„Nezačínej!“ prosil Dan, když jsem začala recitovat.

„Je krásná!“

„Jenže ji meleš pokaždé, když k ní jdeme!“ vrčel. Protočila jsem panenky a uvelebila se na vysokém balvanu.

„Tak se pochlub, co je zač?“ vybídla jsem ho.

„Jmenuje se Pearl,“ vzdychl zasněně.

„Ty jsi jasnej,“ rozesmála jsem se.

„Kéž by byla i ona, ale kdyby´s ji viděla, jak na Chrisovi visela očima! Celý den! Je to koketa,“ stěžoval si.

„To holky bývají,“ tišila jsem ho.

„Ty nejsi!“

„No s tebou rozhodně ne,“ odpálkovala jsem ho.

„Ty jsi… Víš, jak to myslím. Nepokoušej se být vtipná,“ štěkal.

„Hele, já za to nemůžu. Holt jsi narazil na holku, která není padlá na hlavu a líbí se jí někdo jinej.“

„Tak dík! To´s mi pomohla, fakt. Super, takže já, poloupír a k tomu Black mám právo jen na blbé a ubohé holky, nebo co?“

„To ne! Ty mě nechápeš! Vždycky jsi to měl snadný, padaly ti do náručí samy a teď jsi paf, že jedna ne! Holt trochu bojuj, ne? Vyfoukni ji Chrisovi a bude,“ vybídla jsem ho a čertík uvnitř mě se tetelil.

„Poslouchala jsi mě? On ji nechce!“

„O to líp, ne?“

„Jak?“

„Hm, tak to nevím. Co se zeptat táty, nebo dědy, nebo pradědy?“

„Jasně! A co rovnou prapradědy? Jsi normální?“

„Tak já už fakt nevím,“ skučela jsem. Vážně jsem mu chtěla pomoct. I když jsme se mezi sebou neustále hašteřili a rvali se o věci, byl to můj nejlepší kamarád a věděla jsem, že i já jsem jeho.

„Použij kouzlo, čarodějko!“ vybídl mě. To je pako!

„Neumím kouzlit!“ vrčela jsem.

„Jo, umíš. Máma říkala, že to máš v genech. Jsi holka a jsi její dcera. Musíš to umět, tak se snaž!“

„Jdi k čertu,“ vzlykla jsem. Zarazil se.

„Promiň, méďo, já nechtěl,“ tišil mě.

„Víš, že mi to prostě nejde, nejsem schopna složit ani jeden verš,“ nepřestávala jsem ronit slzy, až mě musel Dan obejmout a pohladit po vlasech.

„Ehm…  Víš, že ti chybí vlasy?“ uvědomil si to.

„Jo,“ popotáhla jsem.

„Žvýkačka?“  hádal.

„Ne, Bella,“  kuňkla jsem.

„Víš, že mě to napadlo? Je to takové… ehm… literární,“ spekuloval a svraštil čelo. Nechápavě jsem se na něj podívala a z šoku přestala brečet. Povytáhl obočí v otázce a já se začala smát.

„No co?“ ptal se.

„Literární účes?“

„Přece ti nebudu říkat, že vypadáš jak Stan Laurel,“ vymlouval se a já se nepřestávala smát.

„Hlavně, že ty jsi Oliver Hardy, co?“

„No dovol!“ urážel se na oko Daniel.

„Dík,“ špitla jsem.

„V pohodě, hlavně, že už nebulíš.“ Brácha se na mě usmál a konečně mě pustil.

„Dádo?“ kuňkla jsem.

„A jéje,“ zaúpěl.

„Co?“

„No, jakmile jsem Dáda, tak jsi něco vyvedla.“

„Ne ne!“ bránila jsem se. „Tedy skoro,“ dodala jsem a zapíchla oči do země.

„Vybal to, pojď do mě!“ vykřikl a několikrát se praštil do hrudi, jako gorila a rozkročil se. Nejspíš, aby to ustál. Dělal to pořád, když chtěl odlehčit situaci. Postoj a là King Kong.

„Znám Chrise. Potkala jsem ho v knihovně,“ vyhrkla jsem.

„Tak to se nedivím, že mu Pearl nevoní, když zná tebe!“

„Myslí si, že jsem kluk.“

„To si děláš srandu, že jo?“  vytřeštil oči.

Výmluvně jsem zavrtěla hlavou a Daniel se začal dusit smíchy.

Dala jsem mu čas. Bylo mi jasné, že tohle bude na dlouho, protože on jednou bouchne a bude se smát , dokud se nevychechtá. Nemělo cenu začínat o něčem mluvit, dokud jsem si neodbyla tohle. Počítala jsem kvítky v trávě, když mě málem jeho hurónský smích shodil z kamene přímo do tůně. Mezitím jsem stihla vyjmenovat všechny základní barvy a odříkat státy USA. Pokaždé, když jsem skončila, zkontrolovala jsem ho pohledem. Když už to vypadalo, že je v pořádku, nadechla jsem se, ale on opět bouchl. Fajn, to bylo podruhé. Ještě jednou a pak už bude klid. Pokoušela jsem se spočítat stromy kolem nás, vynásobit je počtem kvítků v trávě a odhadnout rychlost vážky.

„Dobře, jsem už hotov,“ hýkl.

„Až tak?“

„Vtipná! Tak povídej. Jak na to přišel?“

„Jak to mám vědět? Prostě jsem mu to nevymlouvala. A ty mu to neříkej!“ vyhrkla jsem dodatečně, když mi došlo, že se ti dva znají.

„Co za to?“ využil příležitosti.

„Jak, co za to? No nic! Dobrý pocit!“

„Chceš ho ještě vidět? Líbil se ti?“ vyzvídal.

„Ušel,“ odbyla jsem ho.

„Líbil! Já to vidím!“ smál se.

„A i kdyby, tak co? Je hezký!“

„Není. Je to zmetek, protože mi přebírá Pearl!“

„Sám jsi řekl, že utekl. Tak o co ti jde?“

„Proč mě nechce?“

„Protože je blbá a nevidí tě. Buď rád. Stejně jsi říkal, že holku nechceš,“ připomněla jsem mu.

„Méďo, to mi bylo pět,“ vzdychl.

„No a?“

„Já jen, že je to třicet let zpět,“ dodal.

„Už?“

„Jo!“

„Tý jo. Vezmi si, že když ses narodil, Pearl ještě nebyla ani v těch kou…“

„Já to chápu, stačí!“ zabrzdil mě Dan.

„Síla, co?“

„No, on tam nebyl ani Chris, sestřičko,“ culil se Daniel.

„Neříkej,“ odsekla jsem.

„Hele, jdeme zpátky. Mám úkol ze španělštiny a angličtiny. Nechci ho dělat do rána,“ otráveně přiznal Danny. Pomohl mi z kamene a pomalým, lepidlovým krokem jsme se táhli zpět k domu.

„To je dost, vy dva!“ křičela máma. „Nemáte ani jeden udělané úkoly a ještě jste nic nejedli. Víte, jak tohle nesnáším,“ vyčítala.

„Víme,“ zamručeli jsme společně.

„Pojďte se najíst, zlobidla,“ mrkla na nás a z domu se k nám donesla vůně bramborové polévky. Brácha hlasitě polkl a málem mě prohodil futry, jak se hnal do kuchyně.

„Tys‘ brečela, zlato?“ všimla si mamka oteklých očí.

„Ne, jen vítr,“ lhala jsem. Dál to neřešila, ale bylo mi jasné, že jsem ji jen tak neobelhala. Nessie s tátou už seděli u stolu a Dan si nabíral akorát plnou naběračku, když přišel Jacob.

„Mladej, máš telefon,“ houkl na bráchu a mávl směrem k obýváku. Dan se lítostivě podíval na hrnec a pak směrem, kde byla pevná linka.

„Já ti to schovám,“ slíbila Bella a Dan se zakřenil.

Než se vypovídal s někým v obýváku, stihla jsem sníst svou porci a odvalit se do pokoje, kde jsem opět otevřela notebook.

Hádej, kdo volal? Ozvalo se mi v hlavě.

Matka Tereza? Zasmála jsem se. Jako kdybych to mohla vědět. Dan mi poslal obrázek Chrise a já leknutím málem shodila počítač.

No a? Pokusila jsem se o klidný tón.

Mluvil o zítřejším volejbalovém turnaji. Odpadl Seb. Nechápala jsem, proč mi to říká, ale pozorně jsem poslouchala. Bratrův pobavený tón myšlenek mě děsil. Dobrou noc, méďo, popřál mi a já byla najednou ve své hlavě opět sama. Jenže jeho poznámky o Chrisovi mě pronásledovaly i do říše snů.

Předchozí

Mé shrnutí

Další

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když kočka není pes - 2. kapitola: