Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jsi můj smysl života, tak mě nenech umřít! Prolog + 1. kapitola

07.12.2009 (16:15) • Elliri • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1712×

Tak na úvod…mohla jsem být úplně obyčejná holka, mohla jsem mít šťastnou rodinu a normální problémy, a taky to tak bylo do té doby než jsem…ale o tom až jindy.  Teď si poslechněte začátek mého příběhu…

Už když jsem se narodila, šlo všechno od desíti k pěti.  První dva roky života jsem žila jakž takž šťastně ale když mi byli tři, přišel můj táta o práci, a ocitli jsme se úplně na mizině. Otec sháněl práci a maminka se přiživovala jako brigádnice v supermarketu aby mě a bratra vůbec uživila. Takhle to šlo šest let, tedy až do mých devíti let. Ve třídě se mi posmívali, že jsem „ta chudá“ a že nemám oblečení z těch nejlepších obchodů. Doteď nedokážu pochopit jak se to vzalo v žácích třetí třídy.  Měsíc před mými desátými narozeninami nám táta oznámil, že dostal práci, přibližně stejně placenou jako byla jeho předchozí. Byly to ty nejkrásnější narozeniny co jsem kdy měla, snad se nad námi někdo tam nahoře smiloval. Ale v mém životě přišla další rána. Když jsem dokončila pátou třídu, chtěla jsem jít na gymnázium na které mě s radostí přijali protože jsem byla druhá nejlepší ze třídy a na mém vysvědčení se objevila pouze jedna dvojka, a to z matematiky. Bylo to v mém vysněném Phoenixu. Byl v tom ale jeden háček. Bylo to soukromé gymnázium tudíž se platilo což jsme si bohužel nemohli dovolit a tak jsem se dostala na obyčejný státní gympl na který -z prominutím- přijímali prakticky každého, kdo nepropadal. Bylo to ve městě Forks kde jsme již delší dobu bydleli. A právě tady začal můj příběh.

Jo, a ještě něco. Jmenuji se Bella.

Kapitola 1. Nová škola

Ráno jsem se vzbudila s pocitem… nevím jak ho popsat. Cítila jsem se jako méněcenná husa kterou přijali protože jinam nemohla, i když to tak nebylo. Se zachmuřeným obličejem jsem vstala a málem padla do mdlob. Přes židli visely křiklavě růžové šaty se zlatým límcem a spodničkou. Jak jsem na tu hrůzu zírala, vešla do pokoje moje mamka.

„Ale Bello, netvař se tak, na první den ve škole musíš udělat dojem!“ a spiklenecky na mě mrkla.

Neměla jsem ani čas něco namítnout a už jsem to měla na sobě a mamka mě vedla k zrcadlu. Vypadala jsem jako radioaktivní blbeček.

„Mami,  vypádam  hrozně!  Prosím, můžu si vzít to triko co jsem si koupila včera?“

Měla jsem jenom štěstí, že mamka ,ač neochotně, souhlasila. To triko bylo obyčejně bílé akorát na pravém rukávě mělo jakési bleděmodré ornamenty. To triko se mi líbilo a naštěstí zažehnalo tu radioaktivní pohromu. Když jsem si dala do vlasů čelenku a natáhla na sebe bílou sukni, jak mamka chtěla, tak jsem se konečně podívala z okna. Pršelo, což nebyla tady ve Forks žádna vyjímka.  Byla jsem ráda že mě do školy poveze mamka svým „trabantem“. Sice to nebyl trabant ale já tomu tak říkala, protože byl jen o tři roky mladší než já a to ho ještě mamka koupila v autobazaru, bylo to za dob naší nouze.

Když jsem nastupovala,začal jsem zase mít strach. Co když to bude jako v předchozí škole a všichni mě budou nenávidět? Nesmělá jsem byla vždycky ale těch pět let se do mě hodně otisklo. Měla jsem pořád ze všeho strach a do ničeho se nepouštěla naplno.  Doufala jsem, že to teď bude jiné. Hned jak jsem vstoupila do třídy, zmocnila se mě hrůza. Většina lidí se tam znala už z předchozí školy protože jak už jsem zmiňovala tak se na tohle gymnázium dostal prakticky kdokoli. V první lavici seděli jenom dva kluci, na kterých bylo vidět že je hodně mrzí, že na ně jiné místo nezbylo. V poslední lavici byla skupina holek se značkovým oblečení, tunou make-upu které se pochichtávali nad Bravo GIRL a hodnotili nějakého kluka z plakátu se slovy „Ohh,ten je táák sladkej!!“ V zadní lavici seděla nějaká holka nalíčená celá na černo a o pár metrů dál se prali dva grázlové. Přišlo mi jakobych byla ve zvláštní škole nebo přinejmenším na střední v nejhorší třídě na škole. Posadila jsem se do první lavice úplně k oknu ale cítila jsem na sobě pohledy té skupinky pochichtávajících se holek ale snažila jsem se toho nevšímat. První hodina prý měla být úvodní, kdy se rozdají učebnice a druhou hodinu se budeme představovat. Ta první proběhla klidně, schovala jsem si učebnice do batohu a rozhodla se projít si školní pozemky než začne druhá hodina. Přestávka měla být patnáctiminutová. Sotva jsem vstala, už u mě byla jedna s těch chichotajících se holek, byla obarvená na blond.

„Čauky, přijď do tělocvičny,  seznámíme se.“ Řekla a přátelsky s usmívala. Pak někam odešla.

Možná by to mohla být kamarádka, myslela jsem si a tak jsem se nejbližšího člověka zeptala kde je tělocvična. Když mi to jedna mladá učitelka prozradila, odebrala jsem se tím směrem, až jsem se ocitla u tělocvičny, kde stáli ty holky. Váhavě jsem šla k nim. První promluvila ta blondýna.

„Ahojky.  Já jsem Nancy a tohle jsou Emma a Rosemary.  A ty jsi??“

„Bella“ představila jsem se nesměle.

„Super!“ rozzářila se Nancy.“Budeme kámošky!!Ale nejdřív se jukni támhle, pak ti něco povím.“

Když tohle řekla a ukázala prstem směrem na stěnu,  tak jsem se tam jako největší tupec podívala. Samozřejmě tam nic nebylo, a já jenom ucítila, jak do mě ty mrchy strčili a já přistála na stěně, ze které nešťastnou náhodou vyčuhoval hřebík. Rukou se mi rozlévala bolest. Mohlo to dopadnout možná i docela dobře, kdyby mi nepodjeli nohy a já si o ten hřebík nerozřízla celou ruku až po předloktí. Slyšela jsem jak se zaklaply dveře a zachrastění klíče v zámku. Ty mrchy mě tu zamkly!  Na zem kapala moje krev a na mě šly mdloby. Když se to stalo, myslela jsem,že sním.  Stál přede mnou ten nejnádhernější člověk na světě. Měl krásné bronzové vlasy a…černé oči? Byl bledý, až skoro úplně bílý a vypadal jakoby se musel hodně moc ovládat aby neudělal něco, čeho by litoval. Bez jediného slova ani mrknutí mě vzal do náruče. Jímali mě mdloby ale já se nenechala. Chtěla jsem se na něj dívat co nejdéle to šlo. Hned jak mě donesl na ošetřovnu, zmizel jak nejrychleji mohl ale celou dobu měl v obličeji ten zmučený výraz. Nechápala jsem to,ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Pak už ale moje tělo zvítězilo nad mozkem a já upadla do bezvědomí.

„Bello! Bello, prober se!“ byla to moje maminka, zřejmě jí zavolali když jsem byla mimo sebe. Pohnula jsem hlavou a otevřela oči. Mamka mě hned políbila na čelo a začala se usmívat. Prý jsem byla v bezvědomí jenom pár minut. Mojí ruku mi zašili a obvázali, což se mi nelíbilo protože to pod obvazem hrozně svědělo. Vypověděla jsem jim jak se mi to stalo a zdravotník mi slíbil že ty tři nahlásí našemu třídnímu učiteli. Tahle nehoda měla ale dvě výhody. Za prvé jsem se nemusela účastnit seznamování, a za druhé jsem viděla anděla…

SHRNUTÍ

Autor: Elliri (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jsi můj smysl života, tak mě nenech umřít! Prolog + 1. kapitola: