Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jsem to já? 16

04.02.2010 (11:00) • Embra • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1745×

Další normální den?

Vnímala jsem jen jeho studený dech.

Edward se více přitisknul k mému tělu a jeho výraz se změnil na soustředěný. Věděla jsem, co bude následovat. Pousmála jsem se a přivřela jsem oči.

To byla ale chyba. V momentě, kdy jsem je měla přivřené, ztratila se mi Edwardova tvář a na její místo se dostala tvář Philla.

Ani nevím, kde se vzalo ve mně tolik síly, ale vymanila jsem se z Edwardova sevření, vstala jsem rychle z pohovky, div jsem nespadla a rychlým krokem jsem přešla k oknu.

„Sakra, sakra. Promiň, Edwarde, já nemůžu.“ Byla jsem celá vyděšená a nenáviděla jsem se za to, co jsem to jen dopustila. Edward mne v tom ještě utvrdil.

„Neviním tě z ničeho, Bells. Je to má chyba. Neměl jsem si myslet, že bys chtěla políbit někoho, jako jsem já. Máš na to plné právo. Já jsem jen myslel, když si řekla… Nech to být, prosím.“

Nejdříve jsem byla vyděšená, co si to myslí. Musela jsem mu to nějak vysvětlit, než bude moc pozdě.

„Edwarde Cullene, to není tvá chyba. Já jen nemůžu, promiň. Později ti to určitě vysvětlím. Musíš mi dát jen čas. Rozhodně potřebuji víc času. Já tě miluji. Strašně ráda bych tě políbila, ale nejde to. Prosím, snaž se to nějak pochopit. Vím, že teď si protiřečím, ale dej mi trochu času.“ Otočila jsem se na něj a hleděla jsem do těch nádherných smutných očí.

„Takže se nejedná o mne?“ Zeptal se trochu překvapeně Edward.

„Ne, nejedná.“

„Je to něco z té minulosti?“

„Ano,“ zadrmolila jsem mezi zuby.

„Je mi to líto, Bells. Počkám, až budeš připravená, určitě mi to vysvětlíš.“ Edward ke mně přistoupil a pevně mě sevřel v náručí.

„Děkuju, Edwarde.“

„Pro tebe cokoli,“ odvětil Edward a jeho stisk zesílil.

„Vím, že mě miluješ, ale drtit kosti mi nemusíš,“ uchichtla jsem se. Edward povolil sevření a osvobodil jednu svoji ruku. Tou mi setřel z obličeje slzu. Ani jsem o ní nevěděla, musela jsem se opravdu vyděsit. Edward se ke mně znovu přiblížil a velmi něžně mne políbil na čelo. Bála jsem se, že se přihodí něco podobného, ale žádný Phill se nezjevil. Edward zdá se také čekal na mou reakci. Já jsem se pousmála a pohladila jsem ho po jeho sice chladné, ale nesmírně hebké tváři.

„Už bys měla jít domů. Je pozdě.“ Podívala jsem se na hodiny, bylo půl sedmé, venku už byla docela tma, ani jsem si toho nevšimla. S ním ten čas utíká nesmírně rychle, pomyslela jsem si.

„Odvezeš mě?“

„Že, se ptáš. Už si nenechám uniknout jedinou příležitost, kdy bych mohl být s tebou.“

Vyšli jsme ruku v ruce z pokoje a zamířili do obýváku. Tam už všichni čekali, aby se mohli rozloučit. Jasně, upíří sluch, mohlo mi to dojít. „Vy asi před sebou nemáte moc tajemství, že?“ Usmála jsem se na ostatní.

„Nějaká se najdou,“ řekla Alice a mrkla na Edwarda.

„Díky za návštěvu, budeme se na tebe v pátek těšit,“ usmála se Esme.

„Ano, takže v pátek. Moc mě těšilo a děkuji za to skvělé pohoštění.“

„Ale zlatíčko, za nic,“ pověděla Esme a Edward už mne vedl do garáže.

„Máte dobrou sbírku aut,“ podotkla jsem, aby řeč nestála, Edward mi ale neodpověděl, jen se pousmál a nasedl do volva. Sedla jsem si na místo spolujezdce a vyjeli jsme.

Jeli jsme potichu. Nikdo z nás dvou nepromluvil. Z cd - přehrávače se linula uklidňující hudba od Debussyho a já jsem se dívala z okna. Dojeli jsme až k domu. Charlieho služební auto už stálo na příjezdové cestě. Edward vypnul motor a povzdechl si.

„Stalo se něco?“

„Ne, já jen, že nechci, abys mi odešla. Takhle dlouho jsem s tebou nikdy nebyl. Nechci tě teď pustit.“ Podíval se na mě a z jeho očí vyzařovaly jiskřičky štěstí.

„Však mne taky nemusíš opustit.“ Edward povytáhl obočí na znamení otázky.

„Neříkal jsi náhodou, že se dokážeš dostat do mého okna? Já se s Charliem jen přivítám a můžu hned jít do svého pokoje,“ navrhla jsem s prosbou v hlase.

Edward vyšel z auta a zabouchl za sebou dveře. Ani ne za vteřinu se otevřely ty mé. Vystoupila jsem a šla směrem k domu. Edward mi pošeptal do vlasů: „Dej mi pět minut a jsem u tebe.“

Než jsem stačila odpovědět, Edward už seděl ve voze a uháněl zpátky domů. Ani jsem nezavřela vchodové dveře a Charlie mě už vítal.

„Ahoj, Bello. Jaká byla návštěva?“

„Bylo to perfektní. Alice měla spoustu nápadů.“

„Nemáš hlad? Objednal jsem pizzu.“

„Ne díky. Esme… paní Cullenová uvařila báječnou večeři.“ Charlie nevypadal nijak překvapeně. Zandal pizzu zpátky do ledničky a šel si zapnout baseball. Já jsem jen umyla nádobí a chystala jsem se do pokoje, Charlie byl ale dnes nějaký moc zvědavý.

„Kdo byl ten kluk, který tě sem přivezl?“ Jejda, snad neviděl, jak mi Edward otvíral dveře upíří rychlostí, vypadalo to ale, že nic nezahlédl.

„To byl Edward Cullen.“

„Aha, a tenhle Edward Cullen se ti líbí, nemám pravdu?“ Charlie byl dnes nějaký moc paličatý. No, nejlepší by bylo říci mu pravdu, ale nejdříve se musím domluvit s Edwardem. To by mě ale musel Charlie nejdřív pustit.

„Ano, líbí se mi. Víš, tati, je už docela pozdě a já bych ráda šla spát. Nevadí?“

„Ne, jistě že ne, Bello.“ Charlie se vrátil ke svému sportovnímu programu a já jsem se podivovala, že to šlo tak snadno. Chtěla jsem ještě stihnout jít do koupelny, než přijde Edward a tak jsem schody brala po třech.

Trochu rychleji jsem vešla do pokoje. Neobtěžovala jsem se rozsvítit, zamířila jsem si to rovnou do koupelny.

„Čekal jsem trochu lepší přivítání,“ řekl Edward, který seděl v houpacím křesle.

Neuvěřitelně jsem se lekla a jak dlouhá, tak široká jsem spadla na zem. Bylo to asi hodně slyšet, možná to bylo i proto, že jsem ze sebe vydala takový divný skřek (Ahhh!). Charlie z obýváku zavolal: „Stalo se něco, Bello?“

„Nic,“ odpověděla jsem otřeseným hlasem, „jen jsem uklouzla.“ Charlie to nechal být a dál poslouchal televizi. Edward, celý rozesmátý, mne zvedl zpátky na nohy. Smál se z plna hrdla, ale tichým hlasem, takže by žádný člověk nepoznal, že je tu někdo se mnou.

„Nechtěl jsem ti přivodit infarkt, promiň.“

„V pořádku, měla jsem vědět, že už tu budeš. Dáš mi deset minut? Chtěla jsem původně jít do koupelny.“

„Máš je mít. Nikam se nehnu,“ slíbil Edward. Zabouchla jsem dveře do koupelny a vyplýtvala jsem první minutu tím, že jsem rozdýchávala své vyděšení. Poté jsem si vyčistila zuby, dala si rychlou sprchu a převlékla se do mého oblíbeného medvídkovského pyžama. Trochu jsem zalitovala, že mé oblíbené pyžamo není třeba s jiným motivem, ale nyní už s tím nic nenadělám. Vyšla jsem z koupelny a málem jsem vrazila do Edwarda. Stál přesně na tom samém místě, kde jsem ho zanechala. Usmál se od ucha k uchu a prohlédl si mne od paty až k hlavě.

„Sluší ti to.“

Začervenala jsem se. „Nepovídej hlouposti.“

Edward znovu nasadil svůj odzbrojující úsměv a uličnicky se mu zablýsklo v očích. Zvedl mne do náručí a uložil do postele.

„Já mám nohy,“ řekla jsem trochu uraženým tónem. Sice se mi to nehorázně líbilo, ale těch pár kroků ještě zvládnu.

„Vím, že máš nohy, ale každý tvůj dotyk mi činí potěšení. Nevíš, jak dlouho jsem na tebe čekal, Bells.“ Sedl si ke mně na postel, přikryl mne dekou a pohladil po tváři. „Je pozdě, měla bys jít spát.“

„Já mám ještě jednu otázku.“

„Ptej se.“

„Jak to bude s námi dvěma?“

„Myslel jsem si, že se na to časem zeptáš. Už celkem dobře odhadnu, co si myslíš a nepotřebuji na to čtení myšlenek.“ Pousmál se. „Co se týká nás dvou. Pořád ti mohu ublížit, Bells. To, že víš, co jsem, neznamená, že tě to přede mnou ochrání.“

„Já vím, že mi neublížíš, Edwarde…“ Přerušil mne, než jsem mohla pokračovat.

„Je pravda, že už si víc věřím, nicméně si stejně myslím, že by ses měla držet ode mne dál.“ Chtěla jsem vzdorovat, Edward mi ale položil prst na ústa, usmál se a pokračoval: „Už si nemůžu nalhávat, že bez tebe vydržím. Od chvíle, co jsem se do tebe zamiloval, mi bylo jasné, že bez tebe je má existence zbytečná. Odejdu od tebe, jen až ty mě nebudeš chtít. Jinak ti mohu slíbit, že už se mne nezbavíš.“ Rozzářila jsem se jako sluníčko a objala jsem ho.

„Takový den nikdy nenastane,“ řekla jsem mu. Chtěla jsem se zeptat ještě na něco, ale opět mne přerušil.

„Co se týče školy, nechám to na tobě. Rozhodni se, jestli chceš, aby o nás ostatní věděli.“

„Hm, co kdybychom to oficiálně řekli až v pátek?“ Navrhla jsem.

„Souhlasím. Pro ostatní to bude určitě šok, až si tě přivedu jako svou valentýnku. Jejich myšlenky budou nesnesitelné, ale aspoň si už nebudu muset dělat hlavu z Mika.“

„Jo, a jak si věděl, na co se chci zeptat?“

„Říkal jsem ti, že se lepším v odhadování tvých myšlenek. Stále mne ale dokážeš vyvést z míry. Líbí se mi to. A teď už jdi spát.“

„Zůstaneš tu?“

„Zůstanu.“ Dal mi pusu na čelo a začal broukat zvláštní melodii.

„Co to je?“

„Je to ukolébavka, sám jsem ji pro tebe složil. A ano, umím hrát na klavír, asi sis toho nevšimla, ale v obýváku jeden máme. Někdy ti na něj zahraji. Teď spi.“ Ani jsem se už nedivila tomu, že věděl, na co jsem se ho chtěla zeptat, a tak jsem uposlechla rozkaz a zavřela oči.

Zdál se mi podivný sen. Byla jsem na kopci, vůbec jsem netušila, proč tam jsem. Přede mnou se nacházel obrovitý balvan. Rozhlédla jsem se kolem sebe, ale nikde nikdo. Měla jsem neuvěřitelné nutkání ho shodit z kopce. Chtěla jsem ho vidět se kutálet dolů. Nikdo tu nebyl, a tak jsem své plány uskutečnila. Bohužel mi nešel shodit. I když měl v průměru jen metr, bylo to, jako kdybych kopala do mnohem větší a těžší věci. Snažila jsem se ho odstrčit rukama, ale ani to nepomohlo. Nakonec jsem se ho snažila odtlačit celým svým tělem, to také nešlo. Chvíli jsem tam jen tak stála a přemítala, jak bych měla správně zatlačit. Po nějaké době jsem se rozhodla, že se rozeběhnu. Vší silou jsem strčila do kamene a v té chvíli jsem se probudila.

Edward ležel u postele a celý se třásl smíchy.

„Teda, nevěděl jsem, že máš takovou sílu,“ vydal ze sebe po chvíli. Až teď mi došlo, co se stalo. Edward zůstal ležet vedle mě celou noc a já jsem ho na důkaz vděku shodila z postele.

„Moc se omlouvám. Byl to vážně divný sen,“ řekla jsem.

„V pohodě, Bells.“ Usmál se na mě Edward a lehl si zpátky na postel. Koukla jsem se na hodinky, a tak trochu jsem se vylekala, bylo čtvrt na osm. Do školy to pěšky rozhodně nestíhám, budu muset celou cestu běžet.

„Edwarde, proč jsi mě nevzbudil dřív,“ lamentovala jsem. Vstala jsem z postele a utíkala do koupelny. Edward šel za mnou.

„Nechtěl jsem tě vzbudit, vypadáš kouzelně, když spíš.“

„Jsi hodný, že jsi mě nechal spát, ale já teď nestihnu přijít včas do školy,“ stěžovala jsem si a začala jsem si čistit zuby.

„Snad si nemyslíš, že půjdeš pěšky. Svezu tě.“

„Hm, to bude dobré, není náhodou teprve středa? Co si podle tebe budou ostatní myslet, když mě přivezeš do školy. Zvlášť poté, co jsme se celý týden spolu nebavili. Nemyslíš, že jim to bude připadat trochu podezřelé?“ Vyplivla jsem pastu a začala jsem si česat vlasy. Edward mne pozoroval a usmíval se. Není divu, kdy taky máte příležitost poslouchat dívku, která na vás mluví skrz zubní pastu. Na chvíli se zamyslel a promluvil:

„Alice tě tam odveze. Já přijedu tak minutu po vás, platí?“

„Platí,“ řekla jsem a chystala jsem se převléci. Naštěstí mi došlo včas, co dělám a než jsem si stačila svléci svršek, přibouchla jsem Edwardovi dveře od koupelny před nosem. Když jsem vyšla ven, už převlečená, spatřila jsem Edwarda, jak sedí na houpacím křesle a je také převlečen.

„Ty jsi šel domů a převlékl ses?“ Podivila jsem se.

„Samozřejmě, nemůžu jít v těch samých šatech. Ale domů jsem nešel. Alice mi přivezla nové oblečení,“ usmál se na mě Edward. Šla jsem k němu a sedla jsem si mu na klín. Edward mne políbil na čelo a já jsem byla v nebi.

„Musíme jít,“ pošeptal mi do ucha a naposledy mě políbil.

Venku už čekala Alice s Jasperem. Nasedla jsem do porsche a za pět minut jsme stavěli na školním parkovišti.

Pár minut po nás přijel i Edward a hned po něm i Rosalií s Emmetem. Všichni jsme pak vyrazili na naše hodiny. Na parkovišti nebylo moc lidí, le i tak jsme byli středem pozornosti. Není divu, i když zde Cullenovi bydlí už delší dobu, stále je lidi obdivují.

S Emmetem jsme zamířili na španělštinu a odtrhli jsme se od zbytku. Na hodině se mi Emmet posmíval. Celou dobu jsem si totiž nervózně hrála s tužkou, klepala jsem nohou a nevnímala jsem hodinu. Samozřejmě to bylo proto, že jsem se nemohla dočkat, až uvidím Edwarda. Už je to první hodinu a já nevím, jestli to předstírání vydržím. Jediné, co si můžeme dovolit, jsou letmé dotyky, když jdeme vedle sebe. Já se z toho zblázním. Emmet se mi nepřestal vysmívat, ani když už jsme byli ze třídy venku. Opustil mě až u učebny matematiky a já jsem pokračovala dál na chemii. S Angelou jsme doslova prokecaly celou hodinu. Samozřejmě, že jsem jí neřekla o Edwardovi. Náš rozhovor se jako obvykle točil kolem Bena. Mně to ale nevadilo, nemusela jsem myslet na Edwarda.

Fyzika utekla rychle, hlavně proto, že jsme psali celou hodinu písemku a já se vyhnula Alicinu zpovídání. To štěstí jsem ovšem neměla na ájině.

„Tak vyprávěj, jaktože si můj bratříček nemohl dojít pro své věci domů?“ ptala se mě Alice a její výraz zračil, že je o všem informována.

„Stejně víš, co se stalo.“

„Vím,“ potvrdila Alice a usmála se. „Já to chci slyšet od tebe.“ Zdálo se, že použije jakékoli prostředky, aby to ze mě vytáhla. Nezbývalo mi nic jiného, než ji dopodrobna vylíčit včerejší a dnešní události. Když jsem se dostala k ránu, rozřehtala se na celé kolo a učitel ji vykázal z hodiny. Když skončila hodina, vyšla jsem na chodbu, kde na mě Alice čekala.

„Promiň, že si musela jít z hodiny, byla to má chyba,“ omluvila jsem se Alice.

„V klidu, Bello. Nemohla jsem si přece ujít historku o tom, jak jsi shodila Edwarda z postele,“ zachichotala se Alice. Konečně jsme šly na oběd. Už jsem se nemohla dočkat, až ho opět uvidím. Usnadnil mi to.

Hned před jídelnou na mě někdo špitnul. Byl to Edward. Ukrýval se v jedné opuštěné třídě. Šla jsem za ním a nevěděla jsem, co chystá.

„Už jsem to nemohl vydržet,“ řekl horoucně. Zavřel za mnou dveře a ihned mne políbil na čelo. Začínám si na to zvykat.

„Také jsem to nemohla vydržet. Je to divné… spíše zvláštní. Nevydržím chvíli v klidu. Musím na tebe pořád myslet. Vůbec nevím, co se to se mnou děje,“ přiznala jsem.

„Taky to tak cítím,“ řekl Edward a zahleděl se mi do očí. A já jsem nevnímala nic kromě jeho blízkosti. „Je to poprvé v mé existenci, kdy něco takového zažívám. Ani si nedokážeš představit, jak je to pro mě všechno nové. Každý den objevuji nové pocity, které jsem ještě nikdy necítil.“

„Já vím, jak to myslíš. Pro mě je to též novinka,“ přiznala jsem se.

„Takže tys nikdy… s nikým nechodila?“ Zeptal se překvapeně Edward.

„Ne, nikdy jsem neměla… kluka.“

„Zvláštní. Za tebou se musí otáčet zástupy,“ řekl Edward a sedl si na lavici. Mě si posadil na klín.

„Nikdy jsem nebyla ten typ dívky, která má na každém prstu dva kluky. Ani jsem po tom netoužila. Jsem za to vlastně i ráda. Nenašla bych lepšího, se kterým bych tohle mohla prožívat.“ Usmála jsem se a pro změnu jsem políbila na čelo já jeho. „Měli bychom jít, nebo se nestihnu najíst. Mimochodem, jíte vůbec něco jiného než krev?“

„Ne. Ale když musíme, jíme i lidské jídlo. Chutná jako bláto a my ho pak musíme vyzvracet, ale když potřebuješ krytí, sem tam se něčeho najíst musíš.“ Mrkl na mě Edward a společně jsme šli do jídelny. No, společně. Já jsem vyšla z učebny jako první a zamířila jsem si to k bufetu. Edward se ke mně přidal, až když jsem byla u kasy. Sedli jsme si k našemu oblíbenému stolu a měli oči jeden pro druhého. Alice nás musela šťouchnout, abychom přestali, protože kdybychom v tom takhle pokračovali, Mike by za dvě minuty přišel na to, co mezi námi je. Zklamaně jsme odtrhli své pohledy a zapojili se do rozhovorů, které se vedly u stolu.

Pět minut před tím, než mělo zvonit, jsem se společně s Edwardem zvedla a vyrazili jsme na další hodinu biologie. S hrůzou jsem zjistila, že vlastně nesedíme spolu. Sedím vedle Mika a Edward je úplně někde jinde. Cestou k učebně jsem však přišla na geniální plán, takže když jsme byli u třídy, měla jsem vše dokonale promyšlené. Edward mě obešel a zamířil do lavice v zadním rohu. Já jsem šla za Mikem.

Mike zvedl svou hlavu od knížky na biologii a usmál se na mě: „Víš, že jsi skvělá? Pozval jsem Jessicu do toho kina místo tebe a ona souhlasila. Od teď už spolu chodíme a to jen díky tobě, Bello.“ Bezvadné, doufala jsem, že se něco takového dozvím.

„To je skvělé Miku,“ přitakala jsem mu.

„Že jo,“ poznamenal samolibě Mike. „Škoda, že ty nikoho nemáš. Pozvali bychom ještě Bena s Angelou a udělali bychom trojité rande.“ Poznamenal.

„Hm, to je vážně škoda,“ řekla jsem a zadržovala uchichtnutí.

„Hele, Miku, nechtěl bys teda radši sedět s Jessicou?“

„To je skvělý nápad. Ale co ty? Kam by sis sedla? Leda tak k Cullenovi, protože Jessičin partner na laborky chybí.“ Víc štěstí snad už mít ani nemůžu.

„To nevadí Miku, já to nějak vedle Cullena přežiji.“ Nahodila jsem výraz, vůbec se mi tam nechce, ale pro tebe to ráda udělám a šla jsem si sednout do poslední lavice.

„Hlavně se nedej na herectví, vůbec ti to nejde,“ řekl mi Edward, když jsem si sedala.

„Na oklamání Mika to stačilo, nic víc nepotřebuji.“ Opřela jsem se o opěradlo židle a nevšímala si ho. Byla jsem trochu uražena, že neocenil vychytralost, se kterou jsem dokázala, že teď sedím vedle něj. Učitel přišel do třídy a začala hodina. Edward si mne se zájmem prohlížel. Po chvíli, asi na znamení usmíření, propletl naše ruce pod stolem. Usmála jsem se a koukla do těch jeho nádherných onyxových očí. Chvilku jsme takhle zůstali, než pan O´Donell vyvolal Edwarda. Ani jsem nevěděla o čem je celá hodina, Edward ale díky svému daru odpověděl velmi rychle a správně: „N-acyl homoserin lakton.“

„Správně,“ řekl učitel a pokračoval ve výkladu. Edward se potichu zasmál mému překvapenému výrazu a ukazováčkem mi zavřel pusu.

„Víš, že když mě budeš takhle pořád rozptylovat, budeš mě muset doučovat?“ zeptala jsem se po chvíli.

„S tím já počítám,“ řekl Edward a zablýsklo se mu v očích.

Další minuty jsem se snažila přijít na to, o čem je vlastně tato hodina. Pořád jsme probírali mnohobuněčnost. Psala bych si zápisky, to by však, ale Edward nesměl položit svou ruku na mé stehno. V momentu, když to udělal, nebyla jsem rudá jen na obličeji a na uších, ale rovnou na celém těle. Edward se zasmál mému červenému utrpení.

„Zbožňuji, když se červenáš.“ Byla jsem tak strašně ráda za to, že v téhle třídě jsou lavice kryty deskou, za kterou každý může vidět maximálně něčí boty.

Mike se otočil z přední lavice a pokynul hlavou, jakože děkuje, protože vedle něj seděla Jessica a očividně se k sobě oba měli. Edward se vedle mne zasmál. „Je ti vděčný za to, že jsi Jessicu pustila sednout vedle něj. Mike ale přemýšlí, proč jsi rudá jak rajče a tváříš se, že všechny okolo sebe pozabíjíš.“ Edward se už smál tak moc, že ho učitel musel napomenout.

„Ha, ha, to je vážně mooc vtipné. Mohl bys, prosím, sundat tu ruku z mého stehna? Neuvěřitelně mě tím rozptyluješ.“ Edward mne poslechl a opět propletl naše ruce.

Zazvonilo. Díky bohu, ještě dalších pět minut a uteču někam na záchod. To napětí mezi námi je strašlivé. Kdykoli se mě dotkne, či mne políbí na čelo, rozbuší se mi srdce jako o závod a nejde zatavit.

Zvedli jsme se a opustili třídu. Edward mě doprovodil až k šatnám. Nikdo nebyl na dohled, a tak mě něžně pohladil po vlasech a vložil mi do nich polibek. Takhle bych zůstala věky, ale musela už sem jít. „Počkám na tebe a pak tě odvezu domů,“ řekl mi Edward. Já jsem si však uvědomila jednu drobnost.

„Nebudeš ale poslouchat a číst myšlenky ostatním, že ne?“ Edward se trochu zarazil a zeptal se mne:

„Proč bych nesměl?“

„Protože tys mě ještě nikdy neviděl při tělocviku. Co můžu, to zkazím  vždycky opouštím tělocvičnu s modřinami. Slib mi, že nebudeš poslouchat,“ poprosila jsem ho.

„To ti slíbit nemůžu, je to až moc lákavé.“ Edward se usmíval, ale mně do smíchu moc nebylo. Vcházela jsem do šatny se značnou obavou, co dneska provedu.

Nemělo to být tak zlé. Dneska máme hrát ping – pong. Byla jsem opět s Mikem. To se Edwardovi moc líbit nebude, i když teď už nemá proč žárlit, když Mike chodí s Jess. Ale je pravda, že nevím, co se odehrává v jeho myšlenkách.

Nebyla jsem zas tak špatná. Sice jsem jednou soupeři poslala mou pálku místo míčku, dokonce se mi podařilo při podání trefit Mika místo míčku, ale jinak jsem si vedla obstojně.

Když jsem vycházela z šatny, jako poslední, Edward stál opřený o zeď a na tvářích měl široký úsměv. „Skvělá rána, Bells, nevěděl jsem, že máš takovou pifku na Mika.“ Smál se Edward a chtěl mě chytnout za ruku, protože jsme byli na chodbě sami. Já jsem však pokračovala v cestě, jakoby neexistoval. Po chvilce mě samozřejmě dohnal a zatarasil mi cestu k vchodovým dveřím.

„Pusť mě.“ Edward pokrčil nos a usmál se.

„Á, takže panenka mluví. No tak se na mě nezlob. Aspoň si věděla, že tě sleduji. Ostatní ani netuší, co dokážu.“ Pravda, já se ale tak lehce nevzdám. Docela mne tahle naše hra začíná bavit. Chtěla jsem ho obejít, ale pořád mi překážel. Najednou mne popadl za ramena a já byla nucena jít ke stěně a opřít se o ní. Edward dal své ruce okolo mne a já byla v šachu. Problém, nebo spíše důsledek tohoto, byl, že se mi nahrnula krev do obličeje a jala jsem se prozkoumávat hloubku jeho očí. Edward dělal to samé (až na to červenání) a postupně se ke mně přibližoval. Když už byl skoro u mých rtů, zastavil se a vyčkával. Já jsem vůbec nevěděla, jestli budu vůbec schopna provést ten milimetrový posun vpřed. Nebyla jsem si jistá, co nastane, a nechtěla jsem Edwarda zklamat; už podruhé.

Jako kdyby ji někdo zavolal, kde se vzala, tu se vzala Alice a přerušila nás: „Měl by sis bratříčku hlídat záda, nebo vás někdo načapá.“

Vysvobodila mě z Edwardových spárů a táhla ven. Edward tam chvíli stál neschopen pohybu. Dohnal nás až v půli parkoviště. Podívala jsem se na něj a zdál býti se v pořádku, sice zaskočený tím nenadálým vyrušením, ale nevypadal naštvaně. Alice mě však nepřestala držet za ruku a místo, abych seděla s Edwardem ve volvu, byla jsem na místě spolujezdce v porsche. Edward neprotestoval. Museli se domluvit skrze myšlenky.

„Alice, proč nemůžu být s Edwardem,“ zeptala jsem se, když jsme vyjely.

„Slíbil Emmetovi, že si dnes zaloví a nějak na ten slib zapomněl a Emmet už na něj půl hodiny čeká na kraji lesa.“

„Vážně?“ Zachichotala jsem se.

„Je to tak. S tebou zapomíná i kolikátého je, Bello. Máš na něj neuvěřitelný vliv. Ještě nikdy sem ho neviděla takhle šťastného.“

„Víš, Alice, přemýšlela jsem. Na tu Valentýnskou oslavu bude potřeba koupit strašně moc věcí, nechceš pomoci?“ Alice prudce dupla na brzdu, až jsem pocítila sílu pásu a začala strašně jančit: „Skvělý, bezvadný, dobrý nápad, Bello. Pojedeme do nákupního centra hned teď. Charliemu zavoláš z auta a přijedeš tak… Počkej… Teď jsou dvě… V sedm domů. Užijeme si to, uvidíš.“ A jak Alice řekla, tak se stalo.

Dorazily jsme do Seattlu; bylo kolem půl čtvrté. Jely jsme jako o závod a porušily jsme snad všechny dopravní předpisy. Alice se v obchodě vyznala a během třičtvrtě hodiny jsme měly nakoupeny všechny věci na oslavu. Když jsme byly už ověšeny taškami, daly jsme je do auta. K mému překvapení se tam vešly a šly opět nakupovat. Alice mě zatáhla do luxusní prodejny šatů a já si musela vyzkoušet snad všechny, co tam měli.

Jak už to bývá zvykem, až ty poslední byly přesně pro mě. Zamilovala jsem si je. Modrá barva přecházela od odstínů tmavé až po světlý odstín oblohy bez mráčků. Byly tak akorát dlouhé, ovšem šíleně drahé. I přes mé protesty mi je Alice koupila.

Alice už měla všechny v oku, a tak mohla koupit šaty jak pro sebe, tak i pro Rosalií a Esme. Alice ještě dokoupila pár maličkostí na oslavu a jely jsme zpátky do Forks.

K nám domů jsme opravdu dorazily v sedm hodin.

Byla jsem strašlivě unavená. S Charliem jsem si jen řekla dobrou noc a šla jsem spát. Edward nebyl v pokoji, musel být určitě ještě na lovu. Hm, tak by mě zajímalo, jak takový lov vlastně vypadá. Šla jsem si lehnout, a jakmile dopadla má hlava na polštář, byla jsem hned ve světě snů.

šaty

http://www.i-bazar.cz/pictures/pics/luxusni-saty-pro-princeznu-9762328.jpg (Bella)

http://www.plesove-saty.cz/picture/large/200910111649501994566357.jpg (Rosalií)

http://www.plesove-saty.cz/picture/large/20091011171237524831956.jpg (Esme)

http://www.plesove-saty.cz/picture/large/20091011155712912991593.jpg (Alice)

SHRNUTÍ

Autor: Embra (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jsem to já? 16: