Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kdo vlastně jsem? - 23. kapitola

13.11.2012 (07:30) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1961×

Když jsem se ráno probudila, neměla jsem nejmenší chuť jet do školy, ale už jsem chyběla dost, takže jsem tam chtě nechtě musela. Neobtěžovala jsem se s líčením nebo česáním, vlasy jsem svázala do culíku, oblékla si první věc, která mi padla pod ruku a ani se nenasnídala. Na záda jsem si hodila batoh a došla ke svému autu. Klíčky jsem strčila do zapalování a otočila jimi, ale ozvalo se jen lehké škytnutí následované tichem, které mě vyděsilo. Znovu jsem se pokusila nastartovat, ale ozvalo se to samé, co před chvílí a já vztekle kopla do podlahy, která zaskřípala a dala tak najevo svůj názor na mé jednání.

„Šrot jeden,“ ulevila jsem si, když jsem vystupovala a v batohu hledala mobil. Když jsem ho konečně našla, vytočila jsem otcovo číslo a zhluboka se nadechla.

„Beth, děje se něco?“ zajímal se okamžitě, přičemž nezapomněl na vyděšené vydechnutí. Protočila jsem očima a zašklebila se.

„Nejede mi auto, asi tě poslechnu a konečně se ho zbavím. Je to jen hromada šrotu,“ postěžovala jsem si a v duchu se svému autíčku omlouvala. Nemyslela jsem to tak, ale má nálada byla pod psa, nebylo mi dobré nic.

„Jako bych to neříkal. Až se vrátím z práce, kouknu se na to. Promiň, ale už musím běžet, měj se,“ rozloučil se rychle a já se ani nestačila nadechnout. Super, pomyslela jsem si. Zase půjdu do školy pěšky. Naštvaně jsem klela, ale potichu, aby mě nikdo neslyšel. Pomalu jsem se blížila ke škole a pozorovala spolužáky, kteří přijížděli ke škole ve svých autíčkách, a bylo jim jedno, že já kulhám kousek od nich. Zrovna jsem se zamýšlela nad významem sprostého slova, které mi vyběhlo na mysl, když se vedle mě zastavilo auto. Koutkem oka jsem si všimla červeného kabrioletu a povzdychla si.

„Beth, nastup si,“ ozvalo se z místa řidiče a já se otočila k Rosalii, která poklepala na místo vedle sebe. Byla jsem už skoro u školy, ale potřebovala jsem vědět, co se stalo. Potřebovala jsem znát důvod toho, proč se tak zachoval. Posadila jsem se na místo spolujezdce a pohlédla na ni. Byla krásná, ostatně jako vždycky, ale tvářila se zklamaně. Zahanbeně jsem se více natiskla do sedačky a snažila se s ní splynout.

„Proč se mnou mluvíš? Myslela jsem, že po tom všem jsem pro vás zklamáním,“ sdělila jsem jí své podezření a ona na mě překvapeně pohlédla.

„Prosím?“ zeptala se, jako kdyby špatně slyšela. To bylo samozřejmě nemožné, ale v tu chvíli mi více připomínala člověka, bytost stejně naivní a hluchou, jakou jsem já.

„Nejsem ta, za kterou mě máte,“ pověděla jsem jí a všimla si, že zastavila u krajnice. Otočila se na mě celou polovinou těla a zasmála se. Nechápala jsem, co jí přijde vtipné. Zmateně jsem ji sledovala a nic nechápala.

„Ty si myslíš, že jsi pro nás Bella?“ ubezpečovala se a já kývla hlavou. Znovu se zasmála a já najednou nevěděla, kam s očima.

„Beth, teď mě poslouchej. Když jsme se sem vrátili a všimli si tě, byli jsme v šoku, to je pravda, ale od prvního okamžiku jsme věděli, že jsi někdo jiný. Někdo, kdo má její tvář, ale nic jiného vás nespojovalo. Jen Edward a Alice žili v naivní představě, že se Bella vrátila, ale i oni v hloubi duše věděli, že to není pravda, že jen vidí to, co si přejí. Nikdy si pro nás nebyla Bella,“ prozradila mi a já zakroutila hlavou.

„To není pravda. To kvůli tomu, že mám její tvář, se o mě začal Edward zajímat,“ oponovala jsem, ale ona mě pevně chytila za dlaň a donutila mě tak, abych se já podívala do očí.

„Víš, proč se včera popral s tím zmetkem? Protože tě urazil, prohlásil o tobě něco, co není pravda. On moc dobře ví, že se to nestalo, ale nechal se vtáhnout do té lži, kterou si přečetl v jeho hlavě a zareagoval tak, jak reaguje každý člověk, který miluje,“ snažila se mi vysvětlit, ale já jí nevěřila. Jak jsem mohla, když mě nechal jít? Když mě nezastavil a nebyl se mnou?

„Já nevím, Rose. Pořád mám pocit, že jsem jen náhražkou za ni,“ vzlykla jsem a setřela slzu, která mi stekla po studené líci. Rosalie mě pohladila po ruce a povzbudivě se na mě usmála.

„Znám ho už přes sto let, věř mi,“ zakončila svoji řeč a já se zhluboka nadechla, abych se alespoň trochu uklidnila. Nechtěla jsem, aby každý viděl, jak na tom jsem. Když jsem vystupovala z auta, všimla jsem si několika zvědavých pohledů, ale nikdo se se mnou nebavil, nevyptával se. Ani bych nebyla schopná něco říct. Pomalu jsem se blížila ke třídě, když se ke mně připojila Lilly, překvapivě tichá. Jen mě vzala za ruku, usmála se na mě a nevědomky mi tak dodávala sílu, kterou jsem tolik potřebovala. V šatně jsem se převlékla, vzala si věci a došla do třídy, která po mém příchodu utichla. Nikdo se na mě nepodíval, ale i tak jsem měla pocit, že jsem pro ně přítěží, jen holkou, která se vyspala s Jamesem a nechala tak odejít toho úžasného kluka. U srdce mě bolestně píchlo, když jsem si sedala do prázdné lavice a vyndávala si věci z tašky. Zazvonilo a já se psychicky připravovala na sedm hodin, které tu budu muset přežít.

Hlavu jsem měla položenou na lavici, oči zavřené a ruce zatnuté v pěst. Snažila jsem se trochu se prospat, protože si mě nikdo moc nevšímal a já toho chtěla využít. Vyučující byli nejspíš seznámeni s tím, kvůli komu se včera ti dva kluci prali, takže ji došlo, jak se asi cítím. Dokonce jsem ani nemusela psát test, na který jsem úplně zapomněla. Použila jsem nejhorší omluvu, jaká existuje. Zapomněla jsem na test, neučila jsme se. Bála jsem se toho, že mě i tak nechá psát, ale jen mávla rukou a nechala mě být. Byla jsem jí vděčná, nedokázala bych sepsat ani to, co je to cibule, natož její stavbu a vše, co obsahovala. Když zazvonilo na oběd, pomalu jsem se zvedla a k jídelně se blížila jako odsouzený na popravu. Cestou jsem potkávala spolužáky, kteří po mě zvědavě pokukovali, ale nikdo se nedovážil přijít blíž a zeptat se na to, co je zajímalo. Na tác jsem si položila salát, vodu a toust, ale ani jednoho jsem se nedotkla. Nerozhlížela jsem se, došla k okýnku, jídlo vrátila a poslední dvě hodiny nevnímala. Rozloučila jsem se s Lilly, hodila si tašku na záda a vydala se domů. Když jsem v batohu hledala sluchátka, ozvalo se za mnou hlasité odkašlání. Pomalu jsem se otočila a pohlédla do zraněné tváře chlapce, který mi zničil vztah, který mohl být tak krásný.

„Co chceš?“ vyjela jsem na něj zostra a tvrdě na něj pohlédla. Byla pravda, že pohled na jeho nateklou a krví podlitou tvář nebyla zrovna příjemná věc a víc než radost jsem pociťovala starost o jeho zdraví, ale i přesto jsem na něj hleděla očima plnýma výčitky a zloby.

„Chtěl jsem se ti mluvit,“ vydechl a já se zasmála. Překvapeně na mé pohlédl a já zakroutila hlavou.

„Myslíš, že tvoje omluva něco spraví? Tobě se možná uleví, ale já se budu topit v tomhle prázdnu ještě hodně dlouho,“ připomněla jsem mu a všimla si, jak se zachmuřil.

„Zpackal jsem to, já vím, ale všechno mě to nějak naštvalo a zklamalo, neměl jsem tušení, co dělám,“ snažil se ospravedlnit své jednání, ale já ho nemohla dál poslouchat. Bylo mi z něj zle.

„Doufám, že jsi spokojený,“ zašeptala jsem a rychle se vydala domů. Během chvíle jsem došla ke vchodovým dveřím a vyběhl schody do svého pokoje. Měla jsem v plánu se zachumlat do postele a hodně dlouho se z ní nevyhrabat, ale moji pozornost upoutal vzkaz přilepený na okenním rámu. Došla jsem k němu a vzala ho do ruky.

Přijď tam, kde to všechno začalo a zároveň skončilo…

Nerozuměla jsem tomu, kam bych měla jít. Bylo tolik míst, kde to začalo a skončilo. Projížděla jsem v paměti všechna místa, která jsem s ním navštívila a vzpomněla si na to, jak mi vyprávěl, co se stalo s Bellou. Nikdy už nechtěl jít na to místo, kde se to stalo. Podívala jsem se na hodiny, sehnula se pro deník a oblékla si bundu. Vyběhla jsem z domu a došla k lesní pěšině. Nalistovala jsem v deníku pasáž o tom, jak se Bella dozvěděla pravdu o svém vyvoleném a přečetla si hrubý popis místa, na kterém se to stalo. Kulatá louka, všude květiny. Zavřela jsem oči a vzpomněla si na to, jak mě John brával do lesa, když jsem zlobila. Malá, dokonale kulatá louka, která těsně kopírovala konec jednoho a začátek druhého lesa. Přidala jsem do kroku a mezi sněhem a ledem hledala tu správnou cestu. Mohlo to být daleko, možná jsem mohla být u toho magického místa blíž, než jsem si myslela. Šlapala jsem dál a snažila se najít cestu, která mě za ním dovede a začínala být zoufalá, když jsem se již potřetí vrátila na to samé místo. Povzdychla jsem si a rozhlédla se kolem sebe. Vsadila jsem na nevzdálenější cestu a vydala se po ní.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kdo vlastně jsem? - 23. kapitola :