Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Když jeden změní svět - 5. kapitola

10.01.2010 (19:00) • Rock • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1177×

Volterra byla nádherná, jako jedno z mála Evropských měst si stále zachovávalo hradby. Za to mohli Aro a jeho přátelé. Byly tak zajímavější pro turisty, které si vodily na hrad na soukromé prohlídky a pak je zabíjely. Gabriel se to zdálo kruté, ale nemohla se ohradit. Byl to jejich způsob života a ona se do něj nemíchala.
První dny ve Volteře byly zmatené, musela nosit ten podivný černý hábit a to se jí nelíbilo. Bojovala za to aby mola nosit něco jiného, ale Aro měl v tomhle přísná pravidla. Měl pro ni sice zvláštní slabost, byla jeho klenot. Dokázala kolem sebe a kolem lidí, které chtěla ochránit, udělat štít přes, který nic neproniklo. Upír, ani nějaké zvláštní dary. A pak dokázala změnit atomovou strukturu věcí kolem sebe, tak že jimi mohla procházet. Stala se nepostradatelnou. Jak se později dozvěděla, ne každý upír měl tyhle zvláštní dary, bylo to mimořádné a ona měla navíc dva. Aro jí taky pověděl o jedné upírce v Americe, která vlastnila velice podobný dar, dokázala však ochránit pouze před dary. Gabriel se na ni a na její smečku dále vyptávala, ale nic z něj nedostala. Ani z ostatních, jako by všem zakázal mluvit před ní o Cullenech. 
Dnes to bylo měsíc co byla ve Volteře. Byl to podle Jane velice klidný měsíc. Nic zajímavého se prý nedělo. Jane měla velice zvláštní dar, působila v mozku a vytvářela bolest. Tělo sice nebolelo, ale mysl ochromila tak, že si myslela, že tělo někdo mučí. Její bratr Alec, měl zase dar oběť znecitlivět, tak že vůbec nic necítila. Alecův dar se jí líbil více než dar Jane. Alec byl i více příjemnější než Jane, ráda si sním povídala. Často na ni dohlížel na jejích lovech v lese. Aro s ní vždy někoho poslal, bál se o ni. Kdo by se taky nebál o svou necennější hračku. Občas, když měl Alec nějaký úkol tak s ní chodil Demetri. Toho neměla ráda, byl tak úlisný a neměl ji rád. Posmíval se jí za její způsob života.
Gabriel se dívala z okna na denní život ve Volteře, když si všimla Heidy – upírky, která sháněla potravu pro ostatní – jak vede do hradu skupinku německých turistů. Gabriel od nich odvrátila pohled a otočila se ke dveřím. Stál v nich Caius. Gabriel sklonila na pozdrav hlavu, jak se to slušelo v přítomnosti někoho ze starších. 
„To je dobré, když jsme samy nemusíš se ke mně tak chovat,“ řekl konejšivým hlasem. Caius za ní občas chodil, jak jí sám řekl, měl pro ni slabost. Pokud šlo o tohle, nezapíral, že je mu sympatická. Gabriel si připadala zvláštně, ale nechávala to být. Caius se totiž většinou staral o její pohodlí, bezpečnost a zábavu. Byl jí velice sympatický, ale v hlavě měla pořád Jareda. Pořád, už ho necítila tolik jako dřív, jako by něco v její hlavě přetrhalo vazby na něj. Cítila ho jako dobrého přítele, ale ne jako milence a společníka. Musela se poptat jestli někdo nemá takový dar, přetrhávat pouta mezi rodinami a společníky. 
„Já vím, je to jenom zvyk,“ řekla a pousmála se. Caius si stoupnul vedle ní a společně se dívaly na turisty fotící si zahradu paláce. 
„Vím, že se ti to příčí. Mohl bych zařídit vycházky na dobu krmení?“ zeptal se.
„To by bylo milé,“ řekla a chytla se parapetu u okna. 
„Chtěla jsem se zeptat, nemá někdo z Volturiu schopnost přerušování vazeb mezi rodinou?“ řekla a podívala se mu zpříma do rudých očí, takže byl nakrmený. 
„Ano, jedna upírka. Požádal jsem ji o to u tebe, když jsi na chvíly stáhla ochranu a Aro mohl přečíst tvou mysl. Aby jsi se méně trápila kvůli Jaredovy,“ řekl a na očích mu viděla upřímný zájem o její osobu. To bylo milé a byla mu za to vděčná.
„Ano, usnadnilo mi to pobyt tady. Doufám však, že v tom nebil ani nějaký vedlejší zájem o mou osobu?“ zeptala se.
„Vždy tam bude zájem o tebe Gabriel. Kdybych nechtěl, aby se vše vyvinulo přirozeně, už by jsi ke mně cítila falešnou lásku,“ řekl bez obalu. 
„Aha, takže časem doufáte, že se do Vás zamiluji?“ zeptala se a hleděla mu zpříma do očí.
„Ano, doufám v to,“ řekl. 
Gabriel se musela sama pro sebe usmát, šel na to chytře. Ale vděčila mu za to co nechal udělal s city co cítila k Jaredovy a hlavně, že ho nevymazal úplně. Byl to chytrý muž, a starý. Co se dozvěděla od Aleca nebo ostatních upírů měly všichni tři něco přes dva tisíce let. 
„Mám pro tebe nabídku,“ řekl nečekaně. Gabriel znovu obrátila svou pozornost k němu pokývala hlavou, že poslouchá.
„Vím, že se zde nudíš. Mluvil jsem o tom i s Arem a ten – i když nerad – to povolil. Chystám se na krátkou cestu do Rumunska za jedněmi našimi přáteli a potřeboval bych doprovod jako jsi ty. Nebudu muset sebou brát vojáky, a budeme nenápadnější,“ řekl a čekal na odpověď.
Gabriel se nemusela rozmýšlet, vypadnout na chvíly z Voltery by bylo jako vysvobození. Skoro si tu někdy připadala jako ve vězení.
„Ráda to příjmám, půjde někdo s námi?“ zeptala se.
„Ne, je to přátelská návštěva,“ řekl a usmál se.
„Dobrá, kdy vyrážíme?“ zeptala se. 
„Přibližně za hodinu,měla by jsi se připravit,“řekl a odešel. 
Dobrá, pomyslela si. Čeká ji cesta s upírem, který jí nadbíhá a on jí také není lhostejný. Bude to zajímavé. 
Za hodinu na něj čekala v místnosti, která se používala jako recepce. Měla jenom jednoduchou tašku na zádech a v ní měla náhradní oblečení. Jinak si sebou nenesla nic. Na co taky. Rumunsko není daleko. Byla zvědavá jak pojedou. Caius vyšel postraními dveřmi a měl na sobě kupodivu obyčejné lidské oblečení a v ruce tašku z nějakého obchodu. Slušelo mu to, měl na sobě černý pletený svetr a tmavé kalhoty s bavlněného materiálu. 
„Tohle si obleč,“ řekl a podával jí tašku. Gabriel se na něj udiveně podívala, ale zašla za jedny z dveří do prázdné místnosti, kde na sebe oblékla černé úzké kalhoty, tmavě fialové triko a přesto černé sako. Vyšla z místnosti, kde na ni čekal Caius a Aro. Gabriel jej pozdravila mírnou úklonou hlavy. Aro k ní přešel a vzal její hlavu do dlaní a políbil ji na čelo.
„Vrať se brzo náš poklade!“ řekl a ustoupil. A pošeptal Caiovy ať na ni dává pozor. Ten se ho dotkl a Aro souhlasně přikývnul. Určitě věděl co k ní Caius cítí. Jinak by ji s ním nepustil.
Caius se na ni podívala pokynul ať jde za ním, šli do jejich soukromého hangáru za hradem. Vešli do letadla a usadily se. Netušila proč jedou takhle, ale nic proti tomu neměla. 
„Jak dlouho poletíme?“ zeptala se.
„Přibližně 3 hodiny, do hlavního města Rumunska,“ řekl.
Byl nějaký nemluvný, Gabriel to vadilo. Když už ji pozval a takovou osobní cestu mohl se aspoň nějak snažit, rozhodně by jí to nebylo proti srsti. 
Když byly ve vzduchu, Caius se trochu osmělil a přisedl si k ní. Bylo to velice osobní gesto. Gabriel by si toho jako jeho podřízený měla vážit, ale věděla, že pokud bude probíhat vše podle jeho plánů, už nebude pouze voják. Nevěděla co si má myslet. 
„Stýská se ti po rodině?“ zeptal se najednou.
„Stýská i nestýská. Dlouho jsem se připravovala na odchod. Věděla jsem, že nemohu zůstat dlouho. Všimly by si, že se neměním,“ řekla a pohladila si přívěsek na krku. Patřil jejímu otci. 
„Měl jsem také rodinu, dlouho jsem pro ně trpěl, když mě přeměnily,“ tak tohle nečekala. Někdo ze starších s ní mluví o své minulosti. Gabriel jenom přikývla, nechtěla udělat nic špatně. Mohlo by to mít neblahé důsledky.
„Nemusíš se bát, nic se ti nestane. Zaštítil jsem tě, máš teď postavení jako my,“ řekl a to už se divila neskrývaně.
„Proč?“ zeptala se. 
Caius se zasnil, viděla ho jak se toulá, kdesi za hranicemi vzpomínek. Nechtěla ho rušit, ale zajímalo ji to. 
„Jsi podobná té kterou jsem miloval. Ale jsi inteligentnější, a zdáš se mi i krásnější. Jsi taková, jaká by byla ona kdybych ji stihl přeměnit,“ řekl.

Autorka : Monika (Idontknow)

"Vydavatelka" : Rock

6. kapitola

Autor: Rock (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Když jeden změní svět - 5. kapitola: