Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Kámošky až za hrob - 3. kapitola

04.09.2010 (21:15) • Annalyne • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2069×

3. kapitola - Jennifer´s story

Jennifer

Chytla jsem ji za ruku a začala jsem se svým smutným příběhem.

„Narodila jsem se v roce 1973. V té době jsem ještě byla obyčejná holka, prostě člověk.“ Podívala jsem se na Bellu, jestli jsem ji nevyděsila. Ale ona se na mě podívala a řekla:

„Pokračuj.“ Tak jsem pokračovala.

„Měla jsem i svoji nejlepší kamarádku, jmenovala se Needy,“ řekla jsem a sklopila hlavu. Ale Bella na to zareagovala.

„J-j-jmenovala?“ zeptala se zděšeně.

„K tomu se taky dostanu. Neboj,“ řekla jsem a ona se trochu uvolnila a dál poslouchala.„Mezi mnou a Needy byl velký rozdíl. Ona byla takový typ holky, která prostě byla outsider. A já byla zase taková „super star“, kterou každý kluk chtěl a každý se s ní chtěl kamarádit.“ Tomu jsem se jen zasmála a pokračovala, „to víš, přátelství z pískoviště se nezapomíná.“ Zasmála jsem se a ona se zasmála se mnou.

„Jednou jsem Needy přesvědčila, aby se mnou šla na rockový koncert skupiny LOW SHOULDER,“ řekla jsem a podívala se na ni. Ona měla klidný výraz a já jí jen řekla: „Blbý název, co?“ Ale ona nic.

„Bello?“ zeptala jsem se .

„Ano?“ Rychle mi věnovala pozornost.

„Poslouchala jsi vůbec, co jsem ti před třemi minutami říkala?“ zeptala jsem se.

„Ano,“ odpověděla rychle.

„Dobrá,“ řekla jsem. „Jejich frontman se jmenoval Nikolai. On byl hrozně krásný.

Strašně se mi líbil.“ Sklopila jsem zrak a začervenala se.

„Taky s tím máš problémy?“ zeptala se mě Bella.

„S čím?“ zeptala jsem se zase já.

„S červenáním,“ pověděla mi.

„Obvykle ne,“ odpověděla jsem jí.

„Víš, co? Já teď vyprávím svůj příběh, takže, prosí,m ticho,“ odsekla jsem jí. Ona se na mě nejdříve divně podívala a potom zase pozorně poslouchala.

„Hráli dobře, přímo skvěle!“ vyprávěla jsem. „Ale najednou vše začalo v baru hořet.

Lidé brečeli, křičeli a umírali, bylo to strašné!“ Otřásla jsem se a Bella taky.

„Pamatuji si, že mě Needy vzala za ruku a našla východ, kterým jsme vyšly pryč,“ řekla jsem.

„Ale já byla v takovém šoku, že jsem vůbec nepřemýšlela, co se děje, a co dělám,“ vyprávěla jsem dál. „Najednou před námi zastavila dodávka té skupiny.“

„A Nikolai vystoupil a zeptal se mě, jestli nechci jet s ním a já mu kývla. Já… já jsem byla tak blbá!“ řekla jsem Belle a pokračovala ve svém příběhu.

„Já tedy do té dodávky nastoupila a ještě jsem slyšela od Needy: ,Jennifer, nechoď!' prosila mě.

Ale já ji hrubě odpověděla: ,Nech mě být!' A jeli jsme. Když jsem se konečně začala vzpamatovávat, všimla jsem si různých zvláštních knih o Čarodějnicích, Ďáblovi a různých mýtických stvůrách.“ říkala jsem jí.

„Ptala jsem se, kam to jedem, ale oni mi vždy řekli, že uvidím. Dokonce se mě ptali, jestli jsem panna a já jim říkala, že ano, ikdyž to byla lež. A potom, když zastavili hluboko v lese, tak jsem věděla,  že je zle. Snažila jsem se utéct ale marně -“ Musela jsem se odmlčet, protože Bella se mně zeptala:

„Co ti udělali?“

Ale já jí odpověděla: „Neruš mě.“

„Nikolai jim řekl, aby mě přivázali, abych ho nepoškrábala. Tak mě přivázali ke kořenům stromu. A já začala brečet, protože mi řekli, že mě musí zabít. Prosila jsem je, aby mě nechali žít, ale oni mě nepustili. Když Nikolai už zvedal nůž, řekl mi, že pro mě složí písničku. Ale potom začali zpívat nějakou neznámou píseň o mně.

To už jsem doopravdy věděla, že mě zabijí, tak jsem si v hlavě začala říkat neznámou modlitbu. A potom jsem začala cítit tupou bolest na hrudi, prostě všude! Házela jsem sebou jako ryba na suchu, křičela a plakala. A pak nic. Byla jsem mrtvá,“ odmlčela jsem se a podívala na Bellu, která měla neskutečně vyděšený výraz.

„Promiň,“ omlouvala jsem, „měla jsem si dávat pozor na pusu,“ řekla jsem jí omluvně.

„Chceš, abych vyprávěla dál?“ zeptala jsem se.

„A-ano“ vykoktala. A já tedy pokračovala.

„Když jsem se probudila, byla jsem celá od krve… a měla hlad,“ odmlčela jsem se a podívala se na Bellu. Ta se tvářila normálně. Co  si o ní myslím? Ona je divná.

„Potom jsem našla Needyin dům a pořádně Needy vystrašila, i když jsem nechtěla,“ řekla jsem Belle.

„Druhý den ve škole se na mně dívali úplně všichni kluci, protože jsem se změnila.“ Ukázala jsem na sebe.

„Ale když jsem ti před tím říkala, že jsem byla hladová, tak asi chceš vědět, co jsem jedla?“ zeptala jsem se jí a Bella na mě hodila výraz jako v hororu.

„Ty jsi zabíjela lidi,“ obvinila mě.

„Ne, já zabíjela kluky,“ odpověděla jsem.

„Aha,“ řekla překvapeně.

„Když měl být ples, tak jsem si musela nutně zajít na lov, ale za chvíli měl začít,“ řekla jsem.

„Když jsem šla cestou na ples, tak mě do nosu udeřila vábivá vůně,“ pokračovala jsem. „Dotyčný se jmenoval Chip Whibley. Byl to Needyn kluk a já ho odvedla k starému, upuštěnému bazénu. A tam ho zabila.“ Koukla jsem na Bellu a ta se začala třást hrůzou. „Ale háček byl v tom, že mě přitom Needy viděla. Dokonce mi v tom chtěla zabránit, ale já ho už skoro vysála a on potom zemřel.“ Potom jsem se podívala na Bellu, co ona na to, ale ona se na mě dívala jako… na vraha. A tak jsem začala povídat dál na svou obhajobu.

„Víš, nebyla to moje chyba. Needy si prostě neměla vybírat kluka s tak báječnou krví,“ dokončila jsem a zvedla jsem lhostéjně ramena.

„To je konec?“ zeptala se mě Bella.

A já se na ni podívala, usmála se a odpověděla: „Ne, teď bude to nejlepší z mého příběhu,“ řekla jsem a pokračovala. „Ale účinky lidské krve netrvají věčně. To jsem potom byla zranitelná a ne nesmrtelná,“ řekla jsem.

„Ležela jsem ve své posteli a prohlížela si fotky lidí na škole, abych si našla nové oběti,“ říkala jsem.

„Strašně jsem se nudila. Ale najednou mi něco prolétlo oknem. Byla to Needy. Měla v ruce nuž na sklo a chtěla mě zabít, ale já ji kousla. Ona mi ale zničila k tomu můj zlatý náhrdelník, který jsme měli s Needy úplně stejný,“ odmlčela jsem se a natáhla se přes Bellu ke svému stolečku a vyndala ho. Podala jsem ho Belle, aby si ho prohlédla. Bylo na něm velkými písmeny napsáno: BFF – best friends forever – a byl ve tvaru srdce. Bella si ho prohlédla a potom mi ho podala a zamumlala.

„Hezké.“

„Děkuji. Mám i Needyino,“ odpověděla jsem a ještě jednou se natáhla přes Bellu a vyndala ho.

„Jak a kde jsi ho vzala?“ zakoktala se.

„No, jednou jsem se procházela městem a zahlédla ho tam v jednom starožitnictví. Věděla jsem, že patří Needy, protože ty náhrdelníky patřily mé prababičce,“ zamumlala jsem a pokračovala. „Já ale byla hodně slabá, a proto jsem to vzdala,“ řekla jsem.

„Když jsem cítila tu bolest v srdci, tak to bylo mnohem horší, protože jsem věděla, že mě zabil velmi blízký člověk, kterého jsem milovala. A on mě tak zradil, ale už jsem nemohla přemýšlet, protože jsem byla mrtvá – už doopravdy.“ To poslední slovo bylo zdůraznělé. A v tu chvíli jsem dostala nápad. Ve svých rukách jsem svírala ty náhrdelníky. Proč bych jeden nedala Belle? Tak jsem tedy ten jeden odložila – ten svůj, na kterém bylo zezadu malými písmeny vyryto Jennifer.

A ten druhý jsem svírala ve své levé ruce a pomalu jsem se nakrčila k Belle. Odhrnula jsem jí vlasy a připnula ho. Bella se na něj podívala.

„Děkuji,“ zašeptala. Já se na ni usmála a vzala ten svůj a sobě si ho taky připnula.

„Ale proč to pro mě děláš?“ zeptala se Bella.

„Protože jsem v tobě viděla sestru, kterou jsem nikdy neměla,“ odpověděla jsem. „Bello, já bych ten příběh ráda dořekla, než zapomenu, kde jsem přestala,“ vysvětlila jsem jí.

„Potom jsem se jednou probudila, ale kolem sebe jsem viděla jen tmu. Nemohla jsem se ani hnout. Vzpomněla jsem si, že mě Needy zabila. Sice jsem byla v šoku, jak to, že jsem naživu, ale to jsem v tu chvíli neřešila, protože jsem se dusila. Najednou jsem se nějak vyhrabala. Měla jsem na sobě ošklivé šaty a byla hladová. Šla jsem do lesa, který byl blízko hřbitova,“ říkala jsem. „A tam jsem si ulovila srnku. Byla tak lahodná! Ještě lepší než lidská krev,“ povídala jsem dál.

„Potom jsem asi o týden později vykradla banku a koupila si tuhle obrovskou, luxusní vilu.“ Ukázala jsem na svůj „úkryt“.

„A teď, přibližně o dvacet šest let později, jsem si zašla na lov. A viděla dívku odříkávající nějaká jména,“ dořekla jsem a podívala se na Bellu. Ta ani nedutala.

„A pak, z ničeho nic, skočila z útesu a já ji zachránila,“ řekla jsem a podívala se na Bellu.

„Ty jsi mě zachránila?“ zeptala se mě a zakoktala se.

„Ano,“ odpověděla jsem jí. Ona se na mě usmála a objala mě. V té chvíli jsem byla za poslední 20 let alespoň trošku šťastná. V této pozici jsme zůstali asi dvě minuty. Chtěla jsem trochu odlehčit  napětí, a tak jsem se zeptala na to, co mě zajímalo.

„Jen tak náhodou, kdo je Edward?“ ptala jsem se, protože když jsem Bellu pozorovala, tak poslední větu, kterou zamumlala, byla: „Miluji tě, Edwarde.“ A potom skočila.

Ale když jsem tuhle větu vyslovila, tak Bella na chvíli ztuhla a tiše odpověděla.

„Ale nikdo.“

Já jí to sice nevěřila, ale jednou to zní vymáčknu. Šibalsky jsem se usmála a zavřela oči.

Autor: Annalyne (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Kámošky až za hrob - 3. kapitola: