Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jsem to já? 09

18.11.2009 (19:45) • Embra • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1860×

Můžu chtít víc?

Usínala jsem s hlavou plnou nevyřešených otázek.

V šest hodin ráno mne probudil otravný budík na mém nočním stolku. Rychle jsem ho zaklapla, abych se zbavila toho strašlivého zvuku. Jak už jste asi pochopili, dnes ráno jsem měla náladu pod psa. Vůbec jsem se netěšila na ten dnešní maratón. Nakupování přežiji, ale být celý den s Ewardovou sestrou… Už tak mám v hlavě zmatek a vsadím se, že už Alice všechno ví. Možná, že to ví i ostatní Cullenovi, v jejich rodině se prý totiž neudrží žádné tajemství. Pořád mi uniká proč. Ale to je teď jedno. Já stále nevím,           co mám dělat. Sama nejsem rozhodnutá, nebo možná že ano, ale já o tom nevím.

No nic, nakonec jsem z té zpropadeně krásné postele musela vstát a jako každé ráno jsem šla vykonat ranní hygienu. Poté jsem absolvovala půlhodinové prohlížení si obsahu mé z jedné čtvrtiny naplněné skříně a nakonec následovalo obléknutí si modrého svetru a jeansů. Ve třičtvrtě na sedm jsem scházela schody s jasným cílem si dát k snídani cornflaky s mlékem. Když byl můj cíl splněn, uchýlila jsem se do obýváku na gauč. Zde jsem chtěla vyčkat Aliciinina příjezdu. Nezapnula jsem si televizi, jen jsem seděla, prohlížela si dům a zabíjela čas. Můj zrak spočinul na obálce, která, spolu s přiloženým papírem, ležela na stolku přede mnou. Stálo na něm: Milá Bello, doufám, že se na mě nebudeš zlobit, ale já a můj starý kamarád jsme se rozhodli jít si zarybařit. Měl bych se vrátit dříve než ty, ale znáš mě a ryby. Nicméně, asi se divíš, co tu dělá ta obálka.          Je v ní 150 dolarů. Ber to jako dárek ode mne a doufám, že si to dnes s Alice pořádně užijete. Charlie.

No páni, 150 dolarů. Páni. Nemohla jsem tomu uvěřit. Charlie je strašně moc hodný. Bála jsem se, co budu celý den s Alice dělat, ale teď si mohu koupit aspoň jednu věc       z těch tisíci, které si dnes stoprocentně vyzkouším. Charlie je úžasný. Musím mu z těch peněz taky něco koupit.

Tenhle nával radosti a štěstí mne trochu přešel, když zazvonil domovní zvonek.              „Tak do toho,“ řekla jsem si v duchu a šla otevřít Alice.

„Ahoj, vidím, že jsi připravená, tak jedeme.“ Přivítala mě Alice a už mne táhla do auta. Měla na sobě zase jiný komplet, určitě od nějakého slavného módního návrháře. Měla vše sladěné do žluta, přesný odstín té samé barvy, jakou mělo její auto, ve kterém jsem právě teď seděla.

„Já vážně Alice nechápu, proč jsme musely jet už takhle brzo.“ Chtěla jsem nějak navázat rozhovor, netrval moc dlouho: „To je proto, že obchody otevírají v osm a přece si nenecháme vzít ty nejhezčí modely. A navíc tebe čeká hodně zkoušení, tak abychom stihly projít všechny krámy, než zavřou.“

„Alice, chceš mi říci, že budeme v Seattlu od osmi do osmi?“

„Ano.“ Kdybych to věděla dřív, vzala bych si sebou dvoulitrovou termosku s kafem.

Bohužel, nebo bohudík v autě zavládlo takovéto nepříjemné ticho. Jediné, co cestu trochu zpříjemňovalo, byla hudba, které hrála z nadupaného cd přehrávače. Ani z okna se člověk nemohl dívat, neboť Alice jela ještě rychleji než Edward. Už se zase mé myšlenky dostaly k němu.

Za pět minut osm jsme stály v garáži toho největšího obchodního centra Seattlu             a přesně v osm jsme už procházely mezi regály prvního krámu. Musela jsem uznat, že má Alice opravdu dobré přesvědčovací schopnosti. Uznejte sami, který prodejce vám otevře přesně v osm hodin jen pro dvě osoby. Ovšem taky musím uznat, že kdyby mi někdo ukázal zlatou kartu, tak jako Alice, rozhodně bych neváhala a otevřela mu. To samé udělala i ta prodavačka, která nás teď obskakovala. Na mě se tvářila dost ošklivě, ale jakmile u ní byla Alice, hned jí pochlebovala. Alice si jí nevšímala a jen mi dávala do rukou snad všechny šaty v obchodě na vyzkoušení. Já s tím nic nemohla dělat, a tak jsem se pokorně odebrala do kabinky. Také jsem všechny šaty musela ukázat Alice,       a ta poté rozhodla, jestli mi sluší nebo ne. Nakonec mi vybrala asi pět modelů. Já měla jen na jeden, a tak jsem ty zbylé čtyři dala zpátky na věšáky. U kasy se Alice zarazila: „Kdepak máš ty ostatní Bello?“

„Víš, Alice, já mám jen na tenhle nejhezčí, tak jsem je tam vrátila.“
„No to je hloupost. Bello já nechci, aby sis to kupovala. Vše jde na mě.“

„Máš pravdu, je to hloupost. Já ti přece nemůžu dovolit, abys mi kupovala šaty. To je přece nevhodné.“

„Tak jinak Bello. Jsi moje kamarádka, že ano?“ „No ano.“ „Nejlepší kamarádka.“ „Pro mě si nejlepší kamarádka ty Alice, ale nevím co to s tím…“ „Má to s tím společné to,            že jakožto nejlepší kamarádka Alice Cullenové, která je maniak do nakupování, se budeš muset smířit s tím, že od teď už tvá šatní skříň nebude nikdy jen ze čtvrtiny plná. Doufám, že si tento rozhovor nezopakujeme v dalších krámech. A navíc jsem ti to už vše koupila, když ses převlékala v kabince.“ Mrkla na mě Alice a zamířila si to směrem           k dalšímu obchodu.

Takže jsem v devět hodin odcházela z prvního obchodu s pěti taškami značkového zboží a nedokázala jsem najít pocit, který mi teď svíral žaludek. Hlavně jsem nevěděla, kolik má takové obchodní středisko krámů.

Byly tři hodiny, když jsem Alice oznámila, že už vážně nemůžu. Byla jsem utahaná        a navíc byla každá z nás oběšená, jak vánoční stromeček. Nenakupovaly jsme totiž jen pro mě a pro Alice. Ale i pro Cullenovic rodinu. Mně to nevadilo, ale jediné v čem jsem Alice jakžtakž dokázala pomoci, bylo vybrat oblečení pro pánské osazenstvo. Vůbec jsem nevěděla, co by se mohlo líbit Rosalíi natož Esme. No naštěstí jsme do těch tří nestihly Jaspera a Edwarda. Alice, když mě viděla sedět na lavičce shrbenou         a utahanou, se nade mnou slitovala a řekla, že půjdeme nejdřív dát tašky do auta a poté si zajdeme na „oběd“.

Upřímně jsem byla dost překvapená, že se všechny tašky dokázaly vtěsnat do tak malého kufru, jaký má porsche a dokonce, k mé nelibosti, tam zbylo i trochu místa.

Na oběd jsme zašly do jedné restaurace v komplexu a začaly jsme si povídat o tématu, kterému jsem se vyhýbala celý den.

„Takže Bello,“ začala jako první Alice, když jsme si objednaly dvě porce kuřecího salátu.

„Já ti nechci nic vyčítat, ale co jsi prosím tě udělala Edwardovi.“

„Tím myslíš co?“ Hrála jsem hloupou a zároveň jsem toužila po odpovědi.

„Včera z vašeho doučování přišel domů opravdu ve špatné náladě. S nikým se nebavil       a hned se zavřel ve svém pokoji. Co se mezi vámi stalo?“ Tohle bylo zlé, nesl to ještě hůř, než jsem si myslela.

„No, nejdřív šlo všechno skvěle,“ hlas mi trochu přeskakoval, ale snažila jsem se mluvit normálně. „Nejdřív mne překvapilo, že mne bude doučovat on, ale když mi pak řekl,           že jsi nemohla…“

„Jo měla jsem hodně práce. K věci, Bello, tohle jen tak nezamluvíš.“ Doufala jsem,            že se mi to povede.

„Doučoval mě, všechno jsem pochopila vcelku rychle, pak ale.“

„Pak ale co? Bello z tebe to taky leze.“

„Pak mi ale Edward řekl, že mě má rád. Prý od první chvíle. Já jsem mu na to nebyla schopná odpovědět, protože jsem nevěděla, jestli to cítím stejně. Do téhle chvíle nevím, jestli ho mám ráda i já. On si ale z mé absence hlasu zjevně vyvodil, že mi asi přijde divná myšlenka na mě a jeho spolu (víc než přátelé), nebo já nevím co. A pak dále řekl, že to byl omyl mi to povědět. A jak tohle všechno rychle vypověděl, tak rychle i odešel. A já jsem ho nestihla zadržet.“

„Ten trouba. Já si něco takového myslela, ale že to provedl takhle, to jsem vážně netušila. Já ho varovala, že ti má dát víc času, ale on že už to déle nevydrží. Proč jsem ho jenom nezadržela, já vážně nevím. Co jsem si myslela, že se stane.“

„Alice?“

„Ano, promiň, Bello. Já jen, no nic. To s Edwardem se srovná, neboj.“

„Myslíš?“

„No ano, tedy. Já se tě musím zeptat. Neboj, Edward se to nedozví, ale máš ho ráda nebo ne?“

„Vždyť jsem ti říkala, že nevím.“

„Já si právě myslím, že víš. A víš to moc dobře. Určitě si nad tím i přemýšlela, jen si to stále nechceš přiznat.“

„Tak dobře vyhrálas. Mám ho ráda. Co mi je to ale platné, když se teď bude přede mnou pravděpodobně schovávat.“

„Ono se to nějak vyřeší. Důležité je, že víš, co cítí on, a víš, co cítíš ty. Věř mi.“ Usmála se na mě Alice.

„Děkuji ti. Ani nevíš, jak moc vděčná ti jsem a to nejenom za tenhle den. S tebou se nikdo při nakupování nenudí, viď?“ Snažila jsem se náš rozhovor nasměrovat jinam.

„Ne to opravdu asi ne,“ pousmála se Alice, vědoma si toho, že to je konec otázek ohledně Edwarda. „Teď se najíme a už nebude tolik mučení, slibuji.“

Po obědě, kdy já jsem vyprázdnila celý svůj talíř a Alice se jen tak přehrabovala v salátě se slovy, že jedla i lepší, nám zbývaly „pouze“ tři krámy. Už jsme si ale nic moc nezkoušely, jak Alice slíbila, a spíše jsme vybíraly věci pro Cullenovy. Pro Jaspera jsme našly oblečení hned, vždyť ho také měla Alice už prohlédnutého. Pro Edwarda to bylo složitější. Nedokázala jsem si ho představit v žádném z oblečení, které bylo ve všech krámech, které jsme zatím prošly. Alice ze mě trochu šílela a, což bylo horší, utahovala si ze mě. Měla asi pravdu. Jakmile jsem si přiznala, že k Edwardovi opravdu něco cítím, něco víc než přátelství. Jakoby se má mysl totálně přeměnila. Zkrátka nic pro něho           v těch regálech nebylo. Nic pro něj nebylo dost dobré. V posledním krámě jsme/jsem našla to pravé. Tmavě modré triko a o odstín světlejší rolák, nic světoborného a navíc to zaplatila Alice, tohle byly ale jediné dvě věci, které jsem si na něm dokázala představit. „Hlavně mu to Alice neříkej.“

„Copak nemám?“ Zatvářila se poťouchle Alice.

„Ne nemáš.“ A zrudla jsem jak rajče. Alice se rozesmála.

„No, tak Alice nemuč mě.“

„Přísahám, že udělám vše proto, aby se to nedozvěděl.“ Zvláštně přislíbila Alice.

„Díky.“

Kolem šesté jsme opouštěly nákupní středisko. Před tím, než jsme naložily zbylé tašky do kufru, jsem Charliemu koupila, nějakou rybářskou sadu. Vůbec nevím, k čemu ty věci jsou, ale ten prodavač, říkal, že je to skvělá novinka na trhu. Cestou zpátky už zase probíhala konverzace v plném proudu a ani jsem se nenadála a už jsme stály před mým domem. Alice mi pomohla vyndat teď už mé tašky s oblečením a ještě řekla, že se to vše vyřeší, ať nezoufám, a jela domů.

V domě se svítilo. Charlie seděl v kuchyni a jedl pizzu. Přece jenom si uvědomil, že z něj nebude kuchař. Jakmile mne spatřil, přispěchal ke mně, aby mi pomohl s taškami. Nebyla jsem pod tou horou skoro ani vidět. „Holka, tak už vím, proč jste přijely až tak pozdě večer. Ukaž.“ Vzal mi většinu tašek a pomohl mi je vynést do mého pokoje.
„Neptám se, kde jsi sehnala tolik peněz, ale to je určitě práce Alice, viď?“

„Ano, je. Nedala si říci. Myslím, že bych ji urazila, kdybych si to od ní nevzala. Abych nezapomněla, něco pro tebe mám, snad se ti to bude líbit.“

„To je nádherné, Bello. Děkuji ti. Pojď dolů, dáš si večeři, a jelikož vypadáš unaveně, tak si potom půjdeš hned lehnout.“ Byla jsem ráda, že se mu dárek líbil. Byla jsem mu vděčna, že se nerýpal v té záležitosti ohledně Alice. Asi ji znal už dost na to, aby věděl, že ona si opravdu nedá nic vymluvit. Nejvíc mi zvedlo náladu, když dal Charlie přede mě kus pizzy a po skvělé večeři neměl žádné další otázky. Byla jsem totiž nepředstavitelně zničená. V momentu, kdy jsem se položila na postel, jsem usnula.

Ráno mne probudily ostré sluneční paprsky, které prosvětlovaly místnost. Pohledem na hodiny jsem zjistila, že je půl jedné odpoledne. Asi jsem byla opravdu unavená. Měla jsem na sobě to samé oblečení, ve kterém jsem usnula, takže mé kroky směřovaly rovnou do koupelny. Po ranní očistě jsem si na sebe oblékla obnošené kalhoty,              pro změnu krátké tričko a vrhla jsem se na uklízení. Totiž tašky, které jsme sem včera s Charliem nanosily, byly stále na svých místech před skříní. Po přendání veškerého oblečení v taškách do skříně, v ní nezbylo místo ani pro ty věci, které jsem měla momentálně na sobě. Což mi připomnělo, že bych mohla dnes prát. Posbírala jsem všechny špinavé věci po domě a dala je do pračky v dolní koupelně. Podle všeho to vypadalo, že Charlie také ještě neobědval, a tak jsem se pustila do vaření špaget             s nějakou omáčkou.

Jídlo bylo hotové a chtěla jsem se už shánět po Charliem, ten ale jako na zavolanou přišel zvenku.

„Byl jsem se jen projít po městě. Měla bys toho využít, protáhnout si včerejškem rozbolavělé kosti. Dnes je nádherně.“

„Máš pravdu, asi se ale jen půjdu ven učit. Už jsem si nějak zvykla na tu zataženou oblohu, bude to změna… Už je oběd.“

„Bezvadné. Co já bych si bez tebe počal, holčičko.“ Tohle oslovení, mne vždy zahřálo u srdce.

Po obědě se Charlie vrátil ke své oblíbené činnosti. Sledování basebalových zápasů. Já jsem umyla nádobí a šla si vzít z mého pokoje učení, které jsme probíraly v sobotu s Edwardem. Vzala jsem si i deku, kterou jsem si rozložila venku na zahradě. Zde se mi opakovalo bezvadně. Jen jsem měla pocit, jako by mě někdo z okolních lesů po celou tu dobu sledoval. Měla jsem nutkání zvolat; „tak už konečně vylez,“ naštěstí nevyslovuji vše nahlas. Ani ne po hodině a půl jsem nad sešity usnula znovu, Probudil mne až Charlie.

„Bello, už je tma, měla bys jít domů. Ta Alice ti musela dát včera hodně zabrat.“

„Jak je vidět, tak ještě víc, než jsem si myslela. Radši půjdu nahoru spát, nebo zítra ještě zaspím školu.“

„Jen běž Bello. Dobrou noc.“

„Dobrou Charlie.“

Autor: Embra (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jsem to já? 09: