Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jsem Volturiová nebo Cullenová? 25. kapitola

06.02.2010 (19:30) • Josette • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1699×

Přijela jsem na parkoviště a každý pár oči se otočil ke mně. Dnes jsem sice přijela sama. Ale Edwardovo Volvo tam nebylo. Podivila jsem se. Mobil jsem si pro jistotu nechala doma. Vylezla jsem z auta a všem spadla ústa. V očích jim bylo vidět, jak prchají z parkoviště. Všichni měli vypnuté myšlení, takže jsem nemohla zjistit, o co jde. Bouchla jsem dveřmi a přehodila si tašku přes rameno. Dnes jsem vypadala jako imbecil. Podle těch nechutných pohledů určitě!... Zalezla jsem pod přístřešek a vytáhla sešit do dějepisu. Začala jsem si opakovat poslední látku, když v tom mi v hlavě uvízla jedna myšlenka,

:Proč se Cullenová tolik třpytí?:

Tohle jsem nečekala. Slunce bylo hluboko za mraky a tak nevím, čím to bylo způsobeno. Najednou se vyhouplo slunce úplně a já se třpytila v celé své kráse. Rozběhla jsem se do haly. Měla jsem štěstí. Byla zamknutá.

Začala jsem vzlykat. Do haly vtrhl Edward.

,,Volal jsem ti."

,,Mobil mám doma."

,,Vím."

,,Co tu děláš? Venku pěkně svítí, nikdo tě neviděl?"

,,Viděla mě celá škola, je mi to jedno. Stejně je škola 20 KM za Malibu."

,,No, to je taky pravda," řekla jsem a snažila se o úsměv.

,,Zamkl jsem nás tu, takže máme halu pro sebe," řekl a usmál se.

,,Já chci domů," zaprosila jsem a už se zvedala z té studené země.

Chytl mě za ruku a vedl mě zadním vchodem do auta, kde ho měl zaparkované Emmett. Jako Gentleman mi otevřel dveře a čekal až nasednu. Na zadním sedadle seděla zhypnotizovaná Alice. Nevšímala jsem si jí.

Celou cestu jsme jeli mlčky. Nikdo nepromluvil. Já jsem procházela myšlenky všech okolo až na moji rodinu.

Chvilkami jsem zabloudila do Edwardovy mysli a všimla si, že on v té mojí tápe. Skolila jsem ho podrážděným pohledem.

Zastavili jsme před domem a z Alice konečně vypadlo:

,,Volturiovi." Podívala jsem se na ni s nevěřícným pohledem.

,,Kdy?" vypadlo z Edwarda.

,,Vidím to na pondělí za 9 dní," řekla a sklopila hlavu.

,,To je brzy,"

,,Moc brzy," dokončil Edward.

Všichni se rozběhli na domu. Byla tma a tam jsme se mohli pohybovat po upířím. Světla v ulici nesvítila a všechny domy byly plné tmy. Alice všechno řekla Carlislovi a ten zase Esme.

Všichni se měli dostavit do obýváku.

,,Takhle to ale nepůjde, musíme vymyslet něco lepšího," vyžadoval Emmett.

,,Dnes mělo pršet. Viděla jsem to ještě když jsem jeli do školy," řekla Alice. Na očích jí byla vidět bolest.

,,To nevadí Alice," řekla jsem.

,,Musíme se domluvit s Volturiovými, protože brzy přijedou a při nejhorším se nás pokusí zabít," řekla Esme jejím mateřským hlasem.

Odešla jsem z místnosti a chtěla se vypařit, ale Edward mi byl v patách.

,,Sakra, Edwarde, nelez za mnou. Chci být sama!" odbyla jsem ho a vyběhla po schodech. 

Sedla jsem si na postel a vytáhla papír a tužku. Musela jsem ji ostrouhat, ale pro mě to byla maličkost. Posadila jsem se do tureckého sedu a začala kreslit. Kreslila jsem kolečka, čtverce aj. Prostě jsem kopírovala svoji náladu na papír. Musím říct, že to byl nejlepší nápad, který jsem mohla dostat. Papír A3 byl plný geometrických tvarů a kraje papíru orámoval krajkový tvar. Obrázek byl sice jen černobílý, ale byla to moje pochmurná nálada.

Všechno mě dnes frustrovalo. Abych pravdu řekla, chtěla jsem skončit můj nesmrtelný život. Udělala bych cokoliv, aby to pro mě skončilo. Tohle trápení mi lezlo krkem... Dostala jsem žízeň. Otevřela jsem okno a vyskočila do zahrady. Rozběhla jsem se a utíkala do nedalekého lesa. Dostala jsem se před pár stromů a zůstala stát jako přikovaná.

Natáhla jsem ruku a chtěla se dotknout stromu. Odletěla jsem. Ucítila jsem jemné dunění v mé hlavě a pak se přede mnou objevila lesklá, průhledná stěna. Nevěděla jsem jak zareagovat, tak jsem tam stála a dívala se do prázdna. Neviděla jsem stromy, keře, načernalou půdu a ani zvířata která kolem běhala. Jen jsem se dívala do prázdna, tam, kde se nejspíš nachází zdroj této protivné stěny.

Přestalo mě to bavit a tak jsem se otočila k odchodu. Udělala jsem jeden krok a upadla jsem. Průhledná stěna mě obklopovala ze všech stran. Snažila jsem se křičet, ale moje hlasivky nereagovaly a tělem mi projela silná křeč. Donutilo mě to posadit se a schoulit se do klubíčka. Otevřela jsem oči a viděla jsem rozmazanou postavu. Slyšela jsem její krutý a zároveň děsivý smích. Rvalo mi to uši a tak jsem si je chytla. V duchu jsem si začala zpívat svoji ukolébavku. Nešlo to. Moje hlava byla prázdná, nic si nepamatovala.

,,K-d-e t-o j-s-e-m?" dostala jsem ze sebe s námahou.

,,Jsi doma, Isabello!" řekl ten hlas.

,,K-d-e  d-o-m-a?"

,,Doma v Itálii."

,,Ale můj domov je ve Forks!" řekla jsem už normální hlasem. Ale tohle byla moje jediná vzpomínka. Spolu s rodiči.

,,Rodiče jsou mrtví a ty se už nikdy nevrátíš tam, kde jsi dříve žila, Isabello. Dřív nebo později budeš jedna z nás," řekl jiný hlas.

Postavila jsem se a rozhlédla se po místnosti. Měla rudou barvu, málo nábytku ale plně bohatou skříň.

Podívala jsem se na tu osobu, která mi pokynula ke skříni. Otevřela jsem další zásuvku a málem přestala dýchat. Byla plná doplňků. Diamantové náhrdelníky, zlaté náramky. Safírové náušnice.

Najednou mě začalo bolet u srdce. Uvědomila jsem si, že nejsem člověk a že mi srdce nebije. Hrozně mě uvnitř pálilo. V hlavě jsem slyšel hlasy, které mě prosily, abych se vrátila zpátky do Malibu. Nevěděla jsem proč mi zmiňují Malibu, ale věděla jsem, že ty hlasy znám.

Po chvíli jsem si uvědomila další věc. Ležela jsem na louce schoulená v klubíčku a pořád slyšela ten děsivý smích. Teď jsem taky ležela v klubíčku a pokoušela si vzpomenout na všechny zážitky z domova. Nic jsem si nepamatovala. Uslyšela jsem křik. Vyběhla jsem z pokoje a utíkala do hlavního sálu. Na zemi klečel mladík asi mého věku a jeho hlava byla v Arových rukou. Zabil ho. Nikdě nebyla žádná krev, takže to byl upír. Šla jsem blíž k němu, abych mohla vidět dalším upírům v řadě do tváře. Šla jsem pomalu, ale věděla jsem, že to není dobrý nápad. Otočila jsem se, abych viděla do tváře jednomu svalnatci. Hlavou mi projelo tolik vzpomínek, že by to nestihl nikdo poznat.

,,Aro, ne!" zařvala jsem, když jsem všechny poznala...

Přiskočil ke mně nějaký vysoký upír, kterého jsem nepoznávala.

POHLED NIKOHO:

Bellino tělo upadlo na zem. Celým sálem zaduněla rána a pak vedle padalo tělo za tělem. Všem chyběla hlava a ani kapka krve se neobjevila. Sálem se rozletěl děsivý smích všech živých upírů. Všichni Cullenovi už nesmrtelný svět opouštěli v pronikavém světle ohně!

KONEC

Autor: Josette (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jsem Volturiová nebo Cullenová? 25. kapitola: