Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když kočka není pes - 18. kapitola

01.10.2010 (11:45) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2985×

Z očí do očí

A do pytle! Zaskučela jsem a sledovala dvě hromádky na postelích. Jedna se zavrtěla a zvedla hlavu. Druhá se ani nepohnula.

Že by to fungovalo na takovou vzdálenost?

Hannah?

Nee, to se ti zdá. Spíš, víš?

Nedělej ze mě blbce. Jak ses tu sakra vynořila?

Znáš to. Abraka dabra!

Zase? Jsem zvědavý, jak dojdeš domů.

S přehledem. Jen mě musíš pustit pod tvůj polštář, bráško. Smála jsem se. Danny se nadzvedl a automaticky sáhl pod hlavu.

Deník? Kdy jsi ho sem dala?

Spí? Změnila jsem téma a sledovala Chrise. Měl pootevřenou pusu a deku v polovině pasu. Koukal mu lem boxerek.

Bílé! Vydechla jsem.

Přestaň, úchylko! Řekni mi, jak se ti tenhle kousek povedl a co tu děláš o půlnoci?

To ten tvůj dárek. Jen jsem to zkusila. Zjistili jsme, že se můžu přemístit jen do míst, kde jsem byla, nebo vím, jak vypadají a díky fotce od tebe… Tradá!

Ty se mi snad zdáš, zaskučel a vstal. Uvědomuješ si, že až ti na to naši přijdou, bude zle?

Chyběla jsem ti? Vyhrkla jsem. Docela se mě dotklo, že mi hned spílá a ani nemá radost.

Docela jo, Méďo, zesmutněl. Stýskalo se mi už na letišti. A co ty?

Ani mi nemluv, opáčila jsem. Je to bez tebe doma divný. A máma chce, abych trénovala přenos… hele, byla jsem ve vašich šatnách, zase.

Cože??? Nevěřícně na mě zíral a pak se široce usmál. Nevěřil bych, že moje malá sestřička bude takový šmírák.

Tak to mě naštval. Popadla jsem polštář a praštila ho přes hlavu.

O-ou, brzdi, draku, nebo vzbudíš Chrise, snažil se mě zarazit.A pak se zatvářil, jako by ho něco napadlo. Hanny, hodláš za námi takhle cestovat často?
Nevím, možná... věděla jsem ale, že teď, když mi to už jde, neodolám.
To abych si příště vzal radši samostatný pokoj, ne? Zatvářil se lišácky.
Rozzářily se mi oči. Ty bys chtěl? Bráško, já tě miluju! Ale počkej… co za to budeš chtít? Tohle určitě není čirá dobročinnost. To na Dannyho nevypadalo.

No, vážně bych něco potřeboval. Nebo ne já, ale ti malí kluci. Ti za nic nemůžou. Odnesou to za to, že jsem to všechno tak pokonil.

Jací kluci? Zeptala jsem se podezřívavě.

No z fotbálku. Když tam teď nebudu. Normálně bych poprosil Chrise, ale ten v tom lítá se mnou…

Náhle mi to došlo. Jsi magor? Já, holka, mám trénovat kluky fotbal?

Najednou jsi holka, posmíval se, ale jen když se ti to hodí, co? Fotbal přece umíš stejně dobře jako já. Prosím, Hanny… upřel na mě psí oči. Nezvládla jsem to.

Tak jo, kapitulovala jsem. Ale chci fotku pokoje – samostatného – každý den, jasné?

Každý den? Hanny, hm... víš ale, že se na tebe pořád zlobí?
Zlobí? Zesmutněla jsem. No jo, já vím... Ale může si myslet, že se mu zdám. Stejně se neumím přenést jinak než jako mlha. Jsem jako víla Amálka a Rusalka dohromady. A mlhu alespoň nemůže praštit, kdyby se naštval.
To ne, souhlasil. A zaplaťpánbůh políbit taky ne.

Zasvítily mi oči nadějí. Říkal něco takového?
Neříkal nic. Spíš se tvářil. A nějak podezřele se vyptával, co je doma nového.

Nemohla jsem tomu uvěřit. Ptal se? Možná nepřímo, ale kdo jiný by ho u nás doma mohl zajímat?

Napíšu mu, slíbila jsem.

Jsi pako, konstatoval můj bratr. Jako s Hanny s tebou mluvit nebude, ještě je uražený. A jako SweetVampire… víš, že mu zase lžeš?

A co mám dělat? Mám mu to všechno vyslepičit jako ty Pearl? Vlastně…zauvažovala jsem, to by nebylo špatné. Naši by mě vyhodili a já bych mohla cestovat s váma.

Oba jsme vyprskli smíchy, Chris vedle na posteli se převalil a deka se mu svezla níž. A já jsem fascinovaně zírala na bílé boxerky, na jejichž zadku se skvěl obrázek dvou špičáků jako od Draculy a nápis Vampires Suck. Páni!

Danny sledoval můj pohled a tentokrát se rozřehtal nahlas. Chris se znovu zamlel, otevřel oči a zakrákoral: „Co to…“

Víc jsem neslyšela. Vytrhla jsem Dannymu deník z ruky. Pohladila jsem obrázek svého pokoje a vzápětí jsem seděla na své posteli a zhluboka dýchala.

***

Ještě chvíli jsem viděl před očima její obrys, než jsem přivykl tmě.

„Ty kráso, viděl jsi to?“ vyhrkl Chris.

„Co jsem měl vidět?“ zívl jsem na oko a promnul si oči. Malá kamufláž, která se mi však hodila, protože se mi do očí vlévaly slzy. Jsem jak holka, do prčic!

„Asi sen… To je fuk. Sorry, že jsem tě vzbudil,“ zamručel a otočil se na druhý bok. Za chvíli jsem zase slyšel jeho pravidelné oddechování.

***

On se pomátl! Ječela jsem v duchu a přehrávala si náš rozhovor. Já a fotbal? Zbytek dne jsem byla jako na trní. Jak to s těma klukama zvládnu?

Do peřin jsem zalezla neobvykle brzo a usnula jsem, jako když mě do vody hodí.

Ráno vypadalo stejně jako každé jiné. Jen s tím rozdílem, že mě dole nečekal protivný brácha s hrnkem kakaa v ruce.

„Dobré ráno,“ usmála se na mě máma a podala mi můj šálek.

„Dobré,“ zachraptěla jsem rozespale a čekala na bráchovu reakci, jenže…

Blbko! Není tu!

Školou jsem se ploužila jako stín a nevnímala Cloe, která jásala nad blížícími se prázdninami. Co já budu dělat?

„Co máš odpoledne v plánu?“ vyhrkla a drkla do mě, když jsem nereagovala.

„Co?“

„Co budeš dělat po škole, ptám se.“

„Fotbal,“ zamručela jsem.

„Co?“

„Za bráchu. Budu trénovat malé kluky z děcáku.“

„To je hezký,“ rozplývala se.

„Škoda, že musím k tetě. Šla bych s tebou,“ skučela a před školou mi mávla na rozloučenou.

Když jsem poté dorazila na malé hřiště, kluci si mě prohlíželi s nechápavým výrazem.

„Kde je Danny?“ ptal se malý blonďák s ušmudlanou tvářičkou.

„Musel jet pryč. Teď budeme trénovat spolu, co vy na to?“

„Nechcem,“ vystrčil bradu kluk s rozježenými vlasy a pihami ve tváři.

Taky nechci a musím! Mručela jsem v duchu.

„Ahoj, chlapi,“ ozval se za mnou hlas a mrňata zajásala.

„Pearl!“ křičel jeden kluk přes druhého.

„Ahoj, Hannah,“ usmála se na mě opatrně.

„Ahoj, co ty tu?“

„Napadlo mě, že když tu Dan… ehm, když je pr… No prostě, že je nebude mít kdo trénovat, ale jsi tu ty, tak můžu jít.“

„Ani hnout!“ vyjekla jsem a Pearl nadskočila. Uvědomila jsem si, že ví, kdo jsem.

„Kluci, tři kolečka kolem pole, jedeme,“ vybídla jsem je. S hučením poslechli a zmizeli z doslechu.

„Bojíš se mě?“ zeptala jsem se opatrně.

„No zrovna klid necítím, ale tak doufám, že když jste mi po krku neskočili doteď, už to neuděláte. Jelikož jsem s tím relativně smířená, řekni mi k tomu víc a hlavně mi vysvětli, proč odjel,“ prosila a svraštila čelo. Viděla jsem, jak se jí v očích zaleskly slzy.

„Chybí ti?“

Pearl kývla. „Odehnala jsem ho docela surově a pak najednou zpráva, že odjel do Evropy. Hannah, to kvůli mně?“

„Rodina ho poslala. Prevence.“

„Aha. To děláte s každým?“

„Většinou se prý řeší ten, kdo to tajemství zjistil.“

„Jak řeší?“ vyhrkla.

Do prčic, to jsem neměla říkat!

„No, jsou dvě varianty, ale neřeš je. Naši přišli teď i na třetí.“

„Existuje nějaká varianta, která mi ho vrátí zpět?“

Jistěže, ale buď bys byla upír, nebo si ho nepamatovala, anebo byla mrtvá! Pomyslela jsem si. Jak jí to jen říct, abych ji nebyděsila ještě víc?

„Možná. Musela bys ho milovat.“

„Ale já ho miluju! Tak proč…“

„Musela bys ho milovat… navěky,“ skočila jsem jí do řeči. Chvíli na mě koukala s otázkou v očích a pak jsem zahlédla, jak jí v očích probleskuje pochopení. Zajíkla se.

„Musíš to pochopit, Pearl. Nikdo o nás nesmí vědět, naše existence je velmi přísně střežené tajemství. A brácha se zbláznil a všechno ti vyklopil dřív, než… než jste si byli jistí, co chcete. Musel odjet, rodina ho poslala pryč, než to utichne, a tebe hlídají. Pokud bys někde něco řekla, prozradila…“ odmlčela jsem se.

„Tak co?“ zatajila dech. „Zabijete mě?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Vymažou ti paměť.

Zbledla a pak potichu hořce řekla: „Jo, něco řeknu, a vymazávat paměť nebude třeba. Elektrošoky v blázinci to udělají za vás. Copak by mi někdo uvěřil? Sama jsem tomu nechtěla věřit. Proč mi jen Dan nedal víc času? Vybalí to na mě a čeká, že zajásám? A když nejásám, jde si stěžovat a nechá se poslat pryč? Nebo dokonce odjel rád?“

„Ne. A brzy se vrátí, neboj.“

„Jo, Chris říkal, že chce zpět do Vánoc,“ usmála se a já ztuhla.

„Mluvila jsi s Chrisem?“ vyhrkla jsem.

„Mluvíme spolu často. Od té doby co ví, že ho nechci, jsme přáteli.“

„Aha,“ kuňkla jsem.

„Máte to hezky zamotané, ale oba jste… Paličáci,“ smála se.

„Proč myslíš?“

„Jen tak. On až vychladne, dojde mu to.“

„Počkej, co mu dojde? Jemu taky nesmíš nic říct!“ plašila jsem. „Nebo budeš bez vzpomínek raz dva!“

„Hanny, uklidni se. Jasně že mu nic nepovím. Ale ty bys měla, myslím.“

„Já vím,“ kuňkla jsem, „ale koukej, jak to dopadlo s tebou.“

„Tak jdeme hrát, nebo co?“ mračil se na nás jeden z těch mrňousů, co právě doběhli třetí kolečko. „Já to věděl, holky jako trenéři, to je víc keců než akce.“

„Nějakej drzej, ne?“ podívala jsem se na Pearl a ta se zasmála.

„To jo. Tak do nich!“

„Rozpočítat! První, druhý!“ zavelela jsem a hvízdla na prsty.

„Tý jo,“ protáhl uznale ten drzounek a rozběhl se k ostatním.

Když jsem doma vylezla ze sprchy, poloupír nepoloupír, byla jsem utahaná jako kotě. Kolik je vlastně hodin, teprve tři? A kolik teď mají kluci v Bruselu, půlnoc? Sakra, to už budou spát. Ale co když ještě ne…

Zapnula jsem počítač, ručníkem si drbala mokrou palici a čekala, kdy naskočí.

***

Zrovna jsem chtěl zaklapnout notebook, že už půjdu spát, když mi na liště zablikala kytička.

Kočička? Ty kráso, ségra rozhejbala ICQ?

-          Ahoj, Kočičko!

-          Ahoj, brácho! Víš, co je nového?

-          Nevím, dala jsi gól?

-          Trenéři nehrají, sedí na lavičce a pískají, ne? Ale podrž se… sedíme tam dva!

-          Dva? Kdo ještě?

-          Nevím, jestli ti to mám říkat, abys nedostal infarkt.

-          Proboha, snad ne Madison?

-          Madison? Jak tě napadla Madison?

-          Mluvilas o infarktu.

-          Madison ne. Pearl, ty tele.

-

-          Jsi tam?

-

-          Bráško!

-          Rozdýchávám infarkt. Pearl???? Kde se tam vzala?

-          Co já vím? Přišla, a že mi pomůže. Je fajn.

-          Ona se tě nebála?

-          Ne. Víc se bojí, že už tě neuvidí.

-

-          Brácho, tys usnul?

-          Ne, rozdýchávám druhý infarkt. Hned bych se nejradši vrátil.

-          Ty jo, ale Chris.

-          Zabiju ho, pacholka. Sedí vedle u počítače a mračí se jak Kostěj Nesmrtelný.

-          Jo? Tak sleduj, jak se usměje!

Vzhédl jsem od svého notebooku a upřel zrak na Chrise, který zíral do svého noťasu a nespokojeně si kousal ret. Najednou se ale rozzářil jako sluníčko sedmitečné a něco začal horlivě psát. Usmál jsem se pro sebe a pak se rozloučil.

-          Tak jo, ségra. Nebudu rušit. Ber to jako díky za dobré zprávy.

-          Počkej, a co ty fotky?

-          Až z příští destinace, dnes ještě spíme tam, co včera. Zítra jedeme na týden do Paříže.

-          Tak jo. Dobrou noc, draku.

-          Dobrou, Méďo.

Zaklapl jsem notebook a zalezl pod deku. Jen jsem ještě jedním okem zahlédl Chrise, jak se culí. Teda, ty v tom lítáš, hochu, pomyslel jsem si a pak už byla tma.

Předchozí

Mé shrnutí

Dallší

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když kočka není pes - 18. kapitola: