Pokráčko z pohledu Emmetta. Jaké to bude, když Emmetta skolí lidská krev?
22.01.2010 (11:00) • Josette • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1207×
22. kapitola
„Řekneme jí to?“ ptal se Edward Bells a ta mu odpověděla:
„Ne! Ještě bude sranda!“ a já už utíkal dolů.
„Ahoj,“ řekl jsem Alici.
„jak se máš?“ dodal jsem nevinně.
„Co jsi zase udělal?“ řvala na mě a kdyby mohla, byla by rudá jako rajče.
„Nic, proč?“
„Nic? Já to viděla! Nejsem blbá Emmette! Okamžitě mi tu koupelnu vyčisti, a ty mravence si pěkně sežereš!“
„Jaké mravence?“
„Nedělej!“
„Ale fakt, jaké mravence?“
„Ty o nich fakt nevíš jo?“ ptala se nechápavě a viděl jsem jak sebou Edward mlátí o pohovku.
„Ne!“ řekl jsem a skočil na něj. Chytl jsem ho pod krkem a zařval:
„Pohneš se o jediný píď a urvu ti hlavu.“
„Néééééééééééééééééééééééééééééééééééé.“ Řvala Bella a hnala se sem jako ve zpomaleném záběru. Je to krásný pohled. Dívat se na ni, jak se jí vlasy houpou a pak skáčou ze strany na stranu. A jak přeskakuje stůl v kuchyni s čokoládou v ruce.
Počkat! S čokoládou? Nechce mi ji snad narvat do pusy. Ona ví že ji nesnáším. To že jsem upír nic nezměnilo na mé čokoládové alergii. Jako člověk mi z ní olezla pusa, takže jsem celý den chodil s červeným obličejem. Ale teď jako upírovi mi z ní na obličeji popraská kůže a trvá dost dlouho než se zase zahojí.
Právě doskakovala na zem a tvářila se jako rozzuřená Godzilla, která právě porodila. Nohama se dotkla země a dělala krok za krokem. Skočila ze schůdků a nechtěně shodila vázu z vedlejšího konferenčního stolku. Odrazila se a skočila. Letěla vzduchem tak jemně jako když se vznáší vlaštovka. Pomalu padala k zemi. Už byla skoro u mě. Konečně mě chytla za krk a povalila na zem.
Všechno se okamžitě zrychlilo. Sedla si na mě obkročmo a koleny mi držela ruce. Zasmála se jako Satan a vrazila mi do pusy čokoládu.
„Tak co? Jak to vypadá teď?“
„No, jé navém.“ Vylezlo mi z úst přes oříškovou čokoládu.
Nechtěně jsem kousek spolkl a oči mi začali hnědnout. Z mé krásné zlatavé barvy se změnili na tmavě hnědou. Cítil jsem, jak mi pomalu praská brada. Prasklinky se blížili k očím. Bylo slyšet, jak to jemně praská a rány se otevírají. Bella mě poškrábala na bradě a ledová kůže se rozletěla jako tenká vrstva omítky.
Konečně ze mě slezla a já se začal škrábat po celém obličeji. Když jsem se konečně doškrábal, všiml jsem si, jak se všichni drží za ústa a drží smích. Rozběhl jsem se k zrcadlu. Utíkal jsem po schodech, protože v přízemí zrcadlo není a nejblíže je v Belliném pokoji. Utíkal jsem u zdi takže jsem zase sklouzl po tom mýdle u Edwardových dveří. Na zádech jsem přijel až do Belliného pokoje. Postavil jsem se a udělal pár kroků k zrcadlu. Váhal jsem, jestli se do něj podívat. Opravdu jsem se toho bál. Vzdal jsem to. Udělal jsem malí krůček a uklouzl.
„Sakra!“ no, teď tam nebylo žádné mýdlo, ale nějak se tam doplazilo pár žížal z Aliciného pokoje. Stoupl jsem si a díval se na sebe v zrcadle.
„Ježiš! Kdo to je?“ ptal jsem se sám sebe a díval se na můj průhledný obličej.
„Tak vypadá, vymaštěný basebalista!“ řekla Bella a rozběhla se pryč.
Já se otočil a vystartoval za ní. Bella měla jediné štěstí, že je pořád o 0.59 sekundy rychlejší než já. Mě sice nic lidská krev neříká, ale když ji cítí Bella, může být rychlejší i o půl hodiny. Už jsem byl za domem když jsem ucítil medvěda. Bella už byla v nedohlednu a tak jsem se na ni vykašlal.
Doběhl jsem do lesa a šel po čichu. Konečně jsem uviděl medvědovu nohu a tak se vydal tím směrem. Najednou medvěd odpadl.
„Promiň.“ Řekla Bella a rozběhla se zase zpátky domů.
„No super! Dlužíš mi 100 dolarů!“
„Zapomeň“ řekla a utíkala přes palouček za domem.
„Porada!“ zakřičel Carlisle a já vyděl Booa jak vyběhl z lesa a řítí se zpátky do domu. Tělem mi projel ledoví pocit viny. Nevím čím to bylo, ale teď jsem přestal mít humornou náladu. Začal jsem se mračit a chtěl jsem pozabíjet každého člověka v bloku. Rozběhl jsem se šílenou rychlostí a cítil čerstvou, krásně voňavou lidskou krev. Proběhl jsem terasou, obývákem a přes chodbu rovnou před dům. Rozběhl jsem se směrem té vůně. Cítil jsem, jak to sílí, a ďábel ve mně se směje hlasitěji a hlasitěji.
„Emmette! Stůj!“ křičel Edward. A utíkal mým směrem.
Neposlouchal jsem ho. Sluch mi naprosto odpadl, a všechno co fungovalo byl čich a zrak. Utíkal jsem 2× rychleji než Edward. Zabočil jsem do ulice a přeskakoval auta, která jela proti mně. Nikdo si mě nemohl všimnout, protože jsem utíkal stejně neviditelně, jako když letí vítr. Omamná vůně stále sílila a sílila až… do teď. Zastavil jsem se a byl jsem zmatený. Nevěděl jsem kudy jít, protože vůně se najednou vypařovala. Edward mě doběhl skočil na mě. Chytl mi nos a čekal až se vzpamatuju.
„Do felas?“ zeptal jsem se.
„Co?“
„Pej ryc du rugu.“
„Co?“
:Dej pryč tu ruku!: řekl jsem mu myšlenkami.
„Aha.“ řekl a slezl ze mě.
„Tak co? Jak ses cítil? Těch pár minut, co tě poprvé skolila vůně lidské krve?“
„Krev?“
„Jo, a myslím že ti to vyléčilo ‘ALERGII‘. Tvůj obličej je krásně jemný. K sežrání. Emmette, myslím že jsem se do tebe zamiloval.“ Řekl Edward a smíchy se válel po zemi.
„Ha, ha, ha.“ Řekl jsem a rozběhl se domů.
Autor: Josette (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Jsem Volturiová nebo Cullenová? 22. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!