Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jsi můj smysl života, tak mě nenech umřít! 6. kapitola

12.12.2009 (16:15) • Elliri • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1278×

Ten Alicin úsměv, mi přišel podezřelý právem, protože nákupy s ní by nezvládl snad nikdo. V každém obchodě mi koupila nejméně padesát věcí, polovinu z nich bych stejně nikdy nenosila. Divila jsem se, že jí to ještě neskolilo  ale byla jako nezastavitelné tornádo. Až když jsem se zmínila , že mám hlad tak mě vzala do té nejluxusnější  restaurace. Připadala jsem si trapně, že za mě takhle utrácí. Po strastiplných nákupech si Alice ještě vyžádala módní přehlídku ve  které jsem si všechny ty modely musela znovu obléct a předvést se, ale jelikož mezi nimi byli i šaty na ramínka které nebudu nosit nikdy (natož před Edwardem) a já si je výslovně odmítla obléct, prohlásila náš nákupní maratón za oficiálně dokončený. Hodně dlouho se mi takhle neulevilo, a když mě odvezla před náš dům, byla jsem ráda, že mám tenhle den už za sebou. Do postele jsem lehla, a okamžitě usnula. Co jsem ve Forks, chodím pořád spát brzo. Normálně jsem udělala cokoli, abych mohla ještě chvíli zůstat vzhůru, ale tady ve Forks mě to asi vyčerpávalo a k tomu jsem obyčejně půlku noci nespala, kvůli tomu hroznému snu. A ten sen se opakoval i dnes, ale něco v něm bylo jiné. Nestála tam Rosalie, se svým zlým úsměškem. Byla to nějaká rudovlasá žena, mohlo jí být sotva dvacet. Byla stejně bledá a krásná jako všichni Cullenovi, ale na rozdíl od nich, měla rudé oči. A neprobudila jsem se jako obyčejně, když se ke mně Edward přibližoval. Probudila jsem se, až když ta rudovláska začal příšerně, a ďábelsky smát. Probudila jsem se jako obyčejně s křikem. Z té rudovlásky šel vážně strach. Snažila jsem se nedívat z okna, ale nešlo to. Jakoby mě ten les přitahoval něčím magickým, co v sobě měl. Bylo to hrozné, nedalo se to snést. Musela jsem tam jít, a hned. V tu chvíli jsem si ani nevzpomněla na slib, co jsem Edwardovi dala. Tiše jsem si oblékla kalhoty a mikinu co byla pověšená přes opěradlo židle. Dole jsem si vzala bundu a vyklouzla ven. Čím jsem se víc přibližovala k lesu, moje nutkání ustávalo, ale stále ve mně zůstávalo aby mi řeklo kam jít dál, ale najednou nutkání ustalo a s ním i můj dočasný smysl pro směr mého pohybu. Ztratila jsem se stejně, jako tehdy. Pozdě jsem si vzpomněla na slib daný Edwardovi. Pozdě jsem si vzpomněla, že tady není žádný Edward který by mě z toho opět dostal. Pozdě jsem si vzpomněla, že kdy můžu tak se ztratím. Vzpomněla jsem si pozdě…  teď jsem byla sama, sama uprostřed lesa…

Ani po pár hodinách, teda alespoň tak jsem čas odhadovala mě nikdo ani nic nenacházelo. Tyhle lesy přeci měli být plné zvěře ne? Tak proč se všechna zvířata držela stranou? Neviděla jsem žádné, ani sebemenší zvíře. Jakoby je ode mě něco odpuzovalo, jakoby utíkali na povel. Tak jsem tam tak seděla na zemi, a čekala… čekala na nic. Když najdou moje rodiče ráno pokoj prázdný, nikoho nenapadne, že jsem uprostřed lesa. A pokud napadne, jak jim to budu vysvětlovat až mě najdou? Ž e jsem se šla jenom projít? To by mi nikdo neuvěřil. Byla jsem v naprosto bezvýchodné situaci která nabízela buď nějak záhadně zprovoznit svůj orientační smysl a najít cestu domů, nebo počkat až mě někdo najde a zařídit si průšvih do konce života. Kdybych aspoň měla mapu, ale v té bych v téhle tmě stejně nic neviděla. Ale najednou, když už jsem začínala být vážně zoufalá, do mě znovu naběhl ten instinkt. Zvedal jsem se, a poslouchala ho aniž bych tušila kam mě dovede. Šla jsem sotva deset minut, a došla jsem na nádherné louce. Byla jsem očarována její krásou, byla tak nádherná, že by měla existoval jedině ve snech, ale já nespím. Tím jsem si byla jistá. Chvíli jsem se kochala tou krásou, která by byla rozhodně nádhernější ve dne, kdy bych na ni pořádně viděla a rozhodla jsem se, sednout si do trávy.  Byla tak neuvěřitelně měkká a pohodlná, že jsem nemohla jinak, než si lehnout. Kdybych měla někde strávit zbytek života, vybrala bych si rozhodně tohle místo. Vtom ale něco zašustilo v křoví. Zvedla jsem se do sedu a otočila se po tom zvuku. Z lesa vystupovala postava, a já jí začínala poznávat. Byla to ona, nemohl to být nikdo jiný. Rudovláska z mého snu, ze stejně ďábelským a vítězným úsměvem.

SHRNUTÍ

Autor: Elliri (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jsi můj smysl života, tak mě nenech umřít! 6. kapitola: