Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Just love - 2. kapitola - Škola

20.11.2011 (14:00) • CooLiN • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1202×

Michelle

Když jsem přijela na parkoviště, byla tam snad celá škola. A celkem bezpečně dokážu říct, že čekali na mě. Nemůžu přece věřit, že v tak malém městě se něco takového utají. Dcera náčelníka policie Michelle se rozhodla přestěhovat zpět ke svému otci.

Celé parkoviště sledovalo s napětím mé auto a čekalo, až vystoupím. Upřímně řečeno se mi ani trochu nechtělo, ale musela jsem. Nemůžu přijít hned první den pozdě do školy, a to mám jít ještě do vedlejší budovy pro rozvrh.

Popadla jsem svou kabelku a vysedla z auta. Po celém parkovišti se najednou ozvalo obdivné hvízdání a šum hlasů. Připadala jsem si divně, když jsem zaparkovala mezi dvě staré Toyoty. Bylo to jako bych byla nějaká královna. Takové auto tady nikdo neměl. Jediné další vozidlo, které vyčnívalo, bylo stříbrné Volvo, které stálo o pár míst dál.

Všichni na mě stále hleděli a já si připadala nepříjemně. Mám ráda pozornost. Miluji pozornost, ale ne v takovém množství. Zamkla jsem auta a vydala se k budově C.

Když jsem k ní asi po deseti minutách dorazila, nadávala jsem sama sobě, proč jsem sem prostě nezajela rovnou, protože by to bylo určitě jednodušší, ale jak jsem mohla tušit, že to bude tak daleko. Tohle je malé město a malá města mají malé školy. Tahle škola má jen asi pět set lidí. U nás v ročníku bylo okolo osmi set studentů. Nový Mercedes nebo Audi nebylo žádný nevídaný jev. Bella měla sice jen obyčejné BMW. Nikdy nechtěla dávat moc okatě najevo, že máme peníze. Zato já si do školy klidně jezdila limuzínou, a když jsem dostala řidičák, mohla jsem si vybrat auto, jaké jsem chtěla. Řekla jsem mamce, že chci Aston Martin. Samozřejmě mi ho koupila a měla bych ho ještě teď, kdybych ho nerozmlátila při jednom z nelegálních závodů, který se konal v našem městě. Vždycky jsem sice chtěla Mini Coopera, ale na závodní auta prostě nemá. Táta nemá tolik peněž jako mamka, která je top modelka, a aby to bylo vyvážené, koupili mi mého vysněného Mini Coopera.

Vyšla jsem tři schody a vešla do budovy. Většina studentů už se roztrousila z parkoviště různě po škole, ale i přesto si mě všichni prohlíželi. Připadala jsem si jako nějaká filmová hvězda, ale tou já nebyla. A tady doufám nikdy nebudu. Já chci jednou vlastnit nějaký klub v New Yorku, kde budou chodit lidé jako je Criss Angel, Blake Lively, Joe Jonas, Ryan Sheckler, Sarah Jessica Parker a další. Nechci mít nudný život, a to vlastnici oblíbeného klubu v New Yorku určitě nehrozí.

Vešla jsem do kanceláře a šla přímo k pultu, kde seděla žena ve středním věku.

„Dobrý den,“ řekla jsem a sladce se usmála.

„Přejete si?“ zeptala se mě.

„Já jsem Michelle Swanová. Jsem tady nová. Dnes nastupuju.“ Žena se začala prohrabovat haldou papírů, až konečně našla ten správný.

„Ano, vím o vás, slečno Swanová. Tady máte rozvrh a toto dejte podepsat všem vašim učitelům.“ Vzala jsem si od ní rozvrh i papír na podepsání a vyšla ven z kanceláře. Mohla mi dát alespoň mapku školy.

„Ty jsi Michelle, mám pravdu?“ ozvalo se najednou přímo vedle mě. Podívala jsem se a uviděla středně vysokého černovlasého kluka.

„Jo, a ty jsi?“

„Eric. Jsem vám k službám, madame.“

„Víš, já jsem spíš samostatná. Ráda si udělám všechno po svém, ale jinak dík,“ řekla jsem a zmizela nejbližším východem ven na čerstvý vzduch. Připadal mi až moc čerstvý. Takový mokrý. Z Kalifornie jsem zvyklá na sucho a tady je neustále mokro. Zem ani nestihne pořádně uschnout a už zase prší. Je to hrůza.

První hodinu jsem měla matematiku, na které jsem se seznámila s Angelou a Jessicou, druhou ekonomii, tam byl zase Mike s Erikem, třetí biologii, tu jsem měla sama, čtvrtou angličtinu - Angela, potom byl oběd, kde jsem si sedla s Mikem, Angelou, Ericem, Jessicou a jejich partou. Po obědě mě čekaly ještě dvě hodiny – tělocvik a trigonometrie.

Sporty mi moc nejdou, ale nejsem takové dřevo, jako má sestra. U ní je riziko, že si zlomí ruku nebo nohu. Jsem ráda, že jsem s Bellou neměla společný tělocvik, protože bych se bála, že mi něco udělá. Naštěstí nejhorší zranění, které ona způsobila při těláku, bylo pár modřin. S tím se její spolužáci dokázali smířit.

Když zazvonilo na přestávku, vydala jsem se najít budovu G.

„Ahoj, nepotřebuješ pomoct?“ ozvalo se najednou za mnou. Když jsem se podívala, abych zjistila, kdo mě ruší při hledání učebny. Byla to malá černovláska s vlasy rozčepýřenými do všech stran. Byla šíleně hubená a měla zlaté oči. Takové jsem ještě u nikoho neviděla.

„Mimochodem jsem Alice,“ dodala, ještě než jsem stihla cokoliv říct, a vytrhla mi můj rozvrh z rukou.

„Jsem Michelle,“ vydolovala jsem ze sebe a vyjeveně na ni zírala, když mě chytla za ruku a táhla opačným směrem, než jsem měla původně namířeno. Byla studená jako led.

„Máme společnou poslední hodinu. Mám vedle sebe volné místo, tak si tam můžeš sednout. Jestli budeš chtít.

„To je od tebe moc milé, Alice. Ráda si vedle tebe sednu.“ Alice se zvonivě zasmála a táhla mě školním areálem až na druhou stranu. Když jsme konečně přišly k budově G, začalo právě zvonit a my si pospíšily, abychom nepřišli pozdě. Profesor Lutz prý chodí na čas.

Dnes jsme měly štěstí. Profesora trigonometrie něco naléhavého zdrželo, a tak přišel pár minut po nás. Když jsme s Alicí vstoupily do třídy. Všichni se na nás dívali jako na bohy. No, ona Alice sice vypadala jako nějaká řecká bohyně, ale já? Ani ve snu. Nikdy jsem se sama sobě moc nelíbila. Má malá hubená postava mi nepřipadá tolik ženská, jako ta mé sestry. Neměla jsem skoro žádná prsa, protože od čtyř let dělám balet a od deseti tančím profesionálně i v divadlech, což znamenalo dvakrát tolik práce, než normálně.

Posadila jsem se na volnou židli vedle Alice a přemýšlela, co asi dělá mamka a Bella. Sestra bude nejspíš s Kylem a mamka vymýšlí, jakou bláznivou věc udělá tentokrát. Chyběly mi. Obě. Už se těším, až příští rok v létě pojedu na pár dnů za nimi do Kalifornie. Klidně bych se vsadila, že tam pojedu kvůli svatbě. Bohužel.

„Rozdělte se do dvojic tak, jak sedíte v lavicích a uděláte mi prezentaci. Do pátku to budete mít a jestli ne, tak si mě nepřejte!“

„Tak jo, Michelle. Máš zítra čas?“ zeptala se mě Alice

„Jo –“

„OK. Zítra pojedeme hned ze školy k nám a uděláme tu prezentaci.“ Než jsem stihla cokoliv říct, zazvonilo a Alice byla pryč. Povzdechla jsem si a zvedla se ze židle. Odploužila jsem se ke svému autu a vydala se na cestu domů.