Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jsem to já? 18

11.02.2010 (11:15) • Embra • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1631×

Čas plyne dál

Podívala jsem se kolem sebe a zjistila jsem, že už nejsme dole na zemi, ale na balkóně.

„Další z mnoha upírských výhod?“ zeptala jsem se ho. Edward mi jen kývl na souhlas a odnášel mě do pokoje.

Zavřel za námi dveře a položil mě do jeho postele. Postele?

„Od kdy tu je ta postel?“ zeptala jsem se ho.

„Alice s Esmé ji sem daly. Nemůžu tě přeci nechat spát na gauči,“ odpověděl Edward a lehl si vedle mě. Postel byla podobná té mojí, kterou mám v pokoji. Nemohla jsem si ji do detailů prohlédnout, protože jsem na sobě cítila Edwardův pohled. Jeho barva očí dostala zlatohnědou barvu a mně poskočilo srdce.

Edward se na mě opatrně překulil, podpíral se rukou, aby jeho váha nespočívala na mně. Vpíjel se mi do očí a prozkoumával mi obličej. Já jsem dělal totéž. Mé srdce hystericky bilo a mé tváře dostaly nachovou barvu. Edward počkal, až se mé srdce uklidní. Poté začal přejíždět volnou rukou po mé tváři, když se dostal k mým rtům, přejel přes ně, přiblížil se a začal mě něžně líbat. Bylo to nádherné. Má ruka bezmyšlenkovitě zajela do jeho vlasů a ta druhá jezdila po jeho zádech. Když jsem ztrácela dech, přesunul se Edward na krk, postupoval ke klíční kosti a mně naběhla husí kůže z toho vzrušení.

„Miluji tě,“ řekla jsem vroucně. Edward přestal a podíval se mi do očí.

„Také tě miluji, Bells. Jsi pro mě všechno,“ řekl Edward, políbil mě na ústa. Teď už však jinak. Polibek byl dravý a plný vášně. Vzdychala jsem mu do úst a snažila se pobrat dech.

Edward se přesunul na krk a rozvázal stuhu.

„Jsi ten nejlepší dárek, který jsem kdy mohl dostat,“ řekl a v polibcích postupoval po klíční kosti dolů. Postupoval pomalu a něžně. Edward mi začal jednou rukou rozepínat postraní zip a pomalu mi šaty sundával.

To už mi však bylo nepříjemné. Pocit stísněnosti rostl. Ještě jsem na to nebyla připravena. Miluji Edwarda, ale tohle bylo moc brzy. Každý jeho dotyk mi už nezpůsoboval horkost, začal mě spíš studit.

„Edwarde, prosím, přestaň,“ řekla jsem zoufalým hlasem.

Edward zvedl hlavu od mé hrudní kosti a zeptal se na otázku, kterou jsem musela jednou zodpovědět: „Proč?“

Potřebovala jsem ještě chvíli času. Nejdříve jsem se potřebovala dostat z té pozice, ve které jsme se nyní nacházeli. Snažila jsem se nějak vyprostit ze sevření. Edward to pochopil a s teď už smutnou tváří mi umožnil, abych se mohla zvednout z postele. Ve spodním prádle jsem došla k tašce, kterou mi tu nechala Alice a oblékla si noční košili. Vrátila jsem se zpět do postele. Sedla jsem si a opřela se o čelo postele. Edward si sedl vedle mě a čekal.

„Já…“ začala jsem nejistým hlasem. „Já, se bojím, že potom, co ti to řeknu, už mě nebudeš chtít,“ řekla jsem a na tvář mi dopadla slza. Edward mi ji opatrně setřel. Díval se na mě zmučeným a zároveň zmateným pohledem.

„To je hloupost. Nikdy bych tě nedokázal opustit, Bells, teď už ne. Nedokážu to,“ řekl mi Edward a stiskl mi ruku.

„Vážně to chceš slyšet?“ zeptala jsem se ještě jednou Edwarda.

„Chci to slyšet. Chci vědět, co ti vhání slzy do očí. Proč je pro tebe těžké mě políbit a být se mnou takto. Chci vědět úplně všechno, nevynechej jediný detail,“ řekl Edward a donutil mě, se svým prstem na mé tváři, se na něj podívat.

Tak jsem mu tedy řekla pravdu. Řekla jsem mu všechno. Vyprávěla jsem mu celou svou minulost. Občas jsem se zastavovala a začala jsem brečet. Edward mě ale vždy svým zmučeným pohledem donutil pokračovat. Řekla jsem mu o Phillovi. O jeho choutkách. O nevinném začátku a krutém konci. O tom jak ke mně skoro každou noc přicházel a chtěl mě jen pro sebe. Řekla jsem mu, co se mnou dělal a jak jsem po tom vypadala. Řekla jsem mu, jak jsem o těch dnech kdy jsem musela zůstat doma, když mě Phill měl hlídat. Vyprávěla jsem mu o tom, jak se mě má vlastní matka zřekla, protože jsem jí zničila manželství. Vysvětlila jsem mu, proč mě poslali do Forks i jakým způsobem to udělali.

V půli mého monologu se Edward zvedl z postele a přecházel po pokoji sem a tam. Občas se na něco zeptal, ale jinak nic neříkal. Jen jeho tvář mi vždy napověděla na co myslí. Zoufalá tvář střídala zmučenou, ta zas nevěřícnou a ta nakonec v naštvanou.

Skončila jsem s vyprávěním, na tvář mi přitom neustále tekly slzy, které nešly zastavit. Přitáhla jsem si nohy co nejblíže k sobě a houpala se dopředu a dozadu.

Edward se ještě párkrát prošel po pokoji. Když se zastavil, začal:

„Tohle není možné, Bello. To se musí ohlásit. Nemůžeš si to nechat pro sebe. Je to ohavná věc, co ti udělal jak on tak i tvoje matka. Carlisle se o to postará. Ten tvůj deník se dostane do rukou policie…“

V tomhle bodě jsem ho musela zastavit. S vypětím všech sil jsem mu odpověděla:

„Edwarde, to nejde. Ty to možná nechápeš, ale je to pořád moje matka. Nemohla bych jí to udělat. Nemohla bych udat Philla. Ona ho miluje. I po tom, co mi udělala, je to moje matka. Je s Phillem šťastná. Navíc u soudu by to ani neobstálo. Je to tvrzení proti tvrzení a na čí straně by byla má matka, hm? Nedá se s tím nic dělat,“ řekla jsem mu zoufale.

„Ale dá,“ řekl Edward a jeho oči dostaly černou barvu. „Přeci jenom je dobrý být upírem. Plynou z toho jisté výhody. Můžu ho najít a…“

„A zabít? Edwarde, to nepřichází v úvahu,“ zalekla jsem se. Vstala jsem z postele a šla k němu.

„Nemůžeš si jen tak někoho zabít,“ oponovala jsem mu.

„Znáš už mou minulost. Zabíjel jsem už dřív,“ řekl Edward a jeho obličej se smrštil.

„Máš pravdu, zabíjel jsi. Zabíjel si lidi, kteří prováděli to samé co Phill. Ale sám jsi od toho upustil. Věděl jsi, že je to špatné. Phill je teď minimálně 500 kilometrů odsud. Nemůžeme na něj prostě zapomenout?“ zeptala jsem se Edwarda, načež jsem opět začala popotahovat.

„Nevím, jestli to teď půjde,“ řekl Edward. Zatvářil se tak, že jsem vůbec nevěděla, jak to myslel.

„Takže se to stalo. Připadám ti odporná. Už mě nemiluješ,“ říkala jsem a pod náporem slov jsem začala couvat ke stěně. Edward šel za mnou. Chytl mě za ramena a opřel o stěnu.

„Jak něco takového můžeš říct. Bells, já tě miluju. Nikdy nikoho jiného nebudu milovat, tak jako tebe. Bože, Bells, je mi tak líto, co se stalo. Záleží mi na tobě. Nedokážu si ani představit, čím teď procházíš. Miluju tě,“ řekl a vší silou mě objal.

Zabořila jsem mu svou hlavu do ramene a mé slzy smáčely jeho košili. Byla jsem neskonale šťastná, že mě po tom stále miluje. Tak moc jsem se bála, že jsem opravdu věřila, že mě opustí. Nevím, jak dlouho jsme vydrželi v tom sevření. Podle mě to trvalo půl hodiny. Edward mi čas od času dal pusu do vlasů, nebo mi jen rukou přejížděl po zádech.

Z našeho malého světa nás vyrušil hluk z venku. Oslava skončila, všichni už se vraceli domů.

„Myslím, že bys měla jít spát, Bells. Je hodně hodin,“ řekl Edward. Jeho oči už neměly ten černý odstín, nyní byly hnědé, smutné. Poslechla jsem ho a šla si lehnout.

Ráno mě vzbudilo slunce, které se dobývalo do oken. Zamžourala jsem do světla a rozhlédla se po pokoji. Edward stál před oknem a slabě zářil. Jeho pokožka byla jak posetá miniaturními sklíčky, které odrážely světlo a měnily ho do nejrůznějších barev. Nemohla jsem se na něj vynadívat.

Když poznal, že na něj upírám svůj zrak, šel ke mně a posadil se na okraj postele.

„Dobré ráno,“ řekla jsem.

„Poledne,“ opravil mě Edward a povzdychl si.

„Stalo se něco?“ zeptala jsem se a zvedla se na jedné ruce do sedu.

„Nezlob se na mě, ale musel jsem to říct ostatním. Slyšeli část rozhovoru už při oslavě. Ptali se, co se stalo. Vysvětlil jsem jim to. Slíbili, že o tom nebudou s tebou mluvit, pokud nebudeš chtít. Mají tě rádi,“ řekl Edward a kajícně sklopil hlavu.

„Nevadí mi to. Vlastně jsem i trochu ráda, aspoň jim to nemusím říkat sama,“ řekla jsem a dala Edwardovi pusu na čelo. Zvedl hlavu a pousmál se, jeho oči ale ne.

„Nechci tě vidět smutného. Bolí mě to ještě víc. Zapomeňme na to. Máme celé odpoledne, kdy budeme spolu. Nekažme si ho.“

Edward mě políbil na čelo a nechal mě jít do koupelny. Když jsem vyšla, stál přede dveřmi. Než jsem se stačila na cokoli zeptat, vzal mě do náruče a během sekundy jsem seděla na židli v kuchyni. Zmateně jsem se rozhlížela kolem sebe.

„Udělala jsem ti oběd. Snad ti to bude chutnat,“ řekla Esmé a dala přede mě talíř plný lasagní. Pohladila mě po zádech a nechala nás s Edwardem o samotě. Edward celou dobu, co jsem jedla, seděl naproti mně a v tichosti mě pozoroval. Když jsem dojedla, přišla Alice. Sedla si vedle Edwarda a jen mě pozorovala. Po chvíli přišel i Emmett s Rose a napodobili Alice.

„Já jsem v pořádku, vážně,“ řekla jsem, když už mi jejich pohledy připadaly nepříjemné.

„Nechápu tě Bello,“ začala Rose. „Na tvém místě bych tomu parchantovi zlámala všechny kosti v těle, aby trpěl nejmíň z poloviny jako ty,“ řekla procítěně, Emmett vedle ní intenzivně přikyvoval. Z Edwardova hrudníku se ale ozvalo vrčení. Rose se na něj ani nepodívala.

„Kde je vůbec Jasper a Carlisle?“ zeptala jsem se a doufala, že se dostaneme k jinému tématu.

„Carlisle je v pracovně. A na Jaspera je tu až moc emocí. Byl to on, kdo včera zjistil jako první, že se bavíte o tvé minulosti. Bylo toho na něj moc. Teď je na lovu,“ řekla smutně Alice. Bylo mi líto, že jsem to já, která ho vlastně vyhnala z domu. Edward se najednou zvedl a obešel stůl. Vzal mě znovu do náruče a už jsme byli v jeho pokoji. Bylo to tak rychlé, že jsem mu v tom ani nemohla zabránit.

„Proč jsme zase tady?“ zeptala jsem se zmateně.

„Musíš si vzít bundu,“ řekl Edward a odešel znovu k oknu.

Splnila jsem rozkaz a ještě jsem si nazula boty. „Kam vlastně jdeme?“ zeptala jsem se.

„Chtěla si normální odpoledne, tak ho budeš mít,“ řekl Edward a pousmál se. Znovu mě vzal do náruče a tentokrát se mnou skočil z balkónu. Nevnímala jsem, že jde na balkón a zapomněla jsem zavřít oči. Naštěstí se mi jen zhoupl žaludek a jeho obsah zůstal na svém místě. Dopadl se mnou velmi lehce a jemně. Edward se však nezastavil a pokračoval dál v běhu. Radši jsem už zavřela oči a otevřela je, až když jsme byli na místě.

Byli jsme na naší louce. Edward mě postavil a já jsem konečně pocítila pevnou zem. Bylo tu mnohem tepleji než ve městě. Louka byla poseta všemožnými jarními rostlinami a tráva už zde byla krásně zelená. Já jsem měla ale oči jen pro Edwarda. Měl na sobě jen krátké triko a tak teď znovu zářil na slunci. Přistoupil ke mně blíž a pohladil mě po vlasech. Zdálo se mi, že neví, jak se ke mně má teď chovat. Pohladila jsem jeho ruku na mé tváři a usmála se: „Edwarde, jsem to pořád já.“

Edward se také usmál a políbil mě. Nejdříve opatrně, ale potom se polibek prohloubil a my byli znovu v pasti. Když už jsem nemohla popadnout dech, políbil mě Edward na čelo a do ruky mi dal nějaký malý zabalený dárek.

„Včera jsem ti to neměl možnost dát,“ řekl a sledoval mě, jak rozbaluji dárek. Byla to červená sametová krabička ve formě srdce. V ní pak bylo srdce opravdové. Byl to nádherný náhrdelník. Edward mi ho připnul na krk. Od srdíčka se odráželi paprsky a měnilo barvu z červené a fialové až po žlutou. Vypadalo jako nějaký diamant.

„Nestálo tě moc, že ne?“ zeptala jsem se opatrně.

„Podstatné je, jestli se ti líbí,“ odpověděl oklikou Edward.

„Líbí. Ani nevíš jak,“ řekla jsem a políbila ho.

Celé odpoledne jsme strávili v lese. Procházeli jsme se a povídali si, nebo jsme šli jen potichu a užívali si přítomnosti toho druhého. Když se začalo stmívat, vzal mě Edward znovu do náruče a běžel se mnou k nim domů. Vzal to jak jinak rovnou do svého pokoje. Na posteli byla už sbalená taška s mými věcmi.

„Alice?“ zeptala jsem se. Edward jen přikývl na souhlas. Do jedné ruky vzal tašku a druhou rukou chytl tu mou. Šli jsme takto dolů do obýváku. Tam už všichni čekali. Rozloučila jsem se a krátce objala každého člena rodiny. Když jsem objímala Jaspera, řekla jsem rychlé, promiň. Asi to pochopil a sevřel mě pevněji.

Edward mě odvezl domů svým Volvem. Charlie ještě nebyl zpátky a tak mohl jít Edward se mnou dovnitř. Musela jsem si dát večeři, protože mi nekontrolovatelně kručelo v žaludku. Zatímco jsem jedla pizzu, jsme si s Edwardem povídali.

„Charlie už jde,“ řekl Edward a v tu chvíli jsem uslyšela parkovat auto.

„Přijdeš večer?“ zeptala jsem se.

„Nevím, jestli to stihnu. Rozhodně u tebe budu, až se probudíš,“ řekl Edward. Vstal ze židle, dal mi pusu a odešel oknem u mě v pokoji.

Charlie se vrátil z ryb a nechal si vypravovat tu báječnou Valentýnskou oslavu. Trochu jsem si zalhala, ale bylo to pro dobro věci. Šla jsem spát v devět hodin. Dnešek nebyl vůbec tak idylický, jako jsem si ho vysnila. Doufám, že se vše zase vrátí do starých kolejí.

Ráno mě probudil Edwardův polibek.

Skoro celý den jsme strávili spolu. Chodili jsme po lese a stavili se i u nich doma. Alice a Rose jsem musela dělat manekýnku a Emmett mě přinutil zahrát si s ním odvetný zápas v té jeho hře. Vyhrála jsem. S Jasperem jsme hráli šachy. Snažila jsem se, abych nedostala šach v pěti tazích. Nakonec jsem to vytáhla na úctyhodných třináct tahů.

Edward mě pak hodil večer domů a zůstal se mnou i přes noc.

Neděle se přehoupla na pondělí. Dny utíkaly jako voda. Po dvou týdnech už si spolužáci zvykli na to, že jsme s Edwardem spolu. Angela byla nejdříve trochu naštvaná, že jsem jí o tom neřekla dříve. Pochopila však mé pocity a tak mi vše hned odpustila. S Alice a teď už i s Rose, jsme jezdily nakupovat a občas jsme sebou braly i Angelu. Náš vztah s Edwardem se prohluboval a oba jsme nechápali, jak je možné někoho milovat stále víc. Všechno bylo zase v klidu. Byl květen a pomalu jsem se začala připravovat na závěrečné zkoušky. Edward mi pomáhal a já věděla, že je udělám. Takovéto všední starosti jsem měla, než nastal ten osudný den, který změnil vše…

17. SHRNUTÍ

Autor: Embra (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jsem to já? 18: