Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kde jsi, Isabello? II - 17. kapitola

16.02.2012 (18:15) • Veubella • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1612×

Pohled do jejích očí mě zabíjel. Nedokázal jsem do nich hledět, ale přesto jsem se do nich nepřestával vpíjet. Ta nenávist a zloba… Nedokázal jsem to pochopit. Co se stalo? Zapomněla na nás? Nenávidí nás? Tolik otázek a žádná odpověď.

V sále bylo pořád absolutní ticho. Bylo tu slyšet jen jediné srdce a to srdce mojí dcery, které uhánělo děsivou rychlostí kupředu. Nedivil jsem se tomu. Kdybych já měl živé srdce, asi by mi už vyskočilo z hrudi a rozletělo se na miliony kousíčků. Taková to byla bolest.

„Isabello… konečně jsi dorazila, už jsem se bál, že nepřijdeš…“ pronesl Aro nadšeným hlasem a s rozevřenou náručí šel k mé Ise. Ta ho probodla zlostným pohledem, který před malým okamžikem patřil jenom mně, a šla mu naproti. Pak kolem něho bez jediného pohledu prošla a zastavila se až u Marcova trůnu. Pak jsem na sobě znovu ucítil její pohled.

Kouknul jsem se jejím směrem a znovu se zadíval do jejích děsivých očí. Měla kamenný výraz a vzdorovitě vystrčenou bradu. Připomínala mi nenávistnou Jane. Vůbec jsem to nechápal…

Aro se snažil získat si naši pozornost a tak zase slavnostně promluvil.

„Tímto jsme konečně všichni… rád bych poděkoval tady rodině Cullenových, že se k nám připojili… je to pro nás čest… tímto proslovem prohlašuji náš ples za zahájený…“ řekl a uklonil se do všech stran. Ze strany jeho gardy se ozval bouřlivý potlesk. Aro po mně vrhl jeden vítězný výraz, který jsem absolutně nechápal. Pak si šel sednout na trůn.

Začala hrát hudba…

Pomalým krokem jsem se přemístil do rohu místnosti. Neměl jsem nejmenší pomyšlení na tanec. Pohledem jsem neustále pozoroval Isabellu. Stála jako kamenná socha – krásný a mrtvý anděl bez duše… To jsem nikdy nechtěl… Proč jí to udělali?! Vždyť byla nesmrtelná! Ale oni… udělali z ní monstrum bez citů…

Za chvíli byl celý sál plný tančících upírů. Přišlo mi to opravdu komické… Tančili lidským krokem, jen občas se nějaký pár stal rozmazanou šmouhou. Teda ne pro mě… Já vše viděl pořád dokonale… Mezi tím vším pozorováním Isy jsem si ani nevšiml, že začal tančit Carlisle s Esmé, Alice s Jasperem a Rose s Emmem. Moje dcera stála kousek ode mne a já slyšel její vyděšené myšlenky. Hlavně vzpomínky na dobu, kdy tu byla vězněná.

Pomalu jsem k ní přišel a vzal ji ochranitelsky kolem ramen. Nespustil jsem přitom Isu z očí a všiml jsem si, že ona se také dívá našim směrem. Koukala se na naši dceru s chladným výrazem – žádné emoce…

Elizabeth mě objala a zabořila mi obličej do smokingu. Cítil jsem její trhavé vzlyky a slyšel v její hlavě, jak je jí líto, že její matka vypadá, jak vypadá… bez jakéhokoliv zájmu… Co se to s ní, kurva, stalo?! Nedokázal jsem si odpustit tu sprostou nadávku – to, že jsem slyšel jenom myšlenky mé rodiny a u ostatních bylo černo, mě hrozně frustrovalo… a byl jsem bezmocný… nevěděl jsem, co dál dělat.

Najednou jsem uslyšel hlasitější Aliciny myšlenky. Posílala mi zprávu…

„Edwarde, nevidím žádnou budoucnost! Vůbec nic… jen černo… co se to děje?!“

Nevěděl jsem, a tak jsem jen pomalu zakroutil hlavou a doufal, že to Alice pochopí. Myslím, že to pochopila. Trošku se zasmušila, ale pak nahodila nic neříkající výraz…

Pak jsem uslyšel v hlavě další hlas.

„Edwarde!“

To byl Jasper. Byl zmatený a já přes jeho myšlenky okamžitě zjistil, že jeho dar funguje taky jenom na nás. Volturiovi byli i pro něj v temnotě. Taky z toho byl mimo. Tohle se mu nikdy nestalo. Mně už jednou ano. S Isabellou… Nikdy jsem neslyšel její myšlenky… Vlastně ani nevím, jestli jí někdy Jasper ovládal emoce. Ale Alice jí viděla… teda aspoň myslím…

Znovu jsem se rozhlédl po sále a hledal známky nějaké zrady, spiknutí… Něčeho, co by nám mohlo napovědět, co se to tu děje…

Nic… žádné známky něčeho, co by mělo zaujmout moji pozornost. Všichni se doopravdy bavili a já neviděl nic hraného. Aspoň mi to tak přišlo. Volturiovi totiž uměli hrát dost dobře…

A tak jsem tam pořád stál, jednou rukou hladil svou dceru po zádech a očima probodával Isabellu, která tam také jen tak stála a právě v tuto chvíli měla na tváři zlomyslný úsměv…

...

Nevím, jak dlouhá doba uběhla od začátku plesu. Přišlo mi to jako věčnost. V sále bylo pořád přítmí a nic nenapovídalo, že by mělo někdy vyjít slunce…

Už mě nebavilo tu tak stát a pozorovat ostatní. Vůbec se divím, že je bavilo tančit. Napadlo mě, jestli by mě zastavili, kdybych odešel z hlavního sálu… Ale jelikož jsem si nemohl tipnout odpověď, nezbývalo mi nic jiného, než to zkusit…

Pomalu jsem se odlepil ode zdi a pohledem vyhledal Ara, který s nadšeným pohledem seděl na trůnu a pozoroval tančící páry. Nevšiml si mě… Nebo to jenom předstíral. Opravdu jsem netušil, co si myslet, když jsem neslyšel jeho myšlenky…

Pomalým krokem a s nastraženými všemi upířími smysly jsem došel až k hlavním dveřím. Otočil jsem se tváří do sálu a znovu pohlédl na Ara. On na mě také hleděl… Ale jen nepatrně kývl na souhlas a trochu se pousmál svým šíleným způsobem. Chtěl jsem být co nejrychleji pryč, a tak jsem vzal opatrně za kliku a rychle se vytratil za dveře…

Tam jsem se opřel o zeď a pomalu a zhluboka vydechl. Ne, že bych to potřeboval…

Rozhlédl jsem se po prázdné chodbě a můj pohled zakotvil u prázdného stolku u recepce. Líza tu nebyla… Řekl jsem si, že to nic neznamená - třeba si jen šla odskočit.

A tak jsem se rychle rozešel chodbou směrem k mému pokoji…

Už jsem uviděl své dveře, když mě najednou nějaká velká síla odhodila na zeď.

Uslyšel jsem hromové zapraskání a sesunul se k zemi. Pomalu jsem zvedl hlavu a pohlédl do těch očí. Isabella se na mě ďábelsky usmála a chytla mě pod krkem. Pak mě vyzvedla do vzduchu. Její síla byla ohromná. Cítil jsem, že kdyby nepatrně trhla, byl bych už bez hlavy…

Na její líbezné tváři se objevil úšklebek.

„Ahoj, Edwarde…“

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kde jsi, Isabello? II - 17. kapitola: