27.06.2010 (16:30) • SweetgirlBella15 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3333×

Každá pohádka jednou končí, tahle konec nemá!

KAŽDÁ POHÁDKA KONČÍ.

1

xxx

Běhali jsme po zahradě, snažil se mě chytit. Je to už delší dobu, co mě napadlo, že mu jeho pohostinství oplatím tím, co jediné umím. Zastavila jsem se a rozhlédla se kolem sebe, nikde nebyl. Za ten půlrok jsme si začali tykat a já měla pocit, že jsem se snad zamilovala, ale věděla jsem, že u něj nemám šanci.

„Edwarde, kde jsi?“ Zavolala jsem do zahrady. Nikde nikdo nebyl. „Edwarde, tohle není vtipné!“ Zase nic. „Edw…“ Někdo mě chytil za pusu, vyděsila jsem se a i přes jeho ruku vykřikla. Rozplakala jsem se. Od té uličky se bojím úplně všeho.

„Promiň, lásko, já tě nechtěl vyděsit,“ řekl a objal mě. Schoval mě do svojí náruče a kolíbal mnou.

„Edwarde, ty jsi mi řekl ‚Lásko‘?“ divila jsem se po právu a hleděla na něj zvědavýma očima.

„Ano, víš, Bells, už od prvního okamžiku, kdy jsem tě uviděl, jsem tě miloval,“ řekl to tak něžně, tak opravdově.

„Miluji tě, Edwarde,“ slaboulince jsem mu zadrm olila do košile. Myslela jsem si, že to nemohl slyšet, ale slyšel.

„Ne, Bells, nejdřív musíš znát pravdu, až potom suď,“ řekl naštvaně, ale ne na mě, spíš na sebe. Odtáhla jsem se od něj a zadívala jsem se mu do jeho kamenné tváře.

„No, tak mluv, můžeš říct cokoliv, budu tě milovat!“ Koukala jsem se mu do očí a on pohled odvrátil. Jakoby mi chtěl říct něco, co je mu strašně líto a nechce s tím žít.

„Nebudu se divit, když utečeš s křikem. Jen to prosím nikomu neříkej,“ řekl a já jen kývla. Mohl říci cokoliv. Milovala jsem ho.

„Jsem rychlý, silný, mám dokonalé smysly, ledové tělo, nestárnu, piji krev – jsem upír, Bells.“ Jen, co to řekl, zpoza mraků vylezlo slunko a on začal zářit. Nebála jsem se ho, kdyby mi chtěl ublížit, přijala bych smrt jako dar. Od něj bych ji nemohla nenávidět.

„Edwarde, mně je jedno, kdo jsi. Já tě miluji, a i kdybys mě zabil, nebudu ti to zazlívat. Můžeš mě vyhodit a já se vrátím ke starým kolejím…“ Edward mě přerušil s naléhavostí v hlase. Rukama mi chytil obličej a hleděl do něj jako do čisté studny.

„Nemluv dál, Bells, nikdy bych tě nevyhodil a ani ti neublížil, jen jsem chtěl, abys to věděla.“

„Edwarde?“ začala jsem svoji prosbu. Byla to zvláštní prosba a já doufala, že mi ji splní a rád.

„Ano?“ Byl zvědavý, co mu řeknu. Vždycky byl zvědavý.

„Polib mě, prosím,“ tiše jsem poprosila. O tohle jsem nikdy nežádala, bývalo to naopak. Jemně si mě přivinul k tělu a něžně políbil na rty. Já tohle ale neberu jako polibek. Zamotala jsem mu prsty do vlasů a zprvu dorážena na jeho rty, Edward pak polibek prohloubil a začal hrát nekonečnou hru s mým jazykem. Hltala jsem jeho polibky. Jednou rukou mi vyjel po hrudníku k ňadru a zpět. Jemně jsem vzdychla a zkracovala polibky.

„Děkuji,“ poděkovala jsem a vymotala se z jeho objetí. Laškovně jsem zamrkala, vykasala sukni a rozeběhla jsem se pryč. Netuším, co mě to napadlo, ale chtěla jsem si hrát.

„Jestli to dokážeš, tak mě chyť!“

xxx

Rozeběhla se a křikla na mě větu, kterou jsem mohl snadno splnit. Byl jsem u ní během vteřinky a držel ji v náručí.

„Mám tě,“ řekl jsem a ona mě začala znovu líbat. Líbala mě hodně intenzivně a já i přes to, že jsem si na její vůni zvykl, jsem měl obavu z toho, že jí ublížím. Byla tak křehká, tak zranitelná, stačil malý pohyb, ve kterém bylo víc síly a mohl jsem jí ublížit.

„Bells, počkej. Tohle by jsme neměli.“ Odtáhl jsem se od ní. Ona to zřejmě nepochopila, na čele se jí vytvořila vráska a oči se na moment schovaly za víčka.

„A to jako proč? Edwarde, jsem protkána hříchy, smůlou a zlobou ostatních lidí. Vždycky jsem dělala to, co chtěli oni, a to protože jsem potřebovala peníze. Teď konečně to chci udělat z lásky, citu tak mocného, že se mi z něj točí hlava. Nebo mě snad nechceš?“ Nahrnuly se jí slzy do očí. Proč mi to děláš? Neměl jsem čas si rozmyslet odpověď. Začala se vrtět.

„Pusť… pusť… hned!“ Postavil jsem ji na zem a ona se rozeběhla do pokoje. Bells, samozřejmě, že tě chci, jen si sebou nejsem úplně jistý. Ani nevíš, jak moc se musím ovládat, když mě líbáš. Vůně tvojí krve je tak lákavá. Nechci ti ublížit. Když mě líbala, cítil jsem, jak jí v žilách koluje krev, ten oheň, co jsem měl v hrdle, se nedá popsat. Rozeběhl jsem se za ní a zaklepal na dveře. Otevřel jsem je a zděsil se, Bella si sbírala věci.

„Bells, co to děláš?“ ptal jsem se a odpověď měl před sebou.

„Když mě nechceš, tak nemá cenu tu být. Asi pro tebe nejsem dost dobrá. Jediné, co ti mohu dát je láska, ale ta je zřejmě jednostranná,“ říkala zády ke mně a na hlase byly poznat slzy. Ne, nesmíš plakat, ne kvůli mně!

„Bells, tak to není,“ oponoval jsem jí.

„A jak to je, Edwarde?“ Otočila se čelem ke mně a slzy jí stékaly po tváři. Přistoupil jsem k ní a jemně je setřel. Rozvzlykala se. Schoval jsem ji do náruče, ale ona se odtáhla.

„Miluji tě! Jsi pro mě až moc dobrá a láska je oboustranná. Prosím zůstaň, já mám jen strach. Můžu tě zabít. Jedním stisknutím rozdrtím skálu. Chtěl bych být člověk, abych ti mohl dát to, co chceš,“ vysvětlil jsem jí, ale v jejich očích byl vidět nesouhlas.

„Edwarde, ale ty mi to můžeš dát. Kdyby jsi mi chtěl ublížit, už se tak stalo,“ oznámila mi s klidem.

„Bello, můžu tě zabít kdykoliv! Ty máš být můj oběd ne milenka. Je to proti přírodě. Dává mi hodně práce neodtrhnout se od tvých rtů, protože po tobě toužím, ale také vydávám veškeré úsilí na ovládání toho monstra uvnitř mě. Chtěl bych tě, teď hned, ale mám strach, že to dopadne špatně,“ řekl jsem pravdu, no pravdu, to, co jsem cítil.

„Edwarde, každá pohádka jednou končí a děj se odvíjí jen podle postav. Ta moje skončila, tak se alespoň nesrážej na dno.“ Její věty jsem nepochopil. O čem teď mluvila? O mně a o ní? O tomhle půl roku?

„Ach, Bells, kdybys jen věděla…“ mluvil jsem smutně, potichu a věděl jsem, že ji tu neudržím. Bylo pozdě na to, přesvědčit jí.

„Zeptám se tě na jednu věc, na ni bez přemýšlení odpovíš a pak tu věc uděláš, ano?“ zeptala se nijakým tónem a sevřela víčka.

„Dobře,“ řekl jsem a podlehl jejím očím, do kterých se nalila spousta citu.

„Edwarde, chceš mě?“ Vyrazila mi dech. Tuhle otázku jsem měl předpokládat, ale nějak mi to mozek nedovolil.

„Chci,“ tak zněla rychlá odpověď na její otázku. Hned na to jsem litoval. Právě jsem totiž vstupoval do hry vyššího kalibru, kalibru, kde se hraje o život milované osoby.

„Tak si mě vezmi,“ řekla prostě a začala si rozvazovat šaty.

„Bells, to nemůžeme…“ oponoval jsem ji v jejím rozhodnutí. Její prsty se zastavily a mně se ulevilo, ale jen na okamžik, než promluvila.

„Proč ne? Je to normální a navíc jsi něco řekl,“ řekla a posmutněla.

„To ano, ale já nejsem si sebou jistý!“ Byla to pravda. Můžeš ji zabít!

„Když ne ty, tak jiný si za mě i zaplatí. Už jsem se do těch ulic nechtěla vrátit, ale možná to bude lepší. Nechám se zmlátit, budou mi moct ublížit – za peníze…“ mluvila, ale já její další slova nechtěl slyšet. Ne! Takhle to nemá být!

„Bell, ne, prosím, nedovolím nikomu, aby ti ublížil a nechci to být ani já!“ řekl jsem stroze, ale smutně.

„Edwarde, nemůžeš mi ublížit. Ne, ty to nedokážeš. U tebe je to nereálné. Tedy alespoň fyzicky, psychicky asi ano. Vadí, že jsem člověk? Stejnak chci být s tebou na věčnost. Chci být jako ty…“ Skočil jsem jí do řeči. Tohle nehodlám poslouchat!

„Monstrum bez duše, co rozhoduje o životech?“ Opravdu chtěla ztratit duši a jít do pekla, když patří do nebe?

„Nejsi monstrum, ale dobře, chci! Ty máš duši, a i kdyby ne, stejnak půjdu do pekla!“ Co mi to tu vykládá?

„Ne, nikdy, to radši zemřu než se dívat na tvoji proměnu, než ti pohledět do rudých místo čokoládových očí, než neslyšet tvé srdce a nepřemáhat instinkt.“ Rozčílil jsem se a ona? Klidná, krásná a křehká si nechala spadnout šaty na zem. Stála tam nahá a ani trošku se nestyděla. Měla vyzývavý pohled a já se cítil ovládán touhou se na ni vrhnout a vzít si ji.

Přistoupil jsem k ní a chtěl ji zahalit, ale ona byla dost rychlá na člověka. Přitiskla se ke mně a dlouze mě políbila. Rukama mi začala zkušeně rozepínat knoflíčky na košili, pak mi ji sundala a pokračovala níž. Kalhoty pro ni nebyl žádný problém. Zvedl jsem ji a odnesl do postele. Líbal jsem ji snad po celém těle a v hlavě vedl tichý, ale krutý boj:

„Chceš si ji vzít? Tak si ji vem celou, celičkou. Od těla přes krev až po cit, který ti dává. Jí by nevadilo kdybys ji zabil,“ říkal hlas monstra ve mně.

„Miluješ ji, nedokážeš ji ublížit, všechno dobře dopadne, neboj se. Ty to zvládneš!“ přebíjel monstrum hlas člověka.

„Láska je jen o tom, že si někoho vezmeme a pak ho odkopneme, protože nás přestane bavit. Ty jí nemusíš ublížit rozchodem, nemusí se ho dožít!“

„Jsi silný, Edwarde, dokážeš to. To monstrum v tobě není!“

Měla zavřené oči, hlasitě dýchala a srdce jí bilo jako po sprintu na dvě stě kilometrů. Chtěla moje rty a já jí je dal. Převalila mě na záda a sedla mi na břicho. Líbala moje rty a měla se mnou propletené prsty.

xxx

Odtrhla jsem se od jeho rtů a razila si cestičku po čelisti, krku, přes hrudní kost k pupíku a zpět. Edward si to užíval a pak? Byla jsem pod ním. Měl černé oči a držel mi pevně ruce nad hlavou, chtěla jsem, aby mě chytl pevněji a on, jako by to vycítil, tak učinil. Políbil mě snad na každé místo na těle a pak, bez žádného pohledu, omluvy, slova, byl pryč. Byl pryč v setině minuty.

Nepřemýšlela jsem, jen jsem se oblékla do starých šatů, bot a punčoch. Rozpustila si vlasy a špatným rukopisem napsala dopis.

Promiň, ale musím odejít. Každá pohádka končí. Až budeš chtít něčí tělo, stav se, musím ti splatit dluh. Navždy tě budu milovat. Nezapomeň na mě.          Sladká Merry

Odešla jsem z hradu a šla k Londýnu, Big Ben byl vidět už odsud. Jak já to město nenávidím. Byla jsem zvyklá celé dny chodit, tak mi ta cesta ani nepřišla. Po tvářích mi tekly slzy jak hrachy, jejich kapky mi utkvěly na dekoltu. Každý muž se za mnou otáčel, nepotkala jsem jich mnoho, spíše kolem mě projížděly dostavníky. Moje srdíčko bylo na dvě půlky — jedna zůstala na hradě a druhá se vypořádávala s odchodem.

„Merry, nechceš svést? Víš, co za to chci,“ křikl obejda na povoze. No jo, holka, budeš se muset vrátit do starých kolejí – sex na počkání. Tohle byl můj stálejší zákazník, tak jsem se rozhodla.

„Tome, to budeš hodný. Teď a tady, nebo až ve městě?“ Byla to běžná a častá otázka, znala jsem ale odpověď – teď a tady v lese na prašné, špinavé cestě. Bez kousku lásky, bez toho, aby to byl ten, kterého miluji.

„Hmmm, tady,“ odpověděl a slezl z povozu plného sudů s vínem. Vzal si mě bez něhy, bez opatrnosti. Opět jsem byla jen věc, která se dá použít, aby si užili. Znovu jsem si na to musela zvyknout, znovu jsem se musela smířit se svým osudem, znovu jsem se nechala osahávat chlápkem, kterého nechci. Nikdy mi sex se zákazníkem nedělal problém, ale dnes? Pravý opak… Potom mě odvezl „domů“. Opět je pro mě domovem ulice prašného, špinavého, plesnivého a nicotného Londýna.

„Merry, tak se měj a brzy na viděnou,“ řekl se smíchem v hlase. Dokázala jsem si představit, co si myslel. Zastesklo se mi po Edwardovi, po jeho objetí, jeho něžných slovech i před tím, než jsme si vyznali lásku. Avšak, nelitovala jsem svého rozhodnutí odejít, bylo to tak lepší. On si najde dívku sobě rovnou. Upírku s krásnými křivkami a bez chyb.

„Na viděnou,“ řekla jsem, když práskal do koní. Určitě mě slyšel, ale jak moc vážně to bral? Už nikdy jsem ho nechtěla vidět, ani jeho nebo jiného muže, co chce sex. Chtěla jsem patřit jen Edwardovi. Byla jsem však moc naivní, když jsem si myslela, že by moje malá pohádka mohla trvat navždy. To se může stát leda princezně v dětských knížkách – A žili spolu šťastně až do smrti. Stihla jsem se upravit a už viděla mladíka v šedém plášti s kloboukem sklopeným do tváře.

„Dobré pozdní odpoledne, mohu vám nějak pomoci?“ zeptala jsem se a svůdně se usmála. Potřebovala jsem peníze, neměla jsem, co jíst a pít. Muž nevzhlédl, jen svěsil ramena níž, než je měl původně. Vypadal jako uzlíček smutku.

„Co takhle se vrátit domů, Bells? Promiň, ale ani nevíš, jak je to složité. Nemůžu ti slíbit to, co chceš, ale můžeme to zkusit a jestli mě miluješ, dovol mi jednu podmínku,“ mluvil, jako by mu někdo do srdce vrazil ostrý střep a teď mu krvácelo. Mluvil, jako by ztratil duši. Zželelo se mi ho.

„Jakou?“ Byla jsem zděšená, že jsem mu takto ublížila. Na druhou stranu jsem ale byla šťastná, že mě chce zpět. Konečně zvedl tvář a já mohla vidět do onyxových očí, které říkaly: „Vrať se!“ a prosily o odpuštění. Začala jsem se v nich topit.

„Jednou si mě vezmeš, ať už teď či za sto let. Jen se prosím vrať, ať spolu můžeme být navěky. Bez tebe nemá smysl existovat,“ řekl a polykal koncovky, přišlo mi, jako by vzlykal. Vyvalila jsem oči. On mi slíbil oboje.

„MERRY!“ křikl tvrdě Josef – nejhorší zákazník, ale platil. Myslel si, že mu patřím. Přistoupil ke mně a chytl mě za ruku.

„Pusťte ji!“ řekl Edward stroze a malinko zavrčel. Josef se ho ani nezalekl. V Edwardovým očích, které mě uvěznily byl vidět vztek.

„Edwarde, tohle zvládnu. Jdi do hospody, za pár minut přijdu, neboj se!“ houkla jsem na Edwarda, protože Josef mě táhl do uličky.

„Jsi si jistá?“ zeptal se a já jen kývla, věděla jsem, že to uvidí, ale jistá jsem si nebyla. Josef byl arogantní a agresivní. Pokaždé mě zbil a já jeho peníze utratila za nemocnici. Táhnul mě dál a já nechtěla.

„Pusťte mě, já vám nepatřím!“ Byla to pravda, patřila jsem Edwardovi, to on mě teď požádal o ruku, to on si mě chce vzít, i přes to, co dělám.

„Tak to teda patříš, teď ano! Já si za tebe zaplatil, ne ten mlaďoch!“ křikl a narazil mě na zeď, v rukách moje ňadra a až moc silně je zmáčkl. Zasykla jsem.

„Ne, patřím jinému!“ To byla taky pravda. On neměl právo se mě dotýkat a navíc, já nechtěla, aby se mě dotýkal.

„Jsi jen děvka, nic víc. Patříš ulici. Jsi podřadná! Jen věc na hraní!“ Strhnul ze mě šaty. Vykřikla jsem, ale on mi dal ruku přes ústa. Několikrát mě udeřil a hrubě, tvrdě a několikrát (ano, teď ano) mě znásilnil. Na častý sex jsem byla zvyklá, ale teď už to bolelo, ke konci jsem ani neměla sílu brečet a bránit se, navíc to nemělo cenu. Zbil mě a stejně to udělal znovu. Potom, když už ho samotný „akt lásky“ nebavil, vzal volně pohozenou láhev a znásilnil mě s ní. Nic horšího jsem nezažila, bolest, která protkala moje tělo byla nesnesitelná. Před tím, než odešel a nechal mě tam nahou ležet, do mě několikrát kopl a plivl mi do obličeje se slovy:

„Jen děvka!“ Pak už o sobě moc nevím, pohltila mě bolest.

xxx

Říkal jsem pár minut, je to hodina a půl. Půjdu ji najít. Vyšel jsem z hospody a šel na místo, kde jsem ji viděl naposledy. Zaposlouchal jsem a uslyšel: „Jen děvka!“ Šel jsem tedy za těmi slovy a za její vůní. Chlap odcházel potemnělou úzkou uličkou k vodě a Bella ležela na zemi, sotva dýchala, z očí jí vytékaly slzy a chlap okamžitě přestal existovat. Vedle mojí milované Belly ležela láhev a roztrhané šaty. Ucítil jsem krev a všechno mi do sebe zapadlo.

3

SHRNUTÍ

Autor: SweetgirlBella15 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Každá pohádka jednou končí, tahle konec nemá! 2. ze 3: