Co musí Bella ještě vydržet? Co jí nachystá osud, který je k ní tak krutý? Kolik toho čeká naší Bellu, která je stále tolik křehká na srdce, které nemá. Bude již konec jejím útrapám?
16.10.2009 (18:30) • Naomi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3960×
Bella:
Po Alicině odchodu mě Ang odvedla do mého pokoje, kde jsem se zhroutila. Mé vzlyky naplňovaly celý dům smutkem, který jsem tak dlouho potlačovala.
„Dnes si mohu dovolit vzpomínat.“ Vyslovila jsem něco v, co jsem doufala nikdy nevyslovím.
Můj první den na forkské střední by byl fádní, ale to bych nesměla, zahlédnou tu prapodivnou rodinu. Rodinu bohů, to jsem si myslela, ale ne. Byla to rodina upírů, jak jsem se později dozvěděla.
Vždy vtipný Emmett, který vymyslí vtip z nemožného.
Rosalie, vždy krásná a chránicí svou rodinu.
Alice, malý ďáblík, se kterým nesmí jít nikdo nakupovat pokuď chce přežít.
Jasper, který udělá pro svého anděla vše, co mu jen na očích vidí.
Esmé. Tak mateřská a laskavá. Stala se mou druhou matkou.
Carlisle. Stačila malá záhada a on ji již luštil. Chtěl se vykoupit z toho čím je. Byl mým druhým otcem.
Můj anděl, můj Edward. Dokonalí, ale tak tvrdohlaví. Mé srdce mu patřilo od prvního okamžiku.
Oni se stali rodinou, kam jsem chtěla patřit, ale to bych nebyla já, abych nepotkala paní neštěstí. Po roce našeho vztahu mi Edward řekl to, co já věděla od začátku. „Nemiluji tě.“
Tohle jsem tušila, ale chtěla jsem to zapudit a tak za svou bolest mohu sama. Neměla jsem mu dovolit, aby mi pronikl do srdce. Nelituju však toho, že jsem se mu odevzdala.
Viktorie mě dostihla a proměnila, protože to pro mě je, prý větším trestem a také, že ano. Věčnost bez něj je hrozná.
Zpomínám si jak hrozila, že ublíží dalším a to též splnila, protože přeměnila Ang.
Jsem apokalypsa. Není mi souzeno být šťastná. Jsem asi zatracena. Nemám již právo žít, ale nemohu zemřít.
Svět je krutý hráč a pán. Já jsem jeho otrokyně, bez práva a možnosti volby.
Zazvonil mi telefon a to mě vyrušilo z mého uvažování. Natáhla jsem se tedy pro něj a zvedla ho.
„Bello, tady Jack. Mám pro tebe smutnou správu.“ Byl to můj nejlepší přítel, ale já mu zakázala odejít se mnou.
„Co se stalo Jacku?“ Jdu přímo na věc. Nic totiž není horší nežli odchod lásky.
„Charlí měl nehodu. Je vážně zranění.“ Víc jsem neslyšela, protože jsem upustila telefon a vyskočila z okna.
„Musím do Forks.“ Zavolám na dům a jsem si jista, že mě Ang uslyší.
Jak jsem utíkala lesem nevšimla jsem si, že mě někdo sleduje. Když jsem si to uvědomila tak jsem zastavila a otočila se. To jsem však neměla dělat. Uslyšela jsem výstřel a ucítila, jak mnou kulka prolétla.
„Jsem zranitelná.“ Řeknu to šťastně, ale pak si uvědomím, že mě někdo sledoval. Když vzhlédnu, spatřím oči plné zoufalství.
„Bello.“ Vykřikne můj anděl a stačí mě chytit, nežli spadnu na zem. Cítím, jak má krev smíchaná s jedem nasakuje do oblečení.
Nastává můj konec. Umírám však v náručí mé lásky. Musím mu povědět to, co cítím, ať jsou jeho city jakékoliv.
„Edwarde. Stále tě mi-miluju.“ Vykašlu pře krev, kterou mám v ústech. On udělá něco, co jsem nečekala. Políbil mě mělce na rty.
„Neumírej mi lásko.“ Pošeptal mi do ucha a vyzdvihl do náruče a pak se rozběhl. Já jsem se mezitím potápěla do tmy.
Najednou jsem něco spatřila.
Malá holčička, může jí být tak pět, dovádí na loučce. Vlasy má bronzové a do pasu. Oči má hnědé a úsměv pokřivený. Utíká ke dvěma lidem, kteří stojí k ní zády.
„Mamí.“ Zvolá dívenka a jedna osoba se otočí. Tou osobou jsem já.
„Copak potřebuješ Ness.“ Ona je má dcera. Otcem není nikdo jiný nežli můj anděl.
Najednou jsem se přenesla jinam.
Chovám v náručí malé miminko a na klíně mi sedí zhruba tříletá holčička. Je to ta samá jako ta na louce, ale mladší.
„Už bráška usnul.“ To je můj syn. Můj a Edwardův syn.
Jsou to snad předtuchy? Vždyť já umírám a Edward mě nemiluje, tak jak by se to asi mohlo vyplnit.
Ty obličeje však nezapomenu. Dívenka má moje hnědé oči a chlapeček zelené, takové jaké měl Edward ještě, když byl člověkem.
Jak ráda bych byla, kdyby to byla skutečnost. On mě však nemiluje a tak se to nikdy nevyplní. Dále jsem též smrtelně postřelena. Možná je tohle nebe.
Pro mě je to však peklo, poněvadž tu není můj anděl. Mohu však vzpomínat, protože po smrti snad nic nebolí a tak snad i vzpomínky přestanou bolet.
Autor: Naomi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Kdo je Isabella Masenová - Osudná rána:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!